Po vstupu do NATO začínají Finsko a Švédsko přehodnocovat svůj dosavadní vztah k jadernému odstrašení. Helsinky mění zákony kvůli aliančním operacím, zatímco Stockholm vede předběžná jednání s Francií a Británií o možné jaderné spolupráci. Sever Evropy se tak výrazněji zapojuje do debat o budoucnosti aliančního jaderného odstrašení.

Vstup Finska a Švédska do NATO v letech 2023 a 2024 představuje významnou proměnu bezpečnostní architektury severní Evropy od konce studené války. Obě země po desetiletí budovaly svou obrannou identitu na vojenské neutralitě, podpoře nešíření jaderných zbraní a úzké, avšak nealianční spolupráci se západními bezpečnostními strukturami. Ruská invaze na Ukrajinu však zásadně změnila strategické prostředí v Baltském regionu. Helsinky i Stockholm začaly po vstupu do NATO přehodnocovat nejen své konvenční obranné kapacity, ale také svůj vztah k aliančnímu jadernému odstrašení.

Přestože ani jedna ze zemí neusiluje o vlastní jaderný arzenál, obě postupně odstraňují právní a politické překážky, které dosud komplikovaly hlubší zapojení do aliančních struktur. Finsko se soustředí na legislativní kompatibilitu s operačními požadavky NATO, zatímco Švédsko otevřeně diskutuje o možnostech širší evropské jaderné spolupráce s Francií a Velkou Británií. Obě země přitom volí odlišný přístup k integraci do aliančního systému jaderného odstrašení.

Opatrná integrace Finska

Finská změna kurzu je významná především z právního a operačního hlediska. Dosavadní zákon o jaderné energii z roku 1987 zakazoval dovoz, přepravu, skladování i držení jaderných výbušnin na finském území. Tento zákon vznikl ještě v době studené války, kdy si Helsinky udržovaly neutralitu vůči Sovětskému svazu. Po vstupu do NATO však začalo být zřejmé, že původní legislativa omezuje některé operační možnosti NATO při kolektivní obraně.

Finská vláda proto v březnu 2026 představila novelu zákona, která má umožnit tranzit, přepravu nebo logistickou podporu jaderných systémů NATO během krizových situací nebo aktivace článku 5 Washingtonské smlouvy. Premiér Petteri Orpo i ministr obrany Antti Häkkänen zdůraznili, že cílem není trvalé rozmístění jaderných zbraní ve Finsku v době míru, ale odstranění právních bariér pro kolektivní obranu Aliance.

Praktické důsledky této změny jsou významné. NATO dlouhodobě využívá koncept Dual-Capable Aircraft (DCA), tedy letounů schopných nést konvenční i jadernou výzbroj. V Evropě se jedná zejména o americké gravitační bomby B61 rozmístěné v Belgii, Německu, Itálii, Nizozemsku a Turecku. V případě ozbrojeného konfliktu by mohly být podobné prostředky přesouvány i přes finské území. Změna zákona by v krizové situaci mohla usnadnit operace aliančních letounů, schopných nést jadernou výzbroj, například typů F-35 nebo F-16.

Z vojensko-strategického hlediska je významná také geografická poloha Finska. Země sdílí s Ruskem hranici dlouhou 1 340 kilometrů, nejdelší ze všech členských států NATO. Finské území zároveň leží v blízkosti ruských základen Severní flotily na Kolském poloostrově, kde jsou rozmístěny strategické ponorkové síly, nesoucí balistické rakety s jadernými hlavicemi. Podle analytiků SIPRI by případné rozmístění jaderně schopných letounů F-35, poblíž těchto oblastí, mohlo vést ke snížení ruského prahu pro preventivní opatření.

Právě zde se ukazuje finská opatrnost. Helsinky se snaží skloubit plnou integraci do obranného plánování NATO s minimalizací rizika přímé eskalace vůči Rusku. Prezident Alexander Stubb i ministryně zahraničí Elina Valtonen opakovaně deklarovali, že Finsko neusiluje o stálé základny jaderných zbraní. Finská strategie je založena na vytvoření právních a infrastrukturních podmínek pro alianční operace, ale bez trvalé jaderné přítomnosti v době míru.

