Když dnes člověk sleduje světové dění jen skrze každodenní zprávy, může snadno nabýt dojmu, že se svět ocitl v období chaosu. Z různých koutů planety přicházejí zprávy o konfliktech, vojenských cvičeních, sankcích, technologických soupeřeních a geopolitických krizích. Válka na Ukrajině pokračuje třetím rokem, napětí mezi Spojenými státy a Čínou roste, Blízký východ se znovu otřásá v důsledku války v Íránu, Evropa masivně navyšuje své obranné rozpočty a světová ekonomika se přizpůsobuje nové realitě strategické rivality.

Při pohledu na tuto mozaiku událostí je snadné propadnout pocitu, že svět ztrácí stabilitu. Jenže dějiny mají jednu zvláštní vlastnost: málokdy se lámou náhle. Velké změny přicházejí postupně. Starý systém ještě existuje, ale nový už se rodí pod jeho povrchem. A právě takové období pravděpodobně dnes prožíváme.

Po konci studené války se svět ocitl v relativně přehledné situaci. Sovětský svaz se rozpadl, bipolární systém zmizel a Spojené státy se staly jedinou globální supervelmocí. Politologové začali hovořit o unipolárním momentu – o období, kdy americká vojenská síla, ekonomická dominance a technologická převaha vytvářely stabilní systém, v němž žádná jiná mocnost nedokázala americké postavení zásadně zpochybnit.

Tento řád však nebyl věčný. Postupně začaly růst nové mocnosti. Čína se během několika desetiletí proměnila z rozvojové ekonomiky v druhou největší ekonomiku světa a začala systematicky budovat technologickou i vojenskou kapacitu. Rusko se po období slabosti snažilo obnovit svou geopolitickou roli a připomenout, že jeho bezpečnostní zájmy nelze ignorovat. A další státy, od Indie přes Turecko až po Brazílii, začaly hledat větší prostor pro vlastní strategickou autonomii.

Ukrajina jako geopolitická laboratoř

Na východě Evropy pokračuje válka na Ukrajině. Konflikt, který začal ruskou invazí v únoru 2022, se postupně proměnil v jeden z nejzásadnějších geopolitických střetů současnosti. Pro Rusko jde o otázku bezpečnostní architektury a postavení ve světě. Moskva dlouhodobě tvrdí, že rozšiřování NATO směrem na východ představuje přímou hrozbu pro její bezpečnostní zájmy. Pro Spojené státy a evropské spojence je konflikt interpretován jinak. V jejich perspektivě jde o obranu principu, že hranice států nelze měnit silou.

Ukrajina se tak stala nejen bojištěm, ale také geopolitickou laboratoří. V této laboratoři se testuje mnoho věcí zároveň: účinnost ekonomických sankcí, schopnost vojenského průmyslu rychle zvýšit produkci, odolnost společností vůči dlouhodobému konfliktu i schopnost politických aliancí udržet jednotu. A právě zde začíná být patrné, že válku na Ukrajině nesledují pouze její přímí aktéři.

Velmi pozorně ji sleduje také Čína. V Pekingu je konflikt analyzován téměř jako případová studie. Čínské vedení sleduje, jak rychle dokáže Západ mobilizovat průmyslové kapacity, jak efektivně fungují sankce a jak dlouho dokáže politická koalice držet společný směr.

Tyto otázky nejsou akademické. Souvisí s mnohem širším strategickým soupeřením.

Rivalita, která definuje století

Skutečným strukturálním konfliktem dnešního světa totiž není střet Ruska se Západem. Je jím rivalita mezi Spojenými státy a Čínou. Spojené státy stále disponují největší sítí spojenců, globální vojenskou projekcí a technologickými centry světové ekonomiky. Čína však systematicky buduje vlastní kapacity – od průmyslové výroby přes technologické inovace až po vojenské schopnosti.

Její strategie je dlouhodobá. Čínské vedení často hovoří o horizontu desetiletí. Cílem není náhlá konfrontace, ale postupné vyrovnání sil. Právě proto je válka na Ukrajině pro Peking tak důležitá. Je to konflikt, který může ukázat limity americké moci – nebo naopak potvrdit její stále dominantní postavení. A právě v okamžiku, kdy svět sleduje vývoj tohoto konfliktu, se objevila další událost, která může rovnováhu sil ovlivnit.

Válka v Íránu

Na konci února 2026 zahájily Spojené státy a Izrael rozsáhlou vojenskou operaci proti íránskému režimu. Cílem tentokrát nebylo pouze omezení jaderného programu. Operace byla zaměřena přímo na struktury íránské moci – vojenské velení, bezpečnostní aparát a klíčové pilíře režimu. Původním cílem operace nebylo jen omezení mocenských kapacit režimu, nýbrž jeho svržení. Dnes se však tento cíl zdá být již překonaný, ale má velké geopolitické důsledky.

Írán totiž není pouze regionální mocností. Je také součástí širší geopolitické rovnice. V posledních letech se postupně sbližoval s Ruskem i Čínou. Spolupráce zahrnovala energetiku, vojenské technologie i geopolitickou koordinaci. Pokud by se íránský režim skutečně zhroutil nebo byl zásadně oslaben, znamenalo by to významný zásah do této neformální osy.

