Bezpečnostní realita kolem nás se dramaticky proměňuje a s ní i nároky na Armádu ČR, politické vedení státu a celou společnost. Předseda výboru pro obranu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Josef Flek hovoří o nejvážnějších hrozbách pro Českou republiku, o připravenosti armády na moderní konflikty i o tom, zda současné tempo modernizace a výše obranných výdajů odpovídají realitě dnešního světa. Dotýká se rovněž citlivých témat personální krize, role aktivních záloh, kontroly zbrojních akvizic i místa armády ve veřejném prostoru. Rozhovor nabízí pohled zákonodárce, který má obranu státu nejen na stole, ale i v přímé politické odpovědnosti.

Pane předsedo, bezpečnostní prostředí ČR se v posledních letech zásadně proměnilo. Které hrozby dnes podle vás představují pro Českou republiku největší riziko a je na ně Armáda ČR skutečně připravena?

Bezpečnostní prostředí České republiky se zásadně proměnilo a dnes čelíme kombinaci vojenských i nevojenských hrozeb. Agresivní politika, která ve světě nabírá na síle, nevytváří dobré vyhlídky. Vedle toho musíme počítat s hybridními hrozbami, kyberútoky, dezinformacemi a sabotáží kritické infrastruktury. Armáda ČR je kvalitní, profesionální a respektovaná v rámci NATO, ale dlouhodobě byla podfinancovaná. Díky posledním rokům se tento dluh postupně dohání, zejména v oblasti modernizace techniky. Připravenost armády se určitě zvyšuje, ale nesmíme usnout na vavřínech. Bezpečnost není stav, ale proces. Klíčové je propojení armády, státu, průmyslu a společnosti.

Válka na Ukrajině změnila pohled veřejnosti i politiků na obranu státu. Co konkrétně tato zkušenost podle vás odhalila o silných a slabých stránkách naší armády a celé společnosti?

Válka na Ukrajině byla pro Evropu i Českou republiku tvrdým probuzením. Ukrajina nám získává čas postupně se adaptovat. Zároveň se odhalily slabiny v zásobách munice, logistice a rychlosti akvizičních procesů. Ukrajina nám připomněla význam těžké techniky, protivzdušné obrany i dronů. Velmi důležitým poznatkem je i role celé společnosti, její odolnosti a podpory obrany. Bez podpory veřejnosti žádná armáda dlouhodobě neobstojí. Vidíme také význam spojenců a kolektivní obrany v rámci NATO. Česká pomoc Ukrajině je správná, strategická a v našem vlastním bezpečnostním zájmu.

Jak hodnotíte současnou připravenost České republiky na krizové scénáře týkající se hybridních hrozeb či sabotáží kritické infrastruktury?

Hybridní hrozby patří dnes mezi nejzávažnější bezpečnostní výzvy. Nejde jen o fyzické útoky, ale o kombinaci kyberútoků, dezinformací a psychologického působení. Právě proto je bezpečnost i otázkou hodnot a informovanosti. Česká republika v této oblasti udělala pokrok, ale stále máme co zlepšovat. Klíčová je ochrana energetiky, dopravy, telekomunikací a zdravotnictví. Velkou roli hraje spolupráce mezi armádou, policií, tajnými službami a civilní sférou. Důležitá je i mezinárodní spolupráce, zejména v rámci NATO a EU. Musíme investovat nejen do technologií, ale i do lidí a vzdělávání.

Výdaje na obranu dosáhly hranice 2 % HDP. Již teď se hovoří o tom, že tento objem prostředků nestačí a státy NATO míří k hranici 3,5 %, respektive 5 % HDP. Neměli by podle vás politici lépe vysvětlovat potřebu více investovat do vlastní obrany a bezpečnosti?

Dosažení 2 % HDP na obranu bylo nezbytným krokem, nikoli cílovou stanicí. Současná bezpečnostní realita ukazuje, že tento objem prostředků dlouhodobě nebude stačit. Vysoká globální poptávka po vojenské technice vede k růstu cen i prodlužování dodacích lhůt. Odkládání nebo snižování investic do obrany proto zvyšuje budoucí náklady a oddaluje dosažení klíčových operačních schopností. Politici mají povinnost tyto kroky veřejnosti srozumitelně vysvětlovat. Obrana není luxus, ale pojistka proti výrazně vyšším nákladům v krizové situaci. Zároveň jde o podporu domácího průmyslu, technologického rozvoje a ekonomiky. NATO stojí na sdílení odpovědnosti, nikoli na černém pasažérství. Naši spojenci, včetně USA, to dlouhodobě dávají jasně najevo. Výdajům na obranu blížícím se k 5 % HDP se v budoucnu nevyhneme.

