V Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky se počátkem týdne uskutečnil seminář Komplexní revize krizové, obranné a související legislativy s podtitulem Bezpečnostní prostředí a připravenost České republiky: proč je nutná revize krizové a obranné legislativy. Seminář pořádala Poslanecká sněmovna ve spolupráci s Ministerstvem obrany pod záštitou předsedy Sněmovny Tomia Okamury a poslance Tomáše Doležala. 

Bezpečnostní situace se může změnit výrazně rychleji, než předpokládal systém české obranné a krizové legislativy vznikající před více než dvěma desetiletími. Armáda přitom může potřebovat plnit zásadní úkoly ještě před vyhlášením stavu ohrožení státu – od posilování aliančního odstrašení přes přesuny vojsk a podporu spojenců až po ochranu kritické infrastruktury. Právě rozpor mezi požadavky současného bezpečnostního prostředí a možnostmi státu byl jedním z hlavních témat semináře o komplexní revizi krizové, obranné a související legislativy, který proběhl v Poslanecké sněmovně. Výrazně přitom zazněla také potřeba pevnějšího propojení armády, českého průmyslu, státních hmotných rezerv a dalších civilních kapacit.

Samotný seminář navázal na červencové rozhodnutí vlády zahájit komplexní prověření krizové, obranné a související legislativy. Ministerstva obrany a vnitra mají do dvanácti měsíců připravit závěry a návrhy konkrétních opatření. Vládní zadání přitom výslovně počítá nejen s úpravami zákonů, ale také s možnými organizačními a nelegislativními změnami. Cílem má být mimo jiné vytvoření podmínek pro fungování průmyslu, logistiky, zásobování a státních institucí nejen po vyhlášení krizových stavů, ale již během přípravy v době míru. Právě tento moment se během sněmovního semináře ukázal jako zásadní. Nejde pouze o to, zda české zákony dostatečně přesně popisují fungování státu po vyhlášení některého z krizových stavů. Podstatnou otázkou je, zda dávají armádě, vládě a dalším institucím nástroje potřebné v době, kdy se bezpečnostní situace prudce zhoršuje, avšak Česká republika se stále formálně nachází v míru.

Ministr obrany Jaromír Zůna upozornil, že dnešní bezpečnostní hrozby nelze řešit odděleně podle jednotlivých resortů. „Obrana státu nezačíná a nekončí na hranicích vojenských újezdů. Je to souhra ozbrojených sil, složek integrovaného záchranného systému, státních hmotných rezerv, průmyslu a v neposlední řadě připravenosti občanů,“ uvedl ministr. Za jeden z cílů označil také přípravu hospodářství na specifické požadavky válečné ekonomiky.

Zůna zároveň upozornil, že navyšování prostředků na obranu samo o sobě nestačí. „Peníze samy o sobě nestačí, pokud nemáme lidi a správné zákony,“ řekl. Současný zákon o zajišťování obrany státu, mobilizační předpisy nebo systém mobilizačních dodávek podle něj narážejí na své limity. Zmínil proto potřebu řešit použití ozbrojených sil v míru, efektivnější podporu hostitelským státem, rychlejší vojenskou mobilitu a těsnější integraci českého obranného průmyslu. 

Nejvýraznější vojenský pohled přinesl náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Miroslav Hlaváč, který se věnoval přístupu NATO ke kolektivní obraně a možnému vývoji bezpečnostní situace v Evropě. Hlaváč, který stojí v čele české armády od 1. července letošního roku, upozornil především na dramatické zkrácení času, který může mít stát na přípravu. „Již před několika lety jsme hovořili o vyvolávací době v řádu let a dnes se pohybujeme v řádu týdnů až dní,“ uvedl Hlaváč. Podle něj se zároveň stírá hranice mezi vnější a vnitřní bezpečností a mezi vojenskými a civilními krizemi. Česká republika je podle náčelníka Generálního štábu již dnes vystavena hybridnímu působení, kybernetickým útokům, zvýšenému zpravodajskému zájmu či riziku sabotáží proti důležitým objektům.

NATO se přitom po letech zaměření na operace krizového řízení mimo území Aliance znovu soustředilo především na kolektivní obranu. Nové obranné plánování počítá s tím, že některá opatření budou realizována již v míru. Patří mezi ně zvyšování připravenosti, přesuny jednotek do ohrožených oblastí nebo zabezpečení jejich pohybu přes území spojeneckých států. Hlaváč proto upozornil na problém, pokud národní legislativa umožňuje některé nástroje využít až po vyhlášení stavu ohrožení státu. „Není hranice mezi vojenskou a tzv. civilní krizí. Došlo k zániku období mezi mírem, stavem ohrožení státu a válkou. Tvarovací doba se výrazně zkrátila,“ shrnul generál Hlaváč s tím, že zajištění bezpečnosti vyžaduje celovládní a celospolečenský přístup. 

