Raketomety HIMARS pro AČR

 04. 10. 2022      kategorie: Vojenská technika
Přidat na Seznam.cz

Raketomety M142 HIMARS (High Mobility Artillery Rocket System) se rychle, až nečekaně, staly jakousi „módní novinkou“ v oblasti vojenství, resp. vojenské techniky. Především po jejich ostrém, a nutno říci velmi úspěšném nasazení v konfliktu na dnešní Ukrajině se dostaly do širšího povědomí, a to i mezi laickou veřejností. Právě úspěšné nasazení raketometů HIMARS v bojích na Ukrajině ale způsobilo, že jsou tyto raketomety někdy nekriticky vnímány jako takřka zázračné, vše řešící zbraně, které zcela mění tvář současných konfliktů. Takovéto hodnocení je však nesmyslné, už třeba proto, že cosi jako zázračná zbraň neexistuje a ani existovat nemůže. Jaký je tedy reálný přínos raketometů M142 HIMARS? Mohou skutečně změnit charakter dnešních konfliktů? A lze si také položit otázku, která se často objevuje v různých diskusích, a to zdali by si měla tyto raketomety pořídit Česká republika, resp. AČR?

himarsFoto: Raketomet M142 High Mobility Artillery Rocket Systems (HIMARS) | Beaux Hebert / Air Force

Geneze raketometů HIMARS

Je pozoruhodné, že raketomety M142 HIMARS byly širší veřejností objeveny až nyní, a že jsou médii vnímány jako „zbraň, která mění tvář moderních konfliktů“. Raketomety HIMARS jsou přitom již téměř dvacet let staré (zařazení do výzbroje americké armády coby prvního zákazníka proběhlo v r. 2005), a navíc prošly celou řadou konfliktů. Rozhodně tedy nejsou žádnou novinkou a nejsou ani ničím, co by bylo v oblasti vojenství nějak převratné.

Historie raketometů HIMARS se začala psát již v osmdesátých letech minulého století. Tehdy, v době studené války, konfrontace mezi USA a tehdejším Sovětským svazem, došlo k představení několika významných zbraní sovětského dělostřelectva – velkorážových děl 2S7 Pion, a především pak salvových raketometů BM-27 Uragan. Právě raketomety Uragan, které dosahovaly dostřelu až 35 km (raketomety BM-21, které do té doby používala sovětská armáda coby hlavní typ salvového raketometu, dosahovaly dostřelu pouze cca 20 km) a navíc mohly používat i protitankovou a termobarickou munici, byly vnímány jako mimořádně nebezpečná zbraň, schopná ohrozit armády NATO.

I proto začaly USA hledat obdobnou zbraň, která by byla protiváhou raketometů BM-27. Situace USA ovšem byla diametrálně odlišná od Sovětského svazu, protože zatímco Sovětský svaz měl velkou tradici výroby raketometů započatou již slavným typem BM-13 „Kaťuša“, a ve výzbroji měl tisíce raketometů BM-21, vývoj raketometů v USA byl po skončení druhé světové války de facto zastaven (jedinou výjimkou byl lehký raketomet Slammer). Přesto, či snad právě proto, se USA rozhodly na zvýšení sovětské hrozby odpovědět analogickým vývojem salvového raketometu. Američtí konstruktéři šli ale jinou cestou než konstruktéři sovětští, a kladli mnohem vyšší důraz na přesnost palby, na použití moderních technologií. Výsledkem jejich práce byl raketomet M270 MLRS.

Americký salvový raketomet M270 MLRS je technicky velmi zajímavý. Dělostřeleckou zbraň tohoto raketometu tvořilo dvanáctinásobné odpalovací zařízení, resp. dva bloky o šesti raketnicích pro rakety M26 ráže 227 mm. Tyto rakety dosahovaly dostřelu až 60 km. Vedle těchto raket bylo možno z raketometu odpalovat i taktické rakety ATACMS ráže 610 mm o dostřelu až 300 km, v takovém případě ale raketomet M270 mohl nést pouze dvě tyto rakety. Jako nosič tohoto raketometu byl použit pásový obrněný transportér M993, který vychází z podvozku BVP M2 Bradley. Díky použití tohoto pásového podvozku se raketomet MLRS vyznačoval i vysokou rychlostí a dobrou průchodností terénem.

