V říjnu minulého roku ohlásil jihokorejský prezident I Če-mjong záměr učinit z Jižní Koreje čtvrtého největšího vývozce zbraní na světě, a to do roku 2030. Nejde přitom pouze o kdejaké politické prohlášení, ale o dlouhodobou strategii, která se opírá o robustní průmyslovou základnu, politický konsensus i rostoucí globální poptávku po zbraňových systémech. Nabízí se proto klíčová otázka: co vzestup jihokorejského obranného průmyslu znamená pro Evropu, která se tváří v tvář přetrvávající ruské hrozbě snaží v rekordním tempu posílit vlastní obranyschopnost?

Podle dat SIPRI byla Jižní Korea v letech 2020 až 2024 desátým největším exportérem zbraní na světě, přičemž 2,2 % celkového světového vývozu hlavních zbraňových systémů v tomto období tvořily právě produkty z této východoasijské země. Významná část jihokorejských zbraní směřuje právě do Evropy. V letech 2019 až 2023 byla Jižní Korea druhým největším dovozcem zbraňových systémů do EU a evropských států NATO. Jihokorejský podíl na celkovém dovozu zbraní do tohoto regionu tehdy tvořil 16 %.

Tento vývoj není náhodný. Kořeny jihokorejského obranného průmyslu sahají do 70. let, kdy permanentní severokorejská hrozba přiměla Soul systematicky snižovat závislost na amerických dodávkách. V úzké vazbě na Západ se Jižní Koreji podařilo získat klíčové technologie, které postupně přetavila do vlastního vývoje a výroby stále sofistikovanějších zbraňových systémů. Tento proces byl podpořen exportně orientovaným hospodářským růstem, jenž vytvořil silnou průmyslovou a technologickou základnu využitelnou i pro obranný sektor.

Rozvinuté výrobní kapacity a schopnosti, v kombinaci se stálou domácí poptávkou po zajištění obranyschopnosti tváří v tvář severokorejské hrozbě, umožnily dosáhnout úspor z rozsahu, díky čemuž jihokorejský obranný průmysl nabízí na světovém trhu různé typy zbraňových systémů, jako jsou především bojová vozidla a dělostřelectvo, za vysoce konkurenceschopné ceny. Prominentnímu postavení Jižní Koreje mezi světovými exportéry zbraní taktéž napomáhá fakt, že vývozu zbraní se v Jižní Koreji obecně dostává bipartijní podpory.

Ačkoliv se Jižní Korea řadila mezi přední světové vývozce zbraní i před rokem 2022, tak právě ruská invaze na Ukrajinu stála za masivním zvýšením evropské poptávky po produktech jihokorejského obranného průmyslu. To vhodně ilustruje případ Polska, které je hlavním evropským dovozcem jihokorejských zbraní, jelikož v rozmezí let 2014 a 2023 dováželo více než 90 % jihokorejských zbraňových systémů směřujících na evropský trh.

V srpnu minulého roku Polsko uzavřelo dohodu o nákupu 180 tanků K2 Black Panther a 81 obrněných vozidel od jihokorejské společnosti Hyundai Rotem. Hodnota tohoto masivního kontraktu se pohybuje kolem 6,5 miliardy dolarů. Dodání bojových tanků se očekává v letech 2026 až 2030. 64 z nich bude vyhotoveno ve verzi K2PL, což je polonizovaná varianta K2, přičemž drtivá většina tanků této varianty bude vyrobena v Polsku, nikoliv v Jižní Koreji jako zbývající tanky.

Dohoda o nákupu těchto tanků je přitom druhým vládním kontraktem spadajícím pod širší rámcovou dohodou, kterou Varšava se Soulem uzavřela v roce 2022. Dle této rámcové dohody plánuje Polsko získat až 1 000 tanků K2 a více než 600 samohybných houfnic K9. První sada vládních kontraktů spadajících pod rámcovou dohodu zahrnovala dodání 180 tanků, 364 samohybných houfnic, 288 raketometů a 48 lehkých bojových letadel. Díky této dohodě se tak z jihokorejské K2 může v budoucnu stát hlavní bojový tank polské armády.

Podobný trend lze pozorovat i v Rumunsku, které si v roce 2024 objednalo 54 samohybných houfnic K9 včetně munice a podpůrného vybavení za více než 900 milionů dolarů. Významná část výroby má probíhat přímo na rumunském území, přičemž Hanwha Aerospace plánuje otevření vlastní továrny v Petrești v roce 2026. Tyto příklady jasně ukazují, že jihokorejský model spolupráce nejde cestou prostého exportu, ale kombinuje dodávky se zapojením místního průmyslu.

Co se týče spolupráce s dalšími evropskými státy, možný příslib dalších akvizic představuje nedávné uzavření strategického partnerství mezi Jižní Koreou a Slovenskem. Bratislava navíc v minulých letech několikrát uvažovala o nákupu jihokorejských zbraňových systémů.

Z výše uvedených odstavců je patrné, že Jižní Korea v současné době upevňuje a rozšiřuje svou pozici na evropském trhu jakožto jeden z hlavních dodavatelů zbraňových systému. Kromě příznivé ceny, rychlosti výroby a vysoké kvality produktů jihokorejského obranného průmyslu je pro evropské příjemce atraktivní také fakt, že Jižní Korea představuje politicky stabilní a podobně smýšlející zemi.

V situaci, kdy evropský obranný průmysl nedokáže tváří v tvář zhoršující se bezpečnostní situaci uspokojit poptávku po zbraňových systémech, představuje spolupráce evropských států s technologicky vyspělým partnerem, který sdílí podobná ideologická a hodnotová východiska, preferovanou variantu.

Prohlubování spolupráce s jihokorejským obranným průmyslem umožní evropským státům dále snížit závislost na amerických dodávkách zbraní – více než polovina zbraňových systémů dovážených do EU a evropských členských států NATO pochází právě z USA.

Uvedené příklady Polska a Rumunska také ilustrují další pozoruhodný aspekt jihokorejského angažmá v Evropě. V případě těchto států se značná část výroby nasmlouvaných zbraňových systémů bude realizovat právě v Evropě. Takovýto model může přispět k rozvoji evropského obranného průmyslu, který bude profitovat z transferů jihokorejských technologií.

Evropský obranný průmysl ale zůstává silně fragmentovaný. Lokalizovaná výroba jihokorejských zbraní tak skýtá jak příležitost k vyšší integraci evropského obranného průmyslu, tak i riziko prohlubování jeho roztříštěnosti. Je proto klíčové zajistit, aby lokalizovaná výroba neprobíhala izolovaně v rámci daného státu, ale aby se do výrobních a subdodavatelských řetězců zapojily i další evropské firmy. Takový postup totiž může podpořit standardizaci komponentů, procesů a technických řešení napříč evropskými státy, a v konečném důsledku snížit fragmentaci evropského obranného průmyslu. Pokud ale bude docházet k izolované výrobě na národní úrovni a vzniku specifických národních variant jihokorejských zbraňových systémů, tak Evropa riskuje prohlubování této roztříštěnosti vlastní obranné produkce.

Vzestup Jižní Koreje jako globálního vývozce zbraní tak není jen příběhem asijského úspěchu, ale i testem evropské strategické vyspělosti. Otázka nezní, zda jihokorejské zbraně Evropě pomohou – to je zjevné. Skutečnou výzvou je, zda je Evropa dokáže využít jako most k posílení vlastní obranné a průmyslové autonomie, nebo zda zůstane pouze koncovým odběratelem v nově se formujícím globálním zbrojním řetězci.