Současné bezpečnostní prostředí České republiky stále zřetelněji ukazuje, že zvládání krizí a případné vedení vojenských operací na vlastním území není výlučně vojenským úkolem, ale komplexním procesem vyžadujícím úzkou a dlouhodobě připravenou součinnost ozbrojených sil, civilních institucí, dalších bezpečnostních aktérů i obyvatelstva. Civilní prostředí zde nepředstavuje pouze kontext, v němž se ozbrojené síly pohybují, ale aktivního spolutvůrce operačních podmínek, legitimity i výsledku státní reakce na krize.

V tomto rámci nabývá civilně-vojenská spolupráce a koordinace zásadního významu – nikoli pouze jako podpůrný mechanismus krizového řízení, ale jako integrální součást operačního plánování, rozhodování a provádění operací v celém spektru situací od míru, přes krizi až po ozbrojený konflikt. Vedení operací na území České republiky je nevyhnutelně spojeno s fungováním státní správy, územní samosprávy, kritické infrastruktury, soukromého sektoru i se schopností obyvatelstva reagovat na mimořádné situace. Efektivita vojenského působení je proto stále více závislá na kvalitě civilně-vojenské integrace, nikoli pouze na vnitřní výkonnosti ozbrojených sil.

Tento článek je z tohoto důvodu záměrně veden z operační perspektivy Armády České republiky, konkrétně z úrovně velení a řízení odpovědné za transformaci politického zadání do vykonatelných operačních řešení v prostředí charakterizovaném časovým tlakem, nejistotou a vysokou mírou civilní angažovanosti. Pozornost je soustředěna na ty aspekty civilně-vojenské spolupráce a koordinace, které mají přímý dopad na operační plánování, rozhodovací procesy a vlastní provádění operací, tedy na úroveň, kde se strategické záměry státu střetávají s praktickou realitou krizového a operačního řízení.

Civilně-vojenská koordinace formovaná desetiletími nevojenských krizí

Současná podoba civilně-vojenské koordinace v České republice je do značné míry výsledkem typů krizí, jimž stát čelil v průběhu posledních tří desetiletí. Vedle účasti ozbrojených sil v zahraničních krizových operacích vedených NATO, Evropskou unií či OSN řešila Česká republika na vlastním území převážně nevojenské krizové situace. Ty byly spojeny zejména s přírodními katastrofami (opakované povodně, tornádo), průmyslovými a technologickými haváriemi, rozsáhlými dopravními nehodami a v posledních letech také s projevy záměrných sabotáží náležejících do spektra hybridních aktivit.

Tento opakovaně zažitý krizový kontext zásadně formoval národní systém krizové připravenosti, stejně jako očekávání, role a pracovní postupy civilních aktérů krizového řízení. Civilně-vojenská koordinace se proto historicky vyvíjela převážně jako účelový, situačně orientovaný nástroj, optimalizovaný pro zvládání jednotlivých, časově omezených a převážně civilních mimořádných událostí. Vojenské a nevojenské prostředí se dlouhodobě rozvíjely spíše paralelně než integrovaně.

Z doktrinálního hlediska je přitom klíčové zdůraznit, že koncept civilně-vojenské spolupráce (CIMIC, Civil Military Cooperation), jak je definován v doktrínách NATO, byl Armádou České republiky systematicky rozvíjen a aplikován zejména v zahraničních operacích. Jeho uplatnění na národním území, tedy v mírovém stavu, při krizových stavech i v případě ozbrojeného konfliktu, dosud není plně rozvinuto a představuje oblast probíhajícího koncepčního i praktického rozvoje.

V národním kontextu byla proto Armáda České republiky civilními aktéry dlouhodobě vnímána především jako poskytovatel rychle nasaditelných personálních a technických kapacit, zpravidla využívaných na nižších úrovních krizové reakce. Tento model se v minulých dekádách osvědčil, avšak již plně neodpovídá charakteru současných a budoucích bezpečnostních hrozeb, které vyžadují výrazně hlubší míru civilně-vojenské interakce a integrace.

Přizpůsobení se krizím vojenského typu: důvěra jako rozhodující faktor

Nejnaléhavější výzvou do budoucna je proto adaptace stávajícího modelu civilně-vojenské koordinace na kvalitativně odlišnou kategorii krizí, především krize hybridního charakteru a vojenského charakteru, pohybující se v kontinuu od míru přes krizi až po ozbrojený konflikt. Z operační perspektivy zde nejde pouze o rozšiřování dílčích úkolů CIMIC, ale o systematickou civilně-vojenskou integraci, která musí být zohledněna již od počátku operačního plánování a v rozhodovacích procesech.

