Pokud jde o absolutní výkon, kapacity a schopnosti našich ozbrojených sil, zpravidla se můžeme poměřovat se státy, které nám jsou blízké svými parametry, případně geograficky. Specificky v otázce hlavních bitevních tanků, kterou ohledně skutečné modernizace na čas zřejmě k ledu poslala zakázka na "technické zhodnocení" T-72M4 CZ, se ale má smysl rozhlédnout i trochu dále. Zajímavé paralely k situaci našich tankistů najdeme možná překvapivě ve Velké Británii a může být do budoucna užitečné se jimi zabývat.

Obrněné jednotky britské armády jsou dnes vyzbrojeny tanky Challenger 2, jehož kořeny sahají do roku 1977, a jde tedy o vozidlo časem vzniku příbuzné sovětským a československým tankům T-72, který je koncepčně o něco starší. Do služby původní varianta Challengeru vstoupila v roce 1983, a ze startu se mohla chlubit lepším stupněm pasivní ochrany, než jakou poskytovaly soudobé první verze německého Leopardu 2. Přes jisté nedostatky v oblasti senzorů a systému řízení palby se Challengery osvědčily v Perském zálivu na počátku 90. let, kde irácké tankové jednotky deklasovaly v poměru 300 zničených tanků k čisté nule ztrát na vlastní straně. Nicméně potřeba modernizace byla zřejmou, a také na ní výrobce z vlastní iniciativy pracoval již od roku 1986.

Foto: Obrněné jednotky britské armády jsou dnes vyzbrojeny tanky Challenger 2 (na snímku), jehož kořeny sahají do roku 1977. | Cpl Paul (Jabba) Jarvis / Wikimedia Commons / OGL v1.0

Počátkem 90. let se i v Československu a posléze České republice pomalu rozbíhá projekt modernizace T-72, pro který byly na počátku definovány priority v oblasti jednak také systému řízení palby, jednak pohonné jednotky, balistické ochrany a komunikačního systému. Česká modernizace trvala v podstatě od roku 1994 a realizována byla v letech 2003-2006.

Challenger 2 uspěl v soutěži s americkým Abramsem a německým Leopardem již v červnu 1991, a po jistých postupně překonaných potížích byl v roce 1998 přijat do výzbroje. Na přelomu tisíciletí jej bylo možné označit za jeden z nejpokročilejších hlavních bitevních tanků světa. Podobně bude o pár let později z technického hlediska vysoce hodnocen i výsledek české modernizace tanků T-72 a verze T-72M4 CZ určitě patří k těm světově nejzdařilejším, sledujeme-li čistě otázku parametrů, a pomineme-li zvláštní rozhodnutí jako výběr "námořního" systému řízení palby. Bohužel obecná příbuznost obou modernizačních projektů nekončí u toho: ani Challenger 2, ani T-72M4 CZ neuspěly na světovém trhu. A tímto neúspěchem se po desetiletích služby dostaly obě armády, resp. jejich tankové síly, do relativně podobné situace.

Britská armáda objednala čtyři stovky Challengerů 2, a necelých 40 koupil Omán. Postupně jejich počet ve službě klesl v Británii na dnešních 227, a v plánu je další redukce až ke 150 vozidlům. V českém prostředí byl vývoj podobný, jen tato redukce proběhla na papíře ještě před konečnou objednávkou modernizace tří desítek tanků. Připomeňme, že Armáda České republiky je početním stavem ve srovnání s britskou armádou přibližně čtvrtinová. Problémy s malým objemem výroby či malým počtem vyrobených kusů se nevyhnutelně projevují postupem času v nákladech na údržbu tanků v provozuschopném stavu. Stejně jako Britové, i my máme světově unikátní výzbroj, nekompatibilní a nevyužitou jinde. Velkým problémem je otázka náhradních dílů. V Británii to znamená značné náklady. Výrobní linky je neefektivní udržovat otevřené, jestliže vozidlo již není ve výrobě a existuje relativně málo kusů, tedy se nárazově objedná velký počet dílů. A to záměrně vyšší, než může být spotřebován, což přináší další náklady. V České republice jsme na tom ještě hůře, protože T-72M4 CZ je poskládán z dílů z různých koutů světa, a sledujeme aktuálně problém s již nevyráběnými motory, který dopadne kdovíjak.

Foto: T-72M4 CZ, hlavní bojový tank AČR | Ministerstvo obrany ČR

Jak my, tak Britové tedy máme v obecné rovině příbuzný problém: málo kdysi dobrých tanků s drahým provozem. A z tohoto důvodu je zajímavé se podívat na možnosti řešení, jak se o nich vedla do nedávna diskuse ve Velké Británii. Tam šlo v podstatě o dva směry úvah: jednak možnost modernizace Challengeru 2 s cílem překlenout dobu, než přijde pro Británii přijatelný výsledek "eurotanku" MGCS (pokud nebude Británie s MGCS spokojená, zaznívají také úvahy o dlouhodobém řešení tanku nové generace). Ve hře byl dále nákup německých tanků Leopard 2.