Především díky svým výborným vlastnostem, ale i dobrému poměru výkon/cena se americký raketomet M270 stal i významným vývozním artiklem. Do své výzbroje si jej pořídila celá řada států NATO – Německo, Velká Británie, Itálie, Řecko, Norsko, Turecko, Dánsko a také Nizozemí, které své M270 ale prodalo Finsku. Stejně tak se raketomety M270 dostaly i do výzbroje dalších amerických spojenců – Izraele, Japonska, Jižní Koreje, Egypta, Saúdské Arábie a Bahrajnu.
Vývoj ovšem pokračoval dál, k dalšímu zdokonalování raketometu M270 MLRS. Předně došlo k zdokonalování samotných raket, kdy byl realizován vývoj raket M30 GMLRS, které se vyznačují výrazně vylepšenou naváděcí soustavou. Díky tomu se americké raketomety M270 vyznačují mimořádnou přesností, a dokážou zasahovat i bodové cíle, což přitom do té doby byla doména hlavňového dělostřelectva. Právě tato vlastnost raketometů MLRS je do jisté míry klíčová, jak ukazují i současné boje na Ukrajině. Dále bylo vývojem nových raket bylo dosaženo i výrazného prodloužení doletu, který může dosahovat až 150 km.

Zkušenosti z nasazení raketometu M270 nicméně ukázaly, že pro některé konflikty je až příliš těžký, což komplikovalo možnosti letecké přepravy. Proto došlo k vytvoření lehčí obměny raketometu M270 osazením jeho odpalovacího zařízení na kolový podvozek. Vznikl tak raketomet M142 HIMARS.

Raketomet M142 HIMARS    

Raketomet M142 HIMARS je relativně jednoduchou konstrukcí. Jako nosič tohoto systému byl místo těžkého pásového podvozku M993 použit podvozek středního nákladního automobilu FMTV (který vychází z rakouského nákladního vozu Steyr 12M18). Na rozdíl od raketometu M270 MLRS ovšem raketomet HIMARS nese pouze jeden blok, resp. raketový kontejner se šesti raketami 227 mm. I raketomet HIMARS má ale zachovánu schopnost nést raketu ATACMS ráže 610 mm.

Na první pohled se může zdát počet pouze 6 raketnic poněkud nízký. Zde je však nutno zmínit, že tento raketový kontejner lze snadno vyměnit za nový blok ze zásobovacího vozidla. Onen relativně nízký počet raketnic je navíc vyvážen tím, že raketometu HIMARS zůstala zachována základní přednost raketometu MLRS, tj. schopnost používat přesnou, naváděnou munici, rakety M31 a jejich zdokonalené varianty. Díky tomu dosahuje raketomet HIMARS mimořádných výkonů. Právě spojení schopnosti nést velké množství munice se schopností pálit i na velmi malé cíle – a to na velkou vzdálenost 150 km – z raketometu HIMARS činí mimořádně nebezpečnou zbraň. To vše je navíc umocněno i faktem, že díky osazení na podvozek automobilu FMTV je raketomet HIMARS relativně lehký (hmotnost cca 20 tun), což usnadňuje jeho přepravu letadly. Raketomet HIMARS se vyznačuje i dobrou průchodností těžkým terénem.

To vše způsobilo, že se raketomet M142 stal velmi rozšířeným. Dostal se do výzbroje celé řady armád, a vše naznačuje, že zájemců o tento raketomet bude dále přibývat. Raketomety HIMARS se předně dostaly do výzbroje amerických ozbrojených sil, a to jak US Army, tak i americké námořní pěchoty. Americká armáda již také raketomety HIMARS opakovaně použila ve válečných konfliktech, např. během operací v Afghánistánu.

Významným uživatelem raketometu HIMARS se stal asijský Singapur. Malý, ostrovní stát, který má napjaté vztahy se svými mnohem silnějšími sousedy.

