Moderní bojiště je spojeno s drony, přesnými zbraňovými systémy a rychlým přenosem informací. Přesto může nastat okamžik, kdy se voják ocitne protivníkovi na dosah ruky, nemůže použít střelnou zbraň nebo mu selžou jiné prostředky. Právě tehdy rozhodují jednoduché návyky, odhodlání, práce se stresem a schopnost jednat. O významu sebeobrany a boje zblízka v Armádě České republiky hovoří vedoucí instruktor praporčík Miroslav Sokol.

Jak dlouho se věnujete instruktorské činnosti a v jakých oblastech působíte?

Osmnáct let působím jako instruktor boje zblízka a poslední tři roky jako vedoucí instruktor boje zblízka v AČR. Osm let jsem také instruktorem střelecké přípravy a v neposlední řadě instruktorem spojovací přípravy. Je pravda, že ačkoli mám „spojařinu“ vystudovanou, dnes je pro mě nejméně využívanou oblastí. Úplně tuto schopnost ztratit by ale v současné době bylo nerozumné. Moderní bojiště ukazuje, že bez technologií a spojení, které umožňují kvalitní velení a řízení, není možné efektivně fungovat.

Co vás k těmto oblastem původně přivedlo?

Spojovací obor jsem vystudoval na Vojenské střední škole v Brně a dlouholetá služba u spojovacích jednotek přirozeně vedla k tomu, že jsem se stal instruktorem základních prostředků spojení AČR. K reálné sebeobraně a boji zblízka mě přivedla armáda a také touha být schopen chránit sebe i své blízké. Vždycky jsem měl rád výzvy, takže možnost stát se armádním instruktorem jsem si nenechal ujít. O instruktorský kurz střelecké přípravy jsem se pokusil až později. Byl to jeden z nejtěžších kurzů, které jsem v armádě absolvoval, a zároveň jeden z nejdůležitějších.

Pamatujete si okamžik, kdy jste se rozhodl věnovat boji zblízka naplno?

Asi jsem se tak úplně nerozhodl. Funkce instruktora boje zblízka je v armádě zpravidla až sekundární. Vždy jsem měl své hlavní úkoly a služební zařazení a vedle toho jsem trénoval boj zblízka, často i ve volném čase, stejně jako ostatní kolegové. Dávalo mi to ale smysl profesně i osobně, proto jsem využíval každou možnost k tréninku nebo vedení výcviku.

Jaká byla cesta od běžného vojáka k vedoucímu instruktorovi a co vás motivuje dodnes?

Byla dlouhá a složitá. Vždycky jsem se snažil trénovat víc než ostatní – a vlastně jsem musel. Kvůli své váze jsem býval lehčí než většina kolegů, kteří byli silnější. Na váhové kategorie se ale v armádním prostředí nehraje. Musel jsem tedy být rychlejší, techničtější a odhodlanější. Myslím, že se mi to podařilo. Největší motivací jsou pro mě vojáci, kteří boj zblízka trénují, a noví instruktoři, kteří se chtějí zlepšovat a dělají to se stejnou urputností jako já. Bez nich by to nešlo a všem jim za to děkuji. Stejně tak kolegům vedoucím instruktorům, kteří mě vycvičili, předali mi množství zkušeností a pomohli mi dostat se až do současné funkce.

Jaké vlastnosti by měl mít kvalitní instruktor boje zblízka?

Člověk, který se učí nebezpečné techniky schopné zranit nebo zabít, musí mít pevně nastavené morální hodnoty. Systém boje zblízka v AČR se cvičí na principu MUSADO MCS. Nejlépe proto odpovídá etický kodex MUSADO KJOHUN: in – lidskost, ui – spravedlnost, je – zdvořilost, či – moudrost, sin – důvěra, suk – dobrotivost, tuk – pravdivost, čchung – věrnost a jong – odvážnost.

Co si má veřejnost představit pod pojmem boj zblízka v armádním prostředí? V čem se liší od civilních bojových sportů?

