Plukovník gšt. Mgr. Jaroslav Knichal je katolickým knězem olomoucké arcidiecéze. Po ukončení studia na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži absolvoval v roce 2000 Cyrilometodějskou teologickou fakultu Univerzity Palackého a Arcibiskupský kněžský seminář v Olomouci. Prvním kněžským působením byl Přerov. V roce 2003 se stal vojenským kaplanem 7. mechanizované brigády, následně pokračoval na Velitelství společných sil v Olomouci a na Společném operačním centru v Praze. Od roku 2015 je hlavním kaplanem. Účastnil se čtyř zahraničních operací v Iráku, Kosovu a Afghánistánu. 

Foto: Plukovník gšt. Mgr. Jaroslav Knichal | archiv Jaroslava Knichala 

1) Pane Knichale, dovolím si použít oslovení „padre“, jak jste zvyklý od vojáků, jakou roli hraje kaplan v AČR a jaký přínos má podle Vás duchovní služba AČR, v jejímž čele stojíte?

Všichni lidé, které za účelem společného úsilí o bezpečí naší země sdružuje rezort obrany, jsou lidské bytosti v plné míře obdařené vůlí a schopností samostatně hledat, nacházet a pořádat svůj individuální postoj k veškerým skutečnostem, danostem a situacím a schopností i potřebou je individuálně i společně prožívat. A toto prožívání probíhá především v emocionálních, duchovních, etických/morálních obzorech lidské osobnosti. Existence duchovní služby je zárukou schopnosti rezortu obrany adekvátním způsobem, s podrobným zřetelem ke specifickým okolnostem vojenské služby a ke zvláštním nárokům kladeným na vojáka, vytvářet prostor, jak pro jedince, tak pro kolektiv, ke svobodnému hledání, nacházení a rozvíjení vlastní identity, k sebereflexi, k vyjádření nebo sdílení osobní situace a jejímu prožívání. Služba vojenského kaplana je založena na poskytování nekategorizované asistence člověka člověku, na prokazování nezištné vnímavosti pro radosti nebo těžkosti pramenící z osobního nebo služebního života, a to za obecně přijatého předpokladu, že komunikace s vojenským kaplanem se děje v důvěrné rovině. A tato naše role se de facto v ničem neliší od našich předchůdců na jejichž službu novodobá duchovní služba navazuje.  

Foto: Vánoční návštěva v Logaru, Afghánistán (kardinál Duka, synodní senior Ruml) | archiv Jaroslava Knichala

2) Občané České republiky jsou spíše ateisté. Jak na tom jsou naši vojáci?

Zde budu trochu v opozici. Nemyslím si, že občané naší země jsou ateisté. Mé působení v armádě mi ukazuje, že de facto každý věří, každý má ve svém životě bod, který mu dodává sílu, naději. Kolikrát si člověk v těžkých životních chvílích povzdechne: “panebože” a přitom se považuje za ateistu a nevěřícího. Někdy tento povzdech či občas výkřik, nemusí být bráním Božího jména nadarmo. Může to být začátkem modlitby. Poznání, že sám si s tím nevím rady, že nevím jak dál. Věřím tomu, že každý člověk má v sobě skrytý duchovní aspekt, který ho provází životem.   

Foto: Velikonoční mše svatá pro příslušníky aktivních záloh na Libavé | archiv Jaroslava Knichala
 
3) Kde vnímáte uplatnění vojenských kaplanů jako nejvýraznější? Může se jednat např. o zahraniční mise?

Jedním důležitým principem naší služby je služba přítomnosti. To znamená, že vojenský kaplan je v blízkosti vojáků všude tam, kam je jejich služba zavane. A k tomu patří i doprovázení našich vojáků na zahraniční operace. Tam se projevuje služba kaplana v plné míře. Dalším momentem, kde vidím uplatnění vojenských kaplanů, je ve výchově. Snažíme se v rámci tzv. etických seminářů ukázat na důležité hodnoty služby vojáka, jejich etický rozměr. Etika, čili nepsaný soubor norem, jejichž respektování není vynucováno legislativou, ale vyvěrá z osobního vztahu jedince ke zvoleným hodnotám a ze svobodného rozhodnutí tyto hodnoty ve svém smýšlení, jednání a rozhodování ctít. Schopnost nacházení skutečných a pravdivých odpovědí je podstatnou součástí “výzbroje” každého vojáka a každé armády. Snažíme se i na významných osobnostech historie naší armády ukázat na důležitost tohoto rozměru. Nyní mě napadá osobnost armádního generála Heliodora Píky.

Foto: Vánoční návštěva NGŠ u českých vojáků, Afghánistán | archiv Jaroslava Knichala

4) Vnímají naši vojáci kaplana jako přítele, se kterým mohou zcela otevřeně hovořit o všem a bez následků?

Samozřejmě. Je to základní princip služby vojenských duchovních. V předcházející odpovědi jsem zmínil službu přítomnosti. Nyní mohu podtrhnout službu diskrétních rozhovorů a setkání. Četnost těchto rozhovorů závisí na lidské důvěře, kterou si kaplan u vojáků získává. Jejich forma je velmi variabilní a vždy se kaplan snaží přizpůsobit konkrétnímu vojákovi v jeho služebních, rodinných, osobních povinnostech.    
 
