Vstup Švédska a Finska do Severoatlantické aliance představuje jeden z nejzásadnějších posunů v evropské bezpečnostní architektuře od konce studené války. Obě severské země, tradičně známé svou neutralitou a zdrženlivostí vůči vojenským aliancím, se v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu v roce 2022 rozhodly pro historický obrat. V krátkém sledu opustily politiku vojenské neangažovanosti a staly se plnohodnotnými členy NATO, čímž zásadně proměnily vojenskou rovnováhu ve strategicky významném regionu Baltského moře.

Tento krok má nejen symbolický, ale především praktický dopad na plánování a rozmístění sil v severovýchodní Evropě. Rozšíření aliančních struktur severním směrem znamená, že Baltské moře je dnes fakticky obklopeno členskými státy NATO, s výjimkou ruského území kolem Kaliningradské oblasti a Petrohradu. To s sebou nese vážné důsledky pro ruskou Baltskou flotilu, která se ocitá v nepříznivějších strategických podmínkách, než kdykoli předtím od rozpadu Sovětského svazu.

Historické pozadí

Strategický význam Baltského moře v evropských dějinách nelze podcenit. Region byl opakovaně dějištěm válečných střetů, kde se střetávaly zájmy námořních mocností, kontinentálních říší i regionálně ambiciózních sil. V kontextu 20. století hrála Baltská flotila Sovětského svazu nezanedbatelnou roli, zejména během druhé světové války. Z pohledu Moskvy se v současné době opakuje scénář, kdy její flotila čelí nepříznivému geografickému sevření. Už v letech 1941–1944 se Osa snažila ochromit Baltskou flotilu prostřednictvím protiponorkových sítí, minových zátarasů a nasazení hlídkových člunů i letectva. Tehdejší německo-finská spolupráce de facto znemožnila Sovětům efektivní námořní manévry v Baltském moři – situace, která má nyní geopolitický nádech deja vu.

Finsko a Švédsko si po druhé světové válce zvolily cestu neutrality. Finsko pod tlakem sovětských požadavků přijalo model tzv. „omezené suverenity“ (známý jako finlandizace), zatímco Švédsko se rozhodlo pro aktivní neutralitu s důrazem na obranu vlastního území. Obě země sice nebyly členy žádného vojenského bloku, avšak po roce 1991, v éře rozpadu bipolárního světa, začalo docházet k pozvolnému sbližování se Severoatlantickou aliancí. Klíčovým momentem bylo zapojení obou států do programu „Partnership for Peace“ a jejich účast na mezinárodních misích NATO, čímž se fakticky podílely na aliančních operacích, i když bez závazků kolektivní obrany.

Po roce 2014, tedy po anexi Krymu, se ve Finsku i Švédsku začala výrazně měnit veřejná i politická debata ohledně bezpečnostních záruk. Strategická poloha Baltského moře v evropské bezpečnostní rovnováze se tím posunula – z prostoru mezi Východem a Západem se stalo „vnitřní moře NATO“. To znamená zásadní revizi ruských obranných i útočných kalkulací, neboť ztráta volnosti pohybu v tomto prostoru přímo ohrožuje nejen schopnost Moskvy kontrolovat přístup ke Kaliningradu, ale i její širší geopolitické ambice v regionu.

Dopady na ruskou Baltskou flotilu

Rozšíření NATO o Švédsko a Finsko zásadně proměnilo strategické prostředí Baltského moře a citelně zasáhlo manévrovací prostor ruské Baltské flotily. Tato složka ruského námořnictva tradičně působila z přístavů v Kaliningradu a Baltiijsku, přičemž operovala v prostředí, které jí sice od 90. let přinášelo jistá omezení, ale přesto jí umožňovalo udržet určitou svobodu pohybu. S připojením Finska a Švédska k NATO je však Baltské moře z vojensko-strategického hlediska prakticky uzavřeno – všechny jeho břehy jsou nyní pod kontrolou členských států Aliance. To znamená zásadní omezení operačního prostoru ruského námořnictva, které se ocitá v prostředí potenciální úplné blokády.

