Česká republika a povinná vojenská služba

 22. 04. 2021      kategorie: Armáda ČR
Přidat na Seznam.cz

Obnovení povinné vojenské služby, zrušené již před šestnácti lety, to je téma, které se v českém veřejném prostoru čas od času objevuje. Nejčastěji tomu bývá především před parlamentními volbami, kdy některé strany chtějí tímto tématem zaujmout voliče. A protože nás letos parlamentní volby čekají a je možné, že některé politické strany opět s tímto tématem přijdou, je dobré se otázkou povinné vojenské služby a jejího možného obnovení zabývat už nyní. Povinná vojenská služba, resp. její případné obnovení, je totiž spojena s celou řadou mýtů.

nabor_2020Foto: Obnovení povinné vojenské služby, zrušené již před šestnácti lety, to je téma, které se v českém veřejném prostoru čas od času objevuje. (ilustrační foto) | Ministerstvo obrany ČR

Branecká armáda versus profesionální armáda

Především je třeba si uvědomit, že zrušení povinné vojenské služby, vojenské základní služby, nebylo nějakou ideologickou záležitostí. I to je jeden z mýtů, který se občas objevuje.

Jedním ze základních argumentů pro profesionalizaci armády a zrušení povinné vojenské služby byla především vzrůstající složitost vojenské techniky. Vojenská technika se totiž již od druhé světové války čím dál více zdokonalovala, zároveň ale stoupaly nároky na ty, kteří tuto techniku obsluhují. Ukazovalo se, že branci nejsou za pouhé dva roky prezenční služby zvládnout čím dál složitější techniku. Řešením tohoto problému by bylo buď prodloužení prezenční služby ze dvou na tři roky, anebo častější povolávání vojáků na cvičení. Oboje bylo ale odmítnuto jako ekonomicky neúnosné.

Zde lze zmínit, že první úvahy o profesionalizaci armády se objevily již za komunistického režimu. Byla to reakce na některá vojenská cvičení, kdy se ukázala nedostatečnost výcviku vojáků základní služby, ale i záložních vojáků. Tehdy to ovšem bylo zamítnuto především z politických důvodů. Takže je to spíš obráceně – nikoliv zrušení povinné vojenské služby, ale spíš trvání na jejím zachování bylo motivováno ideologicky, a nikoliv racionálně. Je také třeba podtrhnout, že nešlo jen o zkušenost nejen České republiky, ale i celé řady dalších států. A to jak dalších států bývalé Varšavské smlouvy, tak i západních států, ale i řady dalších zemí prakticky celého světa. Všechny tyto státy rušily vojenskou základní službu a budovaly profesionální armádu – a to jak z důvodů ekonomických, tak i praktických.

Je faktem, že některé státy povinnou vojenskou službu v posledních letech obnovily. Jde především o Ukrajinu, která tak učinila z důvodu probíhající války na východě země, a dále Litvu, která to učinila z obavy z ruské agrese (ale např. sousední Lotyšsko tak neučinilo). Pokud se ale podíváme na výčet zemí, které v posledních třiceti letech přešly od armády branecké k armádě profesionální a které tomu učinily naopak, pak je tento poměr jednoznačně na straně první skupiny. I to o něčem vypovídá.

Jedním z nejčastějších mýtů spojených s braneckou armádou, resp. povinnou vojenskou službou je to, že branecká armáda je vždy levnější než armáda profesionální. Tak tomu ale není; tato problematika je mnohem složitější, než se může zdát.

Na první pohled vše vypadá jednoduše. Voják profesionální, sloužící za plat, je mnohem dražší než branec, sloužící pouze za nějaké symbolické služné, a to navíc jen po poměrně krátkou dobu prezenční služby. Toto srovnání, stavějící proti sobě pouze jednoho profesionálního vojáka a jednoho brance a nikoliv srovnávající celé systémy jako takové, je ovšem zcela nesmyslné, jde o typické smíchávání hrušek s jablky, které se bohužel v českém politickém a mediálním světě občas objevuje.