Výbor pro obranu má klíčovou roli při kontrole armádních akvizic. Kde dnes vidíte největší systémové problémy v procesu modernizace Armády ČR?

Modernizace Armády ČR je nutná, ale naráží na systémové problémy. Největší slabinou je složitost a pomalost akvizičních procesů. Bezpečnostní situace se mění rychleji než legislativa. Výbor pro obranu má klíčovou roli v kontrole transparentnosti a účelnosti nákupů. Zároveň však nesmí proces zbytečně brzdit. Potřebujeme rovnováhu mezi kontrolou a akceschopností. Důležitá je dlouhodobá koncepce, nikoli nahodilá rozhodnutí. Větší zapojení českého obranného průmyslu může zvýšit efektivitu i bezpečnost dodávek. Transparentnost je zásadní pro důvěru veřejnosti, ale nesmíme vést papírovou válku.

Veřejná debata často zjednodušuje téma zbrojních zakázek. Lze podle vás široké veřejnosti lépe vysvětlovat potřebu a význam některých armádních akvizic?

Zbrojní zakázky nelze redukovat jen na jejich finanční objem, jde o budování konkrétních vojenských schopností. Veřejnost má právo rozumět tomu, jaké schopnosti armáda buduje a proč. Odpovědností politiků i armády je tyto souvislosti systematicky a srozumitelně komunikovat. Klíčové je vysvětlovat nákupy přes konkrétní využití a přínos pro bezpečnost občanů, nikoli jen přes cenu. Pomáhá dlouhodobá komunikace, zapojení odborníků a otevřená práce s daty, nikoli jednorázové tiskové zprávy. Moderní technika zvyšuje bezpečnost vojáků, ochranu civilního prostoru a interoperabilitu v rámci NATO.

Personální situace v Armádě ČR je stále velké téma. Je podle vás problém spíše v náboru nových vojáků z povolání, nebo v dlouhodobém udržení stávajících zkušených vojáků?

Personální situace armády je komplexní problém. Nejde jen o nábor, ale i o udržení zkušených vojáků. Konkurence civilního trhu práce je silná. Potýkáme se s nízkou nezaměstnaností a také s neustálým tlakem na navyšování počtu vojáků. Armáda musí nabídnout nejen stabilitu, ale i perspektivu. Důležité jsou podmínky služby, plat, bydlení a péče o rodiny vojáků. Velkou roli hraje společenská prestiž služby. Investice do lidí jsou stejně důležité jako investice do techniky. Jedno bez druhého nebude fungovat.

Jak hodnotíte roli aktivní zálohy? Měla by se stát výraznější součástí obranného systému státu, případně jakým způsobem?

Aktivní záloha je bezpochyby klíčovým prvkem obrany státu. Propojuje armádu se společností a zvyšuje odolnost země. Její význam bude v budoucnu určitě růst. Aktivní zálohy mohou rychle posílit armádu v krizových situacích. Zároveň přinášejí do armády civilní know-how. Stát by měl jejich rozvoj systematicky podporovat. Důležitá je spolupráce se zaměstnavateli. V tomto směru se můžeme inspirovat severskými zeměmi. Společným znakem je vysoká společenská prestiž služby v záloze.

Co by podle vás mělo vedení armády i politici dělat, aby se Armáda ČR stala přirozenější součástí veřejného prostoru?

Armáda by měla být přirozenou součástí veřejného prostoru, nikoli uzavřenou institucí. Klíčová je otevřená komunikace s občany, přitom nesmí být ohrožen voják ani jeho rodina. Pomáhá prezentace práce vojáků, cvičení i zahraničních misí. Velký význam má spolupráce se školami a mládeží. Lidé musí chápat, proč armádu potřebujeme. Politici by měli jít příkladem a armádu aktivně podporovat, nikoli ji špinit. Politika nemá v armádě co dělat. Důležitá je i role médií.

Český obranný průmysl zažívá zvýšený zájem doma i v zahraničí. Je Česká republika podle vás dostatečně schopna a ochotna využít tento potenciál ve prospěch vlastní obrany? Souhlasíte se zavedením takzvaného mobilizačního potenciálu u některých firem?