Švédský scénář bez Američanů

Švédsko mezitím otevírá širší debatu o evropském jaderném odstrašení. Stockholm po vstupu do NATO nezůstal pouze u otázky kompatibility s aliančními procedurami, ale začal diskutovat o širší evropské podobě jaderné spolupráce. Premiér Ulf Kristersson v lednu 2026 potvrdil, že Švédsko vede předběžná jednání s Francií a Velkou Británií o možné spolupráci v oblasti jaderných zbraní. Nejde o vývoj vlastních jaderných zbraní, ale o hledání mechanismů, jak by evropské státy mohly posílit vlastní bezpečnost v případě oslabení amerických bezpečnostních garancí.

Význam těchto jednání spočívá především v tom, že Švédsko historicky patřilo mezi nejaktivnější podporovatele nešíření jaderných zbraní. Stockholm sice v 50. a 60. letech zvažoval vlastní jaderný program, ale později jej opustil, a stal se signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní jako nejaderný stát. Současný vývoj proto představuje výrazný posun ve švédské bezpečnostní debatě.

Dalším významným momentem bylo prohlášení ministra obrany Påla Jonsona, podle něhož by během války mělo být možné rozmístění jaderných zbraní na švédském území. Takové výroky by byly ještě před několika lety politicky nepředstavitelné. Dnes však odrážejí rostoucí obavy evropských států z dlouhodobé spolehlivosti amerického jaderného deštníku.

Právě otázka amerických bezpečnostních garancí je hlavním motorem současných změn. Spojené státy sice nadále disponují přibližně stovkou jaderných bomb B61 rozmístěných v Evropě, avšak politické signály z Washingtonu vyvolávají v evropských metropolích nejistotu. Donald Trump již během svého návratu do úřadu v roce 2025 opakovaně zpochybňoval automatickou obranu spojenců, kteří podle něj nevynakládají dostatečné prostředky na vlastní obranu. Situaci dále zkomplikovala americko-izraelská agrese proti Íránu v letošním roce, která odčerpala část amerických vojenských kapacit mimo Evropu.

V reakci na tuto nejistotu začala Francie znovu prosazovat koncept evropské strategické autonomie. Prezident Emmanuel Macron vyzval k širšímu dialogu o evropské roli francouzského jaderného odstrašení a Paříž zároveň oznámila záměr rozšířit svůj jaderný arzenál. Francouzská ministryně ozbrojených sil Catherine Vautrin navíc uvedla, že Francie stále disponuje zásobami štěpných materiálů z hlavic rozebraných po studené válce, což podle francouzské vlády umožňuje výrobu nových jaderných hlavic.

Británie zaujímá opatrnější postoj, ale i Londýn postupně připouští širší diskuzi o evropské jaderné spolupráci. Britský systém Trident, založený na ponorkách třídy Vanguard, zůstává plně integrován do struktur NATO, avšak současný vývoj naznačuje možnost širší spolupráce evropských partnerů v oblasti jaderného odstrašení.

Nejen ruská reakce

Rusko reagovalo na kroky Finska a Švédska mimořádně ostře. Ruské ministerstvo zahraničí označilo změny za destabilizující a státní média začala obě země otevřeně označovat za potenciální „jaderné cíle“. Kreml zároveň varoval, že jakékoli snižování prahu pro použití jaderných zbraní v nových členských státech NATO povede k „odpovídajícím protiopatřením“.

Reálné možnosti Moskvy však zůstávají omezené. Ruské síly jsou nadále výrazně vyčerpány válkou na Ukrajině a na severním křídle byly oslabeny. To ale neznamená, že riziko eskalace klesá. Naopak debaty o rozšiřování aliančních schopností v Baltském regionu a možné operace jaderně schopných letounů podle části analytiků zvyšují riziko eskalace napětí.

Významnou roli hraje také veřejné mínění. Ve Finsku například průzkumy ukazují, že přibližně 77 procent obyvatel odmítá trvalé rozmístění jaderných zbraní na finském území a 84 procent podporuje připojení ke Smlouvě o zákazu jaderných zbraní. Otázka jaderných zbraní zároveň vyvolává kritiku části politických a nevládních skupin.

Přesto je patrné, že Finsko i Švédsko po vstupu do NATO postupně prohlubují své zapojení do struktur aliančního jaderného odstrašení a evropské bezpečnostní architektury. Helsinky volí cestu právní a operační integrace do stávajících struktur NATO. Stockholm naproti tomu diskutuje o možnostech širší evropské jaderné spolupráce. Obě země tak přispívají ke změnám bezpečnostního prostředí severní Evropy, v době rostoucích diskuzí o budoucnosti evropského jaderného odstrašení

Zdroj: responsiblestatecraft.org, armscontrol.org, defensemagazine.com, defence24.com