Od obrany Kyjeva přes opotřebovací válku až k jednáním o bezpečnostních garancích: konflikt ukazuje, že poválečná bezpečnost Ukrajiny nebude jen ukrajinskou otázkou, ale testem budoucí obranné architektury celé Evropy. Válka na Ukrajině vstoupila do pátého roku a její vývoj ukazuje něco podstatnějšího než pouhou proměnu situace na bojišti. Od února 2022 se postupně změnila samotná logika konfliktu. Z původního ruského pokusu dosáhnout rychlého vojenského výsledku vznikla dlouhodobá opotřebovací válka, následně technologický a průmyslový souboj a nakonec také stále intenzivnější zápas o podobu budoucího míru. Roky 2025 a 2026 přinesly obnovená jednání, diskusi o územních otázkách, bezpečnostních garancích, evropské vojenské přítomnosti a další integraci Ukrajiny do Evropské unie. Čtyři roky války tak vedou k paradoxnímu závěru: případné zastavení bojů nemusí znamenat konec bezpečnostní krize. Pro Evropu může naopak představovat začátek podstatně náročnějšího období odstrašení, přezbrojování a dlouhodobého zabezpečení východního křídla.

Úvodní shrnutí

Časová osa války na Ukrajině od února 2022 do června 2026 ukazuje postupnou proměnu konfliktu v několika vzájemně navazujících etapách. První měsíce války vyvrátily předpoklad rychlého ruského vojenského úspěchu. Již počáteční ruský postup na Kyjev zpomalil ukrajinský odpor spolu s logistickými a technickými problémy a Moskva následně přesunula hlavní pozornost směrem k Donbasu. Současně došlo k zásadní politické transformaci evropského bezpečnostního prostředí: Finsko a Švédsko se rozhodly požádat o vstup do NATO a podpora Ukrajiny začala získávat dlouhodobější a institucionalizovanou podobu. 

Druhá etapa ukázala limity evropského obranného modelu vytvořeného po skončení studené války. Podpora Ukrajiny začala odčerpávat evropské zásoby a válka znovu otevřela otázku schopnosti evropských států vést dlouhodobý konflikt vysoké intenzity. Již koncem roku 2022 evropské instituce otevřeně upozorňovaly, že pomoc Ukrajině odhalila nedostatečné zásoby a chybějící kritické vojenské schopnosti. 

Třetí etapa přinesla postupnou internacionalizaci a technologizaci konfliktu. Válka přestala být pouze soubojem Ruska a Ukrajiny. Rusko prohloubilo vojenské vztahy s dalšími aktéry, zatímco západní podpora Kyjeva přešla od lehčích systémů k tankům, protivzdušné obraně, přesným zbraním a dalším sofistikovaným schopnostem. Současně se stále jasněji ukazovalo, že konflikt bude dlouhodobý.

Od roku 2024 se přidal další prvek: snaha vytvářet vojenským tlakem podmínky pro budoucí jednání. Ukrajinská operace na ruském území v srpnu 2024 byla ukrajinskou stranou spojována mimo jiné se snahou dostat Moskvu k jednacímu stolu. NATO na washingtonském summitu současně dále institucionalizovalo podporu Ukrajiny. 

Rok 2025 již výrazněji přenesl těžiště také do diplomacie. Objevily se americké návrhy na příměří, jednání mezi Washingtonem, Moskvou a Kyjevem a evropská „Coalition of the Willing“. Přesto několik kol rozhovorů nepřineslo zásadní průlom a rozdíly v otázkách území, bezpečnostních garancí a podmínek příměří přetrvávaly. 

Na počátku roku 2026 se tento proces dostal do nové fáze. V lednu se uskutečnily první trilaterální rozhovory Ukrajiny, Ruska a Spojených států od zahájení plnohodnotné invaze. Bezpečnostní garance pro Ukrajinu se postupně dostaly do centra jednání, zatímco územní otázka zůstala nevyřešená. Další kola jednání pokračovala v únoru v Abú Zabí a Ženevě. 

