Soukromé vojenské společnosti se v posledních dvou desetiletích staly významným nástrojem moderního válečnictví. Státy je využívají k činnostem od logistiky a výcviku až po ozbrojené operace, často v právní šedé zóně, kde se stírá rozdíl mezi civilním a vojenským sektorem. Od amerického Blackwateru v Iráku, přes ruskou Wagnerovu skupinu operující v Africe a na Ukrajině, až po aktuální debaty o zapojení kontraktorů do války na Ukrajině – privatizace násilí zásadně mění pravidla hry v mezinárodní bezpečnosti. Česká republika jako člen NATO a EU stojí před dilematem: zachovat restriktivní přístup a riskovat ztrátu relevance v aliančních operacích, nebo pragmaticky přijmout realitu rostoucího významu soukromých vojenských společností a vytvořit robustní regulační rámec zajišťující demokratickou kontrolu a odpovědnost. Fenomén soukromých armád je totiž integrální součástí transformace válečnictví 21. století a nelze ho nadále ignorovat.

Návrat válečných podnikatelů na geopolitickou scénu

Nedávné zprávy o záměru americké administrativy nasadit soukromé vojenské společnosti na Ukrajinu znovu otevírají otázku o roli nestátních ozbrojených aktérů v moderních konfliktech. Tento záměr, který by měl podle informací britského listu The Telegraph zahrnovat využití amerických soukromých vojenských firem k posilování opevnění, budování vojenských základen a ochraně obchodních zájmů, představuje další kapitolu v dlouhé historii privatizace válečnictví. Fenomén, který mnozí považovali za přežitek minulosti, se v posledních desetiletích vrací s nebývalou silou a v nové, sofistikované podobě, která fundamentálně mění charakter mezinárodních konfliktů a zpochybňuje tradiční pojetí státního monopolu na legitimní užití síly.

Vývoj žoldnéřství: od jednotlivců k organizovaným skupinám

Transformace klasického žoldnéřství v moderní soukromé vojenské společnosti představuje jednu z nejzásadnějších změn v charakteru ozbrojených konfliktů posledních desetiletí. Zatímco tradiční žoldnéři působili jako jednotlivci či malé skupiny motivované primárně finanční odměnou, dnešní soukromé vojenské společnosti fungují jako sofistikované korporace s vlastní hierarchií, logistikou a často i zpravodajskými kapacitami. Tato evoluce není pouze kosmetickou změnou, ale reflektuje hlubší proměnu samotné povahy válečnictví v éře globalizace a technologického pokroku.

Soukromé vojenské společnosti dnes operují v právním vakuu mezi civilním a vojenským sektorem. Na rozdíl od klasických žoldnéřů, kteří byli často rekrutováni ad hoc pro konkrétní konflikt, moderní vojenské firmy disponují stálou organizační strukturou, vlastní výcvikovou základnou a často i vazbami na finanční trhy. Jejich zaměstnanci, označovaní eufemisticky jako kontraktoři, jsou převážně bývalí příslušníci elitních vojenských jednotek s rozsáhlými bojovými zkušenostmi. Tato profesionalizace jim umožňuje nabízet široké spektrum služeb od logistické podpory a výcviku místních sil až po přímé bojové operace a strategické poradenství.

Klíčovým milníkem byla jihoafrická společnost Executive Outcomes, která v 90. letech působila v Angole a Sierra Leone. Disponovala stovkami vycvičených vojáků a moderní technikou, včetně vrtulníků Mi-24 Hind a obrněných vozidel, například BMP-2, čímž de facto poskytovala služby srovnatelné s regulérní armádou. Její úspěchy v boji proti povstaleckým skupinám demonstrovaly efektivitu soukromého vojenského sektoru a inspirovaly vznik dalších podobných entit po celém světě.