Klíčovým předpokladem této adaptace je důvěra civilních aktérů v to, že ozbrojené síly disponují nejen odpovídajícím právním mandátem, ale také odbornou kompetencí, plánovacími nástroji, doktrinálním rámcem a kapacitami, umožňujícími věrohodné vedení operací na vlastním území státu. Budování této důvěry je dlouhodobým procesem, který vyžaduje otevřenou komunikaci, sdílení zkušeností a vzájemné porozumění operační realitě všech zapojených aktérů. Tato adaptace nemůže být dosažena výhradně prostřednictvím právních úprav či formálních koncepčních dokumentů.

Budování důvěry vyžaduje dlouhodobou angažovanost, otevřenou komunikaci a vzájemné učení. V tom je důležitá role strategické komunikace a systematické práce s klíčovými aktéry, neboť hlavní výzvou zde nejsou technické otázky, ale vnímání, legitimita a důvěra. Vojenské a civilní prostředí, která se historicky vyvíjela odděleně, musí cíleně investovat čas do porozumění svým omezením, organizační kultuře, rozhodovacím procesům a operační realitě. Pouze tak může vzniknout robustní a odolný civilně-vojenský systém, který posiluje bezpečnost státu jako celek.

Budování společného operačního porozumění prostřednictvím regionálního rámce

Po dosažení základní míry důvěry následuje další rozhodující krok – rozvoj sdíleného porozumění úkolu a operačního prostředí, v němž má být řešen. Z pohledu operačního plánování to vyžaduje společné zhodnocení civilně-vojenského prostředí sdíleného vojenskými i nevojenskými aktéry a identifikaci společného civilně-vojenského problémového rámce závislostí a zranitelností.

Z hlediska praktické realizace se jako účelné ukazuje přistupovat k rozvoji civilně-vojenské koordinace od regionální úrovně, která umožňuje zachovat komplexitu problému při současném omezení geografického rozsahu. Regionální přístup umožňuje tvorbu řešení přizpůsobených konkrétním podmínkám a současně podporuje vzájemné sdílení zkušeností a osvědčených postupů. Česká republika má pro tento přístup vhodné podmínky prostřednictvím struktury čtrnácti samosprávných krajů a sítě krajských vojenských velitelství, jež vytvářejí platformu pro dlouhodobou a systematickou civilně-vojenskou interakci ještě před vznikem krize. 

CIMIC jako interní integrátor v operačních štábech

V souladu s doktrínou AJP 3.19 plní CIMIC dvojí roli. Zajišťuje interakci s civilními aktéry navenek a současně integruje civilní aspekty uvnitř armády do vojenského plánování, rozhodování a provádění operací. Z pohledu AJP 10 (Strategic Communications) je CIMIC jednou z klíčových schopností přispívajících k udržování situačního povědomí, sdílenému porozumění a legitimitě vojenského působení. Proto nemůže CIMIC zůstat izolovanou specializací, ale musí být plně integrována do operačního rytmu štábů, informačního toku a do širšího rámce řízení informačního prostředí. CIMIC by tedy neměl pouze reagovat na již přijatá rozhodnutí, ale aktivně přispívat k formulaci operačních variant a rozhodovacích možností na základě hlubokého porozumění civilnímu prostředí. V tomto smyslu pojem „joint“ zahrnuje nejen smysl mezisložkové spolupráce, ale i hlubokou civilně-vojenskou integraci.

Udržitelnost jako základ dlouhodobé operační připravenosti

Po všech transformačních a integračních krocích je nezbytné zaměřit pozornost na udržitelnost celého systému. Praxe řízení opakovaně ukazuje, že v období transformace jsou často přijímána provizorní či neúplná řešení za účelem zachování dynamiky změn. V delším časovém horizontu se však nedokončené úkoly a dílčí řešení stávají zdrojem tření a snižují efektivitu i operační hodnotu systému.

Z operační perspektivy je udržitelnost přímo spojena s okamžitou operační připraveností. Operační připravenost pak zahrnuje:

• Udržování situačního povědomí napříč civilními sektory podporujícími národní odolnost;
• Koherentní a provázané plány od rámcových a pohotovostních až po plně vykonatelné operační plány;
• Odolnou infrastrukturu a mechanismy sdílení informací;
• Kontinuální mírovou angažovanost zaměřenou na posilování národní a společenské odolnosti.

Závěr

Vývoj bezpečnostního prostředí jednoznačně ukazuje, že tradiční pojetí civilně-vojenské koordinace již nepostačuje. Krize hybridního a vojenského charakteru vyžadují systematickou civilně-vojenskou integraci, která je nedílnou součástí operačního plánování, velení a řízení. CIMIC v tomto rámci nepředstavuje specializaci na okraji systému, ale jeden z klíčových integrujících prvků operačních štábů, jehož význam bude s rostoucí komplexitou krizí dále narůstat.