V posledních měsících nalezneme titulků a debat o obraně opravdu mnoho. Neustále jsme řešili procenta HDP, modernizační projekty, symbolické závazky. Pak přišly nové alianční cíle schopností, masivní navyšování rozpočtů a příslib, že se Česká republika vydá na cestu k ambiciózním pěti procentům HDP na obranu. Jenže právě v této automatizaci velkých slov se může skrývat největší riziko: ztráta kontaktu s realitou českého prostředí. Jednu věc, kterou vidím jasně je, že Česku nechybí ambice. Česku chybí kapacita. A ta kapacita není primárně o technice ani o penězích, ale o lidech, o infrastruktuře a o tom, zda naše instituce dokážou držet krok s realitou bezpečnostního prostředí.

Občas se v Česku tváříme, že obrana je „projekt“. Že když nakoupíme letouny, máme letectvo. Když pořídíme pásová BVP, máme brigádu. Když podepíšeme memorandum, máme schopnost. Jenže obrana není pouhý projekt. Obrana má být jakási kultura. A ta vzniká jen tehdy, když lidé vědí, proč něco dělají a kam to směřuje. Modernizace je důležitá, ale bez společné a politické kulturní změny se nikdy nestane něčím víc než souborem investic, které se jednou zařadí do tiskové zprávy.

Když se podívám na realitu české obrany, vidím tři výzvy, které rozhodnou o tom, zda naše strategie budou mít skutečný obsah. A zároveň vidím, že právě v těchto třech bodech máme největší deficit.

První výzva: modernizace armády versus personální realita 

Česká republika nasadila bezprecedentní modernizační vlnu, od F-35, CV90, Leopardy, PVO, až po logistické projekty. Na papíře to může vypadat jako skok o dekádu dopředu. Jenže pod touto modernizací se skrývá trhlina, kterou nelze přehlížet: armáda, která potřebuje dle nových cílů přes 37 tisíc profesionálů, má reálně kolem 24 tisíc. A čistý roční přírůstek, který představuje pár stovek lidí znamená jediné. Do cílového stavu se při současném tempu nikdy nedostaneme. Struktura výdajů, která alokuje jen kolem 23 % na personál, je navíc jednou z nejnižších v Alianci. A nejde jen o nábor. Jde o prestiž profese, o konkurenceschopnost na trhu práce, o alokaci zdrojů mezi MO a MV, o kulturní vnímání armády a o to, že po dvaceti letech míru společnost přestala chápat význam obranné připravenosti.

A to nás přivádí k nepohodlné myšlence, že model plně profesionální armády z počátku 21. století už nefunguje. Ne ve světle ruské agrese. Ne v době dronové revoluce. Ne tváří v tvář novým aliančním požadavkům. Moderní konflikt potřebuje nejen profesionály, ale i širokou společnost připravenou na krizi. Proto si kladu otázku, zda není čas otevřít debatu, které se dvacet let vyhýbáme, a to roli aktivních záloh, možnosti krátké povinné přípravy, dobrovolné delší služby, či posílení celonárodního krizového minima. Nejde o „návrat k vojně“. Jde o to, zda máme společnost schopnou přežít první ránu a fungovat dál. Umíme si představit následující model?

• 3měsíční intenzivní příprava pro celý ročník (obrana, zdravověda, kybernetická a krizová připravenost).

• Možnost dobrovolně pokračovat dalších 9 měsíců s jasnými benefity.

  

  Psali jsme:Zatčení a zrada: Dagestánský voják se vzdává na frontě v Záporoží

  

  Psali jsme:Video: Mirage 2000 v ukrajinských rukou - francouzský zázrak s 98% úspěšností

  

  Psali jsme:Pokrovsk padá, Huliaipole je v ohrožení a sbor Azov může zachránit jen jednu frontu

• Návazná cesta do AZ, IZS či profesionální služby AČR.

Nicméně, je naše společnost připravená takovou debatu vést bez hysterie? Nejde o militarizaci. Jde o možná o čirý realismus, který se podle všeho transformuje na našich západních hranicích (Německo).