Předně je třeba si uvědomit, že neexistuje žádná armáda postavená jen na brancích vykonávajících prezenční službu. I armáda braneckého typu se vždy opírá o jádro složené z profesionálních vojáků. Ti jednak plní běžné úkoly armády v době míru, ale zároveň také cvičí vojáky prezenční služby. Nutno říci, že na profesionální vojáky tvořící toto jádro jsou dnes vzhledem k výše zmíněné čím dál vyšší složitosti zbraňových systémů, ale i vzhledem k charakteru současných bezpečnostních rizik kladeny čím dál větší nároky. Proto prakticky všechny armády na tento jev odpovídaly zvětšením velikosti tohoto profesionálního jádra. Tak ostatně v některých zemích došlo k profesionalizaci armády - ono procento profesionálních vojáků bylo čím dál vyšší, až se armáda branecká postupně změnila v armádu profesionální.

V případě AČR je tento faktor důležitější než leckde jinde. Současná AČR svými relativně nízkými počty, ale i svou strukturou (pouze jedna těžká brigáda, pouze jeden tankový prapor atd.) odpovídá právě představě onoho profesionálního jádra. Hypotetickou armádu složenou z branců by tedy bylo nutno budovat vedle stávajících struktur AČR, což by samozřejmě vedlo k obrovskému nárůstu vojenských výdajů. Rozhodně to nemůže být tak, že by ona branecká armáda nahradila stávající profesionální AČR!

Na druhou stranu totéž platí i obráceně. Často se opomíná, že v systému postaveném na branné povinnosti tvoří mírová armáda vždy jen jakousi kostru armády. Proto některá srovnávání porovnávající armády jen podle počtu aktuálně sloužících vojáků jsou nesmyslná. Faktická čísla jsou mnohem vyšší.

V České republice věku 18 ti let – kdy by hypotetický branec měl absolvovat výcvik – dosahuje každý rok cca 100 tisíc lidí. Z toho je cca 50 tisíc mužů schopných vykonávat vojenskou službu. Obdobný počet by přitom do systému branecké armády přicházel každoročně. A jelikož branecké armády běžně počítají s povoláváním vojáků až do věku 
40-45 let, výsledné číslo počtu vojáků by dosahovalo statisíců, a patrně by se blížilo k milionu. To by bylo ostatně jen v souladu se zkušenostmi braneckých armád, kde se běžně počítá s možností povolat cca 10 % obyvatelstva.
  Je také otázkou, zda máme počítat jen muže. Je faktem, že branná povinnost se kdysi týkala pouze mužů. Na druhou stranu v dnešní AČR běžně slouží i ženy. A vzhledem k tomu, že žijeme v době, kdy je neustále vyžadována genderová vyváženost, je pravděpodobné, že by bylo prosazováno, aby povinnou vojenskou službu vykonávaly i ženy – třeba po vzoru Izraele. To by samozřejmě armádu početně posílilo, zároveň by to komplikovalo její výstavbu a výrazně by ji to prodražilo.

Proto pokud máme srovnávat profesionální armádu a armádu braneckou (a náklady na ně), pak zatímco u armády profesionální lze vcelku jednoduše sečíst armádu provozovanou v době míru plus nějaký omezené počty záložních jednotek typu našich Aktivních záloh, u armády branecké musíme kalkulovat s počty, dosahujících statisíců vojáků povolávaných v případě nějakého konfliktu. A to je do jisté míry problém. Pro všechny tyto vojáky je totiž třeba mít dopředu potřebné materiální zajištění.

Jde třeba již o úplný základ, výstroj. Už jen to může být obrovský problém, jak nám nasvědčují i problémy současné armády se zajištěním výstroje pro omezený počet jejích vojáků, kdy jednou chybí to a podruhé zas ono. Lze jen těžko odhadovat, jaké by to bylo v případě zajištění výstroje pro armádu mnohonásobně početnější.

Ještě větším problémem je ovšem výzbroj. A zde je nutno připomenout, že moderní zbraně jsou sice dokonalejší než např. druhoválečné zbraně, jsou ale také výrazně dražší. A proto již jen vyzbrojení této masy vojáků základními pěchotními zbraněmi by znamenalo enormní náklady. Je navíc třeba dopředu počítat s případnými ztrátami, opotřebením zbraní, nutností mít určitou technickou rezervu atd. Počty potřebných zbraní by tak šly možná až do milionů! Pro všechny tyto zbraně je ovšem také třeba mít dopředu připravenou munici, technické vybavení atd. V České republice by tento úkol, tj. zajištění výstroje a základních pěších zbraní byl částečně ulehčen tím, že Česká republika má své výrobce jak zbraní, tak i výstroje. Přesto by celkové náklady byly vzhledem k počtům této výstroje a výzbroje obrovské, dosahovaly by desítek miliard!

