Centrum nasaditelných systémů a rozvoje technologií systémů velení a řízení zajišťuje, aby Armáda České republiky měla spolehlivé a bezpečné spojení od vojáka v poli až po strategická velitelství. Dnes armáda dokáže přenášet robustní data přes různé vrstvy spojení, od taktických rádiových sítí až po satelity, a zároveň hlídat, aby nové technologie zapadaly do jednotné architektury a byly kyberneticky bezpečné. Armáda tak stojí v nejbližších letech před úkolem „digitalizovat myšlení“ a naučit se naplno využívat robotické systémy, 5G sítě i umělou inteligenci. Nejen o tom jsme hovořili s velitelem Centra nasaditelných systémů podplukovníkem Vítem Knapkem.

Video: Rozhovor s velitelem Centra nasaditelných systémů pplk. Vítem Knapkem / CZ DEFENCE

Podplukovník Knapek úkol svého centra popisuje následovně: „Centrum de facto zabezpečuje komunikační a informační podporu pro operační, taktická a strategická místa velení. Jde o zabezpečení přenosového prostředí pro různé typy systémů a různé úrovně velení.“ Jakkoli technicky tato věta působí, ve skutečnosti je esencí moderní armády. Ztráta spojení dnes neznamená jen nekomfort, ale zhroucení schopnosti koordinovat jednotky, sdílet informace, řídit operace a rozhodovat v pravý čas. Ztráta spojení znamená slepotu a v době digitálního bojiště to platí násobně.

Kromě provozu stávajících kapacit má centrum také odpovědnost za jejich budoucnost. „Máme v gesci i rozvoj systémů velení a řízení. To znamená, že nejen udržujeme současné kapacity, ale také sledujeme, co se ve světě děje, a přinášíme to do armády,“ říká Knapek. Tato dvojrole – provozní a rozvojová – je klíčová. Nejde totiž jen o udržení funkčnosti současných systémů, ale o aktivní přípravu na to, co přináší prudký technologický vývoj: od 5G a 6G sítí, přes robotické systémy až po nástup umělé inteligence a hrozbu kvantového prolomení šifer. Moderní bojiště stojí především na toku informací. Senzory bez spojení neposkytují žádné informace, jednotky bez spojení nevědí, co se děje, a velitelé bez spojení nemohou reagovat. „Prostředky pro páteřní spojení, které máme, mají přenosové rychlosti kolem čtyř set megabitů za vteřinu, takže na úroveň, ve které se pohybujeme, se jedná o robustní spojení,“ říká Knapek. Přenosová kapacita je nutná zejména s ohledem na datové nároky moderních systémů – videa z dronů, obrazová data, přenos telemetrie, sdílení map a taktických přehledů či komunikační toky mezi vozidly a robotickými prostředky. Různé úrovně bojiště vyžadují různé přenosové rychlosti a diverzifikace spojení je zde klíčová.

Jenže rychlost není všechno. Především se nejde spoléhat na jedinou technologii. „Využíváme satelitní spojení, rádiové spojení, různé datové linky. Každá má své limity. Proto říkám, že v moderním prostředí se komunikace nesmí spoléhat na jediný typ spojení. Je potřeba technologie vrstvit,“ zdůrazňuje velitel Centra nasaditelných systémů, podle kterého je dnešní prostředí tak dynamické, že žádná technologie není stoprocentně spolehlivá, a robustnost se tak rodí z kombinace. „V dnešní době je to komplikované. Musíte vrstvit rádiové sítě na různých kmitočtech, radioreleové spoje, 5G sítě, satelity vojenské i komerční. Je to soubor spojení, který umožňuje různé typy datových přenosů. Někdy větší, někdy menší,“ říká Knapek.

Uživatelé si často neuvědomují, že moderní přenosové prostředky nejsou izolované, ale tvoří ekosystém. Jakmile jedna vrstva odpadne, jiná musí převzít její zátěž. V době elektromagnetického boje se jedná o naprostou nutnost.

V případě, že přesto dojde k selhání, s čímž je podle Knapka nutné počítat, existují stále metody, které pamatují starší generace vojenských spojařů. „Když nejsou data, linky, nastupuje polní poštovní spojení. Nastartujeme spojky,“ říká s úsměvem podplukovník Knapek. Tento „záložní“ způsob však podle něj může mít v budoucnu moderní podobu: „Doufám, že se nám podaří reinkarnovat polní poštovní spojení pomocí dronů. Ty by mohly přenášet větší objemy dat z bojiště. Jakmile se zavedou robotické systémy, bude to potřeba. Objemy dat nebudou schopné žádné běžné linky přenést.“ Centrum nasaditelných systémů tedy kromě jiného stále cvičí i postupy přenosu dat pomocí spojek. „Osvědčené postupy používáme i nadále, jen je modernizujeme a přibližujeme digitální době,“ říká Knapek. Tato kombinace starého a nového zajišťuje, že armáda zvládne fungovat i v podmínkách, kdy by čistě digitální armáda selhala.