5) Jak vypadají bohoslužby v zahraničních misích a doma v České republice? V čem se případně liší a jaká je účast? Připojují se ke kázáním v rámci zahraničních misí např. slovenští vojáci?

Každá bohoslužba má svou základní strukturu. V zahraničních misích je to stejné jako u náš doma. Bohoslužby mají kaplani vždy na základě domluvy s velitelem zahraniční operace. Snažíme se vojákům vyjít vstříc a neděláme bohoslužby v okamžicích, kdy jsou např. na výjezdu ze základny. Když jsem sloužil na misi v Kosovu, tak na ni přicházeli i slovenští vojáci a stejně tak jsem jim posloužil, když např. projevili zájem o svátost smíření. Na misi v Afghánistánu jsem sloužil bohoslužby jak pro české vojáky, tak i pro americké, neboť jsme byli na stejné základně a oni na ní neměli katolického duchovního.  

Foto: Bohoslužba pro vojáky v Kábulu, Afghánistán | archiv Jaroslava Knichala

6) V současné době velí AČR misi v Mali. Je i zde přítomen kaplan?

Od června 2020 převzala Česká republika velení výcvikové mise EU v Mali. V této skupině příslušníků resortu obrany není pozice vojenského kaplana.     
 
7) Nesmíme opomenout fakt, že AČR má také svoji kaplanku. Myslíte si, že vojáci ženu na tomto postu vnímají jinak, či ona je?

Na první část otázky byste se museli zeptat dotyčných vojáků jak vojenskou kaplanku vnímají. Musím však říci, že Gabriela Horáková je skvělá kaplanka, která má bohaté zkušenosti ze svého předcházejícího třináctiletého působení v pozici evangelické farářky. Prošla základním výcvikem ve Vyškově. Vzpomínám si, že nám vyprávěla, když odjížděla s chrudimskými výsadkáři do mise, že vojáci trochu přemýšleli, jak jí mají říkat. Vojenským kaplanům se většinou říká padre a jí prý začali oslovovat madre, což je španělsky matko.     
 
8) Co je pro kaplana nejtěžší? Doprovázet padlé na jejich poslední cestě, či poslouchat kolikrát velmi srdceryvné příběhy jednotlivých vojáků v rámci zpovědí?

Budu odpovídat sám za sebe. Pro mne je velmi náročné doprovázet padlé na jejich poslední cestě. S tím je spojené doprovázení těch nejbližších. Společné prožívání bolesti nad ztrátou milované bytosti, která byla součástí jejich života. Jsem přesvědčen, že to podtrhne asi každý vojenský kaplan, který tuto zkušenost prožil.  

Foto: Odhalení a požehnání pamětní desky připomínající oběti českých vojáků v Afghánistánu | archiv Jaroslava Knichala
 
9) Na misích jsou vojenští kaplani vyzbrojeni. Mají tito v rámci přípravy na misi stejné podmínky, jaké mají ostatní vojáci, tedy např. přípravu ve Vyškově, střelby, zdravotní kurzy apod.?

Každý kaplan, který vyjíždí s jednotkou do zahraniční operace, prochází stejnými podmínkami. Zúčastňuje se celé řady příprav či cvičení před výjezdem do mise, včetně toho závěrečného cvičení, kdy se prověřuje sladěnost celé jednotky.  
 
10) Existuje v novodobé historii případ, kdy vojenský kaplan použil zbraň? Neodporuje případné použití zbraně výkladu Bible či víře jako takové?

Nevybavuji si, že by vojenský kaplan naší armády použil zbraň při nějakém “ostrém” nasazení. Pokud si vzpomínám, tak jsem ani na žádné mezinárodní konferenci vojenských kaplanů neslyšel o případu, že by duchovní na misi použil zbraň. Samozřejmě, že je nutné si uvědomit, že organizace duchovních služeb jednotlivých států i konkrétní činnost kaplanů vykazuje mnohé společné rysy, ale též rozdíly, někdy i podstatnější. Ve většině zemí jsou vojenští kaplani vojáky-profesionály. Mají vojenské hodnosti, ale v některých zemích je nemají vyznačeny na uniformě a na odpovídajícím místě je pouze označení kaplana např. křížek (nedávno byla tato praxe zavedena na Slovensku).

V některých státech jsou kaplani civilními zaměstnanci, i když doprovázejí vojáky též na misi, kde nosí vojenskou uniformu s ozančením kaplana. V některých armádách kaplan nenosí zbraň a má u sebe tzv. buddyho, který je ozbrojen a na zahraniční misi se stará o kaplanovu bezpečnost. Často dostávám otázku či komentář k tomu, že duchovní dříve žehnali zbraně. V katolické církvi, v tzv. benedikcionálu (kniha obsahující všechny církevní žehnací formule), se nenachází žádná formule pro žehnání zbraní a válečných strojů. Pokud tak některý duchovní svévolně činil, nečinil tak ve jménu církve ani z jejího pověření. 
 
