Česká republika v posledních letech výrazně zvyšuje výdaje na obranu, modernizuje Armádu ČR a současně připravuje rozsáhlou revizi krizové, obranné a související legislativy. Vedle pravomocí státu, fungování mobilizace, vojenské mobility nebo rychlosti akvizic ale existuje ještě jedna zásadní otázka: jakou roli má v novém systému obrany státu sehrávat český obranný průmysl. Nestačí totiž vytvořit armádu připravenou na konflikt vysoké intenzity a legislativu, která jí umožní rychle reagovat. Pokud má Česká republika zvládnout dlouhodobější krizi nebo válku, musí být připravena také její průmyslová základna.

To neznamená, že by stát měl automaticky nakupovat od českých firem jen proto, že jsou české. Takový princip by byl příliš jednoduchý a u veřejných zakázek by narážel také na pravidla hospodářské soutěže a evropského práva. Přiložený právní rozbor proto správně upozorňuje, že domácí původ dodavatele nemůže sám o sobě ospravedlnit jeho preferenci. Současně ale konstatuje, že u strategických akvizic je legitimní a potřebné posuzovat bezpečnost dodavatelského řetězce, dostupnost munice a náhradních dílů, opravitelnost v České republice, přístup k technickým datům nebo schopnost navýšit výrobu v době krize.

Právě zde může být nalezen základ budoucího vztahu mezi státem a českým obranným průmyslem. Nejde primárně o podporu konkrétních společností. Jde o udržování schopností, které bude stát v případě krize potřebovat.

Nejde o český pas firmy, ale o schopnost, která zůstane v České republice

Při zapojování českého průmyslu do obranných zakázek je proto potřeba sledovat rozsah domácího podílu i jeho reálný bezpečnostní přínos. U významného zbraňového systému je vedle podílu na hodnotě zakázky zásadní například to, zda jej budou české podniky schopny opravovat, modernizovat a udržovat v provozu, zda zde budou existovat kvalifikovaní pracovníci, zásoby kritických náhradních dílů a potřebná technologická dokumentace. Stejně důležitá je otázka, jaké části výrobního řetězce bude mít stát v případě krize skutečně pod kontrolou.

Ani domácí výroba sama o sobě neodstraňuje závislost na zahraničních dodávkách kritických komponent. Stát proto potřebuje podporovat odolnost dodavatelských řetězců českých podniků a při zahraničních akvizicích zajistit přenos technologií a zapojení domácího průmyslu do výroby a servisu. Zapojení českého průmyslu je proto potřeba hodnotit také podle toho, jakou strategickou průmyslovou schopnost vytváří a udržuje na území České republiky. Do této kategorie lze podle povahy schopnosti zahrnout výrobu, opravy, servis, modernizaci, výrobu kritických komponentů, přístup k technickým datům, zásoby materiálu nebo možnost rychlého zvýšení produkce.

Tento přístup zároveň odpovídá tomu, jak se mění vztah NATO k průmyslu. Nová alianční Strategy for Industry-NATO Cooperation z roku 2026 klade důraz na včasné zapojení průmyslu do rozvoje schopností, dlouhodobější předvídatelnost poptávky, odolné dodavatelské řetězce, možnost navýšení výroby a propojení vývoje, experimentování a akvizice.

Průmysl potřebuje od státu především předvídatelnost

Z pohledu samotných firem je jednou z hlavních podmínek dlouhodobá předvídatelnost. „Výrobní hala, muniční linka, výzkumné centrum ani tým špičkových konstruktérů nevzniknou v okamžiku, kdy stát vypíše veřejnou zakázku. Firma musí investovat roky předem. Pokud stát očekává, že bude v krizi k dispozici několikanásobně větší výrobní kapacita, musí průmysl předem vědět alespoň rámcově, jaké schopnosti budou ozbrojené síly potřebovat,“ říká tajemník Sekce obranného průmyslu Hospodářské komory ČR Milan Kašík.

