Dnes je již opět jasně patrné, že pro vedení konvenční války proti státnímu aktérovi, která přesáhne délku několika týdnů, je třeba personálních rezerv. Ty, aby plnily svůj účel, by ideálně měly být rychle dostupné, tedy vycvičené a jasně rámcově zařazené do struktury sil i s přiřazeným materiálem, výzbrojí a technikou. Toto není nic přelomového, ovšem problémem zůstává, jak takové rezervy při modelu profesionální armády efektivně budovat.

Personál, limitace výstavby sil stejně zásadní jako finance

Také není tajemstvím, že cíle výstavby schopností a jejich plnění závisí na úspěšném náboru a retenci kvalitního personálu. Zatímco v případě profesionálních sil se v posledních letech začalo postupně dařit a minulý rok se plány náboru povedlo dokonce přesáhnout, cílů se dlouhodobě nedaří naplňovat v případě aktivních záloh. Tento problém nabírá silnějšího rozměru v realitě, kdy s transformací Velitelství teritoriálních sil a rozšířením 14 krajských pěších rot na 14 praporů územní obrany narůstá hlad právě po aktivních zálohách, které z většinové části tvoří tyto útvary.

Bez dostatku kvalitního personálu nebude možné tyto prapory vybudovat do stavu FOC (full operational capability), přitom jejich výstavba má zásadní význam pro ochranu ODOS (objekty důležité pro obranu státu) a kritické infrastruktury i zabezpečení českého území v případě konfliktu.

I v případě profesionálních sil je nutné mít na paměti, že i když se náborové cíle daří a povedlo se zlepšit také retenci personálu, s přirozeným úbytkem sloužících profesionálů jsou cíle výstavby stanovené na 35-37 tisíc vojáků z povolání (čísla potřebná dle NGŠ) stále poněkud vzdálené. Přitom bez adekvátního počtu vojáků nebude možné zcela naplnit jak alianční závazky vůči NATO, tak naše národní cíle. Tankový prapor i na nejmodernějších tancích jako jsou Leopardy 2A8 zkrátka nebude plně bojeschopnou jednotkou, pokud ještě před prvním výstřelem v případném boji mu budou chybět osádky pro bojová a podpůrná vozidla. Ideálním stavem je mít k dispozici personálu nadbytek, jak pro mírový provoz (cvičení, zahraniční nasazení a rotace) tak válečný stav (rozšíření jednotek, náhrada ztrát). Tedy i nábor profesionálních vojáků by využil vyšších čísel osob, které by úspěšně prošly kurzem základní přípravy.

V případě válečného stavu „hlad“ po personálu pak výrazně narůstá tak, jak si to žádá válečné rozvinutí sil i obnova bojeschopnosti nasazených jednotek. Jak jsem zmínil na začátku textu, takové rezervy by ideálně měly být alespoň částečně rychle dostupné, aby v krizovém scénáři mohly být rychle povolány, vybaveny, prošly obnovovacím výcvikem a mohly fungovat ve prospěch obrany České republiky.

Jeden cíl, vícero cest?

V současné době obranu České republiky primárně zajišťují profesionální vojáci, aktivní zálohy i rezervisté. Existují však i další způsoby, jak personální potřeby za účelem obrany země naplnit, než je obnovení základní vojenské služby, tedy „povinné vojny“. Inspiraci můžeme nalézt například v Chorvatsku, Německu, Dánsku či v Polsku. Bude to však vyžadovat kombinaci vícero systémových přístupů vzájemně zapadajících do jednoho celku. Včetně budování pozitivního vztahu mezi společností a obranou, skrz aktivity jako je POKOS, projekt „vojákem na zkoušku“, spolupráce se středními i vysokými školami, prezentace AČR na veřejnosti, ale také vysvětlování, že obrana státu není zodpovědností pouze a výhradně armády, ale celé společnosti. Cílem je, aby AČR a vojáci nebyli vnímáni jako jakýsi tajemný „okraj společnosti“, ale její zcela zásadní a pevnou součástí.

Zlepšením jména AČR a lepším celospolečenským chápáním jejího významu, zlepšováním podmínek služby, od platu, přes benefity, stav infrastruktury až po modernizaci (atraktivní práce s novou technikou v moderních prostorech) a lepší „firemní“ kulturu samotné organizace (podpora osobního rozvoje, pozitivní vývoj personální práce, vážení si odborností a dopadu jednotlivých vojáků, více začlenit konstruktivní kritiku do běžného fungování), či podpora bydlení, těmito kroky je možné do jisté míry zvýšit počet kvalitních uchazečů, kteří úspěšně dokončí kurz základní přípravy a stanou se členy armády jako profesionálové nebo aktivní záloha. Je nutno zároveň myslet i na nutné zrychlení náborového procesu a zvýšení „propustnosti“ Vojenské akademie ve Vyškově, kde KZP probíhá – případně zvážit provádění kurzu základní přípravy i v jiných lokalitách po republice. Ovšem nebude tak možno naplnit širší rezervy jako takové.