Na stejné téma navázal generálmajor Miloslav Lafek, zástupce náčelníka Generálního štábu – inspektor AČR. Lafek převedl obecné závěry do konkrétnějších scénářů toho, co by Českou republiku při zhoršování situace čekalo. Jedním z problémů je dostupnost lidských zdrojů. Stát má k dispozici profesionální vojáky, aktivní zálohu a bezpečnostní sbory, současná legislativa však podle Lafka omezuje možnost využívat již v míru některé nástroje spojené s všeobecnou zálohou a mobilizačními opatřeními.

Současně by Česká republika musela řešit několik rozsáhlých úkolů najednou. AČR by plnila spojenecké závazky a část jejích sil by mohla působit mimo území republiky. Českým územím by se zároveň přesouvaly spojenecké jednotky směrem k východnímu křídlu NATO a stát by musel zajistit bezpečnost vlastního území, ochranu občanů i fungování kritické infrastruktury.

V takovém scénáři již obrana není pouze úkolem armády. Vyžaduje zapojení policie, hasičů, dopravy, státní správy, samospráv i civilního sektoru.

Právě ochranu strategických objektů označil Lafek za další významné téma. Kritická infrastruktura se může stát terčem sabotáží, bezpilotních prostředků či jiných útoků. „Tady je potřeba vyřešit určité kompetence jak mezi policií, armádou, tak jaké kompetence budou mít například i soukromé subjekty,“ zaznělo v jeho vystoupení v souvislosti s antidronovou ochranou a ochranou infrastruktury. 

Na prolínání vojenského a civilního systému upozornil také Jakub Landovský, vládní zmocněnec pro plnění závazků České republiky vůči NATO. Do této funkce jej vláda jmenovala letos v květnu a jeho úkolem je mimo jiné koordinace ústředních správních úřadů při naplňování aliančních závazků v oblasti obrany, bezpečnosti a odolnosti. Landovský připomněl, že stát je dlouhodobě zvyklý využívat vojenské schopnosti při zvládání civilních krizí. Do budoucna však bude stejně důležité zvládnout opačný směr – tedy použití civilních, státních i soukromých kapacit ve prospěch obrany. Velké krize podle něj vyžadují více zdrojů, než může stát držet ve vlastních strukturách. Součástí systému proto musí být samosprávy, státní podniky, soukromý sektor a schopnost rychle mezi jednotlivými aktéry sdílet informace. Landovský ve svém vystoupení zdůraznil také digitalizaci a vytvoření robustního informačního prostředí pro civilně-vojenskou spolupráci. 

Z civilní části bezpečnostního systému na semináři vystoupil rovněž generálmajor Petr Ošlejšek z Hasičského záchranného sboru ČR. Připomněl, že integrovaný záchranný systém musí fungovat bez ohledu na příčinu mimořádné situace a že v případě vojenské krize bude nutné současně zabezpečovat civilní obyvatelstvo i podporu ozbrojených a spojeneckých sil.

Druhou výraznou osou celého semináře se stal průmysl a materiální zabezpečení obrany. Náměstek ministra průmyslu a obchodu Jan Sechter upozornil, že soukromé firmy musejí být do přípravy zapojeny dříve, než krizová situace skutečně nastane. Nejde přitom pouze o tradiční obranný průmysl. Pro operační přípravu území a vojenskou mobilitu jsou stejně důležité energetika, telekomunikace, digitální infrastruktura, doprava nebo dostupnost pracovních sil. „Průmysl potřebuje dialog, zejména ten soukromý,“ zdůraznil Sechter. Podstatná je podle něj rovněž znalost reálných výrobních a technologických možností jednotlivých regionů. Databáze průmyslových kapacit původně vytvářené například pro investiční účely mohou státu ukázat, kde se nacházejí konkrétní podniky, technologie, lidské zdroje či služby využitelné při krizi nebo pro potřeby armády. 

Klíčovou roli v podobném systému mají také státní hmotné rezervy. Jejich předseda Pavel Švagr připomněl, že Správa státních hmotných rezerv představuje „poslední pojistku státu“ a nyní má v rezervách více než tisíc různých položek. Pro obranu je zvláště významná příprava na Host Nation Support, tedy podporu spojeneckých ozbrojených sil na českém území a při jejich přesunu. Podle Švagra by v rámci plánu pro roky 2026–2027 měly být pro tuto oblast pořízeny rezervy přibližně za 2,2 miliardy korun. Celkové požadavky na nové státní hmotné rezervy pro stejné dvouleté období dosahují podle jeho vystoupení zhruba sedmi miliard korun, přičemž dostupnost potřebných peněz označil za komplikovanou. Ještě důležitější může být změna samotné filozofie státních rezerv. Švagr navrhl, aby stát nemusel vždy nakupovat a skladovat hotové výrobky, ale mohl si u firem rezervovat také výrobní kapacitu a služby. „Naše představa je, abychom vedle rezervace výrobků mohli také rezervovat výrobu a mohli jsme rezervovat služby,“ uvedl. Takový systém by mohl být významný především u moderních technologií, kde nedává smysl zařízení dlouhodobě skladovat a nevyužívat. 

