Z globálního hlediska se Evropa ocitá v období, kdy se její model otevřeného sociálního státu stává geopolitickým aktivem. Druhá administrativa Donalda Trumpa definitivně opustila principy poválečného multilateralismu a přiklonila se k ekonomickému nacionalismu. Spojené státy se z „benevolentního hegemona“ proměnily v mocnost, která používá cla a obchodní restrikce jako prostředek nátlaku místo spolupráce. Tím oslabují vlastní měkkou sílu, tedy schopnost působit přitažlivostí svých hodnot, a zároveň vytvářejí ekonomickou nejistotu, jež se přelévá do celého transatlantického prostoru. Evropská unie se v této situaci neocitá v roli oběti, ale v roli aktéra, který díky svému sociálnímu modelu udržuje stabilitu a dlouhodobě vyšší odolnost než Spojené státy.

Evropská odpověď na americký protekcionismus má tři hlavní rozměry. Prvním je obrana otevřeného trhu a mezinárodních pravidel, která Washington v posledních letech zpochybňuje. Druhým je důraz na strategickou autonomii v oblasti obrany, technologií a financí. Třetím je schopnost udržet sociální soudržnost a kvalitu života, jež se stávají novým zdrojem geopolitické síly. Zatímco Spojené státy sázejí na sílu dolaru, vojenskou převahu a cla, Evropa proměňuje svou sociální infrastrukturu v moc, která přitahuje talenty, stabilizuje obyvatelstvo a posiluje produktivitu.

Trumpova cla přinesla jen krátkodobý růst, zároveň však zvýšila inflaci, nejistotu investorů a zpomalila hospodářství. Evropská ekonomika byla zasažena méně, protože ztrátu exportů do USA vyrovnala fiskální stimulace a pokles úrokových sazeb Evropské centrální banky. Přesto se Evropa dostala do situace, kdy už nemůže spoléhat na Spojené státy jako na záruku globální stability. Možnosti vývoje do poloviny příští dekády zahrnují dle think tanku Bruegel rozpad mezinárodní spolupráce, vznik tří mocenských bloků nebo obnovení multilateralismu. První varianta by pro Evropu znamenala ztrátu vlivu a nutnost čelit tlaku Číny a USA bez opory v pevných pravidlech.

V tomto kontextu získává evropský sociální model zásadní význam. Stabilní, zdravá a vzdělaná společnost představuje základní zdroj ekonomické i obranné síly. Životní úroveň Evropanů se v letech 2009 až 2023 přiblížila americké téměř na úroveň parity, a to i přes pomalejší růst HDP. Rozhodujícími faktory jsou delší délka života, rovnoměrnější rozdělení příjmů a větší prostor pro volný čas. Evropané žijí v průměru o tři roky déle než Američané a v dobrém zdraví dokonce o pět let déle. Tento výsledek odráží systém, který spojuje dostupné zdravotnictví, kvalitní vzdělávání a sociální jistoty, nikoli pouhý ekonomický výkon.

Evropský model kvalitativního kapitalismu se stává značkou, která posiluje postavení kontinentu. Spojené státy se naproti tomu potýkají s nárůstem tzv. úmrtí z beznaděje (deaths of despair), tedy sebevražd, závislostí a alkoholismu. Evropa si udržuje sociální stabilitu, která tlumí extremismus a podporuje důvěru v instituce. Politicky to znamená, že sociální stát není slabinou, ale odpovědí na krizi amerického ekonomického nacionalismu. Sociální systémy v Evropě fungují jako pojistka proti ztrátě lidského kapitálu a zároveň jako motor inovací.