Americký model: Blackwater a institucionalizace vojenského outsourcingu

Skutečný boom soukromých vojenských společností nastal po americké invazi do Iráku v roce 2003. Soukromá americká vojenská společnost Blackwater, později přejmenovaná na Constellis, se stala symbolem této nové éry. Firma založená bývalým příslušníkem Navy SEALs Erikem Princem získala kontrakty v hodnotě stovek milionů dolarů na ochranu amerických diplomatů a klíčové infrastruktury. V určitém období působilo v Iráku více soukromých kontraktorů než příslušníků americké armády, což představovalo bezprecedentní míru privatizace vojenských operací.

Blackwater a podobné společnosti však záhy čelily kritice za nedostatečnou kontrolu a odpovědnost. Masakr na náměstí Nisour v Bagdádu v roce 2007, při kterém zaměstnanci Blackwater zabili sedmnáct iráckých civilistů, odkryl temnou stránku vojenského outsourcingu. Kontraktoři operovali v právním vakuu, nebyli podřízeni vojenskému velení a zároveň nepodléhali místním zákonům. Tato absence jasné právní odpovědnosti vytvářela prostředí, ve kterém mohlo docházet k excesům bez adekvátních následků. Paradoxně právě tyto skandály vedly k postupné regulaci sektoru a vzniku mezinárodních iniciativ jako je tzv. Dokument z Montreux, který se snaží definovat právní rámec pro působení soukromých vojenských společností.

Wagner Group jako nástroj ruského státu

Zcela odlišný model představuje ruská skupina Wagner, která fungovala jako de facto prodloužená ruka Kremlu operující pod rouškou soukromé společnosti. Na rozdíl od západních firem, které alespoň formálně zachovávaly odstup od státních struktur, Wagner Group (WG) byla od počátku koncipován jako nástroj umožňující Rusku popírat svou přímou vojenskou angažovanost v konfliktech od Ukrajiny přes Sýrii až po africké státy. Tato strategie věrohodného popíratelnosti umožňovala Moskvě sledovat své geopolitické zájmy bez formálního nasazení regulérních sil a s minimálními politickými náklady.

WG se lišila od západních protějšků nejen svým vztahem ke státu, ale i rozsahem a charakterem operací. Zatímco americké firmy se postupně orientovaly především na nebojové služby jako je logistika, výcvik a ochrana objektů, WG prováděla plnohodnotné útočné operace včetně obsazování území a přímých střetů s regulérními armádami. Společnost disponovala těžkou technikou včetně tanků a dělostřelectva a její početní stavy dosahovaly tisíců bojovníků. V některých afrických zemích WG fakticky nahrazovala národní armády a zajišťoval ochranu autoritářských režimů výměnou za přístup k nerostným surovinám.

Vzpoura Jevgenije Prigožina v červnu 2023 a jeho následná smrt o pár týdnů později odhalily inherentní rizika tohoto modelu. Loajalita soukromé armády k jejímu veliteli může převážit loajalitu ke státu, což vytváří potenciál pro vnitřní destabilizaci. Případ WG demonstroval, že soukromé vojenské společnosti mohou představovat hrozbu nejen pro mezinárodní řád, ale i pro samotné režimy, které je využívají.

Absence právního rámce a snahy o jeho vytvoření

Současný mezinárodní právní řád není adekvátně připraven na fenomén soukromých vojenských společností. Ženevské konvence a další normy mezinárodního humanitárního práva byly vytvořeny pro konflikty mezi státními aktéry a jejich aplikace na soukromé kontraktory zůstává nejasná. Kontraktoři se pohybují v šedé zóně mezi vojáky a civilisty, což komplikuje určení jejich právního statusu a odpovědnosti za jejich činy.