Na tuto myšlenku bezprostředně navázali představitelé obranného průmyslu. Jan Jireš, bezpečnostní expert a poradce Sekce obranného průmyslu Hospodářské komory ČR, formuloval jeden ze základních požadavků firem velmi přímo: „Obranný průmysl potřebuje vědět, co od něj stát potřebuje a co mu poskytne na oplátku.“ Firmy podle něj nemají být oslovovány až ve chvíli, kdy krize propukne, ale musejí být součástí společného krizového plánování s armádou, úřady a bezpečnostními složkami již v přípravné fázi.  Jireš současně předložil několik konkrétních oblastí, které by podle něj mohla legislativní revize řešit: přímější komunikaci mezi armádou a průmyslem, využívání vojenských prostorů k testování nových technologií, zapojení firem do krizových cvičení, přesné stanovení jejich povinností v jednotlivých stavech, rezervaci výrobních kapacit a služeb nebo lepší nastavení mobilizačních smluv a dodávek. 

Podobně vystoupil prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR Jiří Hynek.  Hynek upozornil především na to, že obranný průmysl nemůže fungovat izolovaně. Výrobce finálního zbraňového systému je závislý na energetice, strojírenství, chemickém a zpracovatelském průmyslu, surovinách i zahraničních komponentách. Výrobní kapacita na papíře proto automaticky neznamená schopnost udržet nebo prudce zvýšit produkci v době krize. Hynek v této souvislosti odkázal na novou Strategy for Industry-NATO Cooperation, kterou spojenci schválili na letošním summitu NATO v Ankaře. Dokument skutečně počítá s dřívějším zapojením firem do rozvoje schopností, se zlepšením komunikace NATO s průmyslem a s posilováním, škálováním a dlouhodobým udržením obranné výroby. Aliance zároveň spustila NATO Front Door for Industry jako jednotnější vstupní bod pro spolupráci s firmami. „Průmysl má přestat být pouhým dodavatelem, ale má se stát partnerem pro udržování obranyschopnosti naší země,“ shrnul Hynek základní požadavek průmyslové části debaty.

Praktický význam podobného propojení připomněl také ředitel Agentury pro mezivládní obrannou spolupráci AMOS Aleš Vytečka. Podle jeho vystoupení přinášejí českým firmám dodávky na Ukrajinu nejen obchodní výsledky, ale také mimořádně rychlou zpětnou vazbu z reálného bojiště. Ta se následně promítá do vývoje technologií využitelných také pro Armádu České republiky a další alianční armády. Vytečka zmínil například prostředky protivzdušné obrany, antidronové systémy, bezpilotní technologie, elektronický boj nebo pozemní robotické prostředky.

Ze sněmovního semináře, na který naváže další pokračování na konci listopadu tohoto roku, tak vyplynula otázka, která může být pro celou legislativní revizi určující: dokáže Česká republika zahájit potřebné obranné přípravy dostatečně včas, tedy ještě v době, kdy je formálně v míru? Alianční obranné plánování předpokládá, že přesuny vojsk, zvyšování připravenosti, příprava infrastruktury, logistická podpora nebo vytváření zásob začnou dříve než samotný ozbrojený konflikt. Česká legislativa však podle vystoupení armádních představitelů váže část nástrojů až na krizové stavy. Zároveň nelze očekávat, že všechny úkoly zvládne samotná armáda. Pokud bude významná část jejích sil plnit závazky kolektivní obrany mimo české území, musí být zbytek systému schopen zajistit tranzit spojeneckých vojsk, kritickou infrastrukturu, logistiku, ochranu obyvatelstva i zásobování.

Komplexní revize krizové, obranné a související legislativy proto nebude pouze právnickou diskusí nad jednotlivými paragrafy. Z pohledu armády a průmyslu však bude rozhodující především to, zda výsledkem vznikne systém, který umožní včas převádět obranné plány do konkrétních lidí, zásob, dopravních kapacit, výroby a služeb. Právě rychlost této přeměny může být v bezpečnostním prostředí, v němž se podle generála Hlaváče vyvolávací doba zkrátila z let na týdny či dny, jedním z klíčových parametrů reálné připravenosti České republiky.