Český obranný průmysl má obrovský potenciál a mezinárodní respekt. Je strategickým aktivem státu, které musíme více využívat pro vlastní obranu. Podpora domácích firem zvyšuje bezpečnost dodávek i soběstačnost. Nejsem zastáncem podpory firem, které slouží pouze k přeprodeji zakázek, a tím by byla „podpora českého průmyslu“ jen formalitou. Smysl má podpora těch firem a startupů, které dokážou zisk investovat do výzkumu, vývoje a navýšení výrobních kapacit. Zároveň tím posilujeme ekonomiku a zaměstnanost. Koncept mobilizačního potenciálu považuji za racionální a nutný. Stát musí přesně vědět, na koho se může v krizové situaci spolehnout. Nejde o protekcionismus, ale o otázku bezpečnosti. Obrana bez silného průmyslu neexistuje.

Nejen v našem magazínu se často objevuje téma strategické autonomie. Má Česká republika ambici být v některých schopnostech méně závislá na zahraničních partnerech?

Využívat těchto institucí chceme, ale jakmile jde o plnění povinností, hledáme výmluvy, a tím se připravujeme o hlas v rozhodovacím procesu. Zároveň bychom měli usilovat o soběstačnost v klíčových schopnostech. Týká se to nejen munice, servisu techniky, kybernetické bezpečnosti, ale i ochrany kritické infrastruktury. Závislost na jednom dodavateli je rizikem. To jsme například zažili na vlastní kůži při dodávkách plynu a pohonných hmot. Diverzifikace a domácí kapacity posilují naši bezpečnost. Autonomie je doplněk alianční spolupráce, nikoli její náhrada. Budeme silní spojenci, pokud budeme silní doma.

Jakou roli by měl hrát Parlament při formování dlouhodobé obranné strategie státu? A není tato role dnes spíše formální než skutečně koncepční?

Parlament by měl hrát aktivní a koncepční roli v obraně státu, nejen schvalovat rozpočty a kontrolovat ministerstvo obrany, ale také určovat dlouhodobý směr. Výbor pro obranu má být partnerem vlády i armády. Důležitá je kontinuita napříč volebními obdobími. Otevřená odborná debata je nezbytná. Bezpečnost by měla být nadstranickým tématem. Bohužel tomu tak u některých věcí není, a může se nám to vymstít. Činy, jako rušení zakázek, snižování výdajů na obranu, nekalé praktiky při zadávání zakázek nebo rozdělování společnosti, nás mohou přijít draho.

Česká společnost je v otázkách bezpečnosti čím dál více polarizovaná. Vnímáte riziko, že se obrana státu stane předmětem ideologického sporu místo odborné diskuse? Platí podle vás stále tvrzení, že armáda je apolitická?

Polarizace společnosti v otázkách bezpečnosti se objevuje čím dál častěji. Obrana státu se často stává ideologickým bojištěm. Rozhodovat musí fakta, nikoli emoce. Armáda musí zůstat apolitická. Politici mají odpovědnost armádu nezneužívat. Rozdělování společnosti nahrává našim protivníkům a často se tento způsob stává hybridním nástrojem. Bezpečnost se týká každého z nás a bez ní nemůžeme budovat sociální jistoty.

Co by podle vás měli občané ČR od naší armády realisticky očekávat v případě vážné krize nebo konfliktu? A jsou občané ČR vůbec na případný konflikt psychicky a fyzicky připraveni?

Občané mohou od armády očekávat ochranu státu a pomoc v krizích. Armáda však nemůže nahradit odpovědnost jednotlivců. Důležitá je připravenost společnosti jako celku. Psychická odolnost je stejně důležitá jako fyzická. Musíme se vrátit k základnímu povědomí o krizových situacích. Vzdělávání a informovanost jsou klíčové. Stát musí komunikovat otevřeně a včas, aby lidé věděli, co mohou očekávat. Panika je velice nebezpečná a lze jí předcházet pravidelným cvičením na krizové situace. Zároveň se můžeme učit z ukrajinských zkušeností a využít tyto informace pro vlastní potřebu. Vláda by měla dlouhodobě pokračovat v budování odolné společnosti.

Pokud byste měl pojmenovat jednu klíčovou výzvu, kterou bude muset Armáda ČR a česká obranná politika zvládnout v příštích pěti letech, jaká by to byla a proč?

Největší výzvou bude udržet tempo modernizace a společenskou podporu obrany. Nestačí techniku nakoupit, musíme ji umět používat a udržovat. Klíčová je personální stabilita armády. Zároveň musíme posílit odolnost společnosti. Bezpečnost se stane trvalým tématem i poté, co válka na Ukrajině skončí. Musíme se naučit myslet strategicky a spolupracovat se spojenci. NATO zůstává pilířem naší bezpečnosti. Musíme dobudovat mechanizovanou brigádu, posílit protivzdušnou obranu, investovat do technologií, budovat silnou logistiku a strategické dodavatelské řetězce a mnohé další. Následujících pět let rozhodne o naší připravenosti na desetiletí dopředu.