Koalice ochotných vznikla jako politická i vojensko-strategická odpověď na limity zaběhlých bezpečnostních organizací v transatlantickém prostoru. V situaci, kdy se NATO kvůli riziku přímé konfrontace s Ruskem zdráhá převzít formální roli bezpečnostního garanta Ukrajiny a Evropská unie naráží na pomalé rozhodovací procesy i vnitřní rozpory, představuje tento formát pokus o pragmatické řešení. Užší skupině států, které jsou politicky ochotny a alespoň částečně schopny nést riziko, umožní jednat rychleji a cíleněji. Základní otázka, co konkrétně může Ukrajině reálně nabídnout a jakou roli v ní hraje Česká republika, zůstává předmětem diskuzí.

Z vojenského hlediska se debata o koalici ochotných soustředí na iniciativu Multinational Force Ukraine (MFU), tedy mnohonárodní síly, jež bude nasazena po dosažení příměří nebo mírové dohody na Ukrajině. Všechny zapojené vlády totiž odmítají nasazení jednotek do aktivního konfliktu s Ruskem. Koalice tak není nástrojem k vítězství ve válce, spíše má sloužit k jejímu „zajištění“ po zastavení bojů. To samo o sobě významně omezuje její odstrašující hodnotu, ale zároveň definuje realistický rámec, v němž se evropské státy chtějí pohybovat.

V nejpravděpodobnějším scénáři bude koalice ochotných podle norského think tanku NUPI (Norwegian Institute of International Affairs) kombinovat několik činností. První z nich představuje vzdušná doména, zejména rozšířené střežení vzdušného prostoru a prvky vrstvené protivzdušné obrany, které ochrání západní část Ukrajiny a kritickou infrastrukturu před raketovými a dronovými útoky. Druhou je námořní dimenze v Černém moři, soustředěná na odminování, ochranu námořních tras a zajištění exportních koridorů. Třetí, zřejmě nejméně kontroverzní, je podpora regenerace ukrajinských pozemních sil prostřednictvím výcviku, logistiky, oprav a doplňování techniky, a to jak na území sousedních států, tak případně v západní části Ukrajiny. Právě v této kombinaci spočívá skutečný přínos koalice. Nikoli v masivní bojové síle, nýbrž v dlouhodobém zvýšení schopnosti Ukrajiny se sama bránit.

Role Německa v tomto formátu budí rozpaky. Po počáteční váhavosti se Berlín postupně vyprofiloval jako druhý největší individuální donor Ukrajiny v absolutních číslech, byť v přepočtu na HDP zůstává jeho podpora výrazně nižší než u řady menších států. V listopadu 2025 německá vláda navýšila plánovanou vojenskou podporu Ukrajině pro rok 2026 z 8,5 miliardy na 11,5 miliardy eur, a to díky ústavní reformě z roku 2025, která vyňala obranné výdaje z dluhové brzdy. Tento krok podtrhl ochotu Německa nést finanční tíhu dlouhodobé podpory Ukrajiny.

Domácí politická podpora pomoci Ukrajině zůstává v Německu relativně stabilní. Hlavní proud demokratických stran se shoduje na pokračování podpory, a to navzdory občasným sporům o konkrétní zbraňové systémy, typicky o střely s plochou dráhou letu Taurus. Proti vojenské pomoci se staví krajně pravicová AfD a postkomunistická Die Linke. K případnému nasazení jednotek postačí německé vládě prostá parlamentní většina, politicky by však Berlín pravděpodobně usiloval o širší konsenzus, včetně podpory opozičních Die Grüne. Vládní koalice rovněž zdůrazňuje, že jakákoli mise bude vyžadovat spolupráci USA v oblasti průzkumu, protivzdušné obrany a strategického velení.