Základem je dlouhodobý signál poptávky, který firmám umožní plánovat investice. U strategických kapacit na něj mohou navazovat konkrétní smluvní závazky státu. Stát může průmyslu říci například: v horizontu deseti let budeme potřebovat výrazně více prostředků protivzdušné a protidronové obrany, bezpilotních systémů, prostředků elektronického boje, munice určitých kategorií, autonomní logistiky nebo senzorů. Podnik se poté sám rozhodne, zda investuje a zda bude o budoucí kontrakty soutěžit.

Podobný princip zavádí NATO, které počítá se zveřejňováním agregovaného demand signal odvozeného od potřeb aliančního obranného plánování. Jeho účelem je právě umožnit průmyslu dlouhodobější plánování investic a výrobních kapacit.

Sekce obranného průmyslu Hospodářské komory ČR požaduje pro období 2026–2027 podobný přístup: národní strategii rozvoje obranného průmyslu, pravidla rezervace výrobních kapacit a předvídatelné prostředí, které umožní podnikům dlouhodobě investovat.

Pokud stát kapacitu požaduje, musí být připraven za její udržování zaplatit. Předvídatelnost sama nestačí.

„Ekonomicky nelze očekávat, že soukromý podnik bude na vlastní náklady dlouhodobě udržovat rozsáhlé nevyužité výrobní kapacity pouze pro případ, že je jednou bude stát potřebovat. Pokud Česká republika určitou výrobní schopnost považuje za součást své obranyschopnosti, je jedním z možných řešení placená rezervace výrobní kapacity,“ upozorňuje Kašík.

Takový princip už otevírá i přiložený právní rozbor. Upozorňuje, že zákon o hospodářských opatřeních pro krizové stavy zná uchování výrobních schopností i úhradu přípravy mobilizační dodávky, ale současně navrhuje prověřit, zda současný systém dostatečně pokrývá pružné navýšení běžící výroby, dostupnost lidí a subdodavatelů.

Firma by například v míru vyráběla určitý počet kusů výrobku. Stát by ale smluvně rezervoval její schopnost během tří nebo šesti měsíců zvýšit produkci několikanásobně. Za tuto připravenost by platil. Takový kontrakt však musí mít jednoznačné protiplnění: konkrétní kapacitu, termín aktivace, potřebné zásoby materiálu, dostupnost personálu a pravidelné ověřování. Nešlo by tedy o dotaci vybrané firmě, ale o „nákup připravenosti“. Právě rezervaci výroby a služeb požaduje také Sekce obranného průmyslu HK a stejné téma zaznělo při parlamentním semináři k revizi krizové legislativy. Stát potřebuje skutečnou mapu českého průmyslu. Rezervovat lze ovšem pouze schopnost, o které stát ví.

Česká republika proto potřebuje mnohem hlubší znalost vlastní průmyslové základny než pouze seznam držitelů licencí k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem. U každé schopnosti důležité pro obranu by měla znát celý řetězec.

Kde se vyrábí finální výrobek? Odkud přichází elektronika? Kde vzniká energetický materiál? Jaké suroviny jsou kritické? Jaká je závislost na dopravě, elektřině nebo plynu? Kteří pracovníci jsou nenahraditelní? Jak rychle lze kapacitu zvýšit? Který subdodavatel představuje single point of failure? Právě poslední otázka může být rozhodující.

Výrobní linka může stát v České republice, ale pokud je bez jediné dovezené součástky nepoužitelná, je její skutečná odolnost omezená. Neznamená to, že stát musí všechny komponenty vyrábět doma. Česká republika není a nebude průmyslově autarkní. Potřebuje však vědomě řídit své strategické závislosti. U některých výrobků bude vhodné držet schopnost přímo v ČR, jinde ji zabezpečit v rámci evropského nebo aliančního prostoru a u dalších lze akceptovat širší globální dodavatelský řetězec.