Raketomety HIMARS si pořídilo i Jordánsko. To podle některých údajů své raketomety HIMARS již nasadilo v bojích s islámskými extremisty. Stejně tak si raketomety HIMARS pořídily i SAE, které mají napjaté vztahy s Íránem. Raketomety HIMARS by měl získat i malý, ale velmi ambiciózní Katar.

O pořízení raketometů HIMARS usiluje Austrálie. Vzhledem k tomu, že jde o významného spojence USA, je pravděpodobné, že tato akvizice bude v brzké době realizována. Stejně tak již byla podepsána předběžná dohoda o dodávkách raketometů HIMARS na Tchajwan.

Zejména v poslední době, v návaznosti na vypuknutí konfliktu na Ukrajině, se se zájemci o raketomety HIMARS doslova „roztrhl pytel“. Raketomety HIMARS předně  získala i sama Ukrajina. Ta zatím disponuje jen malý počet, ukrajinští vojenští představitelé ale hovoří o záměru získat až 60 těchto raketometů. Vzhledem k tomu, jak moc se raketomety HIMARS na Ukrajině osvědčily, lze předpokládat, že jejich dodávky budou dál navyšovány. Je možná příznačné, že Ukrajina má zájem o raketomety HIMARS, a to i přesto, že vyvinula vlastní velkorážný raketomet Vilcha vlastní výroby, který dosahuje dostřelu až 130 km, tedy srovnatelný s dostřelem raketometů HIMARS.

V návaznosti na ruskou agresi se pro nákup raketometů HIMARS rozhodlo i Rumunsko, a to i přes napjatý armádní rozpočet. Stejně tak se pro raketomety HIMARS rozhodlo i Polsko, kde ovšem raketomety HIMARS budou osazeny na podvozek domácích nákladních automobilů Jelcz 6x6. To ukazuje na další přednost raketometů HIMARS – jejich schopnost osazení na jakýkoliv nákladní automobil s odpovídající nosností. Lze uvést, že Polsko deklarovalo zájem pořídit si více než 500 raketometů HIMARS!

Je pozoruhodné, že raketomety HIMARS si chce pořídit i malé Estonsko, které se také cítí být ohroženo agresivní politikou Ruska. Estonsko přitom zdůrazňuje odstrašující charakter této akvizice. Ze stejných důvodů o raketomety HIMARS deklarovaly zájem i další pobaltské státy, Litva a Lotyšsko.

O raketomety HIMARS již projevilo předběžný zájem i Maďarsko. Stejně tak si chce raketomety HIMARS chce pořídit i Nizozemí. Právě případ Nizozemska je poněkud absurdní, protože tato země v minulosti provozovala raketomety MLRS, ty ale coby „nadbytečné“ prodala Finsku. Dnes ovšem i Nizozemí plánuje pořízení raketometů HIMARS, a to přesto, že je od konfliktu na Ukrajině vzdálené a zdánlivě to nepotřebuje. Nutno podotknout, že tento seznam jistě není konečný, a že raketomety HIMARS si zřejmě pořídí i další státy, a to jak státy evropské, ale stejně tak i státy asijské. Lze předpokládat i zájem mezi dalšími arabskými státy, případně i státy severní Afriky (objevují se např. spekulace o dodávkách raketometů HIMARS do Maroka). Raketomety HIMARS tak jsou skutečným hitem – a lze předpokládat, že na bojištích budou kralovat ještě hodně dlouho.