To je ovšem jen jakýsi základ. Pro takto koncipovanou armádu by bylo třeba mít i regulérní těžkou výzbroj. Tedy tanky, bojová vozidla pěchoty, děla atd. A zde lze jen připomenout, jakým problémem je v České republice zajistit tuto výzbroj pro malou profesionální armádu, přestože jde o poměrně nízké počty. V případě branecké armády by tato čísla byla mnohem vyšší. Jestliže nás 210 BVP má stát 53 miliard, kolik by mělo stát pořízení několika násobně vyšších počtů moderní výzbroje?

Některé státy, resp. armády tento problém řeší tak, že pro povolávané vojáky zachovávají starší techniku – tu, na které prodělali výcvik během prezenční služby. To ale problém řeší jen částečně. Provozování více typů, starší techniky pro brance vedle moderní výzbroje pro profesionální jádro totiž obvykle přináší značné logistické problémy. Pro onu starší techniku je třeba udržovat zásoby náhradních dílů, případně i výrobní kapacity. To všechno představuje obrovské náklady! U české armády tyto problémy podtrhuje i fakt, že ona starší výzbroj, kterou dosud má k dispozici, je nejen stará, ale i technologicky zastaralá, a v některých případech není schopna provozu.

Některé návrhy proto počítají s tím, že oni povolávaní vojáci budou vyzbrojeni jenom lehkými zbraněmi, a budou přepravováni na lehkých automobilech, které by také mohl zajistit domácí průmysl (a těžkou techniku by provozovali jen profesionální vojáci). De facto by tak šlo o lehkou pěchotu. Což o to, lehkou pěchotu AČR skutečně potřebuje. Ale jen v poměrně omezeném množství, spíše jako jakýsi doplněk stávajících jednotek vybavených těžkou technikou. Rozhodně tomu nemůže být naopak!

Dále je potřeba mít pro tyto vojáky zajištěnou logistiku. O té se ostatně říká, že vyhrává válku. A konflikty poslední doby význam logistiky jen podtrhly. I vybudování komplexní logistiky by si vyžadovalo obrovské náklady. Opět by šlo minimálně o desítky miliard!

Ovšem zdaleka největší by byly náklady na infrastrukturu. Pro brance procházející prezenční službou, resp. obnovovacím výcvikem, by bylo třeba mít připraveny objekty, kde by byli ubytováni a kde by probíhal výcvik. A nejde jen o kasárna, ta jsou jen jakýsi základ. Jde spíš o celé výcvikové areály, celé rozsáhlé komplexy budov. Takový vojenský objekt má ovšem svou cenu. Jen výstavba takových objektů – kterých by přitom po celé republice muselo být hned celá řada – by představovala miliardové částky. A budovy, to je jen jakýsi hard-ware. Mnohem významnější, ale také dražší je soft-ware – výcviková zařízení, trenažéry atd. Další částky by bylo nutno vyčlenit na provoz, údržbu atd.
  V souvislosti s touto problematikou lze občas zaslechnout povzdechy, že tato infrastruktura zde kdysi, v dobách ČSLA existovala, a že byla zbytečně zlikvidována. Takovýto pohled je ale mylný. Je bohužel pravdou, že armáda na počátku devadesátých let opouštěla či likvidovala i takové objekty, které byly vybudovány relativně nedávno, anebo v osmdesátých letech prošly rekonstrukcí. Takových případů je ale jen poměrně málo. Většina infrastruktury ČSLA byla zcela zastaralá. Mnohá kasárna pocházela ještě z dob první republiky anebo dokonce ještě z dob Rakouska-Uherska, a pro ubytování moderní armády byly proto nevyhovující. Velká část těchto budov navíc byla v horším technickém stavu, a jejich oprava či rekonstrukce byly neustále odkládány z důvodu nedostatku peněz. Každopádně dnes by bylo nutno vybudovat všechnu infrastrukturu zcela znova!

Pokud si toto všechno shrneme, pak zjistíme, že by šlo o částky dosahující výše stovek miliard. A se zavedením vojenské základní služby jsou spojené i další náklady, autor uvedl jen ty, které lze považovat za nejzásadnější. Důležité také je to, že ty největší výdaje jsou při samotném začátku budování systému branecké armády. Znamenalo by to, že stovky miliard by stát musel vynaložit nyní, v několika nejbližších letech. Může si něco takového dovolit Česká republika, potýkající se s covidovou krizí, značným deficitem státního rozpočtu a vysokým státním dluhem? Akceptovala by tyto enormní výdaje česká veřejnost?