Právě zde leží hlavní analytický závěr. Konflikt se postupně mění z otázky „jak Ukrajině umožnit pokračovat v obraně“ na podstatně širší otázku „jak vytvořit takové poválečné bezpečnostní uspořádání, aby Rusko nemohlo konflikt pouze přerušit, obnovit své síly a následně jej znovu zahájit.“

Pro Českou republiku (a AČR) to znamená, že případné příměří by nemělo být interpretováno jako signál ke zpomalení modernizace. Naopak může vytvořit období, během něhož bude nutné intenzivně doplňovat zásoby, rozšiřovat průmyslové kapacity, budovat protivzdušnou obranu, připravovat zálohy a dokončit schopnosti potřebné pro kolektivní obranu NATO.

Hlavní východiska

1. První lekce války: plán rychlého vítězství může během několika týdnů vytvořit dlouhou válku

Ruská invaze zahájená 24. února 2022 měla od počátku mnohem širší charakter než předchozí konflikt na východě Ukrajiny. Ruské síly vstoupily do země z Ruska, Běloruska i okupovaného Krymu a během prvních dnů se bojovalo také o přístupy ke Kyjevu. Již počáteční fáze však ukázala rozdíl mezi početní a technologickou silou na papíře a schopností tuto sílu efektivně využít v rozsáhlé společné operaci. Britské hodnocení citované v parlamentním briefingu již 3. března 2022 spojovalo zpomalení postupu na Kyjev s intenzivním ukrajinským odporem, technickými poruchami a problémy s dopravou a zásobováním. 

Právě první měsíce války přinesly jedno z nejdůležitějších poučení pro evropské armády. Vojenská síla není pouhým součtem brigád, tanků a letounů. Je schopností přesouvat jednotky, zásobovat je, opravovat techniku, udržovat velení a současně adaptovat operační plán podle reakce protivníka.

Tato zkušenost má přímý význam také pro naši AČR a celou českou společnost. Probíhající modernizace českých ozbrojených sil nemůže být interpretována pouze jako nahrazení starých platforem novými. Tank, bojové vozidlo nebo letoun představují výslednou vojenskou schopnost až tehdy, když existuje odpovídající personál, munice, logistika, servis, infrastruktura, průzkum a systém velení.

Ukrajina tak již v první fázi konfliktu připomněla zásadu, kterou evropské armády po desetiletích expedičních operací částečně upozadily: válku vysoké intenzity nevede platforma. Vede ji systém.

2. Válka rychle odhalila evropský problém, který nelze vyřešit pouze vyššími rozpočty

Druhá zásadní změna nastala v okamžiku, kdy se krátkodobá pomoc Ukrajině změnila v dlouhodobé zásobování válčícího státu. Evropa postupně poskytovala stále sofistikovanější systémy a zároveň zjistila, že vlastní zásoby byly vytvářeny pro úplně jiný bezpečnostní model.

Na konci roku 2022 tuto skutečnost formuloval tehdejší vysoký představitel EU Josep Borrell velmi otevřeně: poskytování zbraní Ukrajině ukázalo vyčerpávání evropských vojenských zásob a zároveň existenci kritických nedostatků ve schopnostech potřebných pro obranu evropského kontinentu. To byl moment, kdy válka na Ukrajině přestala být pouze testem ukrajinských ozbrojených sil. Začala být také testem evropského obranného průmyslu.

Dlouhá válka potřebuje munici, náhradní díly, výrobní linky, opravy, kvalifikované pracovníky a stabilní přístup k surovinám. Spotřeba materiálu přitom probíhá v jiném časovém měřítku než tradiční evropské akvizice. Zbraňový systém může být vyvíjen deset let, ale zásoba munice může být v intenzivním konfliktu spotřebována během několika týdnů.

Z pohledu České republiky je právě tento bod mimořádně významný. Země disponuje rozsáhlou průmyslovou tradicí v oblasti munice, pozemních systémů, radarů a vojenské elektroniky. Válka proto zvyšuje hodnotu českého obranného průmyslu nejen ekonomicky, ale strategicky.

