Debata o nedostatku krevních zásob pro vojáky otevřela širší otázku české obrany. V potenciálním konfliktu vysoké intenzity by nerozhodovala pouze moderní technika, ale také schopnost dlouhodobě zásobovat armádu municí, palivem, zdravotnickým materiálem, náhradními díly a logistickou podporou. Materiální připravenost se tak stává jedním z klíčových testů skutečné obranyschopnosti České republiky.

Česká bezpečnostní debata se v posledních letech soustředí především na velké modernizační projekty: letouny F-35, pásová bojová vozidla pěchoty CV90, tanky Leopard, systémy protivzdušné obrany nebo drony. Tyto akvizice jsou nezbytné, protože Armáda ČR potřebuje moderní techniku kompatibilní s NATO. Válka na Ukrajině však zároveň ukazuje, že samotná modernizace výzbroje nestačí. Rozhodující je schopnost tuto techniku dlouhodobě udržet v provozu, doplňovat munici, opravovat poškozené systémy, zásobovat jednotky a zajistit zdravotnické zabezpečení.

Aktuální upozornění na nedostatek krevních zásob pro vojáky je proto vhodné chápat nikoli jako izolovaný problém vojenského zdravotnictví, ale jako konkrétní příklad širší materiální připravenosti státu. Seznam Zprávy popsaly, že Armáda ČR by v případě rychlého nasazení na východ NATO mohla narazit na nedostatek vlastních zásob krve a že využití státních rezerv je dnes navázáno až na vyhlášení nejvyšších krizových stavů. Už dříve ředitel sekce vojenského zdravotnictví Ministerstva obrany brigádní generál Michal Baran uvedl, že zdroje krevních derivátů jsou pro potřeby armády „absolutně nedostačující“.

Tento problém zapadá do širšího bezpečnostního rámce. Obranná strategie ČR z roku 2023 výslovně uvádí, že Rusko představuje nejzávažnější hrozbu pro bezpečnost České republiky a že v případě vojenského konfliktu mohou území ČR ohrozit zbraňové systémy dlouhého dosahu i zpravodajské, diverzní a sabotážní operace. Jinými slovy, česká obrana se již nemůže opírat o předpoklad, že případná krize bude vzdálená, krátká nebo materiálně nenáročná.

Materiální připravenost armády má několik vrstev. První tvoří zásoby potřebné pro okamžité vedení operací: munice, pohonné hmoty, náhradní díly, ženijní materiál, spojovací prostředky, zdravotnický materiál a základní vybavení jednotek. Druhou představuje logistická infrastruktura, tedy sklady, dopravní kapacity, opravárenské zázemí, železniční a silniční uzly nebo schopnost přijímat a podporovat spojenecké síly na vlastním území. Třetí vrstvu tvoří průmyslová a mobilizační schopnost státu, tedy schopnost průběžně doplňovat spotřebované zásoby a nahrazovat ztráty.

Právě zde se ukazuje, že obranné výdaje samy o sobě nejsou dostatečným ukazatelem připravenosti. Česká republika podle Ministerstva obrany za rok 2024 splnila závazek vydávat 2 % HDP na obranu; samotné Ministerstvo obrany hospodařilo se 164,3 miliardy Kč a konečné čerpání dosáhlo 159 miliard Kč. Pro rok 2025 uvádí resort obrany rozpočet Ministerstva obrany 154,4 miliardy Kč a celkové výdaje na budování obrany státu na úrovni 2 % HDP. Debata o materiální připravenosti však nestojí pouze na otázce, kolik peněz stát vydává, ale jak rychle a účelně se tyto prostředky proměňují v reálné zásoby, smluvně zajištěné dodávky, servisní kapacity a logistickou odolnost.

Koncepce výstavby Armády ČR 2035 tento problém výslovně reflektuje. První etapa výstavby mezi lety 2024 až 2030 se má zaměřit na zvýšení schopnosti vedení konfliktu vysoké intenzity. To je zásadní formulace. Konflikt vysoké intenzity není krátká zahraniční mise, ale scénář s mimořádnou spotřebou munice, paliva, náhradních dílů, zdravotnického materiálu a lidských kapacit. Z hlediska obranyschopnosti proto nestačí vědět, jakou techniku armáda nakoupí. Stejně důležité je vědět, zda má stát dostatečné zásoby a mechanismy, jak je v krizi rychle doplňovat.