Dokument z Montreux z roku 2008 představuje první vážný pokus o vytvoření mezinárodního rámce pro regulaci soukromých vojenských společností. Dokument, který dosud podepsalo přes padesát států včetně České republiky, shrnuje existující mezinárodněprávní závazky států vůči soukromým vojenským společnostem působícím v ozbrojených konfliktech. Paralelně vznikl Mezinárodní kodex chování pro poskytovatele soukromých bezpečnostních služeb, který se snaží stanovit etické standardy pro samotné firmy. Tyto iniciativy však zůstávají právně nezávazné a jejich efektivita závisí na dobrovolné implementaci jednotlivými státy a společnostmi.

Národní regulace se významně liší podle přístupu jednotlivých zemí k privatizaci bezpečnosti. Spojené státy vytvořily poměrně komplexní regulační rámec včetně tzv. Military Extraterritorial Jurisdiction Act, který rozšiřuje americkou jurisdikci na kontraktory operující v zahraničí. Naproti tomu mnoho zemí včetně České republiky postrádá specifickou legislativu upravující činnost soukromých vojenských společností. Česká republika sice přijala pravidla chování pro poskytovatele soukromých vojenských a bezpečnostních služeb a připravuje zákon o soukromé bezpečnostní činnosti, avšak tato regulace se primárně zaměřuje na domácí bezpečnostní agentury, nikoli na potenciální působení českých subjektů v zahraničních konfliktech.

NATO a diverzifikované přístupy členských států

V rámci Severoatlantické aliance neexistuje jednotný přístup k využívání soukromých vojenských společností. Zatímco Spojené státy a Velká Británie extenzivně spoléhají na soukromé kontraktory pro široké spektrum služeb včetně těch blízkých bojovým operacím, země jako Německo a Norsko zachovávají restriktivní přístup a využívají soukromé firmy pouze pro nestrategické a nebojové služby. Německo uplatňuje k využívání soukromých vojenských a bezpečnostních společností dlouhodobě restriktivní přístup. Soukromé firmy se zapojují především do nestrategických a nebojových činností, například logistické podpory nebo statické ostrahy objektů v zahraničních misích. Německá legislativa a praxe neobsahuje žádný požadavek na státní spoluvlastnictví těchto společností. Regulační rámec spadá primárně pod Spolkové ministerstvo vnitra (BMI) a od roku 2020 byl zpřísněn pro domácí sektor soukromých bezpečnostních služeb, avšak přístup k poskytování vojenských služeb v zahraničí zůstává omezený a podléhá přísné státní kontrole.

Tato diverzita přístupů vytváří potenciální napětí uvnitř Aliance a komplikuje koordinaci společných operací. Když v jedné misi operují vedle sebe vojáci členských států NATO a soukromí kontraktoři s různými mandáty, pravidly nasazení a odpovědností, vzniká riziko operačních komplikací a právních nejasností. Absence jednotné alianční doktríny pro využívání soukromých vojenských společností představuje významnou mezeru v době, kdy tyto firmy hrají stále větší roli v mezinárodních operacích.

České dilema: Mezi pragmatismem a principy

Pro Českou republiku představuje rostoucí význam soukromých vojenských společností složitou výzvu. Jako členská země NATO a EU se Česká republika musí vyrovnat s realitou, že její spojenci stále více spoléhají na soukromé kontraktory, zatímco sama zachovává konzervativní přístup k privatizaci bezpečnosti. Česká armáda prošla na přelomu let 2004 a 2005 plnou profesionalizací, přičemž došlo ke zrušení povinné vojenské služby, což vedlo k větší závislosti na kvalitě než kvantitě. V kontextu omezených obranných rozpočtů a rostoucích bezpečnostních výzev by využití soukromých společností pro určité nebojové funkce mohlo představovat pragmatické řešení.

Současně však existují významné právní a etické překážky. Česká legislativa nedisponuje komplexním rámcem pro regulaci soukromých vojenských společností a jejich potenciální působení v zahraničí. Navíc historická zkušenost s cizími armádami na českém území vytváří kulturní averzi k jakékoli formě žoldnéřství. Případné využití soukromých vojenských společností českými subjekty nebo na českém území by vyžadovalo nejen legislativní změny, ale i širokou společenskou debatu o přijatelnosti takového kroku.