Významnou roli hraje i domácí veřejné mínění, které vytváří pro politické rozhodování úzký manévrovací prostor. Podle průzkumu institutu Civey z minulého léta se většina německé veřejnosti staví proti možné účasti Bundeswehru na misi zajišťující mír na Ukrajině. Zapojení německých ozbrojených sil odmítá 51 % dotázaných, přičemž 42 % jej považuje dokonce za jednoznačně chybný krok. Tento výsledek potvrzuje, že i v prostředí relativně stabilní podpory finanční a materiální pomoci Ukrajině zůstává přímé vojenské angažmá politicky vysoce citlivé téma, které berlínská vláda nemůže ignorovat. Německé ozbrojené síly jsou navíc silně vytíženy plněním aliančních plánů, především na východním křídle NATO, kde budují svou stálou vojenskou základnu v Litvě.

Bundeswehr též čelí napjaté personální situaci. Ačkoli se od roku 2017 počítá s mírovým stavem mužstva o počtu 203 tisíc vojáků, skutečné počty se v posledních pěti letech pohybují dle údajů NUPI pouze mezi 180 a 184 tisíci. Tedy hluboko pod úrovní, kterou by vyžadovalo dramaticky zhoršené bezpečnostní prostředí a rostoucí alianční závazky (v takovém případě Němci počítají s 260 tisíci vojáky). Tyto limity zásadně omezují schopnost Berlína převést svou finanční a politickou váhu do přímého vojenského působení v rámci koalice ochotných. Berlín si uvědomuje, že jeho rozhodnutí může fungovat jako spouštěč nebo naopak brzda pro další státy. Aktivní německé zapojení povzbudí zapojení jiných váhavých partnerů, zatímco německá zdrženlivost jim poskytuje alibi. V tomto smyslu Německo hraje roli tichého regulátora ambicí celé koalice ochotných.

Polsko představuje poněkud odlišný případ. Varšava se v průběhu války vyprofilovala jako jeden z lídrů mezinárodní podpory Ukrajiny. Silný celospolečenský konsenzus vnímá Kyjev coby obránce celého kolektivního Západu, což vychází z polské historické zkušenosti s ruskou okupací. V relativním vyjádření patří Polsko k nejštědřejším podporovatelům Ukrajiny. Mezi lednem 2022 a dubnem 2025 poskytlo přibližně čtyři miliardy amerických dolarů vojenské pomoci a dalších zhruba 1,5 miliardy dolarů ve formě finanční a humanitární asistence. Současně patří mezi nejhlasitější zastánce ukrajinského členství v Evropské unii a NATO.

Tato důsledná podpora Ukrajiny jde ruku v ruce s masivním posilováním vlastní obrany. Polsko v roce 2025 zvýšilo své obranné výdaje téměř na 5 % HDP, čímž se zařadilo mezi absolutní špičku v rámci Severoatlantické aliance. Z tohoto pohledu vypadá zapojení Varšavy do formátu koalice ochotných a přípravy MFU jako přirozené pokračování polské zahraniční politiky. Přesto Polsko velmi jasně vymezilo červenou linii, pokud jde o vyslání bojových jednotek na ukrajinské území. Důvody nejsou jen vojenské, ale i historické a politické: obavy z eskalace, citlivé dějinné otázky a silný odpor veřejnosti k nasazení „polských vojáků“ na Ukrajině. Toto téma se také stalo nástrojem ostré politické polarizace. Prezident Karol Nawrocki, spojený s hlavní opoziční stranou PiS, vládu opakovaně obvinil z úmyslu poslat „polské chlapce“ na Ukrajinu a veřejně slíbil, že by takový krok blokoval. Vzhledem k potřebě prezidentského souhlasu a odporu druhé nejsilnější opoziční strany Konfederacja, je centristicko-liberální vláda Donalda Tuska jen stěží schopna prosadit přímé vojenské zapojení. Podle průzkumu polského institutu CBOS se drtivá většina polské veřejnosti (68 % dotázaných) staví proti účasti polských vojáků na mírové misi na Ukrajině.