Pokud si všimneme blíže jednotlivých států, pak můžeme vidět jeden zajímavý, byť poněkud opomíjený jev. Raketomety HIMARS si často pořizují malé státy, které jsou ohroženy svými výrazně silnějšími sousedy. Typickým příkladem je např. Singapur či Katar; státy, které jsou velmi bohaté, a které si pořizují moderní výzbroj, aby odstrašily protivníka. Stejně tak si ale raketomety HIMARS pořizují i malé státy s omezenou populací, ale i relativně slabou ekonomikou a málo početnými armádami – především pobaltské státy Estonsko, Litva a Lotyšsko. Na první pohled se přitom může zdát, že provozování raketometů HIMARS je nad poměry těchto států, resp. jejich relativně malých armád. Takovéto vnímání raketometů HIMARS je ale mylné. Raketomety HIMARS se vzhledem ke své mohutné palebné síle a schopnosti zasazovat přesné údery výborně hodí právě pro malé státy, a dává jim možnost kompenzovat nízkou početnost svých ozbrojených sil. I jen malý počet těchto raketometů tak může odradit od útoku i mnohem silnějšího protivníka. Raketomety HIMARS jsou tak jakousi moderní analogií onoho pověstného praku, kterým biblický David dokázal porazit i mnohem silnějšího Goliáše. I přesto raketomety HIMARS nejsou žádnou zázračnou, převratnou zbraní, za kterou jsou občas vydávány. Nepřináší nijakou revoluční změnu. Zato je ale můžeme označit za skutečně kvalitní, dobrou zbraň, s vysokou bojovou hodnotou a s dobrým poměrem výkon/cena. Jde navíc o zbraňový systém spolehlivý, ověřený i v ostrých bojích. Raketomety HIMARS jsou tak přesně tím, co armády potřebují.

Nutno podotknout, že vysoká popularita raketometů HIMARS není nijak náhodná, a že souvisí s celkovým nárůstem obliby velkorážových raketometů, které do jisté míry suplují úlohu někdejších taktických či dokonce operačně taktických raket. Obecně lze konstatovat, že velkorážové raketomety se osvědčily, a to i v ostrých bojích. Proto počet jejich uživatelů neustále přibývá, a stejně tak se objevují stále nové typy od různých výrobců. Jde např. o turecké raketomety T-300 Kasirga, izraelské raketomety Lynx s raketami Extra, brazilský raketomet ASTROS II, případně i celou ucelenou řadu velkorážových raketometů firmy Norinco. Stejně tak ale lze jmenovat i běloruské raketomety Polonez (které konstrukčně vycházejí z čínských raketometů A-200), případně i vyvíjený srbský raketomet Šumadija. Některé z těchto raketometů dokonce svým dostřelem předčí raketomet HIMARS s běžnými raketami 227 mm, zde je však nutno říci, že čím dál častěji tyto raketomety mají vyšší ráži, a to až 400 mm, a jsou tak určeny pro úkoly, které raketomety HIMARS plní raketami ATACMS.

Zajímavé je srovnání raketomety M142 HIMARS s analogickým ruským raketometem BM-30 Smerč ráže 300 mm. Raketomet BM-30 svým dostřelem 120 km za raketometem HIMARS nijak zvlášť nezaostává (pro raketomet HIMARS navíc jeho uživatelé často používají běžné střely M30 a M31 o dosahu 92 km, rakety ER GMLRS o dosahu až 150 km jsou vzhledem ke své vysoké ceně zatím méně rozšířené). Raketomety BM-30 ale za raketomety HIMARS výrazně zaostávají právě ve schopnosti přesné palby na bodový cíl. V tomto směru raketomety M142 nabízejí skutečně nadstandardní výkony (převyšující schopnosti i dalších raketometů).

Raketomety HIMARS pro Českou republiku?  

Nabízí se tak otázka, zda by si raketomety M142 HIMARS neměla pořídit i Česká republika, resp. AČR. Předně lze konstatovat, že za dnešní situace AČR nějaký systém, jako jsou velkorážové raketomety, skutečně potřebuje. Vzhledem k válce na Ukrajině a celkovému zhoršení mezinárodní bezpečnostní situace AČR potřebuje výrazně posílit své schopnosti.  V současnosti sice dochází konečně k modernizaci AČR a nahrazování zastaralé techniky pocházející ještě z dob ČSLA novou, moderní technikou (akvizice tanků Leopard 2 či samohybných děl Caesar, připravovaný nákup nových BVP), čím dál víc je ale zřejmé, že AČR, resp. Česká republika jako taková potřebuje i nějaký odstrašující zbraňový systém – systém, který by potenciálního útočníka odstrašil již samotnou svou existencí, tím, že by mu v případě nějakého útoku na ČR hrozily neúměrné ztráty. Tedy obdobně jako je tomu v případě zmíněného Singapuru, ale stejně tak i pobaltských států atd. Právě tuto schopnost raketomety HIMARS nabízejí.