Zvláštní roli zde hrají státní hmotné rezervy. Správa státních hmotných rezerv uvádí, že hmotné rezervy tvoří vybrané suroviny, materiály, polotovary a výrobky určené mimo jiné pro zajištění obranyschopnosti a obrany státu. Ministerstvo vnitra současně připomíná, že státní hmotné rezervy se člení na hmotné rezervy, mobilizační rezervy, pohotovostní zásoby a zásoby pro humanitární pomoc. Problém tedy nespočívá v tom, že by stát žádný rezervní systém neměl. Klíčovou otázkou je, zda jeho struktura, objem, dostupnost a právní režim odpovídají rychlosti a rozsahu moderního konfliktu.

Zdravotnické zabezpečení je v tomto směru mimořádně názorné. V mírovém režimu může civilní transfuzní a zdravotnický systém fungovat dostatečně. V ozbrojeném konfliktu však armáda potřebuje předvídatelné zásoby krve, krevních derivátů, zdravotnického materiálu a evakuačních kapacit. Pokud jejich využití naráží na právní nebo institucionální prodlevy, vzniká slabé místo, které může mít přímý dopad na přežití raněných i schopnost jednotek pokračovat v operacích.

Podobně citlivé jsou munice a náhradní díly. Válka na Ukrajině ukázala, že intenzivní boj rychle vyčerpává zásoby, které se v mírové době zdály dostatečné. Česká republika má relevantní obranný průmysl, zejména v oblasti munice, pozemní techniky, vozidel a opravárenských kapacit. Z pohledu obrany státu je však klíčové, zda jsou tyto kapacity smluvně, výrobně a logisticky propojeny s potřebami Armády ČR a s aliančními závazky. Obranný průmysl nelze vnímat pouze jako exportní sektor, ale jako součást bezpečnostní infrastruktury státu.

Samostatnou kapitolou je logistika. Armáda ČR uvádí, že její Agentura logistiky zabezpečuje řízení, plánování a koordinaci vojenských přeprav a přesunů na území i mimo území ČR, včetně přeprav ozbrojených sil jiných států na českém území prostřednictvím podpory hostitelskou zemí, tedy tzv. Host Nation Support. To je pro Českou republiku zásadní, protože její území má v případě alianční krize význam nejen jako prostor obrany, ale také jako tranzitní a podpůrné zázemí pro přesun spojeneckých sil směrem k východnímu křídlu NATO.

Materiální připravenost je méně viditelná než velké nákupy techniky, ale ve skutečném konfliktu může být rozhodující. Tank, letoun nebo radar má smysl pouze tehdy, pokud existuje munice, palivo, servisní zázemí, náhradní díly, vyškolený personál, zdravotnický systém a logistika schopná udržet jednotky v boji.

Česká republika v posledních letech oprávněně investuje do modernizace armády. Současně by ale měla vést stejně vážnou debatu o zásobách, logistice, opravárenských kapacitách a průmyslové mobilizaci. Pokud stát pořídí moderní techniku, ale nebude mít dostatečnou schopnost ji dlouhodobě provozovat v podmínkách vysoké spotřeby a ztrát, vzniká nebezpečná nerovnováha mezi modernizační ambicí a skutečnou vytrvalostí.

Klíčová otázka proto nezní pouze, zda Česká republika formálně splňuje alianční výdajové závazky. Důležitější je, jaká část těchto prostředků se mění v reálnou obrannou odolnost: skladové zásoby, rámcové smlouvy, rychlé nákupní mechanismy, výrobní kapacity, připravené nemocnice, funkční evakuace raněných, logistiku a schopnost podporovat spojence na vlastním území.

Česká obrana se musí posunout od akviziční logiky k logice vytrvalosti. Moderní technika je nezbytná, ale sama o sobě nezaručuje schopnost obstát v dlouhodobém konfliktu. Skutečná připravenost se měří tím, zda stát dokáže armádu zásobovat, léčit, opravovat, přesouvat a průběžně doplňovat.

Debata o krvi pro vojáky proto není okrajovým zdravotnickým tématem. Je to konkrétní varování, že některé klíčové prvky obranyschopnosti se nacházejí mimo hlavní pozornost veřejnosti. Pokud Česko bere vážně možnost konfliktu vysoké intenzity, musí stejně vážně řešit nejen zbraně, ale i materiál, rezervy, logistiku, zdravotnictví a průmyslovou připravenost.

V budoucí krizi nebude rozhodovat pouze to, zda Armáda ČR disponuje moderními zbraňovými systémy. Rozhodovat bude také to, zda za nimi stojí stát schopný udržet je v boji.

Zdroj: Agentura logistiky, Ministerstvo obrany ČR, KVAČR 2035, Zdravotnický deník, Obranná strategie 2023, Seznam Zprávy