V těchto dnech si svět připomíná čtvrté výročí napadení Ukrajiny Ruskem. Pro Jana „Sullyho“ Heřmánka z Team 4 Ukraine je to další připomínka toho, že se válka nestala vzdálenou realitou, ale každodenní zkušeností. V dalším díle našeho pořadu CZ DIALOGY si s kpt. Heřmánkem povídáme o zimním výcviku ve Finsku, skutečné podobě pomoci Ukrajině, omylech Západu i nové knize, kterou napsal.

Video: Rozhovor s kpt. Janem Heřmánkem / CZ DEFENCE

Jan „Sully“ Heřmánek patří k lidem, pro které válka na Ukrajině není abstraktní geopolitickou událostí, ale konkrétní realitou plnou jmen, míst a osobních zkušeností. Jako příslušník Aktivní zálohy Armády České republiky se účastní mezinárodních cvičení, zároveň je jednou z klíčových osobností organizace Team 4 Ukraine, která dlouhodobě zajišťuje materiální pomoc přímo v zasažených oblastech. Právě kombinace vojenské zkušenosti a opakovaných výjezdů na Ukrajinu mu podle vlastních slov dává odstup i schopnost pojmenovávat věci bez zbytečných zkratek.

Za jednu z nejsilnějších zkušeností poslední doby považuje cvičení Arctic Blade ve Finsku, kterého se účastnil jako člen aktivní zálohy. „Mně se obecně líbí mezinárodní spolupráce hlavně s našimi partnery v NATO,“ vysvětluje Sully. Finsko podle něj do alianční rodiny patřilo dávno před formálním vstupem. Smyslem cvičení není jen prověřit fyzickou kondici, ale naučit se fungovat v prostředí, kde mráz, tma a únava výrazně omezují schopnosti jednotlivce i celé jednotky. „Jak ty restrikce, omezení a útrapy otočit ve svůj prospěch, jak to využít při případném boji“ popisuje filozofii výcviku. Teploty klesající až k minus 31,5 stupně Celsia podle něj ukazují, jak zásadní roli hraje příprava, disciplína a schopnost improvizace.

Právě v těchto extrémních podmínkách si ale zároveň uvědomil zásadní rozdíl mezi výcvikem a realitou války. „Tam je to v uvozovkách legrace, protože je pořád nějaké zdravotní zajištění a možnost jít do tepla. Ale civilisté tuhle možnost nemají,“ říká Heřmánek. Paralela s Ukrajinou je podle něj až mrazivě přesná. Lidé tam čelí podobným teplotám, ale bez zázemí, bez jistoty, že se mohou stáhnout do bezpečí, a často bez elektřiny či topení. „Mrznou ve svých bytech a přežívají na zahraniční pomoci nebo na tom, co si dokážou zajistit sami,“ dodává Sully.

Ruské útoky na energetickou infrastrukturu nepovažuje Jan Heřmánek za žádnou novinku. „To není nová taktika, to je dlouhodobá strategie,“ zdůrazňuje. Po letech systematického ničení je infrastruktura podle něj na hraně možností. Opraváři pracují pod palbou a často jen provizorně. „Už to prostě nezvládají. Proud a teplo je i ve větších městech jen několik hodin denně.“ Navíc upozorňuje na dlouhodobé následky. I když se dodávky energie podaří obnovit, v promrzlých bytech praskají trubky, ničí se vybavení a návrat k normálnímu životu je prakticky nemožný.

Team 4 Ukraine se podle jeho předsedy Heřmánka snaží reagovat přesně na tyto potřeby. Základem je kombinace cílených jednorázových projektů a dlouhodobé kontinuální podpory. „V té válce je všechno spotřební zboží,“ říká bez obalu. Technika se ničí, ztrácí nebo opotřebovává, ať už jde o drony, elektrocentrály nebo zdravotnické vybavení. Právě tzv. „evergreeny“, tedy věci, které jsou potřeba neustále, tvoří páteř pomoci. „Drony, bateriové systémy, elektrocentrály – to jsou věci, bez kterých se fronta ani zázemí neobejdou,“ říká Sully.