Důležitější než samotný růst obranných výdajů bude otázka, zda vzniká kapacita, kterou lze využít také během dlouhodobého konfliktu. Rozhodující nebude pouze schopnost techniku koupit, ale také opravovat ji, doplňovat, modernizovat a vyrábět v dostatečném množství.

3. Ukrajina změnila nejen válčení. Změnila evropskou bezpečnostní mapu

Jedním z největších strategických paradoxů ruské invaze je její dopad na NATO. Rusko dlouhodobě prezentovalo rozšiřování Aliance jako bezpečnostní hrozbu, ale samotná invaze zásadně urychlila rozhodnutí Finska a Švédska opustit dosavadní přístup k vojenské neutralitě či alianční neúčasti.

Již v květnu 2022 finské politické vedení podpořilo okamžitou žádost o členství v NATO a švédská vláda následně potvrdila stejný záměr. Protokoly o přistoupení obou zemí byly podepsány v červenci téhož roku a Švédsko se po dokončení ratifikačního procesu stalo v březnu 2024 32. členem Aliance. Strategický význam této změny přesahuje počet členů NATO. Vstup obou severských zemí zásadně mění geografii obrany severní Evropy, Baltu i přístupu k ruským hranicím.

Válka tedy ve výsledku vytvořila přesný opak bezpečnostního prostředí, o které Moskva deklarativně usilovala. NATO je větší, jeho východní a severní křídlo získalo větší strategickou hloubku a evropské státy výrazně přehodnotily své obranné priority.

Pro Českou republiku z toho plyne širší závěr. Bezpečnost střední Evropy již nelze plánovat pouze v národních hranicích. Česká infrastruktura, logistika a vojenské schopnosti jsou součástí prostoru, v němž budou v případné alianční operaci přesouvány jednotky mezi západem a východním křídlem. Obrana České republiky tak stále více znamená také schopnost podporovat obranu Polska, Slovenska, Pobaltí a dalších spojenců.

4. Od roku 2024 se válka stává soubojem o vyjednávací pozici

Třetí a čtvrtý rok konfliktu přinesly změnu, která je z dlouhodobého hlediska mimořádně podstatná. Vojenské operace začaly být stále otevřeněji spojovány s budoucí vyjednávací pozicí. Dobře to demonstrovala ukrajinská operace na ruském území zahájená 6. srpna 2024. Podle ukrajinského představitele citovaného britskou parlamentní studií bylo jedním z jejích účelů dostat Rusko k jednacímu stolu. 

Válka tím vstoupila do fáze, v níž se vojenské a diplomatické nástroje stále více prolínají. Kontrola území, schopnost útočit na strategické cíle nebo udržet určitou část fronty již nemají pouze bezprostřední operační význam. Vytvářejí také politický kapitál pro případná jednání. Tento vztah mezi bojištěm a diplomacií bude s přibližováním skutečných jednání stále významnější.

Válka na Ukrajině totiž připomíná jednoduchou skutečnost: mírová jednání nezačínají v okamžiku, kdy skončí válka. Jsou další fází války vedenou jinými prostředky a z pozic vytvořených předchozím vojenským vývojem.

5. Rok 2025 znamenal návrat diplomacie, nikoliv příchod míru

Nástup druhé administrativy Donalda Trumpa v lednu 2025 výrazně zvýšil intenzitu diplomatických aktivit. Spojené státy podporovaly návrh třicetidenního příměří, Washington obnovoval přímou komunikaci s Moskvou a proběhlo několik kol jednání mezi USA, Ukrajinou a Ruskem.

V březnu 2025 Spojené státy a Ukrajina podpořily návrh třicetidenního příměří, Washington obnovil sdílení zpravodajských informací s Kyjevem a následná americko-ruská jednání vedla k diskusi o omezeném příměří týkajícím se energetické infrastruktury a Černého moře. Podmínky a interpretace jednotlivých závazků však zůstávaly sporné. 

