Nedostatek dělostřelecké munice pro Ukrajinu řeší v posledních týdnech nejvyšší evropské špičky. Vlastní zásoby evropských států se nebezpečně tenčí. Nabízí se otázka, proč jsme se na tuto situaci během více jak roku od začátku ruské invaze na Ukrajinu nepřipravili a výroba munice v členských státech EU neběží na plné obrátky.

Teoretikové životního cyklu civilizací hovoří o kolapsu civilizace jako o radikálním zjednodušení dosavadního systému. Civilizace, jejíž komplexita již znemožňuje mimo jiné adekvátně reagovat na výzvy okolního prostředí, se zhroutí sama do sebe a je nahrazena jiným společenským systémem, který je jednodušší a životaschopnější.

Foto: 120mm houfnice D-30 u Bachmutu | Mykhailo Palinchak

Pokud se společnosti chtějí kolapsu vyhnout, nebo jej alespoň co nejvíce oddálit, musí být schopné svoji vnitřní složitost – zejména v podobě komplikovanosti a nákladnosti požadavků kladených na své členy – udržet v určitých mezích. A jakmile nějaká kritická funkce společnosti selhává, a to zejména tváří v tvář konkrétnímu vnějšímu ohrožení, měl by to být v tomto ohledu pro danou civilizaci jednoznačný varovný signál. Mohl by totiž být také poslední.

Evropská civilizace aktuálně dostává varovný signál v podobě narůstajícího nedostatku zejména dělostřelecké munice, která musí být zcela nezbytně dodána Ukrajině, aby mohla zahájit a po potřebnou dobu udržet dlouho avizovanou ofenzivu proti ruskému agresorovi.

Munice, kterou měli evropští členové NATO ve skladech, už byla z podstatné části Ukrajinským ozbrojeným silám dodána a zbylé skladové zásoby už tyto státy nejsou příliš ochotny poskytnout, protože je považují za nutné minimum pro vlastní obranyschopnost.

V současné době se na úrovni Evropské unie diskutuje o mechanismu unijní podpory, který by motivoval členské státy k dodání nezbytné munice Ukrajincům z vlastních skladů a případně její obstarání mimo území Unie. Dohoda v tomto směru patrně projde, neboť – a ano, je to trochu vulgární zjednodušení, ale opravdu jen trochu – jde v podstatě jen o to, kolik peněz a jak členským státům za jimi dodanou munici EU přepošle. A dotace, účetnictví a controlling, to Evropské instituce umí, což musí připustit i nejzarytější euroskeptik.

Problémem ovšem je, že jakmile takovýto rychlý transfer skladové nebo narychlo ze třetích zemí nakoupené munice proběhne, budou Evropané a Ukrajinci zpět ve velmi podobné situaci jako před ním, jen ty sklady budou ještě podstatně prázdnější. A k jejich opětovnému naplnění nebo alespoň k udržení životně důležitých dodávek na Ukrajinu bude třeba, aby byl evropský průmysl schopen munici v dostatečném objemu sám vyrábět. I v tomto ohledu se jakési diskuze na unijní úrovni vedou, ale na rozdíl od společných nákupů se zde podle všeho smysluplná dohoda nerýsuje.

Přitom ovšem dnes ani urychlená dohoda na nejvyšší unijní úrovni nebude znamenat okamžité řešení problému nedostatku munice velkých ráží. Politická vůle a její symbolické vyjádření je jedna věc, existující výrobní kapacity jiná věc a ještě jiná věc pak je rychlá dostupnost dostatečného množství materiálových vstupů. Vedle toho je tady ale také již řadu let budovaný regulatorní systém, který velmi efektivně brání produkci zbraní a munice.

Regulace podkopávající výrobní schopnosti

Dokonce i Daniel Kroupa si v nedávném komentáři pro Český rozhlas Plus povšiml, že díky taxonomii EU pro udržitelné finance je práce s finančními zdroji a toky v prostředí zbrojního průmyslu velmi komplikovaná. Ale i taxonomie je jen jedním dílkem skládačky – produkci zbrojních technologií podobně podkopávají i nesčetné další regulace. Jejich deklarovaným cílem jsou také vznešené hodnoty jako udržitelnost nebo zdravé životní prostředí, ale zatímco úspěchy v dosahování těchto cílů jsou přinejlepším diskutabilní, přímý a nepřímý efekt v podobě oslabení výrobních schopností je bohužel velmi zřetelný. A výrobu zbraňových systémů a munice není radno outsourcovat do Číny či Indie jako v případě většiny jiných technologií, které se pro budoucí Evropu nezdály dostatečně salonfähig.

Jedním z kritických problémů je například evropské nařízení o chemických látkách známé pod zkratkou REACH, které zásadně komplikuje výrobu výbušnin, a do budoucna dost možná způsobí nedostatek nejen u dělostřelecké, ale i u malorážové munice pro ruční palné zbraně, pokud projdou již předložené návrhy na zákaz použití olova. Přitom příklad nařízení REACH ukazuje i jinou stránku evropského systému, a to velmi vyvinuté dvojí uvažování. Nařízení REACH se totiž nevztahuje na oblast národní obrany (i tato výjimka je navíc zatížena zcela samoúčelnou administrativou). A běžně tedy lze narazit na představu, že tím je to vyřešeno, neboť pro vojenské účely se není třeba na omezení stanovená REACHem ohlížet.

Ale to je podobný kognitivní (a tedy i politický) omyl jako rétorické odlišování obranných a útočných zbraní nebo letálního a neletálního vojenského materiálu. Evropská průmyslová produkce je z naprosté většiny civilní, a to jak v tom smyslu, že subjekty, které operují na trhu, jsou vesměs soukromé podniky, tak ale především v tom ohledu, že jejich produkce směřuje z podstatné části na civilní trh. To navíc poněkud proti intuici platí i v případě většiny technologií, které jinak nacházejí využití i v obranné oblasti. Pokud se ta samá technologie zakáže pro civilní oblast, často se již nevyplatí ji produkovat pouze pro vojenské účely. Tvářit se, že zlé a špinavé technologie si ponecháme jen pro zcela výjimečné situace vojenské obrany, znamená, že v situaci, kdy taková výjimečná situace nastane, nebudeme tyto technologie mít.

Za pět minut dvanáct

Evropa se naštěstí nachází v situaci, kdy zde ještě určité nezbytné výrobní kapacity zbrojního průmyslu existují a zejména pak stále ještě existuje určitá úroveň nezbytného know-how. K tomu, abychom v dohledné době byli schopni podporovat v adekvátním rozsahu Ukrajinu a ve středním a delším období byli jako západní civilizace schopni bránit i sami sebe, bude nezbytné odbourat velkou část kafkovské složitosti, kterou jsme si sami na sebe – samozřejmě s těmi nejvznešenějšími úmysly – vytvořili. To bude vyžadovat jak to, abychom zrušili část iracionálních regulací, tak ale i to, abychom byli schopni naši morálku oprostit od krasodušského pokrytectví. 

Pokud se náš systém takto zjednoduší, můžeme se ještě celkem elegantně vyhnout civilizačnímu kolapsu a budeme moci za lekci, kterou nám ukrajinská válka uštědřila, poděkovat prozřetelnosti. Sláva Ukrajině.

Zdroj: CEVRO ARENA