Český obranný průmysl potřebuje být součástí krizového plánování

Další potřebou průmyslu je přesně definovaná role v obranném systému státu. „Jestliže mají podniky v krizové situaci plnit specifické úkoly, nemohou se o nich dozvědět až po jejím vzniku,“ jasně definuje Milan Kašík. Sekce obranného průmyslu HK proto požaduje začlenění podniků do krizového plánování už v době míru, včetně konzultací a případně společných cvičení se státními orgány a bezpečnostními složkami. Současně navrhuje jasně vymezit povinnosti průmyslu vůči státu a systém kompenzací za jejich plnění. Taková spolupráce by měla být oboustranná. Stát může po firmě požadovat určité zásoby, výrobní kapacitu, zabezpečení objektu nebo schopnost krizového navýšení výroby.

Firma ale potřebuje vědět, kdo jí v krizové situaci zajistí energie, dopravu nebo strategické suroviny a jak bude řešen její personál. Právě zde se mohou střetnout dva legitimní zájmy státu. Vysoce kvalifikovaný pracovník obranného podniku může být současně vojákem v aktivní záloze nebo osobou podléhající mobilizační povinnosti. V některých případech může být pro obranu země důležitější udržet jej u výrobní linky než jej povolat k jiné činnosti. I podobné konflikty musí být vyřešeny předem.

Armáda a průmysl musí mít možnost spolu mluvit

Zcela specifickou potřebou průmyslu je přímější kontakt s konečným uživatelem. To platí zejména u nových technologií. Firma vyvíjející dron, protidronový systém, robotické vozidlo nebo prostředek elektronického boje potřebuje zpětnou vazbu vojáka, který bude systém používat. A voják naopak potřebuje možnost říci konstruktérovi: výrobek je příliš těžký, složitě se ovládá, nefunguje v rušeném prostředí nebo potřebuje jiný komunikační interface.

Právě tuto spolupráci Sekce obranného průmyslu HK výslovně uvádí mezi svými prioritami: požaduje pravidla umožňující přímou komunikaci firem s uživateli, vývoj, testování a ověřování technologií a možnost využívat vojenská zařízení a výcvikové prostory.  To velmi přesně navazuje na přiložený právní rozbor. Ten odlišuje standardní systémovou akvizici od experimentálního nákupu omezené série, která může být vyzkoušena přímo u vojenského útvaru.

Klíčové je ovšem vytvořit celý řetězec: vojenský problém → technologická výzva → prototyp → test u jednotky → zpětná vazba → úprava → další test → rozhodnutí o zavedení.

Bez posledního článku není experimentování dostatečně účinné.

Úspěšný experiment musí mít cestu k akvizici

Českému prostředí by proto mohl prospět jednoznačný národní mechanismus podobný aliančnímu NATO Front Door for Industry. NATO v roce 2026 oznámilo platformu, která má být jednotným vstupním bodem pro firmy hledající možnosti spolupráce, testování, experimentování a budoucích zakázek. Aliance současně výslovně říká, že mezi úspěšným testováním a pořízením technologie musí existovat věrohodná přechodová cesta.

Česká varianta nemusí kopírovat alianční model. Princip je ale použitelný: firma musí vědět, kam se má se svou technologií obrátit. Armáda zároveň potřebuje jasný proces, jak nabídku posoudit, kdo rozhodne o jejím testování a kde budou testy probíhat. A pokud řešení prokáže vojenskou hodnotu, musí být předem známo, jaké jsou zákonné možnosti následného nákupu. To může být zásadní zejména pro startupy a malé technologické firmy. Ty zpravidla nedokážou čekat několik let mezi dokončením prototypu a první významnější objednávkou.

Obranné inovace potřebují peníze – ale také zákazníka

Samostatným problémem je výzkum, vývoj a inovace. Státní podpora vývoje má smysl pouze tehdy, existuje-li také mechanismus, který perspektivní technologii dovede k uživateli. Jinak může vzniknout situace, kdy stát financuje výzkumný projekt, prototyp je úspěšně dokončen, ale armáda jej nikdy skutečně nevyzkouší nebo nezavede. Průmysl proto potřebuje nejen granty, ale i možnost ověření, certifikace a následného škálování výroby.

