Když se v ruských prohlášeních objeví slovo „Poseidon“, málokdo si představí další „normální“ zbraň. Má totiž jít o autonomní, jaderně poháněné podmořské plavidlo s jadernou hlavicí. Tedy o zařízení mezi torpédem, dronem a strategickým nosičem, jehož smysl je jednoduchý: obejít klasickou logiku protivzdušné a protiraketové obrany tím, že útok nepřijde shora, ale z hlubin. Právě proto Poseidon (v NATO často označovaný jako Kanyon) začíná budit takovou pozornost. Posouvá schopnost hranice destrukce. Jak se bránit něčemu, co se může plavit kdekoliv, má dlouhou výdrž díky jadernému pohonu a pohybuje se v prostředí, kde je detekce i reakce složitější než ve vzduchu. Zkrátka a jednoduše, Poseidon může být novým zbraňovým systémem ne zítřka, ale dneška, který mění vnímání rizika, eskalace a zranitelnosti pobřežních států.

Co zatím o Poseidonu víme? Základní rámec je poměrně stabilní. Řada analytiků se shoduje, že projekt je reálný, běží dlouho a Rusko do něj investovalo úsilí a kapacity. Mimo jiné i proto, že některé ruské platformy byly upravovány nebo budovány právě s ohledem na tento systém. Seriózní popis schopností a rizik shrnuje například Bulletin of the Atomic Scientists: Poseidon má být jaderně poháněný, schopný operovat na velké vzdálenosti (10 000 km) a ve velkých hloubkách (cca 1 000 m hloubky). Rychlostní údaje se mají pohybovat okolo „100 uzlů“. Čísla mohou být nadsazené, ale i částečně reálné v určitých profilech pohybu. Podstatné ale je něco jiného. I kdyby byly některé „marketingové“ parametry přikrášlené, samotná kombinace autonomie, jaderného pohonu a strategické hlavice představuje posun k novému typu nosiče, který komplikuje tradiční obranné plánování.

Zlomový mediální moment přišel na podzim 2025, kdy Vladimir Putin veřejně prohlásil, že Rusko Poseidon úspěšně otestovalo v režimu, kdy se po vypuštění z nosiče měl systém přepnout na jaderný pohon. Takové tvrzení převzala řada médií; potvrzení a popis události publikovala mimo jiné agentura AP. Důležitý detail je právě „přechod na jaderný pohon“. Pokud k němu skutečně došlo v testovacím režimu, jde o technologický milník (a zároveň signál), který Moskva logicky chce politicky vytěžit. Zároveň platí, že veřejně dostupné informace zůstávají omezené a prostor pro záměrnou mlhu je u takových systémů obrovský.

Poseidon je zároveň úzce svázán s nosiči. V debatě se nejčastěji skloňuje obří ponorka Belgorod (Projekt 09852) a nově vyvíjená třída Khabarovsk (Projekt 09851), která má být od počátku konstruovaná jako „carrier“ pro Poseidon. O Belgorodu existují solidní otevřené zdroje popisující, že jde o platformu spojovanou s Poseidonem. U Khabarovsku je zajímavé, že i odbornější americké námořní zdroje pracují s informací o jeho určení jako Poseidon-carrier a jeho významu pro ruské strategické plánování. Tady je však důležité připomenout jednu klíčovou věc. Poseidon není jen torpédo. Je to celý systém: vývoj, doktrína, nosiče, testování, velení a kontrola, průmyslová kapacita, operační koncepty, a autonomita!

A teď to nejdůležitější. K čemu to Rusku má tedy přesně sloužit. Moskva dlouhodobě rámuje Poseidon (a další exoticky nazvané projekty typu Burevestnik) jako odpověď na americkou protiraketovou obranu a na odchod USA od smluvní architektury studené války. Je to jasná logika, jak obejít štít. U Poseidonu neuvidíte, že balistická střela letí po určité dráze, a kterou lze teoreticky sledovat a (v omezené míře) zachytit. Podmořský autonomní nosič představuje úplně jinou hru. Je či může to být zbraň, která nese velmi silný „doomsday“ příběh: útok na pobřežní infrastrukturu, přístavy, námořní základny, logistická centra, případně města. Tedy místa, která jsou ekonomicky i symbolicky nejcitlivější. V tomhle smyslu Poseidon neslouží jen jako vojenský prostředek, ale i jako nástroj nátlaku: „i kdybyste zvládli ubránit nebe, moře a jeho hlubiny neuhlídáte“.

Nakonec zde nalezneme i kontinuální protiargumentace k ruskému projektu. Řada amerických představitelů a expertů již dříve upozornila, že Poseidon nemusí zásadně změnit strategickou rovnováhu, pakliže ruský arzenál ICBM/SLBM už v současnosti umožňuje zničující úder na USA. To můžeme číst ve smyslu, že pro „tvrdou“ jadernou rovnováhu může být Poseidon spíš doplněk než revoluce. A v této argumentační kontinuitě mnoho analytiků pokračuje a chápe Poseidon primárně jako zbraň psychologické platformy, která má vyvolat nejistotu, vynutit si pozornost a ideálně přinutit protivníka řešit nové nákladné protiopatření.

Celkově to však neznamená, že bychom měli Poseidon ignorovat. Jedná se o velmi významný nástroj moderní techniky. Připomínám, že Poseidon je autonomní systém s kombinací dálkové komunikace a onboard automatizace neboli snížení role „člověka v rozhodovací smyčce“!

Pro Evropu a NATO z toho plynou tři praktické závěry. Zaprvé: Poseidon posiluje trend, kdy se jaderné odstrašení „vrací“ do veřejného prostoru jako politická zbraň či nátlak, a to v době, kdy už tak žijeme pod tlakem války na Ukrajině a širší eroze režimů kontroly zbrojení. Zadruhé: i kdyby Poseidon nebyl dalším projektem v sadě „nové rovnováhy“, nutí to stále člověka přemýšlet o ochraně pobřežní infrastruktury, námořních základen a přístavů (a tedy o námořní dimenzi bezpečnosti, kterou kontinent často podceňuje). A zatřetí, možná nejpodstatněji, připomíná, že budoucí stabilita nebude stát jen na počtu hlavic. Nutno zde dodat i poznámku, že nové zbraně, na obou stranách, se vymykají tradičním definicím, a dosti možná se vymykají i tradičním smlouvám. A jestli něco poslední roky ukazují, pak to, že „prázdné místo“ po smlouvách se nevyplňuje samo. Vyplňuje se naopak závody, improvizací a vyšší pravděpodobností špatného čtení signálů.

Poseidon je tedy dobrým příkladem nové kategorie zbraní dneška (ne zítřka!). Mění psychologii konfliktu a cenu nejistoty, a rozšiřuje dimenzi autonomie, stejně tak jako například drony. A právě proto stojí za to ho sledovat. Jeden se musí ptát: „Do jaké míry se opravdu vrací velmocenská soutěž, technologické destabilizace a ochota dělat z jaderné hrozby znovu nástroj politického vyjednávání?“