Ani tvrzení, že vyšší výdaje na obranu nutně omezují sociální programy, neodpovídá realitě. Sociální investice, tedy výdaje na vzdělání, zdravotní péči, rodičovskou podporu či rekvalifikace, nejsou pouhým přerozdělováním, nýbrž opět investicí do lidského potenciálu. Skandinávské země, které vkládají do sociálních systémů nejvíce prostředků, dosahují zároveň nejvyšší zaměstnanosti a produktivity. Stát, který podporuje zdraví, vzdělání a rovné šance, vytváří prostředí, v němž se inovace stávají přirozenou součástí ekonomiky. Oproti tomu americký model s minimální sociální ochranou produkuje rozsáhlou skupinu lidí vyloučených z trhu práce, často nemocných či závislých. Spojené státy tak přicházejí o to, co Evropa dokáže rozvíjet — o lidskou tvořivost a pracovní sílu.

Rozdíl v přístupu má přímý dopad na geopolitickou rovnováhu. Zdravá, vzdělaná a soudržná populace tvoří základ vojenské i technologické síly. Obranná strategie Evropy musí vycházet z předpokladu, že sociální stát je spojencem obranyschopnosti, nikoli jejím konkurentem. Historie ukazuje, že spravedlivé sociální uspořádání posiluje ochotu lidí bránit své hodnoty. Už během druhé světové války britská armáda přijala Beveridgeův plán sociálního zabezpečení jako symbol spravedlivého poválečného řádu a právě tento étos se stal morální oporou válečného úsilí.

Sociální stabilita se dnes promítá i do migračních trendů. Kvalita života a pocit bezpečí jsou hlavními důvody, proč Evropská unie přitahuje vzdělané migranty a proč většina Evropanů neusiluje o odchod jinam. Vysoká životní úroveň, rovnost příležitostí a dostupné veřejné služby vytvářejí prostředí, jež posiluje loajalitu i produktivitu. V českém prostředí se tento princip odráží v debatě o rozpočtových prioritách. Česká republika patří k zemím, které mohou navýšit výdaje na obranu bez porušení fiskálních pravidel, a zároveň čelí tlaku na omezení sociálních programů. Domácí debata často staví armádu proti sociálnímu systému, přestože obě oblasti se vzájemně doplňují. Investice do vzdělání, zdravotnictví a sociální stability posilují ekonomickou výkonnost i obranné kapacity. Zvýšení výdajů na zbrojení bez současného rozvoje lidského kapitálu by vedlo k vyčerpání společnosti a ztrátě inovativního potenciálu.

Zkušenost České republiky po roce 1989 dokládá, že sociální stát nebrzdí modernizaci. Univerzální zdravotní péče, nízká míra nerovnosti a kvalitní školství umožnily zachovat soudržnost i v dobách ekonomických otřesů. Dnes je třeba tyto přednosti spojit s technologickým rozvojem a s posílením evropské obranné spolupráce. Kombinace sociální stability a průmyslové kompetence může vytvořit model, který poskytne střední Evropě novou roli v rámci evropské bezpečnostní architektury.

Americká zkušenost ukazuje, kam vede dlouhodobé oslabování sociálních struktur. Průměrná délka života tam klesá, závislosti se šíří a rozdíly mezi chudými a bohatými se prohlubují. Stát s vysokou mírou sociální frustrace ztrácí schopnost financovat globální působení i udržet vnitřní soudržnost. Evropané by se proto měli vyvarovat snah napodobit americký model tvrdého kapitalismu. Ztráta sociálních jistot by vedla ke stejným následkům — kratšímu životu, nárůstu závislostí a rozkladu střední třídy.

Evropa se ocitá na rozcestí, kde se sociální stát stává strategickou nutností. Česká republika, jako součást tohoto celku, má v rukou nástroj moderní obrany společnosti proti vnitřní erozi i vnějším hrozbám. Bez sociální soudržnosti by se kontinent mohl proměnit v druhou Ameriku, poznamenanou nerovností, klesající délkou života a závislostmi. Sociální stát proto není jen dědictvím minulosti, ale základem evropské síly pro 21. století, která spojuje hospodářský výkon s lidskou důstojností.

Zdroj: Lindemann Law, Tomorrow’s Affairs, Bruegel, Social Europe, Think Tank EUROPA