Heřmánek odmítá představu, že by malá dodávka znamenala malý efekt. „Kdo rychleji dává, dvakrát dává,“ připomíná. Uvádí konkrétní příklady, kdy několik sanitek doručených do oblasti krátce po osvobození města umožnilo po dlouhé měsíce poskytovat jedinou dostupnou zdravotnickou péči. Stejně tak dodávky munice v době, kdy byla mezinárodní pomoc blokována, měly přímý dopad na schopnost jednotek udržet obranné pozice. „V tu chvíli to pro ně nebyla jen pomoc, ale rozdíl mezi tím, jestli pozici udrží, nebo ji ztratí,“ upřesňuje.

Specifikem Team 4 Ukraine je také způsob fungování. Organizace je založená na dobrovolnictví a minimálních režijních nákladech. „Devadesát osm až devadesát devět procent pomoci jde ke koncovým uživatelům,“ zdůrazňuje Heřmánek. Právě rychlost, flexibilita a přímý kontakt s jednotkami a civilními institucemi považuje za klíčový rozdíl oproti velkým státním strukturám. Ty jsou podle něj nezastupitelné, ale často pomalejší a méně adresné.

Své zkušenosti z opakovaných cest na Ukrajinu se rozhodl zachytit i knižně. Společně s Davidem Miřejovským napsal knihu Světlem proti temnotě. „Má to pro mě tři rozměry,“ vysvětluje Sully. Prvním je historický rozměr – snaha zaznamenat zásadní etapu evropských dějin tak, jak ji prožívají lidé přímo v terénu. Druhým je informační rovina, tedy snaha ukázat válku bez idealizace i zlehčování. „Na sociálních sítích koluje spousta věcí, které nejsou pravdivé. Ať už tvrzení, že tam žádná válka není, nebo naopak přehnané vychvalování efektivity.“ Třetí rovina je osobní. „Je to i zpověď. Když člověk jede v tom tempu, tak si spoustu věcí ani nestihne uvědomit.“ Heřmánek také v rozhovoru přiznává, že řada věcí v knize záměrně chybí a některá jména a místa byla změněna. „Nechci ohrožovat lidi, kteří tam jsou. Některé věci prostě ještě nemohou ven,“ říká otevřeně Heřmánek. Až válka na Ukrajině skončí, nevylučuje pokračování.

Služba v Aktivní záloze podle něj výrazně ovlivňuje způsob, jakým pomoc Ukrajině vnímá. Jan Heřmánek se nesnaží být pouze humanitárním pracovníkem, ale i vojákem, který si z každé cesty odnáší poučení pro vlastní obranyschopnost České republiky. „Velkou částí úkolu Team 4 Ukraine je pomoct i České republice,“ vysvětluje. Informace z terénu předává armádě a zapracovává je do výcviku na své jednotce. „Lessons learned se dávají zpátky. Nejen od nás, ale systematicky.“

Kriticky se vyjadřuje k postoji Západu. Největší omyl podle něj spočívá v přesvědčení, že konflikt časem sám vyhasne. „Ono to samo neskončí,“ říká jednoznačně. Rusko je podle něj ochotné snášet obrovské ztráty a hraje hru s nulovým součtem. „Někdo musí prohrát, aby oni vyhráli.“ Zároveň upozorňuje na rozdíly mezi jednotlivými státy. Zatímco Finsko, Pobaltí nebo Polsko berou hrozbu jako samozřejmost a systematicky se připravují, v České republice se podle něj stále podceňuje vlastní potenciál. „Nejsme malá země. Máme lidi, průmysl i ekonomiku. Jen chybí tempo a odvaha.“

Pomoc Ukrajině podle Heřmánka není krátkodobý projekt. „Je to maraton,“ zdůrazňuje. Řada lidí a organizací podle něj vyhořela, protože tempo je dlouhodobě extrémní. Přesto považuje vytrvalost za klíčovou. Nejen kvůli Ukrajině samotné, ale i kvůli bezpečnosti střední Evropy. Špatné ukončení války by podle něj znamenalo masivní migrační vlny, ekonomickou zátěž i přímou bezpečnostní hrozbu.

Navzdory únavě, frustraci a osobním obětem zůstává přesvědčen, že pomoc má smysl. Každý generátor, každá sanitka, každý dron může v konkrétní chvíli znamenat zachráněný život. A právě tato jistota je pro něj důvodem, proč pokračovat i čtyři roky od začátku války.

Pokud se chcete dozvědět více, pusťte si celý rozhovor v úvodu tohoto článku.