Ve dnech 22.–23. září 2026 se v Tallinnu uskutečnil 20. ročník Annual Baltic Conference on Defence (ABCD), pořádaný International Centre for Defence and Security (ICDS) ve spolupráci s estonským ministerstvem obrany. Letošní konference nesla název „Choosing to Win: Building Confidence in Complexity" a byla součástí Estonian Defence Week. ABCD dlouhodobě představuje významné fórum pro debatu o evropské a transatlantické bezpečnosti, na kterém se setkávají političtí představitelé, vojenští velitelé, diplomaté, bezpečnostní analytici, akademici a zástupci obranného průmyslu.

Letošní ročník byl postaven na otázce, jak má Evropa v současném bezpečnostním prostředí přejít od deklarací a rostoucích rozpočtů k reálné vojenské síle. Organizátoři sami upozornili na zásadní problém: Evropa dnes vydává na obranu více než v kterémkoli období od konce studené války, přesto zůstává významný rozdíl mezi objemem finančních prostředků a skutečnou bojovou schopností.

Cílem konference proto nebylo pouze diskutovat o dalším zvyšování výdajů, ale především o tom, jak tyto prostředky převést do schopnosti odstrašit protivníka, bránit území a dlouhodobě vést případný konflikt.

Konference se současně snažila propojit několik úrovní současné obranné politiky. Na jedné straně se diskutovala strategická budoucnost NATO a vztah mezi Evropou a Spojenými státy, na druhé straně velmi praktické otázky, jako jsou zásoby munice, výrobní kapacity, drony, umělá inteligence, autonomní systémy, protivzdušná obrana nebo schopnost rychle zavádět nové technologie. Společným jmenovatelem všech těchto témat byla otázka, zda evropské státy dokážou vytvořit takovou obrannou kapacitu, která nebude pouze formálně existovat na papíře, ale bude skutečně použitelná v konfliktu.

1. Budoucnost NATO a větší evropská odpovědnost

Jedním z prvních a nejdůležitějších témat konference byla budoucnost NATO a proměna transatlantického vztahu. V úvodní části vystoupili mimo jiné estonský ministr obrany Hanno Pevkur, belgický ministr obrany a zahraničního obchodu Theo Francken a Deputy Supreme Allied Commander Europe generál Johnny Stringer. Organizátoři tento blok postavili kolem otázky „rebuilding NATO" a širšího významu tzv. europeizace Aliance.

Smyslem této debaty nebylo pouze řešit vztah mezi USA a Evropou, ale především odpovědět na otázku, zda jsou evropské státy schopny převzít větší část odpovědnosti za vlastní obranu. Z pohledu evropských spojenců se tím mění samotné pojetí obranného plánování. Pokud má Evropa nést větší díl odpovědnosti, musí být schopna zajistit nejen dostatek vojáků a techniky, ale také strategický průzkum, protivzdušnou obranu, přesné úderné schopnosti, logistiku, zásobování, mobilitu a schopnost dlouhodobého nasazení.

Zásadním problémem je přitom roztříštěnost evropských obranných kapacit. Jednotlivé státy mají vlastní systémy, vlastní nákupní procesy, různé typy techniky a rozdílné operační postupy. To snižuje efektivitu evropských investic a komplikuje společné působení.

Doporučením vyplývajícím z této části konference je proto posilovat evropský pilíř NATO nikoli pouze prostřednictvím vyšších rozpočtů, ale především prostřednictvím společně plánovaných a interoperabilních schopností. Evropské státy by měly více koordinovat dlouhodobé obranné plánování, společné nákupy a rozvoj klíčových schopností.

Zároveň je důležité zachovat transatlantickou vazbu. Silnější evropská obrana nemá být chápána pouze jako náhrada americké přítomnosti, ale jako způsob, jak zvýšit celkovou odolnost a schopnost Aliance reagovat na krizové situace.