Sekce obranného průmyslu HK požaduje reformu státní podpory obranného výzkumu a inovací, větší objem prostředků a lepší schopnost českých firem čerpat evropské zdroje. Význam těchto programů roste. Evropský program EDIP nyní disponuje 1,5 miliardy eur; pracovní program schválený v březnu 2026 vyčlenil přes 700 milionů eur na posilování výrobních kapacit a samostatné nástroje jsou určeny také startupům, malým a středním podnikům.

Úlohou státu proto není pouze poskytovat vlastní dotace. Může firmám pomáhat orientovat se v evropských a aliančních nástrojích, skládat mezinárodní konsorcia a propojovat české technologické schopnosti s potřebami AČR a spojenců.

Průmysl potřebuje přístup ke kapitálu

Výrobní kapacity se však nebudují pouze z veřejných rozpočtů. Obranný průmysl potřebuje také bankovní financování, pojištění, exportní úvěry a soukromý kapitál.

Mezi priority Sekce obranného průmyslu HK proto patří navázat na dosavadní zlepšení přístupu obranných podniků k veřejnému i soukromému financování a pokračovat v odstraňování zbývajících překážek, zejména u menších firem. Součástí je využívání nástrojů Národní rozvojové banky, České exportní banky a EGAP a další otevírání evropských finančních nástrojů obranným projektům. Z pohledu státu je zde důležitá především stabilita pravidel. Investice do výrobní linky má návratnost v horizontu mnoha let. Pokud podnik neví, zda se politické, regulační nebo finanční podmínky během dvou let zásadně nezmění, bude investovat opatrněji. Předvídatelnost je proto sama o sobě jedním z nástrojů průmyslové politiky.

Export není vedlejším tématem

Český obranný průmysl je zároveň mimořádně exportně orientovaný. MPO při přesunu agendy průmyslové spolupráce z Ministerstva obrany uvedlo, že přibližně 90 procent jeho produkce směřuje do zahraničí.  Z toho plyne důležitá skutečnost. „České výrobní kapacity nelze udržovat pouze prostřednictvím objednávek AČR. Export je ekonomickým předpokladem toho, aby podniky mohly zachovávat výrobní linky, lidi a vývojové kapacity, které může v krizi využít také český stát,“ říká tajemník Sekce obranného průmyslu Kašík.

Průmysl proto od státu požaduje efektivní exportní podporu, rychlejší licenční procesy, mezivládní G2G nástroje a podporu při vstupu do mezinárodních programů. Tyto požadavky jsou explicitně součástí priorit Sekce obranného průmyslu HK pro roky 2026–2027. Nejde přitom pouze o ekonomiku. Úspěšný export zvětšuje výrobní série a může snižovat jednotkové náklady, financovat vývoj a udržovat kapacity, které by samotná česká poptávka neuživila.

Průmysl potřebuje od státu také jednoznačného partnera

Po přesunu části agendy obranného průmyslu na MPO vzniká další důležitá otázka: kdo vlastně reprezentuje stát ve vztahu k průmyslu v jednotlivých oblastech? MPO dnes zajišťuje podporu obranného průmyslu a jeho propojení s ekonomikou, exportem či evropskými průmyslovými programy. Ministerstvo obrany zůstává zákazníkem a gestorem obranné politiky a AČR definuje vojenské potřeby. Správa státních hmotných rezerv má zásadní roli v hospodářských opatřeních pro krizové stavy.

Tento model může fungovat pouze tehdy, jsou-li kompetence jednoznačné. Firma musí vědět, kam se obrátit s novou technologií, kdo s ní řeší mobilizační dodávku, kdo rezervaci výrobní kapacity, kdo průmyslovou spolupráci u strategické akvizice a kdo jí pomůže s evropským projektem. Jedním z požadavků průmyslu je proto nejen více státní podpory, ale především koordinovaný stát.

Vztah nemůže být jednostranný

Začlenění průmyslu do obranného systému samozřejmě přináší také povinnosti pro samotné firmy. Pokud stát začne platit za rezervované kapacity, musí mít právo kontrolovat, zda skutečně existují.