Kybernetická bezpečnost je dnes stejně důležitá jako ta fyzická. „V dnešní době je to hlavně o šifrování komunikace,“ zdůrazňuje podplukovník Knapek s tím, že nástup umělé inteligence a kvantových počítačů bude bezpečnost šifrování výrazně komplikovat. Kvantové šifry tak budou čím dál náročnější a bude velice důležité, aby se s touto technologií udržel krok. Již dnes je nutné přemýšlet nad tím, zda je komunikace bezpečná nejen proti současným, ale i budoucím protivníkům.

Ohledně frekvence obměny šifer, což je citlivé téma, se Knapek vyjadřuje alespoň v obecné rovině následovně: „Souvisí to s tím, pro jaký stupeň zabezpečení spojení je systém určen. Tam, kde se počítá s možností prolomení, jsou intervaly obměny častější. Jinde je mechanismus jiný.“ V armádním prostředí tak existuje více úrovní komunikace, z nichž každá se chrání jiným způsobem a jinou dynamikou.

Centrum úzce spolupracuje se Sekcí komunikačních a informačních systémů ministerstva obrany a s Agenturou komunikačních a informačních systémů (AKIS), které jsou zodpovědné za kompatibilitu a interoperabilitu pořizované nové techniky. „Jedná se o prostředky, které budou využívat technologii C4ISTAR nebo C5ISTAR. A my fungujeme jako odborný garant, že tyto technologie dodržují koncepci systému taktické rádiové komunikace a jsou v souladu se strategií informatizace rozvoje obrany a koncepcí informatizace resortu,“ říká pplk. Knapek, podle kterého není jednotná architektura abstraktní požadavek, ale nutná podmínka pro přežití na moderním bojišti. „Máme přesně určeno, k čemu slouží prostředky L3 Harris, k čemu slouží MILSATCOM technologie, k čemu slouží technologické nebo senzorické kanály. Naším úkolem je zajistit, aby se jednalo o jednotnou architekturu, která bude dodržena ve všech prostředcích. Ať jsme na bojišti kompatibilní a interoperabilní se spojenci v NATO.“ 

Jednotlivé technologie se pak nehodnotí podle značky, ale podle toho, zda skutečně fungují a jaké schopnosti vojákům přinášejí. „Pokud máme například čtyři různé softwary od čtyř výrobců, posuzujeme, zda je lze nainstalovat na naše operační systémy, jaká je úroveň zabezpečení, administrace, uživatelského rozhraní a mnoho dalších parametrů, které vyplývají ze zavedené architektury. Jedná se o zcela nezávislé hodnocení odborné skupiny armádních specialistů soustředěných na úseku rozvoje technologií systému velení a řízení,“ říká Knapek.

Z hlediska přenosu informací jsou moderní bojová vozidla takovými mobilní uzly sítě. „Vozidla se skládají z pěti základních komponent: integrační platformy, komunikačního systému, prostředků IKT, interkomu a navigace. Jsou to přesně definované komponenty, které musí být dodrženy, aby vozidlo zapadlo do komunikačního systému armády,“ říká velitel Centra nasaditelných systémů. Bez nich by vozidlo nebylo schopné sdílet obraz bojiště, hlásit svůj stav, poskytovat veliteli informace ani přijímat pokyny.

Jedním ze zásadních směrů, které centrum v současnosti testuje, jsou 5G sítě. „Jsme na začátku, generál Šnajdárek však vydal pokyn, aby se testovalo razantně. Se společností O2 jsme měli dvě testování 5G sítí – nejen pro sesednuté vojáky, ale i pro robotické systémy,“ přibližuje Knapek s tím, že se jedná o logický krok směrem k digitalizovanému bojišti: „5G a 6G budou základem armádního Internet of Things. Umožní robustní nasazení technologií na bojišti.“ Přestože bude tato síť čistě vojenská, bude v případě krize umožňovat podporu například integrovaného záchranného systému. „Mohli bychom také vytvořit mobilní buňky, které poskytnou spojení civilní populaci při krizích,“ říká Knapek.

Armáda v souvislosti s technologickými trendy však naráží na jeden podstatný problém. „Armáda masivně digitalizuje. V následujících třech až pěti letech dojde k výrazné obměně myšlení. My však narážíme na lidské kapacity. Chybí odborníci, komerční sektor je dokáže lépe zaplatit,“ upozorňuje Knapek, avšak věří, že armáda má těmto lidem co nabídnout: „Je to specifická práce, daná kolektivem a smyslem. Člověk musí být trochu blázen, aby to dělal, ale pak to dává ohromný smysl.“

Klíčovou roli v centru hraje také spolupráce s akademickou sférou. „Přímo spolupracujeme s Univerzitou obrany, ale i s Technickou univerzitou v Liberci nebo s ČVUT. Pomáhá nám to zejména v akademické činnosti a ve výzkumu nových technologií, kvantových technologií, komunikací, robotiky, umělé inteligence,“ říká Knapek.