2. Odstrašení: rozhodující není rozpočet, ale skutečná schopnost

Na otázku budoucnosti NATO navazovala debata o Rusku a schopnosti Aliance dlouhodobě čelit ruské hrozbě. Organizátoři výslovně zařadili témata dlouhodobé ruské hrozby, způsobu jejího čelení a podmínek potřebných k tomu, aby NATO dokázalo odstrašovat, bránit a v případě potřeby zvítězit. Mezi potvrzenými účastníky byli například Ian Brzezinski z Atlantic Council, Gert-Jan Kooij, velitel pozemních sil nizozemské armády, Michaela Dodge z National Institute for Public Policy a další odborníci.

Základní problém lze formulovat poměrně jednoduše: odstrašení funguje pouze tehdy, pokud protivník věří, že by nebyl schopen útok úspěšně provést nebo že by jeho náklady byly nepřijatelné.

To znamená, že odstrašení není pouze politická deklarace. Musí být podloženo konkrétními schopnostmi. Potenciální protivník musí vědět, že NATO dokáže reagovat, že má dostatečné síly a zásoby, že je schopné rychle přesouvat jednotky a že dokáže konflikt udržet i v případě, že se protáhne.

Právě zde se ukazuje význam rozdílu mezi „výdaji na obranu" a „bojovou silou". Stát může mít vysoký obranný rozpočet, ale pokud jsou peníze spotřebovány na dlouhé akviziční procesy nebo roztříštěné projekty, nemusí se jejich efekt projevit v okamžité obranyschopnosti.

Z konference proto vyplývá potřeba zaměřit se na konkrétní výstupy: počet dostupných systémů, množství zásob, počet bojeschopných jednotek, schopnost doplňovat ztráty, rychlost mobilizace a schopnost dlouhodobého nasazení.

3. Ukrajina jako zdroj praktických zkušeností

Velká část konference vycházela ze zkušeností z války na Ukrajině. Organizátoři ji využili jako praktický zdroj poznatků o současném charakteru války. Zvláštní pozornost byla věnována dronové válce, vývoji technologií, průmyslové výrobě, schopnosti adaptace a dlouhodobému udržení bojových operací.

Ukrajinská zkušenost ukazuje, že moderní válka se mění velmi rychle. Jednotky musí být schopny reagovat na nové typy hrozeb, upravovat taktiku a zavádět nové technologie v řádu týdnů nebo měsíců. To je výrazně rychlejší než tradiční evropské akviziční cykly.

Drony jsou pouze nejviditelnějším příkladem. Stejně důležité jsou elektronický boj, průzkum, satelitní data, protivzdušná obrana, přesné zbraně, komunikační systémy a schopnost propojit jednotlivé senzory a efektory.

Zároveň však ukrajinská zkušenost ukazuje, že technologie sama o sobě válku nevyřeší. Moderní armáda potřebuje dostatečné množství systémů, munice, náhradních dílů a personálu. Z toho vyplývá návrat významu vojenské „masy".

Evropské armády tedy potřebují kombinovat technologickou kvalitu s dostatečným množstvím. Nejmodernější systém je z hlediska obranyschopnosti omezeně použitelný, pokud ho není dostatek, pokud pro něj není munice nebo pokud není možné rychle nahradit jeho ztrátu.

4. „Innovation at the speed of war"

Jedním z nejvýraznějších témat byla schopnost inovovat rychlostí odpovídající současnému konfliktu. Konference se zabývala umělou inteligencí, autonomními systémy a dalšími novými technologiemi, ale současně zdůraznila nutnost jejich propojení s tradičními vojenskými schopnostmi.

Problémem není nedostatek technologických nápadů. Evropa má řadu technologických firem, výzkumných institucí a startupů schopných vyvíjet nové produkty. Problém vzniká ve chvíli, kdy má být prototyp převeden do sériové výroby a následně zaveden do ozbrojených sil.

Tradiční proces může trvat roky. Válka však mění požadavky v mnohem kratších intervalech.

Cílem proto musí být vytvoření systému, ve kterém lze novou technologii rychle:

• identifikovat jako potřebnou,

• otestovat v reálných podmínkách,

• upravit podle zkušeností uživatelů,

• objednat,

• vyrábět ve větším množství,

• integrovat do stávajících systémů,

• a následně průběžně modernizovat.

V rámci celé Estonian Defence Week byla právě tato otázka jedním z hlavních témat. Organizátoři ji formulovali jako potřebu přeměnit inovace a průmyslovou kapacitu v reálné obranné schopnosti.