Vznik „dobrovolného předurčení“ je polovičaté řešení. Dává přehled o občanech ochotných se aktivně zapojit do obrany republiky, ovšem neřeší samotný výcvik a hlubší integraci do sil. O něco lepším krokem se pak může jevit dobrovolné vojenské cvičení, kterému se v posledních dvou letech dostalo značně větší medializace zejména díky letnímu termínu určenému primárně pro studenty. Toto „letní DVC“ délkou a rozsahem podobné samotnému KZP probíhalo po vícero posádkách po republice a zaznamenalo zájem přesahující kapacity, které armáda nabízela. I tento rok bude DVC pro studenty probíhat a zájem zřejmě opět výrazně převýší kapacity. Je vidět, že pokud se nabídne finanční odměna pro mladé místo brigády, atraktivní zkušenost, lepší dopravní obslužnost a tyto kroky se spojí s medializací, zájem mezi mladou populací je. Po dokončení DVC a složení slavnostní vojenské přísahy se stávají členy záloh AČR.

„Problémy“ jsou zde dva. Samotný počet stále není uspokojivý a během měsíce se účastníci takového výcviku naučí jen velmi strohé základy vojenského řemesla. Toto DVC tak má svůj velký benefit ve výše uvedených bodech, tedy budování vztahu mezi armádou a společností a zlepšení chápání obrany a armády jako takové, plus zvyšuje potenciál náboru do profesionální služby a aktivních záloh, nicméně samo o sobě se nerovná kompletnímu řešení budování rezerv. Nicméně to, že se DVC ukazuje jako pozitivním a správným řešením je podpořeno i aktivitami na Slovensku, které v minulém roce dalo vzniknout „Národním obranným silám“, které v principu kombinují český přístup AZ a DVC.

Dalším teoretickým krokem, který by mohl pomoci budovat rozšířené rezervy ozbrojených sil, je vzkříšení přístupu, jaký by se dal shrnout pro Čechy známým výrazem Svazarm. Tedy podpora a budování zájmových kroužků, samozřejmě na základech demokratického státu a moderní armády. V České republice je velké množství modelářů, amatérských radiooperátorů a radiooperátorů dronů (ti se už ve prospěch obrany začali využívat v rámci velmi slibného projektu ARDOS), střelců, členů klubů vojenské historie, či hráčů airsoftu či paintballu. Ti tvoří základ, který pojí zájmy využitelné pro obranu státu a při koordinaci aktivit je zde potenciál pro tvorbu spolků pod hlavičkou MO, které by generovaly pozitivní efekty.

Netřeba zapomínat ani na značně rozsáhlou tuzemskou střeleckou komunitu. Tu už ve prospěch svých potřeb začalo využívat Ministerstvo vnitra jako „Stanovené zálohy státu“. Jedná se o výcvik, certifikace a poté proplácení části munice, vše pod hlavičkou MV, kde výsledkem je personál v případě krize povolatelný ve prospěch posílení PČR a vnitřní bezpečnosti země. Zde je značný potenciál i pro MO, potažmo AČR.

Dalším přístupem je značné rozšíření DVC, optimalizace fungování Aktivních záloh (včetně vzniku „dvourychlostního řešení“) a nabídnutí benefitů, nejen samotný plat po dobu aktivního výcviku, ale například možnost si v rámci zkrácené služby v armádě (řekněme v řádu jednoho roku) udělat řidičské průkazy skupin B a C, zbrojní průkazy, zdravotnické kurzy či kurzy operátora dronů. Tedy atributy využitelné jak pro civilní život, tak v případě povolání zpět do služby v době hrozeb. Pro mladou generaci, která se obává o své bydlení, je navíc nasnadě se ptát, zda by bezúročné půjčky na bydlení nebyly velkou motivací pro vstup do služby na dobu několika let.

Jak již bylo řečeno na začátku, jako alternativa povinné základní vojenské služby není a ani nemůže být jeden skvělý přístup, jedno řešení, ale kombinace vícero navzájem se podporujících a doplňujících projektů, které obranu země budou podporovat a budovat komplexně.

Znovuzavedení základní vojenské služby je politicky, finančně i personálně (profesionální armáda na nedostatečných počtech, která sama bude bojovat s plněním svých vlastních úkolů, bude mít problémy navíc ročně cvičit tisíce slabě motivovaných osob ročně) značně náročné rozhodnutí, které naráží na velký odpor z vícera stran. Přesto rozšíření profesionální armády, aktivní zálohy i budování personálních (a technických, materiálních, muničních atd.) rezerv ozbrojených sil pro případ válečného rozvinutí armády, je proces, kterému se nevyhneme, pokud chceme opravdu dobře připravenou sílu k obraně naší vlasti i plnění aliančních závazků.