Druhá výzva: čisté nebe a dronová revoluce 

Pokud někde česká debata spíše zaostává, tak je to oblast vzdušné nadvlády a bezpilotních systémů. Budoucí konflikty nebudou rozhodovat jen počty tanků, ale schopnost udržet „čisté nebe“ a mít technologickou převahu. A to především v našem českém kontextu a závazkům k alianci. F-35 je zásadní krok správným směrem. Ale současně nás zavazuje, protože tím přebíráme roli, na kterou musíme mít robustní podpůrný systém (a výše zmínění lidské zdroje). Jednovrstvá PVO nestačí. Potřebujeme integrovaný, vícevrstvý systém, modernizovanou radarovou síť a propojení s alianční architekturou.

Do toho přichází drony, tedy oblast, kde Česko má obrovský, ale nevyužitý potenciál. Studie o dronech z ukrajinského bojiště ukazují několik zásadních poznatků, které by měly být základem české strategie: (1) Drony se staly hlavním prostředkem průzkumu, úderů i psychologických operací. (2) Revoluce přichází zdola: FPV drony za stovky dolarů ničí techniku za miliony. (3) Bojiště je charakteristické rychlými inovačními cykly. Adaptace probíhá během dnů, nikoli let. (4) Klíčová je odolnost vůči EW, autonomní režimy a AI v navigaci i cílení. (5) Úspěch nezajišťují technologie samy o sobě, ale kombinace lidí, improvizace a přizpůsobení.

Ukrajina de facto opětovně ukázala, že válku vyhrává ten, kdo dokáže inovovat rychleji než protivník. Masová výroba, levné útočné systémy, decentralizovaný vývoj, 3D tisk, průmyslové linky, adaptace v hodinách. Tedy nová realita, kterou musíme přijmout. Máme firmy, máme inženýry, máme akademii. Co nemáme, je státní koordinace, jednotná poptávka a odvaha vytvořit dronový ekosystém. Nejde o hezký doplněk. Drony jsou nové dělostřelectvo. Nová PVO. Nová špionáž. Nová průmyslová revoluce, kterou bychom neměli zaspat. A zde narážíme na další otázku: Má mít Česko dronovou brigádu? Jednotné velení? Centrální vývoj? Testovací polygon?

Třetí výzva: infrastruktura jako skrytá Achillova pata

Ať už mluvíme o logistice, Host Nation Support, skladech, vojenských objektech nebo výcvikových prostorech, AČR naráží na stejný problém jako leckterý občan, a to stavební paralýzu. V praxi to znamená, že klíčové projekty trvají roky, často kvůli kolizi zákonů, nejasným kompetencím a přetížené veřejné správě. Neexistuje zrychlený režim pro kritickou bezpečnostní infrastrukturu. Meziresortní koordinace je minimální. A pokud nejsme schopni v horizontu několika let postavit sklad, těžko můžeme plnit roli logistického uzlu pro spojence. Infrastruktura je nudná, ale kritická. A pokud ji nezačneme brát vážně, zůstaneme papírovým spojencem s moderními hračkami, které není kde provozovat.

Třetí zásadní problém je tedy méně viditelný, ale nejvíce omezující. Stavební paralýza a logistická neschopnost státu se promítá do:

• Muniční sklady: 5–7 let povolování.

• Výcvikové prostory: kolize zákonů, odpor obcí, složité EIA.

• HNS projekty: vlečou se.

• Kritická infrastruktura: nemá zrychlený režim.

• Meziresortní koordinace: minimální.

Můžeme koupit F-35, ale kde budou stát hangáry? Můžeme být logistickým uzlem NATO, ale kde jsou terminály, sklady a koleje? Můžeme být spojencem první volby, ale jak, když nedokážeme postavit ani základní kapacity? Bez infrastruktury nebude fungovat nic. Ani PVO, ani drony, ani brigáda, ani mobilizace.

Co z toho plyne?

Česko stojí na prahu největší bezpečnostní transformace od roku 1989. Máme obrovskou ambici, ale institucionálně i společensky jsme stále v půli cesty. Pokud chceme být skutečně respektovaným spojencem, musíme sladit ambici s realitou, a přestat věřit, že procenta HDP jsou synonymem bezpečnosti. A to bude hlavní úkol příští vlády. Převzít zemi s ambicemi, ale bez kapacit; s modernizačními projekty, ale slabou infrastrukturou; s technikou, ale bez lidí; se strategiemi, ale bez kultury obrany.