5. Umělá inteligence a autonomní systémy

AI a autonomní systémy nebyly prezentovány jako náhrada klasických vojenských schopností, ale jako jejich násobitel.

Potenciál je především v rychlejším zpracování dat, průzkumu, identifikaci cílů, rozhodovací podpoře, autonomním pohybu systémů a koordinaci velkého počtu bezpilotních prostředků.

Problémem však zůstává spolehlivost. Vojenský systém musí fungovat v prostředí elektronického rušení, nedostatku dat, kybernetických útoků a fyzického poškození infrastruktury. Proto není rozhodující pouze to, zda technologie funguje v laboratorních podmínkách, ale zda dokáže fungovat v prostředí skutečného konfliktu.

Doporučením je proto zavádět AI a autonomní technologie postupně, s důrazem na testování v operačním prostředí, kybernetickou odolnost a možnost lidské kontroly tam, kde je to nutné.

6. Obranný průmysl jako součást vojenské strategie

Dalším významným tématem byla průmyslová kapacita. Estonian Defence Week, jejíž součástí ABCD byla, věnovala samostatný Defence Industry Symposium otázkám autonomie, AI, kosmických schopností a průmyslové připravenosti. Mezi hlavní řečníky patřil evropský komisař pro obranu a vesmír Andrius Kubilius.

Z pohledu obrany je zásadní, že průmysl není pouze dodavatelem techniky. Je součástí samotné schopnosti státu vést válku.

Pokud evropské armády nakoupí velké množství munice nebo raket, ale evropské továrny nemají kapacitu výrobu dlouhodobě udržovat, vzniká strategická zranitelnost.

Proto je nutné plánovat nejen nákup, ale také výrobní kapacitu. Státy potřebují vědět, kolik munice nebo systémů dokáže průmysl vyrobit dnes, kolik za rok a jak rychle lze výrobu navýšit.

Z toho vyplývá význam dlouhodobých kontraktů, stabilní poptávky, společných evropských projektů, standardizace a budování evropských dodavatelských řetězců.

7. Schopnost vést dlouhou válku

Významným tématem byla také „endurance" – schopnost dlouhodobě pokračovat v konfliktu.

Evropské obranné plánování bylo po desetiletí do značné míry orientováno na menší expediční operace a omezené konflikty. Válka na Ukrajině však ukazuje, že velký konvenční konflikt může znamenat dlouhodobou spotřebu munice, vysoké ztráty techniky a personálu a potřebu nepřetržitého doplňování.

To mění požadavky na armádu i stát.

Nestačí mít dostatek techniky v okamžiku vypuknutí konfliktu. Je potřeba mít schopnost techniku a munici průběžně doplňovat.

Strategická odolnost se proto skládá z několika částí: zásoby, průmyslová výroba, logistika, personální rezervy, infrastruktura a schopnost rychle mobilizovat zdroje.

Tento aspekt je důležitý také pro odstrašení. Pokud protivník ví, že evropské státy dokážou udržet vysokou úroveň vojenské produkce a doplňování sil po dlouhou dobu, zvyšuje to nejistotu ohledně úspěchu případné agrese.

8. Eskalace a jaderná dimenze

Konference se současně nesoustředila pouze na to, jak vojenskou sílu zvyšovat, ale také na otázku, jak ji používat způsobem, který zabrání nekontrolované eskalaci.

Téma eskalace bylo zařazeno jako samostatný blok. Diskutovala se rovněž jaderná politika a role jaderného odstrašení v evropské bezpečnosti. Organizátoři tak spojili dvě zdánlivě protichůdné potřeby: mít dostatečně silné ozbrojené síly a současně zajistit, aby jejich použití nevedlo k nekontrolovatelnému rozšíření konfliktu.

To vyžaduje jasnou strategickou komunikaci, krizové mechanismy a koordinaci mezi spojenci.

Pro evropské státy je důležité nejen vědět, jaké schopnosti mají k dispozici, ale také jak by je použily v různých scénářích a jaké reakce protivníka mohou očekávat.

9. Společenská odolnost

Jedním z témat, které přesahuje klasickou vojenskou oblast, byla odolnost společnosti.