Pokud bude podnik označen za strategický, musí být možné ověřovat jeho vlastnickou strukturu, kritické subdodavatele, ochranu citlivých informací, fyzickou a kybernetickou bezpečnost a reálnou schopnost pokračovat ve výrobě během krize, a to v rozsahu odpovídajícím jeho roli v obraně státu a při ochraně obchodně citlivých údajů. Firma, která dostane přístup k plánům budoucích vojenských schopností, musí respektovat odpovídající bezpečnostní režim.

A státní podpora domácí průmyslové základny nemůže znamenat ochranu firem před konkurencí nebo garanci odbytu bez ohledu na cenu a kvalitu. Právě vzájemnost je klíčová. Stát potřebuje spolehlivý průmysl. Průmysl potřebuje spolehlivý stát.

Co tedy český obranný průmysl potřebuje od státu

Z právního rozboru, veřejně formulovaných priorit Sekce obranného průmyslu HK a současného vývoje v NATO a EU lze jako hlavní témata pro další diskusi shrnout zejména:

1. Předvídatelnost budoucí poptávky – dlouhodobou informaci o schopnostech, které bude stát budovat.

2. Jasnou národní průmyslovou strategii – co chce stát udržovat doma a proč.

3. Dlouhodobé smluvní vztahy a rezervaci výrobních kapacit, pokud jsou potřebné pro krizové scénáře.

4.  Co největší zapojení českého obranného průmyslu do strategických akvizic, s jasně stanoveným přínosem pro bezpečnost dodávek, transfer technologií a zajištění životního cyklu českými podniky.

5. Přímější kontakt s AČR při vývoji a testování nových technologií.

6. Přístup k vojenským polygonům a uživatelům za jasných a rovných pravidel.

7. Rychlou cestu od úspěšného experimentu k akvizici.

8. Silnější a předvídatelnou podporu výzkumu, vývoje a inovací.

9. Pomoc při čerpání evropských a aliančních finančních nástrojů.

10. Dostupnost financování, bankovních služeb, pojištění a exportních úvěrů.

11. Funkční G2G mechanismus a efektivní exportní podporu.

12. Rychlé a předvídatelné licenční procesy.

13. Zapojení do krizového a mobilizačního plánování ještě v době míru.

14. Řešení kritických surovin, komponentů a dodavatelských závislostí.

15. Jasná pravidla pro pracovní sílu důležitou pro obrannou výrobu v krizových stavech.

16. Jednoznačné rozdělení kompetencí mezi MO, AČR, MPO, SSHR a další instituce.

17. Stabilitu pravidel, která firmám umožní investovat v horizontu deseti a více let.

Takto postavený systém by znamenal změnu dosavadního vztahu. Český obranný průmysl by už nebyl pouze trhem, na který se Ministerstvo obrany obrací ve chvíli, kdy chce něco nakoupit. Stal by se jednou z plánovaných kapacit obranného systému státu.

To však zároveň znamená, že musí být možné přesně určit, co stát od konkrétní průmyslové schopnosti očekává, kolik je ochoten za její udržování zaplatit a jak bude její připravenost kontrolovat.

Již uveřejněný právní rozbor správně uzavírá, že pokud stát očekává, že český obranný průmysl během krize zvýší produkci, musí vytvořit podmínky, aby potřebná výrobní kapacita existovala ještě před vypuknutím krize.

Stejný princip lze rozšířit na celý vztah mezi státem, armádou a průmyslem. „Nelze po průmyslu požadovat válečnou připravenost pouze pomocí mírových objednávek. Pokud má být průmysl skutečným pilířem obrany státu, musí vědět, co se od něj očekává, musí mít ekonomické podmínky potřebné schopnosti udržovat a musí být zapojen do plánování, vývoje a testování ještě před vznikem krize,“ uzavírá tajemník Sekce obranného průmyslu Milan Kašík. Stát za to může legitimně požadovat konkrétní, měřitelnou a pravidelně ověřovanou připravenost. Právě takový vzájemný závazek může být jedním z hlavních výsledků připravované revize českého obranného systému.