Vzhledem k výše zmíněnému neplatí ani další častý mýtus či spíše omyl, a to ten, že výše zmíněné náklady na braneckou armádu lze snížit zkrácením prezenční služby.

Právě takovéto úvahy se často objevují. Dvouletá vojenská základní služba, příznačná pro někdejší ČSLA, je považována za přehnanou, a bývají proto hledána nějaká levnější řešení. Jako nejčastější řešení tohoto problému se navrhuje právě kratší doba prezenční služby. Někdy bývá navrhován jeden rok, často bývá navrhována prezenční služba o délce šesti měsíců atd. Je faktem, že tímto se určitého snížení finančních nákladů dosáhne. Toto snížení ale není takové, jak se může na první pohled zdát, protože i nadále zůstávají ony zmíněné náklady na vybavení, výzbroj, infrastrukturu atd.

Něco takového ostatně naznačují i zkušenosti samotné Armády České republiky. Také česká armáda se po svém ustavení opírala o vojenskou základní službu, do jisté míry coby dědictví po někdejší ČSLA. Postupně ale docházelo ke zkracování prezenční služby, ze dvou let na osmnáct měsíců a o něco později na pouhý jeden rok. Toto snižování bylo přitom motivováno i úspornými důvody. Přesto se ukázalo, že ona úspora není až taková, jak se původně předpokládalo, a i proto se přistoupilo k profesionalizaci. Rozhodně neplatí, že armáda mající prezenční službu šest měsíců má čtvrtinové náklady oproti armádě mající prezenční službu dvouletou!

Nejde navíc jen o samotnou prezenční službu a její délku. Neméně významným faktorem – a to jak organizačně, tak i z hlediska ekonomického – jsou i vojenská cvičení, sloužící udržování, obnovování schopností branců. Právě to je určitým nedostatkem úvah o obnovení povinné vojenské služby - jejich autoři se obvykle zaměřují jen na délku prezenční služby, a zcela opomíjejí fakt, že vojáci musí pravidelně, pokud možno každoročně procházet obnovovacím výcvikem. Tento zdokonalovací výcvik, navazující na prezenční službu, je přitom klíčový, a může do jisté míry vyvážit kratší dobu prezenční služby. Bylo by proto nesmyslné na tento zdokonalovací výcvik rezignovat vypuštěním cvičení, což byl přístup, který praktikovala AČR v devadesátých letech, protože tento přístup zcela eliminuje všechnu práci a náklady, která armáda do vojáka vložily v době prezenční služby.

Pokud budeme vycházet ze zkušeností současných Aktivních záloh, kde každý voják každoročně prochází výcvikem a cvičeními o délce 42 dnů, pak nám vychází, že každý branec by musel každý rok absolvovat cvičení o celkové délce cca 40 dnů. To by ovšem pro armádní, resp. státní rozpočet znamenalo další obrovský náklad. Ještě větší zásah by to znamenalo i pro samotné brance, ale také jejich zaměstnavatele. Jestliže už dnes mají někteří příslušníci Aktivních záloh problémy se svými zaměstnavateli, jaké komplikace by nastaly, když by tímto výcvikem měly každý rok procházet desetitisíce vojáků?

Občas se lze setkat s názory, že zajištění tohoto výcviku je mnohem snazší v etatistických systémech, kdy se stát nemusí dohadovat se soukromými zaměstnavateli. To je ale pravda jen částečně, protože i tak to představuje pro stát, státní rozpočet obrovské náklady. Navíc je třeba si uvědomit, za jakou je to cenu. Prakticky všechny etatistické ekonomiky se totiž vyznačují výrazně slabším ekonomickým výkonem, nižším HDP atd. Stačí si např. srovnat Českou republiku a v lecčem obdobně disponované Bělorusko. I to je cena za vytvoření takového systému.

Dalším mýtem je spíše politicky motivované tvrzení, že systém založený na profesionální armádě brání občanu v jeho právu bránit vlast. Ve skutečnosti tomu ale tak není. Naopak, AČR o každého takového člověka stojí. Každý, kdo má zájem bránit svou vlast, má možnost angažovat se v Aktivních zálohách. Aktivní zálohy se přitom dnes potýkají spíše s nedostatkem lidí, a jsou otevřené každému. Otázkou proto spíš je, zda by nestálo za to Aktivní zálohy dál posílit.
   