Britové se nakonec nedávno sebevědomě rozhodli pro první možnost, čili modernizaci dosavadních tanků Challenger 2. V podmínkách České republiky je krok s tankem budoucí generace (MGCS) hluboko v mlze. On je však tak trochu v mlze i krok týkající se modernizace resp. technického zhodnocení. Zadané technické zhodnocení T-72M4 CZ nemá a nemůže mít ambici být řešením pro další desetiletí. Jde jen o odklad nákupu moderních tanků.

Je pro Velkou Británii upgrade Challengeru vhodnou cestou? Mnozí o tom pochybují. Kromě otázek prestiže a obavy ze ztráty průmyslových schopností a tradic, které hovoří pro takové řešení a ve finále patrně rozhodly, jsou tu nepominutelné špatné zkušenosti. Má smysl investovat do vývoje tanku, jehož modernizace se bude týkat jen 150 kusů, a jehož vyhlídky na světovém trhu jsou zcela zanedbatelné? Budou pravděpodobně umocněny problémy, s nimiž se britská armáda potýkala v případě Challengeru 2 dosud, a náklady životního cyklu hrozí finále ztrátami. Protože vývoj se soustředí na věž tanku, možná bude exportovatelná alespoň věž. Jenže v tomto případě naráží projekt okamžitě na konkurenci Leopardu 2, který podobně koncipovanou věž se 120mm kanónem s hladkým vývrtem dávno má, a využívá ho takové množství armád, že představa, že by se nová britská věž mohla prosadit, je více než pochybná.

O pořízení Leopardu 2 se ve Velké Británii diskutovalo od raných 90. let, a téma se vracelo se železnou pravidelností. Zatímco Challenger prošel jedním významným upgradem s výsledkem v roce 1998, tedy před bezmála čtvrtstoletím, v nepoměrně větších sériích stále vyráběný a prodávaný Leopard 2 prochází vývojem prakticky neustále, přičemž starší verze lze za velmi zajímavých podmínek dostat na úroveň těch nejmodernějších snadno a rychle.

Foto: Leopard 2 prochází vývojem prakticky neustále, přičemž starší verze lze za velmi zajímavých podmínek dostat na úroveň těch nejmodernějších snadno a rychle. Na snímku Leopard 2A7+ | Krauss-Maffei Wegmann / CC BY-SA 3.0

Pořizovací náklady nového Leopardu 2 v posledních verzích mohou být jednotkově vyšší než v případě domácího modernizovaného Challengeru 2, ale náklady životního cyklu by je v konečném součtu vynahradily. Rizikem vývoje vlastního tanku, resp. nové verze Challengeru, je také možnost, že se z různých důvodů práce protáhnou - a de facto překryjí s nástupem MGCS, čímž zcela ztratí smysl.

Masová produkce Leopardů 2 znamená také okamžitou dostupnost dílů, a jeho rozšíření ve spojeneckých armádách usnadňuje a zlevňuje logistiku údržby i nasazení. A rozšíření Leopardů 2 ve světě přináší další výhodu: ať už dopadne vývoj tanku následující generace jakkoli, Leopardy 2 by bylo mnohem snazší prodat. Prodávat unikátní a již nevyráběný britský Challenger 2 nebude vůbec snadné.

A v neposlední řadě: Leopard 2 by jako platforma pro nějaké svébytné britské řešení pro případ neúspěchu projektu MGCS určitě byl po všech stánkách slibnější než 150 upgradovaných Challengerů 2. V zásadě se lze ptát, proč Britové v Leopardech 2 nejezdí již nyní. Nadto by nešlo o první těžkou techniku německé provenience v britské armádě, která pořídila kolové obrněnce Boxer, jejichž výrobu německá KMW dokázala ve velké míře rovněž do Británie přenést. Rozhodnutí nicméně padlo a nezbývá než sledovat, jak se s projektem popasují a kam v horizontu jednoho či dvou desetiletí povede.

A zde se můžeme vrátit zpět do České republiky a podívat se na naši situaci. Z důvodů, kterým není snadné při pohledu do Polska či Maďarska rozumět, jsme dosud nenašli prostředky na pořízení moderních tanků, a vydali jsme se cestou další modernizace třiceti neprodejných unikátů T-72M4 CZ, přičemž možná narazíme z hlediska jejich další provozuschopnosti na problém s pohonnou jednotkou. Existuje tedy hrozba, že účel probíhající modernizace, tedy prodloužit životnost tanku do roku 2030, nebude naplněn. Chce-li AČR své tankové síly udržet, a všechny strategické dokumenty s nimi zcela správně počítají, bez moderních vozidel to nepůjde. Pomalu si zvykáme na pocit rizika, že původní termín 1. ledna 2026, kdy máme Alianci přispět moderně vyzbrojeným brigádním úkolovým uskupením, nemusí být zcela naplněn ani z hlediska pásových BVP.

Možná bude dobré přestat experimentovat, rozhlédnout se po okolí, a přijmout řešení, která spolehlivě fungují, jsou po desetiletí prověřená, a jak se ukazuje, mají před sebou ještě dlouhou perspektivu. Pod pojem experimentovat bych si dovolil zahrnout i úvahy o jihokorejském řešení. Evropská armáda potřebuje evropské řešení.