Postavení České republiky je nejproblematičtější a zároveň nejméně předvídatelné. Praha si v prvních letech války vybudovala reputaci viditelného a iniciativního podporovatele Ukrajiny, zejména díky včasným dodávkám těžké techniky a muniční iniciativě. Tato fáze však po podzimních volbách a změnou vlády skončila. Nová koalice ANO, Motoristů a SPD, citlivá na rozdělenou veřejnost a tlak populistických partnerů, má tendenci vyhýbat se krokům, které by mohly být vnímány jako eskalační. V kontextu koalice ochotných to znamená, že česká účast zůstává spíše formální a plánovací. Vyslání jednotek na Ukrajinu je politicky krajně nepravděpodobné, a to i v případě příměří. Limity nejsou jen politické, ale i vojenské. Česká armáda se potýká s dlouhodobým nedostatkem personálu, účastní se aliančních misí na Slovensku a v Pobaltí a její schopnost vyslat další větší pozemní jednotky bez ohrožení závazků kolektivní obrany zůstává velmi omezená.

Prostor pro politické manévrování k tomu výrazně zužuje domácí veřejné mínění. V průzkumu CVVM z října a listopadu 2025 vyslání českých vojáků do mírové mise podpořily zhruba dvě pětiny respondentů (41 %), zatímco téměř polovina (48 %) se proti tomuto kroku postavila. Ještě výraznější odpor se projevil u představy bojového nasazení, proti němuž se vyslovily přibližně tři čtvrtiny dotázaných, z toho 34 % spíše a 41 % rozhodně. Podporu by v tomto případě vyjádřilo pouze 16 % veřejnosti.

Současně však nelze zcela vyloučit, že se česká pozice v průběhu volebního období může proměnit. Vojtěch Bahenský z Ústavu mezinárodních vztahů ve svém příspěvku pro NUPI spekuluje o možných politických posunech a vnitropolitické dynamice. Parlamentní strany, s výjimkou současných koaličních partnerů Motoristů a SPD, před volbami i po nich odmítaly spolupráci s hnutím ANO, jejich postoj se však může v čase změnit. To by mohlo vést buď ke vzniku nového vládního formátu během volebního období, nebo alespoň k oslabení závislosti dominantní vládní strany na silně ukrajinsko‑skeptické SPD. V takovém scénáři by se otevřel omezený, avšak reálný prostor pro posun české politiky směrem k aktivnější podpoře Ukrajiny. Česká republika tak v koalici ochotných stojí před dilematem: buď přijmout roli nízkoprofilového podporovatele, nebo riskovat domácí politický konflikt kvůli viditelnějšímu zapojení.

Celkově koalice ochotných představuje symptom hlubší proměny evropské bezpečnostní architektury, v níž se ambice evropské strategické autonomie střetávají s politickými, personálními a společenskými limity jednotlivých států. Analýza role Německa, Polska a České republiky ukazuje, že hlavní bariérou evropského jednání již nejsou ani finance, ani technologická úroveň, ale schopnost převést deklarovanou solidaritu do geopoliticky riskantních rozhodnutí. Německo dokáže Ukrajinu masivně financovat a politicky krýt, nicméně zůstává vojensky zdrženlivé z důvodu vyčerpaných kapacit, aliančních závazků a skeptického veřejného mínění. Polsko naopak představuje stát s mimořádně silnou politickou motivací a ochotou nést náklady, jehož ambice jsou však svázány vnitropolitickou polarizací. Česká republika pak ilustruje nestálost menších států, kde se zahraničněpolitická reputace může rychle dostat do rozporu s domácí politickou realitou a postojem veřejnosti. Koalice ochotných je tak ve své podstatě koalicí politicky možného, nikoli vojensky optimálního řešení. Její skutečná síla možná nespočívá v počtu vojáků, které by byla schopna nasadit, ale v politické odvaze udržet jednotu, předvídatelnost a důvěryhodnost. Pokud Evropa tuto zkoušku nezvládne, koalice ochotných zůstane pouze přechodným formátem s omezeným dopadem. Pokud však uspěje, může se stát zárodkem nové evropské geopolitické role: méně svázané vnitřními spory a nepsanými etickými pravidly, ale o to připravenější na realitu dravého mezinárodního prostředí.

Zdroj: CBOS, web.de, CVVM, NUPI