11) Jaký žalm, či verš z Bible je vám nejbližší?

Našel bych několik žalmů či veršů, ale velmi se mi líbí a je mi velmi blízký text z Bible, z Lukášova evangelia (19,1-10) o Zacheovi. Nádherně o tom píše Tomáš Halík v knize Oslovit Zachea. Ježíš prochází v Jerichu zástupy lidu a náhle osloví předního celníka, který ho pozoroval ukryt ve větvích fíkovníku. Vnímám, že v naší společnosti i v armádě je mnoho Zacheů. Těch, kteří se nechtějí či nemohou vmísit do zástupu věřících, kteří však nejsou nepřátelští či lhostejní. Jedná se o lidi hledající a tak trochu zvědavé, ale zároveň si chtějí nechat odstup a nadhled. Jde o směsici tázání a očekávání, zájmu i plachosti. A v tom příběhu Ježíš toho Zachea oslovil jménem, povzbudil ho, aby sestoupil ze svého úkrytu a překvapil ho tím, že chtěl přijít pod jeho střechu. Na tomto příběhu vidím své poslání, umět rozumět těmto Zacheům, oslovit je jménem, hovořit s nimi, lidsky se k nim přiblížit.   

Foto: Mezinárodní vojenská pouť 2017, Lurdy, Francie | archiv Jaroslava Knichala
 
12) Co Vás jako hlavního kaplana AČR nejvíce trápí?

Nemohu říci, že by mě něco velmi vážného trápilo. Velmi náročné je pro mě vyhledávání nových kandidátů pro službu vojenského kaplana. Všeobecně je v církvích nedostatek duchovních a pak přijde hlavní kaplan k představitelům církví, které se podílí na duchovní službě v rezortu obrany a žádá o duchovního. K tomu si ještě musíme uvědomit, že i kandidát na vojenského kaplana musí projít komplexním výběrem: vstupní lékařská prohlídka, psychologické testy, fyzické testy a následně absolvuje kurz základní přípravy ve Vyškově. Tedy najít takového vhodného adepta je někdy velmi náročné.      
 
13) Co Vám dodává sílu, klid a dobrou náladu? Co mi dodává sílu?

Je to má víra, osobní vztah s Bohem. A pokud k tomu mohu ještě něco přidat, tak jsou to společné chvíle s přáteli, kdy se setkáme jen tak. Klid či “vyčištění” hlavy mám při sportu, zvláště při fotbale, běhu. Poslední dva roky, pokud mi to trochu čas dovolí, se snažím naučit jezdit na snowboardu. Velmi mě to chytlo. Rád navštívím kulturní akce: divadlo, koncert. K tomu četba, příroda. Nedávno jsem týden prožil v horách na túrách. Byly to nádherné momenty, kdy po namáhavém výstupu vidíte nahoře nádheru stvoření.    

14) Máte možnost, nebo se přímo účastníte nějakých řekněme multináboženských rozprav, tedy se zastoupením rozličných vír?

Ve funkci hlavního kaplana jezdím každoročně na setkání hlavních představitelů vojenských duchovních služeb na “Mezinárodní konferenci hlavních kaplanů zemí NATO a zemí Partnerství pro mír (PfP)”. Tradice konference sahá do počátku 90. let minulého století, kdy se vůbec první konference vojenských kaplanů NATO na této úrovni uskutečnila v německém Stuttgartu. Tato konference trvá jeden týden a má především pracovní, organizační, studijní, ale i společenský a duchovní rozměr. Prestižní konference se zúčastní pravidelně více než 90 delegátů ze 35-40 zemí celého světa. A hlavní kaplani zastupují různé církve (katolická církev, řeckokatolická církev, evangelická církev, židovství, islám, budhismus, pravoslaví, humanismus). Každoročně je stanové téma, kterému se věnujeme celý týden a o kterém diskutujeme jak v menších skupinkách, tak v celém plénu. Nejčastěji jsou to témata týkající se etiky. Považujeme za svůj úkol být pro vojáky a pro jejich velitele oporou v oblastech vojenské etiky: Kdo jsem a co se ode mne žádá. Otázka, která směřuje jak k celku, tak k jednotlivci.    

Foto: ehnání sochy sv. Václava v rámci uctění památky legionářů u Doss Alto, Itálie | archiv Jaroslava Knichala
 
15) Máte za sebou řadu zahraničních misí (Irák, Kosovo, Afghánistán). Předpokládám, že právě tam se vojenský kaplan může setkat s muslimskými duchovními, imámy. Kde nacházíte společnou řeč a naopak, v kterých věcech se zcela rozcházíte?

Z těch tří míst, kde jsem působil na zahraniční misi s českými vojáky, tak jsem byl v kontaktu s muslimskými duchovními pouze v Kosovu. Jednou měsíčně kaplan velitele mise v Kosovu pořádal setkání vojenských kaplanů ze zemí, které v Kosovu působili s místními duchovními. Musím však říci, že témata, kde bychom vnímali třecí plochy mezi sebou navzájem, jsme neotevírali. Často to bylo přátelské setkání spojené se společnou modlitbou.

Video: Modlitba 4. brigády rychlého nasazení / YouTube