V květnu 2025 se v Istanbulu uskutečnily první přímé rusko-ukrajinské rozhovory od března 2022. Trvaly však méně než dvě hodiny a jediným konkrétním výsledkem byla výměna zajatců. Druhé kolo v červnu rovněž nepřineslo zásadní průlom. 

To ukazuje základní problém současné fáze konfliktu. Existence diplomatického procesu není totéž co konvergence strategických cílů válčících stran. Jednání mohou pokračovat měsíce a současně může pokračovat válka. Diplomatická aktivita sama o sobě proto není indikátorem bezprostředního míru.

6. V roce 2026 se mění klíčová otázka: už nejde jen o příměří, ale o to, co přijde po něm

Začátek roku 2026 přinesl kvalitativní změnu. V lednu se v Abú Zabí uskutečnily první známé trilaterální rozhovory vysokých představitelů Ukrajiny, Ruska a Spojených států od zahájení invaze. Před jejich konáním prezident Zelenskyj uvedl, že podmínky bezpečnostních garancí byly finalizovány, zatímco otázka území zůstává nevyřešená. Další kolo jednání proběhlo počátkem února a třetí v Ženevě 17. února. 

Právě skutečnost, že se debata soustředí na bezpečnostní garance, je zásadní. Příměří totiž samo o sobě problém evropské bezpečnosti neřeší. Pokud by pouze zastavilo boje na určité linii bez vytvoření věrohodného systému odstrašení, může se stát pouze operační přestávkou umožňující oběma stranám doplnit síly.

Tuto obavu velmi otevřeně formuloval v únoru 2026 britský premiér Keir Starmer, podle něhož by Rusko případného míru využilo také k urychlení svého přezbrojení a Evropa musí být schopna další agresi odstrašit. Prezident Zelenskyj ve stejném období požadoval dlouhodobé americké bezpečnostní garance. 

V prosinci 2025 se navíc v souvislosti s vyjednávaným uspořádáním diskutovalo o podpoře ukrajinských ozbrojených sil a možné evropské multinárodní síle na ukrajinském území. To mění podstatu evropské diskuse. Otázkou už není pouze: Jak zastavit současnou válku? Ale především: Jak zabránit té příští?

7. Evropa se z podporovatele Ukrajiny postupně stává garantem vlastní bezpečnosti

Vývoj roku 2025 a první poloviny roku 2026 ukazuje ještě jednu významnou tendenci: postupnou europeizaci odpovědnosti za bezpečnost Ukrajiny. Po politických sporech mezi Washingtonem a Kyjevem na počátku roku 2025 začaly evropské země intenzivněji rozvíjet vlastní formáty koordinace. Londýnský summit v březnu 2025 vedl ke vzniku a posílení takzvané Coalition of the Willing a současně se začala otevřeněji diskutovat možnost evropské vojenské přítomnosti v rámci případného poválečného uspořádání. 

V roce 2026 Evropská unie dále posunula nejen finanční, ale také politickou integraci Ukrajiny. Evropské instituce podpořily balík v hodnotě 90 miliard eur pro období 2026–2027 a 15. června byly otevřeny první formální přístupové rozhovory v základním vyjednávacím clusteru. O dva dny později státy G7 deklarovaly další posílení ukrajinské protivzdušné obrany a tlaku na ruskou válečnou ekonomiku. 

Bezpečnostní integrace Ukrajiny tak může postupně probíhat i bez okamžitého členství v NATO. Prostřednictvím evropských institucí, dlouhodobého financování, vojenských garancí, výcviku a stále hlubšího propojení ukrajinských ozbrojených sil se západními strukturami vzniká nový typ vztahu. A právě tato architektura může být jedním z hlavních bezpečnostních témat Evropy následující dekády.

Dopad na Českou republiku a NATO

Z českého pohledu by bylo největší chybou chápat případné uzavření příměří jako konec mimořádného bezpečnostního období. Může tomu být přesně naopak. Případné zastavení bojů by vytvořilo období intenzivní vojenské regenerace na obou stranách. Rusko by mohlo doplňovat personál, modernizovat techniku, obnovovat zásoby munice a vyhodnocovat zkušenosti získané během války. Ukrajina a její spojenci by museli dělat totéž.

