Německá zahraniční politika vůči Izraeli prochází letos zásadní proměnou. Tento vývoj bude mít dalekosáhlé důsledky pro bilaterální vztahy i pro celou evropskou blízkovýchodní politiku. Oznámení spolkového kancléře Friedricha Merze o zastavení „vývozu vojenského materiálu, který by mohl být použit v Pásmu Gazy, a to až do odvolání“, představuje symbolický i praktický zlom ve vztahu Berlína k židovskému státu. Rozhodnutí padlo po zveřejnění izraelského plánu na úplné převzetí kontroly nad Gazou, což německá vláda vyhodnotila jako eskalaci s rizikem masového zabíjení civilistů. „Nemůžeme dodávat zbraně do konfliktu, který je nyní veden výhradně vojenskými prostředky. Chceme pomoci diplomaticky, a to také děláme,“ vysvětlil Friedrich Merz. „Kam mají ti lidé [Palestinci] jít? To nemůžeme udělat, to neuděláme a já to neudělám.“ Tento citát vystihuje pokus o přehodnocení etického rámce německé politiky vůči Izraeli.

Abychom tuto změnu pochopili, musíme se vrátit do roku 2008. Bývalá spolková kancléřka Angela Merkelová tehdy označila obranu Izraele za „součást německé státní identity“ a jeho bezpečnost za „součást německého Staatsräson“. Tento obrat (volně přeložený jako „základní státní zájem“) znamenal závazek Berlína bezvýhradně stát na straně Izraele. Němci svůj postoj tradičně vysvětlovali historickou vinou za holocaust a hlubokým přesvědčením o své morální povinnosti chránit židovský stát. Po desetiletí tato zásada určovala německou politiku. Bez ohledu na kroky izraelských vlád Berlín poskytoval židovskému státu hospodářskou, politickou i vojenskou podporu. Německo se z tohoto důvodu stalo druhým největším dodavatelem zbraní Izraeli po Spojených státech s vývozem v hodnotě zhruba 380 milionů amerických dolarů v roce 2023.

Jenže současná realita přináší dilemata, která Angela Merkelová ani její nástupci dosud řešit nemuseli. Izraelská vojenská operace, jež začala v reakci na útoky Hamásu 7. října 2023 (od konce holocaustu nejtragičtější den pro Židy z hlediska počtu obětí), se postupně proměnila v dlouhodobou válku s katastrofálními humanitárními důsledky. Konflikt si vyžádal desetitisíce palestinských obětí, což vedlo k mezinárodním obviněním z válečných zločinů a dokonce genocidy. Španělská politička a výkonná viceprezidentka Evropské komise pro čistou, spravedlivou a konkurenceschopnou transformaci Teresa Riberová dokonce „izraelské akce v Gaze“ označila za „velmi podobné genocidě“. Tento diskurz pronikl i do německé veřejné debaty, kde se střetává národní paměť holocaustu s aktuálními obrazy humanitární katastrofy.

Krok kancléře Merze není izolovaný. Předcházela mu rozhodnutí belgických a nizozemských soudů zastavit export vojenských komponentů, včetně náhradních dílů pro letouny F-35, a částečná omezení vývozu ze strany Španělska nebo Spojeného království. Přesto je význam německého embarga mimořádný. Nejen kvůli velikosti spolkového obranného průmyslu, ale i kvůli symbolice. Berlín dlouhodobě patřil k nejpevnějším evropským spojencům Izraele. Friedrich Merz sice zdůraznil, že „Německo stálo 80 let pevně po boku Izraele a to se nezmění“, současně ale varoval před plánovaným rozšířením operací v Gaze se statisíci dalšími oběťmi. Tím vymezil hranice, za nimiž končí bezpodmínečná podpora a začínají mezinárodní pravidla platná pro všechny.

Rozhodnutí se odehrává v kontextu širší evropské dynamiky. Spojené království a Francie koordinují své postoje s Německem v otázkách Ukrajiny, ale v izraelsko-palestinském konfliktu se posouvají jiným směrem. Obě evropské mocnosti totiž připravují oficiální uznání palestinského státu. Kancléř Merz uznání odmítá, což ukazuje na limity, kam až je ochoten se změnou postoje zajít. Nicméně fakt, že Berlín dnes stojí blíže Paříži a Londýnu než tradiční proizraelské linii, nelze přehlédnout. Němci se tak vzdalují od role bezvýhradného obhájce Izraele a přibližují se evropskému mainstreamu, který klade důraz na humanitární právo a dvoustátní řešení.