Právě proto po zahájení bojových operací celý svět očekával reakci Moskvy a Pekingu. Z Ruska i Číny přišlo veřejné odsouzení útoků. Objevily se také informace o sdílení zpravodajských informací ze strany Ruska, dodávkách dronů či o tom, že se nově zvolený ajatolláh Modžtabá Chámeneí údajně léčí v jedné z Putinových rezidencí. Rusko ani Čína se však do konfliktu nijak přímo nezapojily.

U Ruska je poměrně pochopitelné, že poskytování podpory je komplikované. Válka na Ukrajině svazuje kremelskému režimu ruce a samotné sdílení zpravodajských informací je momentálně pravděpodobně maximem jeho možností. Pasivita Číny se však může zdát překvapivá. Mohla by to být jedinečná příležitost, jak učinit z další americké intervence na Blízkém východě strategický problém. Zdrženlivost však ukazuje, že Čína není na přímou konfrontaci připravena.

Historická paralela: triumvirát

Tato situace připomíná jednu epizodu z římských dějin. Když Caesar, Pompeius a Crassus vytvořili triumvirát, rozdělili si sféry vlivu a vytvořili zdánlivě stabilní systém. Ve skutečnosti však každý z nich budoval vlastní mocenskou základnu.

Triumvirát nebyl konečným řešením. Byl přechodem. Podobně dnes Spojené státy, Čína a Rusko mohou představovat tři hlavní póly moci. Mezi nimi se pohybují další aktéři – Evropa, Indie, regionální mocnosti. Každý z nich testuje limity ostatních.

Z pohledu teorie mezinárodních vztahů toto rozdělení moci v systému označujeme jako multipolaritu. Od konce druhé světové války byl svět bipolární, rozdělený mezi USA a SSSR. Dvě supermocnosti se vzájemně držely v šachu a nikdy se neocitly v přímé válce proti sobě. Od devadesátých let se svět nachází v období americké hegemonie a mnoho odborníků si klade otázku, zda v ní stále setrváváme. Válka v Íránu může představovat poslední pokus o demonstraci síly, snahu ukázat světu, že moci USA se stále nikdo nemůže vyrovnat.

V tom se projevuje samotná podstata hegemonie. Hegemon musí být nejen nejsilnější, ale také musí své postavení ostatním aktérům dostatečně demonstrovat. Otázkou zůstává, zda se svět stále nachází v tomto uspořádání, nebo se již přibližuje k novému multipolárnímu řádu. Takový systém může být zdánlivě stabilní, ale zároveň i vysoce rizikový, neboť soupeření velmocí může vyústit ve velký konflikt, jakým byla například první světová válka.

Návrat zbrojení

V tomto prostředí není překvapivé, že se svět znovu vyzbrojuje. Evropské státy navyšují obranné rozpočty, Spojené státy investují do nových technologií, Čína rozšiřuje své námořnictvo a Rusko modernizuje strategické zbraňové systémy.

Historie však varuje. Před rokem 1914 také nikdo otevřeně neusiloval o světovou válku. Přesto kombinace zbrojení, rivality a špatné komunikace vytvořila spirálu, kterou už nikdo nedokázal zastavit. V takovém systému plném nestability a nedůvěry stačilo několik výstřelů v Sarajevu a válku již nebylo možné zastavit. Evropa byla tehdy doslova napěchovaná střelným prachem.

Proměnu světového prostředí ostatně potvrdila i letošní Mnichovská bezpečnostní konference. Její tón byl výrazně odlišný od debat před deseti lety. Zatímco dříve dominovala témata globalizace a ekonomické spolupráce, dnes se stále častěji mluví o odstrašení, strategické autonomii a dlouhodobé konfrontaci velmocí. Svět si začíná uvědomovat, že období relativní stability skončilo.

Česká republika v novém světě

A právě zde se dostáváme k České republice. Náčelník Generálního štábu Karel Řehka nedávno otevřeně popsal stav české obrany. Armáda je personálně podstavena, mobilizační kapacity omezené a modernizační projekty se často zpožďují. Nešlo o dramatický projev. Šlo o realistické konstatování. Česká republika se totiž dlouho připravovala na svět, který už neexistuje. Na svět, kde byla bezpečnost samozřejmostí.

Význam silové politiky se znovu vrací. Česká republika je v tomto novém světě kryta naší atlantickou vazbou s USA a členstvím v Evropské unii. Při sledování kroků současné Trumpovy administrativy se však tato atlantická vazba nezdá být tak jistá jako dříve. Americký tlak na anexi Grónska byl pro Evropu varovným signálem ve vztahu k Bílému domu, jaký nemá obdoby.

Chaos nebo nový řád?

Možná jsme svědky přerodu světového systému. Starý řád ještě existuje, ale nový už vzniká. Velmoci testují své možnosti, regionální konflikty získávají globální význam a technologická soutěž mění samotnou povahu moci.

Otázka proto nezní, zda se svět mění. Otázka zní, zda jsme připraveni na svět, který přichází. A právě na tuto otázku zatím Česká republika nedokáže přesvědčivě odpovědět, což lze konkrétně sledovat na nekonečných debatách o tom, zda vůbec musíme zbrojit a naplňovat naše závazky vůči spojencům v NATO.

Pokud by na východním křídle NATO vypukl konflikt, Česká republika by nemohla stát bokem a spoléhat na to, že situaci vyřeší naši spojenci. Musela by se přímo zapojit a se změnou globálního řádu se tato situace může stát reálnější než kdy dříve.