Boj zblízka v prostředí AČR je účelový systém zaměřený na výcvik vojáků a dalších ozbrojených složek. Zohledňuje jejich výstroj, výzbroj i úkoly, které plní. Vychází ze systému MUSADO Military Combat System a z původního pragmatického poslání bojových umění: přežít a zvítězit. To je zároveň zásadní rozdíl oproti bojovým sportům. I disciplíny, které mohou na první pohled působit téměř bez pravidel, mají váhové kategorie a přesně vymezené zakázané údery a akce. Patří mezi ně například útoky na páteř nebo zadní část hlavy, zásahy do slabin, údery hlavou či útoky na oči. Konkrétní pravidla se liší podle sportu a organizace. Vojenský systém ale není soutěž. Jeho cílem je co nejrychleji ukončit reálné ohrožení a přežít.

Jak důležitou roli hraje psychika, práce se stresem a schopnost rozhodovat se ve zlomku vteřiny?

Role psychiky je absolutně klíčová. Práce ve stresu je nedílnou součástí výcviku vojáka nejen v boji zblízka a střelecké přípravě, ale i v dalších oblastech. Je to vrcholná fáze přípravy, kdy je voják přiveden do stresové situace a hodnotí se jeho schopnost reagovat. Teprve pod tlakem se ukáže, jak člověk skutečně jedná. Někdo dokáže zachovat chladnou hlavu, jiný zamrzne, přestane komunikovat nebo reaguje fyzicky. Všechny tyto případy jsem během praxe viděl. Zároveň ale platí, že i ten nejlepší voják může pod extrémním tlakem udělat chybu. Jedna špatná reakce nemusí definovat celou osobnost. Vypovídající hodnotu mají až opakující se vzorce chování ve stresových situacích.

S jakými nejčastějšími chybami se setkáváte u vojáků na začátku výcviku?

Pro někoho je zpočátku těžké pochopit, že není důležité znát tisíce sebeobranných technik. Složité techniky jsou většinou v boji nepoužitelné nebo velmi situační. Podstatné jsou pevné pohybové základy, odhodlanost, rychlá reakce a několik jednoduchých technik, které lze využít v mnoha různých situacích.

Jak se při výcviku pracuje s nožem, tyčí nebo improvizovanými prostředky?

Při boji nožem nebo obraně proti němu používáme makety nožů a v některých vrcholných fázích tréninku sáhneme i po skutečném noži. Nůž prodlužuje dosah podle své délky a je přirozeně nebezpečnější než holá ruka. Ještě více dosah prodlužuje teleskopický obušek nebo improvizovaně použitá tyč. Všechny zbraně je třeba umět ovládat. Bránit se proti noži holýma rukama je velká výzva, a to i proti nevycvičenému útočníkovi. Improvizovanou zbraní může být prakticky cokoli kolem nás: batoh, přilba, kámen, hlína, židle, hrnek od kávy nebo klíče. Stačí se rozhlédnout. Trénink s improvizovanými prostředky se přitom příliš neliší od výcviku s běžně používanými prostředky.

Jak náročný je výcvik po fyzické a psychické stránce? Sáhnou si při něm vojáci skutečně na dno?

Míra náročnosti vždy záleží na individuálním fyzickém a psychickém stavu vojáka. Dobře je to vidět na Cooperově testu, tedy běhu na dvanáct minut, který se v armádě používá při výročním přezkoušení. Pro někoho je uběhnout za tuto dobu tři kilometry běžný výkon, pro jiného téměř hranice možností. Od vojáků se obecně očekává dobrá fyzická kondice a u boje zblízka tomu není jinak. Při běžném nácviku sebeobranných technik není fyzická zdatnost hlavním cílem, o tu se stará tělesná příprava. U výcviku instruktorů jsou však požadavky vyšší. Instruktor musí stanovenou fyzickou úroveň prokázat při zkoušce a fyzickou zátěž zároveň používáme jako nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak vojáka uvést do umělého stresu. Sáhnout si na dno by měl podle mě při výcviku zažít každý voják, samozřejmě ne při každém zaměstnání. Jednou za delší období jako vrcholná fáze přípravy to stačí – tělo si takovou zkušenost pamatuje dlouho. Nejčastěji to vídám u instruktorských zkoušek. Někdy se ale sejde silná skupina, v níž jsou všichni připraveni nad rámec požadavků. U takových lidí trvá déle, než se dostanou na hranici svých možností, a je třeba zapojit i jiné stresory než jen fyzickou zátěž.