Budoucnost hybridních konfliktů

Záměr nasadit soukromé vojenské společnosti na Ukrajině signalizuje další fázi evoluce moderního válečnictví. V době, kdy přímá vojenská intervence nese vysoké politické náklady a mezinárodní společenství je unavené z dlouhých konfliktů, představují soukromé vojenské společnosti atraktivní alternativu. Umožňují státům projektovat sílu a sledovat strategické zájmy bez formálního nasazení vlastních ozbrojených sil a s možností popření odpovědnosti v případě komplikací.

Tento trend pravděpodobně povede k dalšímu rozmazávání hranice mezi válkou a mírem, mezi státními a nestátními aktéry, mezi legitimním a nelegitimním užitím síly. Soukromé vojenské společnosti se stávají integrální součástí toho, co vojenští teoretici nazývají hybridní válkou, kde se kombinují konvenční a nekonvenční prostředky, vojenské a nevojenské nástroje, otevřené a skryté operace. V tomto kontextu mohou soukromé armády sloužit jako nástroj pro vedení konfliktů pod prahem otevřené války, což umožňuje státům dosahovat strategických cílů bez formálního vyhlášení nepřátelství.

Pro mezinárodní společenství to představuje fundamentální výzvu. Stávající mezinárodní právo a instituce byly vytvořeny pro svět, kde státy měly monopol na legitimní užití síly a kde existovala jasná hranice mezi válkou a mírem. Proliferace soukromých vojenských společností tuto architekturu zpochybňuje a vyžaduje nové přístupy k zajištění mezinárodní bezpečnosti a ochrany lidských práv.

Závěr

Paradoxem současné situace je, že právě demokratické státy, které by měly být nejcitlivější k otázkám transparentnosti a odpovědnosti, se staly největšími uživateli soukromých vojenských společností. Tento jev odhaluje hlubší strukturální napětí v liberálních demokraciích mezi požadavky na globální angažovanost a domácí averzí k lidským ztrátám a dlouhým konfliktům. Soukromé vojenské společnosti nabízejí politicky pohodlné řešení tohoto dilematu, ale za cenu oslabení demokratické kontroly nad užitím síly.

Česká republika stojí na křižovatce. Může zachovat svůj současný restriktivní přístup a riskovat, že bude marginalizována v aliančních operacích stále více závislých na soukromých kontraktorech. Nebo může pragmaticky akceptovat realitu privatizace bezpečnosti a vytvořit robustní regulační rámec, který zajistí, že případné využití soukromých vojenských společností bude podléhat přísné demokratické kontrole a odpovědnosti. Třetí cestou by mohla být aktivní role v mezinárodních snahách o vytvoření závazného právního rámce pro regulaci soukromých vojenských společností, který by vyvážil legitimní bezpečnostní potřeby s ochranou lidských práv a mezinárodního řádu.

Ať už si Česká republika zvolí jakoukoli cestu, je zřejmé, že otázka soukromých vojenských společností nemůže být nadále ignorována. V době, kdy se hranice mezi válkou a mírem stírají a kdy nestatní aktéři získávají bezprecedentní vojenské kapacity, je nezbytné, aby demokratické společnosti našly způsob, jak zachovat kontrolu nad užitím síly a zároveň efektivně reagovat na měnící se bezpečnostní prostředí. Budoucnost možná nepatří ani tradičním armádám, ani soukromým válečníkům, ale hybridním modelům, které kombinují výhody obou přístupů při zachování demokratické odpovědnosti. Výzvou pro Českou republiku a její spojence bude vytvořit takový model dříve, než realita předběhne regulaci a než se soukromé armády stanou nekontrolovatelnou silou formující mezinárodní řád podle vlastních pravidel.

Zdroj: The Telegraph, Montreux Document, Červený kříž, iCoCa