Velmi důležitá je také zkušenost z Ukrajiny. „Ukrajina udělala obrovský pokrok zejména v robotice a bezpilotních systémech. Na začátku války jsme jim pomáhali my, ale dnes jsou schopni oni předávat zkušenosti nám. Měli bychom od nich čerpat co nejvíce informací, zejména v oblastech bezpilotních systémů a robotiky,“ upozorňuje podplukovník.

Robotika je oblast, o které velitel Centra nasaditelných systémů hovoří s největší naléhavostí. Podle něj musí armáda postupovat realisticky, krok za krokem. „Je strašně sexy mluvit o robotických systémech s kulomety. Ale základem jednotky je pořád člověk. Voják musí technice důvěřovat,“ říká Knapek. První krok podle něj musí být učiněn v logistice, kde se robotika osvědčuje i v civilním sektoru: „Zavedeme systémy na přepravu munice, evakuaci zraněných nebo podporu jednotek. Lidé musí vidět, že jim to pomáhá. Teprve pak má smysl zavádět pokročilejší systémy.“

Robotika bude nutností i kvůli faktu, že armáda nebude mít nikdy tolik lidí, kolik by ideálně potřebovala. „Armáda nikdy nebude mít rostoucí počet vojáků. Některé kapacity budeme muset nahradit robotickými systémy. Jeden člověk může ovládat třeba třicet robotů,“ vypočítává pplk. Knapek.

Nástup robotiky a digitalizace se neobejde bez zásadních posunů v oblasti umělé inteligence (AI). „Používáme Copilot od Microsoftu. Je to dobrý začátek, jak se naučit s AI pracovat v běžném režimu. Potom se můžeme bavit o využití AI ve zbraňových systémech,“ prozrazuje Knapek a zmiňuje i praktický příklad přímého dopadu AI na spolupráci se spojenci: „Když budeme bojovat po boku Švédů nebo Finů, budou mluvit do vysílaček svým jazykem. AI však dokáže komunikaci přeložit do češtiny a poslat zpět. Myšlenka, že všichni budou mluvit perfektně anglicky, je nereálná.“

Technologická transformace se však týká i samotného systému velení. „Systém velení a řízení je postaven na procesech a rolích. Ty se nezmění, ale doplní o další procesy a role, nebo se upraví. Můžeme jen zvyšovat efektivitu a účinnost. Musíme být ale opatrní. Změny bychom měli dělat na základě analýz. Co máme, co nemáme, co potřebujeme.“ Podle Knapka není možné měnit systém bez hlubokého porozumění tomu, co v něm skutečně funguje a co nikoli. 

Aby bylo možné nové technologie zavádět co nejefektivněji, vznikají v současnosti dva národní polygony. „Chybělo nám místo, kde můžeme technologie reálně testovat. Proto budujeme Národní testovací polygon pro bezosádkové pozemní systémy (NATEP UGV), kde budeme testovat různé platformy na přesně definovaných překážkách, a Národní technologický polygon (NATEP AČR), kde budeme testovat architektonické prvky systému taktické rádiové komunikace,“ prozrazuje Knapek. Díky těmto polygonům bude možné nové technologie ladit dříve, než dorazí do výzbroje armády, a připravit jejich integraci do vozidel a systémů.

Moderní technologické systémy potřebují také adekvátní zázemí, což lze podle Knapka přirovnat například k automobilu: „Můžete ho nechat stát na dešti, vydrží. Ale když máte garáž, vydrží vám déle bez oprav.“ Podobný princip pak platí pro technologické systémy – správné zázemí prodlužuje jejich životnost.

Zajímalo nás, jaké konkrétní systémy by velitel Centra nasaditelných systémů chtěl vidět v armádě zavedené co nejdříve: „Jednoznačně robotické systémy pro logistiku. Čím dřív je začneme zavádět, tím dřív získáme lidi, kteří s nimi budou chtít pracovat.“ Druhým pilířem je pak podle Knapka modernizace velitelských stanovišť: „Místa velení ve stanech, které používáme, jsou jednoznačně nevyhovující, a současná situace na Ukrajině to jen potvrzuje. Mobilita, balistická odolnost a energetická nezávislost jsou budoucnost. Doufám, že armádu postavíme na digitálním myšlení a digitálním světě.“

Podle pplk. Knapka však nejsou technologie samospásné. Jsou důležité jen tehdy, pokud je umí lidé bezpečně ovládat, pokud jsou správně implementované a pokud jsou zasazené do systému, který je schopen je efektivně využít. Centrum nasaditelných systémů tak není jen technickým útvarem, ale je jedním z klíčových prvků transformace armády. V mnoha ohledech je to právě toto centrum, které překládá jazyk technologických inovací do praxe a stará se o to, aby armáda držela krok se současnými i budoucími trendy.