Vedle vývozu vojenského materiálu se debata rozšiřuje i na dovoz. Německo není pouze dodavatelem, ale i odběratelem izraelských zbraní a technologií. Obří kontrakt na systémy protiraketové obrany Arrow 3 v hodnotě 3,5 miliardy dolarů, nákup ozbrojených dronů Heron, raketometů PULS či systémů aktivní ochrany Trophy pro Leopardy 2 ukazují na rostoucí využití izraelských zbraní v jednotkách Bundeswehru. Tyto nákupy mohou paradoxně podkopat evropskou strategickou autonomii, již Německo deklaruje jako prioritu. Francouzský prezident Emmanuel Macron opakovaně kritizuje „spoléhání se na neevropské obranné systémy, jako je Arrow 3“, protože vedou k „oslabení schopnosti Evropy jednat nezávisle“. Svou roli navíc hrají i právní omezení: německý zákon o zahraničním obchodu vyžaduje, aby obchodní transakce neohrožovaly mírové soužití národů. Pokud se izraelská politika stále více ocitá na hraně mezinárodního práva, otevírá se i otázka souladu těchto kontraktů se spolkovou legislativou.

Reakce v Německu jsou rozpolcené. Část konzervativních kruhů označuje Merzovu iniciativu za zradu, zatímco liberální think-tanky zdůrazňují nutnost „více sebevědomého přístupu“ a ukončení politiky, kterou řídí strach z obvinění z antisemitismu. Podle průzkumu nadace Bertelsmann Stiftung hodnotí Izrael pozitivně jen 36 % Němců, což naznačuje vzdalování veřejného mínění od tradiční linie politických elit. V německých městech se konají demonstrace jak na podporu Izraele, tak proti jeho politice v Gaze, přičemž obě strany využívají silně emotivní argumenty.

Tento vývoj má implikace pro menší státy EU, zejména pro Českou republiku, která patří k nejhlasitějším zastáncům Izraele. Praha dlouhodobě staví svou politiku na bezvýhradné podpoře izraelského práva na sebeobranu, což je pozice sdílená napříč většinou politického spektra. Jenže pokud se osa Berlín–Paříž–Londýn posouvá směrem k podmíněné podpoře, riskuje Česká republika izolaci. Říjnové volby sice mohou přinést změnu tónu, ovšem evropský trend je jasný – politika se posouvá od bezpodmínečné solidarity k politice, jež izraelské kroky posuzuje z hlediska mezinárodního práva a humanitárních norem. V tomto prostředí může být český proizraelský aktivismus vnímán stále více jako anomálie vyžadující nápravu.

Nelze opomenout ani hospodářský rozměr. Izraelské firmy typu Elbit Systems hlásí rekordní zisky. Ve druhém čtvrtletí 2025 dosáhly tržeb 1,97 miliardy dolarů a celková hodnota zakázek činila 23,8 miliardy. Na Evropu připadá téměř třetina tohoto objemu. I přes politická omezení poptávka po izraelských zbraních zjevně roste. Merzovo embargo se tak nemusí projevit okamžitým poklesem dodávek, ale může mít silný symbolický efekt. Izraelský velvyslanec v Berlíně Ron Prosor na něj pravděpodobně z tohoto důvodu ostře reagoval: „Přinese toto rozhodnutí návrat rukojmích domů? Přibližuje nás k příměří? Odpověď zní: ne.“

Zásadní otázkou zůstává, zda se Německo dokáže vymanit z paradigmatu, které Angela Merkelová ustanovila během svého vystoupení v roce 2008 v Knesetu. Ačkoli nemůžeme zpochybnit historickou odpovědnost Berlína, nelze ji interpretovat jako bianco šek pro jakoukoli izraelskou politiku. Evropa očekává od Izraele ukončení války a jasný politický plán. Současná rétorika o úplném vítězství čistě vojenskými prostředky tuto perspektivu znemožňuje. Pokud se Evropané nedočkají realistické vize pro Gazu ze strany židovského státu, bude tlak na revizi vztahů sílit.

Německo tak stojí před dvojím úkolem – udržet věrnost svým historickým závazkům a zároveň reflektovat realitu, v níž podpora Izraele přestává být slučitelná s principy mezinárodního práva a evropskými hodnotami. I když se podle Merze základy německo-izraelských vztahů nezměnily, jejich interpretace prochází určitým vývojem. Společně s ním dochází ke změně geopolitického postavení Evropy v konfliktu, který se stal lakmusovým papírkem pro schopnost sladit německou národní paměť s násilnou blízkovýchodní realitou.

Zdroj: Defense News, Foreign Policy, Reuters, WorldECR, Staatsräson Monitor