Podobných mýtů kolem otázky obnovení povinné vojenské služby je přitom ještě více. Autor uvedl jen ty, které se objevují nejčastěji.

Za vše možná hovoří i praktické zkušenosti s povinnou vojenskou službou. Je faktem, že např. armáda Izraele, postavená na povinné vojenské službě, dosahuje mimořádně dobrých výsledků. Toho je ale dosaženo jen díky tomu, že izraelská armáda má dostatečně dlouhou prezenční službu, a vojáci pravidelně procházejí obnovovacím výcvikem. Celý tento systém je pak umožněn především díky vysokým vojenským výdajům, které se běžně pohybují mezi
6-8% HDP, a k tomu musíme přidat další miliardy vojenské pomoci ze strany USA. I tento příklad ukazuje, že branecká armáda může být velice efektivní, potom je ale hodně drahá.

Příkladem dobře zvládnutého systému povinné vojenské služby je Finsko. Příklad Finska je zajímavý i tím, že tato země má relativně nízké vojenské výdaje vůči HDP. Nutno ale říci, že vzhledem k tomu, že finský HDP je vysoký, v absolutních hodnotách jde o částky vysoké. Velkou výhodou zde je i to, že tento systém je budován již po dlouhá desetiletí a jednotlivé výdaje tak bylo možno rozložit do delšího období. Velice obdobný je případ často zmiňovaného Švýcarska. I zde je celý systém branecké armády umožněn především díky vysokým vojenským výdajům, které jsou nízké vůči HDP, přesto jsou vzhledem k mimořádně vysokému HDP Švýcarska značné.

Příklad těchto zemí tak ukazuje, že vytvořit systém postavený na branné povinnosti je během na dlouhou trať. A v obou případech tento systém vyžadoval dostatečné subvence ze státního rozpočtu. Je faktem, že tyto státy disponují silnější armádou než Česká republika. Otázkou je, za jakou cenu. Předně je ale třeba si uvědomit, že tyto státy vybudovaly své početné záložní armády pro posílení svých schopností, nikoliv kvůli úspoře veřejných rozpočtů!

Pozoruhodný je případ zmíněné Litvy, která v reakci na anexi Krymu a případné ohrožení ze strany Ruské federace obnovila povinnou vojenskou službu. Některá cvičení NATO, kterých se účastnili jak litevští, tak i čeští vojáci, ukázala jednu zajímavou zkušenost. Litevští vojáci, vojáci procházející základním výcvikem, nedosahovali výsledků českých vojáků. Litevským vojákům přitom zjevně nechybělo ani nadšení, litevští vojáci jsou navíc i vysoce motivováni, protože v Litvě je možné ohrožení ze strany Ruska vnímáno velmi silně. Přesto jejich výkony byly nižší.

Právě to je ten možná nejzásadnější důvod, který ostatně vedl k vytváření profesionálních armád prakticky po celém světě. Profesionální voják, který se svému výcviku může věnovat skutečně naplno a to každodenně, je již z principu výkonnější než člověk, který se plně věnuje nějakému civilnímu zaměstnání, a vojenskou službu má jen jako jakýsi doplněk. Právě to by mělo být vždy náležitě vnímáno.

Základní výhodou profesionální armády, založené na dobrovolné službě, je ovšem právě onen princip dobrovolnosti. V armádě může sloužit jen ten, kdo skutečně chce, ze své vlastní dobré vůle.

Tento faktor je dnes mnohem důležitější, než se může na první pohled zdát. U toho, kdo neslouží z dobré vůle, je totiž možné, že slouží ze zlé vůle. Důsledky mohou být katastrofální A nemusí jít jen o pouhé lemplovství atd. Jde o mnohem víc. Branecká armáda může vždy být mnohem snáze infiltrována extremisty, lidmi spojenými s různými extremistickými organizacemi a hnutími, jako jsou např. Národní domobrana a další pofiderní spolky. Zkušenosti z některých zahraničních armád naznačují, že i třebas jen pouhý jedinec dokáže rozložit celou jednotku. I proto bychom se měli nějakých experimentů s obnovou povinné vojenské služby spíše vyvarovat. 

 Autor: David Khol