Zřejmou nevýhodou raketometů HIMARS je samozřejmě jejich vysoká cena. Právě ta může být komplikací, a to i přes postupně zvyšované výdaje na obranu. Cena raket ráže 227 mm je navíc nepoměrně vyšší než u raket ráže 122 mm, které AČR dříve provozovala pro raketomety vz. 70 (RM-70), jde o zcela jiné částky. To je právě ona cena za schopnost přesného navádění na cíl. I přesto lze konstatovat, že by se akvizice raketometů HIMARS vyplatila. I jen relativně malý počet raketometů HIMARS totiž dokáže vykonat spoustu práce, na kterou by bylo třeba mnohem větší množství jiných systémů. Případně by ony jiné zbraňové systémy tuto práci ani vykonat nedokázaly. A to i tehdy, jednalo-li by se také o salvové raketomety, jakými jsou např. raketomety RM-70 Vampire, vyráběné českými firmami. Raketomety RM-70 Vampire jsou sice vynikající zbraňový systém, de facto ale představují zcela jinou kategorii (jak již bylo zmíněno, raketomety M142 odpovídají svými výkony spíše taktickým raketovým systémům, jako byly například 9K52 Luna-M  sloužící svého času v ČSLA). Raketomety RM-70 Vampire (či jiné raketomety 122 mm) se svým charakterem hodí především pro úkoly palebné podpory na úrovni brigády atd. Vzhledem ke svému nižšímu dostřelu  a menšímu účinku v cílové oblasti nemohou plnit onu tolik důležitou úlohu odstrašující zbraně. I proto jsou různá srovnání těchto systémů, která se občas objevují a která jejich akvizici staví proti sobě, v podstatě nesmyslná – AČR ostatně potřebuje oba tyto systémy. Je navíc třeba si uvědomit, že vzhledem k vysokým výkonům raketometů HIMARS by jich AČR potřebovala jen menší počet (Je pak otázkou, jaká by měla být struktura hypotetického útvaru užívajícího raketomety HIMARS – patrně jen 16-18 ks). Cena případného kontraktu by proto v absolutních částkách nemusela být až tak vysoká.

Při posuzování cenové a ekonomické výhodnosti takového kontraktu je navíc nutno vzít v potaz i rostoucí rozšíření raketometů HIMARS. Je pravděpodobné, že právě jejich velkosériová výroba bude mít pozitivní vliv na jednotkovou cenu (byť tento efekt asi nebude až tak velký). Ovšem ještě významnějším faktorem je rostoucí počet uživatelů raketometů HIMARS mezi evropskými státy. Vždyť pokud si skutečně raketomety HIMARS pořídí nejen Polsko a Ukrajina, ale i Maďarsko a pobaltské státy, pak s přihlédnutím na velký počet jejich uživatelů i mezi státy západní Evropy se stane raketomet HIMARS takřka standardním evropským raketovým systémem. To, že zde bude tak velký počet států majících ve své výzbroji velký počet raketometů HIMARS, bude mít pozitivní vliv na cenu jejich logistického zabezpečení dodávek náhradních dílů atd. I to může mít pozitivní vliv na náklady jejich provozu.

Hypoteticky by cestou ke snížení ekonomické náročnosti takové akvizice mohlo být osazení raketometů HIMARS na podvozky domácích nákladních automobilů – tak, jak tomu učinilo Polsko. Tato cesta se navíc pro AČR do značné míry nabízí, protože Česká republika by k tomuto účelu mohla použít ověřené podvozky nákladních automobilů Tatra, které jsou pro takovýto úkol přímo ideální. Zde je ale třeba upozornit na fakt, že touto cestou by se dosáhlo jen malého snížení ceny, protože mnohem víc než podvozky stojí  odpalovací systémy a především jejich řízené rakety. Přesto by takový krok stál za to, protože by šlo o tolik potřebnou podporu domácího průmyslu, pro který by to znamenalo další technologický pokrok (je navíc pravděpodobné, že o takovéto řešení by stály i další státy – např. Ukrajina). Zapojení českého průmyslu by přinesla i údržba a servisní podpora raketometů během celé jejich životnosti.