Pro NATO by tak mohlo začít období, kdy se odstrašení bude muset opírat nikoliv o průběh aktivní války, ale o přesvědčení Moskvy, že případný další konflikt nepřinese strategický zisk.

Česká republika proto musí využít nadcházející roky k dokončení schopností, které válka na Ukrajině označila za rozhodující. Jde především o vícevrstvou protivzdušnou obranu, dostatečné zásoby munice, těžké pozemní síly, elektronický boj, bezpilotní prostředky, zabezpečené velení, logistiku a schopnost podporovat spojenecké síly pohybující se přes české území.

Stejně významná bude průmyslová připravenost. Čtyři roky konfliktu jednoznačně ukázaly, že průmyslová kapacita není pouze ekonomickou kategorií. Ve válce vysoké intenzity je vojenskou schopností.

A konečně bude nutné pracovat s lidským faktorem. Modernizace AČR bude probíhat ve stejné době, kdy bude armáda potřebovat více vojáků, techniků, specialistů na informační technologie, operátorů bezpilotních systémů a aktivních záložníků. Bez dostatečného personálu se rostoucí množství techniky může stát spíše organizačním problémem než násobitelem bojové síly.

Celkové hodnocení

Čtyři roky války na Ukrajině nelze redukovat na chronologii bitev, dodávek zbraní a diplomatických jednání. Při pohledu na konflikt jako celek je vidět hlubší změna. Rok 2022 ukázal význam odolnosti, logistiky a schopnosti státu přežít první úder. Následující období odhalilo nedostatečné evropské zásoby a limity obranného průmyslu. Roky 2023 a 2024 přinesly technologickou adaptaci, pokračující internacionalizaci konfliktu a stále silnější propojení vojenských operací s budoucí vyjednávací pozicí. Rok 2025 obnovil diplomacii. A rok 2026 otevírá nejtěžší otázku ze všech: jak má vypadat bezpečnostní systém, který přežije samotný mír.

Právě tato otázka musí být základem dalšího českého obranného plánování. Česká republika by proto měla vycházet z několika principů. Modernizace AČR nesmí zpomalit ani v případě příměří. Naopak by měla být období bez aktivní války využita k co nejrychlejšímu dosažení operačních schopností nové techniky. Zásoby munice a náhradních dílů musí být plánovány podle požadavků dlouhodobého konfliktu, nikoliv pouze podle mírového výcviku. Obranný průmysl musí být vnímán jako součást vojenské připravenosti státu a investice do jeho výrobních kapacit jako forma strategické odolnosti.

Současně musíme počítat s rostoucím významem České republiky jako logistického prostoru NATO. Mobilita spojeneckých jednotek, ochrana dopravních uzlů, protivzdušná obrana, host nation support a odolnost kritické infrastruktury budou minimálně stejně důležité jako schopnost vyslat vlastní bojové jednotky.

A nakonec musí česká bezpečnostní politika přestat spojovat mír s návratem k předválečnému normálu. Pokud totiž časová osa konfliktu od února 2022 do poloviny roku 2026 něco ukazuje, pak především skutečnost, že evropské bezpečnostní prostředí se již změnilo strukturálně. Vstup Finska a Švédska do NATO, dlouhodobé evropské financování Ukrajiny, rozšiřování obranných kapacit, diskuse o bezpečnostních garancích a postupující evropská integrace Ukrajiny nejsou dočasnými reakcemi na jednu válku. Jsou základy nové bezpečnostní architektury kontinentu. 

Případné příměří proto nebude okamžikem, kdy může Evropa začít investovat do obrany méně. Bude to okamžik, kdy se ukáže, zda předchozí čtyři roky skutečně pochopila. Protože další fáze evropské bezpečnosti se nemusí rozhodovat na ukrajinském bojišti. Může se rozhodovat v tom, jak dobře bude Evropa připravena na den poté.