Jak se střelecká příprava doplňuje s bojem zblízka? Kdy končí využití střelné zbraně a začínají rozhodovat jiné schopnosti?

Střelecká příprava je pro vojáka primární dovedností. Musí ji ovládat každý stejně jako svou odbornost. Požadovaná úroveň se samozřejmě liší podle útvaru a služebního zařazení. Pokročilé střelecké dovednosti musí v první řadě zvládat vojáci bojových jednotek. Boj zblízka je oproti tomu až poslední možnost, když všechno ostatní selže. Existují však jednotky, které působí na krátkou vzdálenost, v městské zástavbě nebo uvnitř budov. Tam jeho význam roste. Je vyšší pravděpodobnost, že voják nebo policista bude muset na kontaktní vzdálenost chránit svou zbraň, případně nebude moci střílet kvůli ohrožení dalších osob a bude nucen použít zbraň například jako úderový prostředek. Těmito situacemi se boj zblízka v AČR zabývá. Jeho provázanost se střeleckou přípravou je proto velmi úzká a pro vojáka důležitá.

Proč má boj zblízka své místo i v době dronů, moderních technologií a přesných zbraňových systémů?

Možnost jeho použití záleží na druhu nasazení jednotky a konkrétním úkolu. Někdy je pravděpodobná, jindy se tyto dovednosti uplatní jen stěží. Současné konflikty sice kladou velký důraz na moderní technologie, zároveň ale ukazují, že boj muže proti muži z bojiště nezmizel.

Připravenost v boji zblízka dává vojákovi také psychickou výhodu. Když mu selže zbraň, dojde munice nebo se ocitne v situaci, kdy nemůže střílet, nebude pro něj tento okamžik zcela neznámý. Dokáže reagovat, protože se na podobnou situaci připravoval a byl pro ni vycvičen.

Mají tyto dovednosti přesah i do běžného života vojáka mimo službu?

Také v běžném životě mohou nastat situace, které už není možné vyřešit jinak než fyzickou obranou. Přepadení, sexuální násilí nebo vraždy jsou bohužel součástí dnešního světa. Je lepší být připraven než překvapen, a přenositelnost sebeobrany a boje zblízka do osobního života proto spočívá hlavně v přípravě na krizové situace. Osobně ale čím déle se v této oblasti pohybuji, tím větší odpor mám k použití boje jako vyústění konfliktu. Vždy je třeba vyčerpat možnosti komunikace a prevence. Boj je skutečně až poslední nevyhnutelná možnost, jak chránit sebe nebo své blízké.

Co by měl podle vás umět každý voják bez ohledu na svou odbornost?

Nároky na vojáky i v základních funkcích se neustále zvyšují. Střelné zbraně už dávno nejsou jen „železo“ s mechanickými mířidly. Jejich součástí jsou různé typy optoelektronických přístrojů, které je třeba umět ovládat. Také komunikační prostředky nabízejí stále více možností, ale logicky jsou náročnější na obsluhu a nastavení. Co by tedy měl umět každý voják bez ohledu na odbornost? Měl by především umět dobře dělat svou práci.

Jaké poselství byste předal mladým lidem, kteří uvažují o službě v armádě?

Necítím se být natolik moudrý, abych vymýšlel vlastní poselství. Parafrázuji proto myšlenku z tisíce let staré knihy O umění válečném, kterou jsem kdysi četl. A směřoval bych ji nejen k mladým lidem uvažujícím o službě, ale ke každému: „Než uděláš krok, přemýšlej a uvažuj.“ Opačným fenoménem, s nímž se dnes bohužel setkáváme, je přístup „co krok, to nápad“. Tomu naopak doporučuji se obloukem vyhnout.