Vedení boje ve vzdušné doméně na Ukrajině ukazuje důležitost působení proti protivzdušné obraně protivníka. Doposud si ani jedna z bojujících stran kvůli neschopnosti efektivně působit v této oblasti nedokázala na ukrajinském bojišti vytvořit převahu. Otázkou je, jak jsou na tom evropské státy v této důležité, ne-li klíčové disciplíně.

Válka na Ukrajině ukázala a nadále ukazuje, že v současné konvenční válce vysoké intenzity je potlačení nebo zničení protivzdušné obrany (PVO) protivníka velmi důležitou, ne-li klíčovou součástí. Ruským silám se ze začátku války v únoru roku 2022 nepodařilo potlačit a zničit ukrajinskou PVO, což kromě jiného vedlo k neschopnosti dosáhnout vzdušné nadvlády nad celou Ukrajinou. Do začátku dubna roku 2022 se ruským silám podařilo zničit pouze 17 ukrajinských prostředků PVO, avšak nelze jednoznačně říct, že všechny byly zničeny ruským letectvem. Spíše se jedná o zásahy pozemních sil. Ačkoliv stav, kdy ruské letectvo zřejmě není schopné zahájit masivní SEAD (Suppression of Enemy Air Defense) kampaň proti ukrajinské PVO, trvá, ruským silám se čím dál častěji daří v ukrajinské PVO nacházet mezery, a právě v těchto mezerách působit svým frontovým letectvem. Lze také říct, že ruské síly provádí potlačení a ničení, resp. zaměstnávání ukrajinské PVO pomocí raketových úderů proti velkým městům a strategickým objektům tak, aby ukrajinské prostředky PVO nebyly nasazeny blíže k frontové linii a ruské letectvo tak mělo volné pole působnosti. Podobně to vypadá na ukrajinské straně, která, ačkoliv zaznamenává občasné úspěchy, není schopná provést souvislou SEAD kampaň proti ruské PVO, i když využívá např. americké vysokorychlostní střely proti zdrojům elektromagnetického záření (HARM).

V kontextu důležitosti působení proti PVO protivníka v konvenčním konfliktu tak vyvstává otázka existujících evropských schopností, resp. zdali jsou evropské státy schopny případného samostatného působení proti ruským prostředkům PVO. Studie Mezinárodního institutu pro strategická studia z roku 2020 uvádí, že z přibližně 1 600 letounů jsou pro SEAD mise určeny pouze nižší desítky, pokud nepočítáme americké kapacity. Centrum pro strategická a mezinárodní studia poté bez uvedení konkrétních čísel ve své studii z roku 2023 konstatuje, že kapacity evropských států pro provádění operací na potlačení PVO jsou velmi omezené a prakticky trvá stav z roku 2011, kdy se v průběhu operací Odyssey Dawn a Unified Protector naplno projevila závislost evropských států na amerických kapacitách. Během zmíněných operací zajišťovalo prakticky všechny SEAD operace americké letectvo. Právě americké letectvo však, na rozdíl od většinového veřejného mínění, disponuje v Evropě pouze velmi omezenými kapacitami SEAD – konkrétně se jedná o 480. stíhací letku dislokovanou na základně Spangdahlem v Německu vyzbrojenou letouny F-16 specializovanou právě na oblast SEAD.

Otázkou je, co nastane v případě, že USA budou muset přesunout výraznou část, ne-li všechny dostupné prostředky do Západního Pacifiku z důvodů změny bezpečností situace v souvislosti s pokračujícím mocenským vzestupem Číny? Je velmi pravděpodobné, že vzhledem ke schopnostem a kapacitám Čínské lidové osvobozenecké armády v oblasti PVO bude americké letectvo a námořnictvo potřebovat veškeré dostupné kapacity, jelikož např. studie RAND Corporation z roku 2017 ukazuje, že letouny 4. generace vyzbrojené střelami HARM již nemusí proti vyspělé čínské PVO dostačovat. Na tomto místě lze namítnout, že pokud letouny 4. generace (F-16) nebudou dostačovat, nejsou na místě obavy o jejich přesun z Evropy. Částečně lze s tímto argumentem souhlasit, nicméně nelze vyloučit ani fakt, že zmíněná americké letka dislokovaná v Německu může být přezbrojena například na letouny F-35, které mohou mít přirozeně proti vyspělé PVO větší šanci na úspěch. 

Právě fakt, že letoun F-35 bude podle výrobce do budoucna vyzbrojen střelami HARM, může být pomyslným jazýčkem na vahách při budoucím potenciálním konfliktu s Ruskem. Letouny F-35 budou okolo roku 2030 tvořit páteř evropských letectev, a proto by nebylo od věci hledat řešení právě v letounu F-35 a větším evropském zapojení do aliančních SEAD operací. Problémem může být budoucí dostupnost střel HARM, jelikož se jedná o střely americké výroby. Proto vyvstává otázka, zda se i v této kategorii nepoohlížet po evropském řešení, které by bylo i ve zmíněném kontextu možného přesunu amerických kapacit do Západního Pacifiku dlouhodobě udržitelné, a navíc by podpořilo evropský obranný průmysl.

Zdroj: Air Force, CSIS, IISS, Naval Technology, Defense Magazine, RAND, RUSI