Schopnost bránit stát totiž závisí také na tom, zda funguje energetika, doprava, komunikace, zdravotnictví, průmysl a kritická infrastruktura. Součástí odolnosti je rovněž schopnost státu komunikovat se společností a udržet fungování veřejných institucí během krize.

Estonská zkušenost je v tomto ohledu relevantní. Celá Estonian Defence Week propojuje vojenské, průmyslové, technologické a civilní aktivity a zahrnuje například témata kritické infrastruktury a městské odolnosti.

Doporučením je proto chápat obranu jako celospolečenský systém. Ministerstvo obrany nemůže samo zajistit dlouhodobou odolnost státu. Potřebuje spolupráci s průmyslem, energetikou, dopravou, technologickým sektorem, samosprávami a dalšími částmi veřejného i soukromého sektoru.

10. Co z konference vyplývá pro evropskou obranu

Při pohledu na jednotlivé bloky je patrné, že konference měla výrazně praktičtější charakter než tradiční debaty o evropské bezpečnosti.

Nešlo pouze o otázku, zda je Rusko hrozbou, zda má Evropa zvyšovat obranné výdaje nebo zda má NATO zůstat transatlantickou aliancí. Tyto otázky byly do značné míry výchozím bodem.

Hlavní otázkou bylo, co musí Evropa konkrétně udělat, aby její politické rozhodnutí zvýšit obranné úsilí vedlo k reálnému zvýšení vojenské síly.

Z tohoto pohledu se jako hlavní doporučení objevuje několik vzájemně propojených kroků.

Prvním je změna způsobu hodnocení obranných výdajů. Procento HDP je důležitý politický ukazatel, ale samo o sobě neříká, jakou schopnost stát získal. Větší význam by měly mít konkrétní cíle v oblasti zásob, jednotek, protivzdušné obrany, munice, mobility, průzkumu nebo schopnosti dlouhodobého nasazení.

Druhým krokem je posílení evropské průmyslové základny. Pokud má být evropská obrana dlouhodobě udržitelná, musí existovat dostatečná výrobní kapacita nejen pro běžné období, ale i pro krizový stav.

Třetím je výrazné zrychlení akvizičních a inovačních procesů. Zkušenosti z Ukrajiny ukazují, že technologie se mění mnohem rychleji než tradiční obranné plánování.

Čtvrtým je větší evropská koordinace. Národní armády mohou mít vlastní priority, ale u některých kritických schopností je efektivnější společný postup.

Pátým je připravenost na dlouhodobý konflikt. Evropské státy musí plánovat nejen první fázi války, ale také schopnost pokračovat v ní a současně udržet fungování ekonomiky a společnosti.

Závěr

ABCD 2026 lze chápat jako debatu o přechodu evropské obrany z fáze „více investovat" do fáze „skutečně vybudovat".

Evropa již obranné výdaje zvyšuje. Samotné peníze však nejsou vojenskou schopností. Tou se stávají až ve chvíli, kdy se promění v připravené jednotky, dostatek munice, funkční logistiku, protivzdušnou obranu, průzkum, průmyslovou výrobu, technologickou převahu a schopnost tyto kapacity dlouhodobě udržovat.

Konference zároveň ukázala, že budoucí evropská obrana nebude založena na jediné technologii nebo jediném typu zbraně. Bude výsledkem propojení vojenské masy, technologií, průmyslové kapacity, lidských zdrojů, odolnosti společnosti a politické vůle.

Zkušenost Ukrajiny do této debaty přináší velmi praktický rozměr. Ukazuje, že rozhodující není pouze to, kdo má technologicky vyspělejší systém, ale kdo dokáže rychleji inovovat, vyrábět, doplňovat ztráty a přizpůsobovat se vývoji konfliktu.

Právě proto je hlavním poselstvím ABCD 2026 posun od otázky „kolik Evropa vydává na obranu" k otázce „jakou skutečnou schopnost za tyto prostředky vytváří". Cílem není pouze zvýšit obranné rozpočty, ale vytvořit takovou vojenskou a průmyslovou kapacitu, která bude schopna případného protivníka odradit, v případě potřeby ubránit území NATO a současně vydržet dlouhodobý konflikt.