Hypoteticky se nabízí i cesta vytvořit modulární raketomet, tj. raketomet využívající jak rakety 122 mm, tak i rakety 227 mm – tak, jak je tomu v případě slovenského raketometu RM-70/85 Modular. Tato možnost je ale výhodná jen zdánlivě, a de facto se hodí spíše pro velké armády. Samo Slovensko modulární schopnost svých raketometů RM-70/85 Modular téměř nevyužívá, protože disponuje především raketami 122 mm. A žádný další z uživatelů raketometů HIMARS touto cestou nešel, což také o něčem vypovídá.

Celkově lze konstatovat, že případná akvizice raketometů HIMARS by byla správným krokem, protože by zásadně umocnila schopnosti AČR, a tím by přispěla i k obranyschopnosti České republiky. I přes vysokou cenu raketometů HIMARS by byla i ekonomicky a technologicky přínosným krokem, protože by tak české firmy získaly přístup k novým technologiím, a tím by se zvýšila jejich konkurenceschopnost na světových trzích, z čehož by čerpala i česká státní pokladna.

Případná akvizice raketometů HIMARS by měla i své ale. Především je třeba zmínit, že z výše zmíněných důvodů by bylo nevhodné, aby jednotka vybavená raketomety HIMARS byla součástí 7. mechanizované brigády, přestože se to do jisté míry nabízí. Jak bylo uvedeno, 7. mechanizovaná brigáda by sice potřebovala raketomety, ale pouze raketomety schopné působit v okruhu její činnosti – tedy pouze několik desítek kilometrů. Takovéto úkoly ovšem mohou plnit raketomety ráže 122 mm. Používat pro takové úkoly raketomety M142 by bylo neekonomické. Mnohem vhodnější by tak bylo jít cestou začlenění raketometů M142 HIMARS do již stávajícího 13. dělostřeleckého pluku nebo vytvoření zcela nové jednotky, mající tyto raketomety ve výzbroji. Taková jednotka by navíc musela mít ve své struktuře i pěší jednotky sloužící pro ochranu raketometů, ale také protiletadlové systémy atd. Vytvoření takové jednotky by si vyžádalo nemalé náklady. Proto při případné akvizici nelze počítat jen s cenou raketometů samých, ale bylo by třeba počítat i s cenou za vytvoření celé nové jednotky, plus provozní náklady atd. Šlo by tak o miliardové částky.

Dále je třeba upozornit na fakt, že pokud by Česká republika, resp. AČR, chtěla mít ve své výzbroji raketový systém schopný pálit na vzdálenost 92 – 150 km (případně až 300 km), a to přesně naváděnou municí, pak je třeba mít ve výzbroji nějaké systémy, schopné zjistit tak vzdálené cíle a následně na ně navést rakety. V současnosti takové systémy, např. průzkumné drony, AČR postrádá, avšak nedávno resort obrany zahájil jednání s izraelskou vládou o pořízení tří bezpilotních letounů Heron 1. Jistou možností je pak možné budoucí využití letounů F-35 (o jejichž pořízení nyní Ministerstvo obrany ČR s Američany jedná) s jejichž systémem bude HIMARS kompatibilní v rámci přenosu dat.

I přes výše zmíněné vysoké pořizovací náklady by byla případná akvizice systémů HIMARS zajímavá a navíc ne nereálná. Vždyť pokud tento finančně, organizačně a technologicky složitý úkol zvládne i Estonsko či Lotyšsko s mnohem menší populací a slabší ekonomikou, byla by toho schopna i Česká republika.

 Autor: David Khol