Nová geografická realita rovněž posiluje prostorovou provázanost obranných struktur NATO v regionu. V případě vojenského konfliktu lze očekávat synergické působení sil Polska, pobaltských států, Finska a Švédska, které mohou vytvořit silné a propojené obranné pásmo schopné detekovat, sledovat a ničit ruské jednotky již v jejich výchozích pozicích. Baltská flotila je tak nejen silně limitována v projekci síly, ale i vystavena vyššímu riziku zničení v raných fázích jakéhokoli konfliktu. Z hlediska velení a logistiky je navíc zranitelná vzhledem k tomu, že Kaliningradská oblast je izolovanou exklávou bez přímého pozemního spojení s mateřským územím. Možnost rychlé alianční blokády mořských tras, podpořená rozšířeným rozsahem radarového a sonarového pokrytí, tak představuje zásadní strategický problém, který Kreml musí řešit buď přesměrováním svých investic, nebo přehodnocením samotné role Baltské flotily v budoucnosti.

Vojenské kapacity

Námořní rovnováha v Baltském moři se s rozšířením NATO znatelně posunula. Ačkoliv Ruská federace tradičně vnímala Baltskou flotilu jako důležitý nástroj své projekce síly v severovýchodní Evropě, v současnosti jí čelí vojensky vyspělí protivníci s vyšší kolektivní silou. Polské námořnictvo, byť početně omezené, disponuje relativně moderními plavidly včetně dvou korvet Kaszub a Ślązak, třemi raketovými čluny třídy Orkan, dvěma fregatami Oliver Hazard Perry (tyto fregaty a korveta Kaszub budou v dohledné době nahrazeny třemi fregatami Arrowhead 140), jednou ponorkou třídy Kilo, několika minolovkami a dalšími podpůrnými loděmi. Finské námořnictvo spoléhá na menší, ale vysoce manévrovatelné jednotky – zejména moderní raketové čluny třídy Hamina a Rauma (po čtyřech kusech) – a v nejbližší době očekává zavedení korvet třídy Pohjanmaa (první je již spuštěna na vodu). Dále ve Finsku slouží pět minonosek, 16 minolovek a dva hlídkové čluny. Švédsko vlastní silné pobřežní námořnictvo, jehož součástí jsou tří modernizované ponorky třídy Gotland a dvě ponorky třídy Södermanland. Jádrem hladinové části švédských námořních sil je stealth třída korvet Visby v počtu pěti plavidel. Další významnou silou je šest korvet tříd Stockholm a Göteborg. Námořnictva pobaltských států disponují pouze minolovkami a hlídkovými plavidly. 

Významným prvkem regionální rovnováhy jsou pozemní protilodní systémy. Polsko vlastní mobilní baterie NDR norské výroby s dosahem přes 185 km, rozmístěnými zejména v oblasti pobřežních raketových oddílů v regionu Helu. Důležité pro polskou obranyschopnost v baltské oblasti je letošní oznámení, že bude stávající jednotka protilodních střel rozšířena na brigádu. Finsko disponuje původně švédskými MTO 85M a izraelskými Gabriel V. Švédsko rovněž vlastní pobřežní raketové jednotky s domácími modifikovanými střelami RBS15 Mk3 a Robot 17, což v kombinaci s ostrovní topografií tvoří smrtící prostředí pro nepřátelské hladinové jednotky. Jedinou pobaltskou zemí, která se může pyšnit výše zmíněnou kategorií zbraní, je Estonsko, které disponuje střelami Blue Spear, což je derivát izraelské Gabriel V.  V případě Švédska je ještě potřeba zmínit schopnost Gripenů používat protilodní střely. Tato schopnost kombinovaného pozemního, vzdušného a námořního ohrožení umožňuje rychlou reakci na akce ruské baltské flotily.

V roce 2025 disponuje Baltská flotila Ruské federace rozmanitým spektrem hladinových jednotek. Jejím jádrem je jeden torpédoborec s řízenými střelami Projektu 959 s názvem Nastroyčevy a dvě raketové fregaty Projektu 1154, konkrétně Fearless a Jaroslav Mudryj. Ponorkové síly zastupuje jediná diesel-elektrická ponorka třídy Kilo (projekt 877) B-806 Dimitrov. Klíčovou roli ve schopnostech pobřežní obrany sehrávají čtyři víceúčelové korvety třídy Stereguščij (projekt 20380), konkrétně Stereguščij, Soobrazitielnyj, Bojkij a Stojkij, které doplňují tři raketové korvety třídy Karakurt (projekt 22800) s názvy Odincovo, Sovětsk a Mytišči.

Dále součástí flotily je několik jednotek starších konstrukcí, zejména čtyři raketové korvety projektu 1234.1 – Zyb, Geyzer, Passat a Liven – a šest raketových lodí projektu 1241 (Tarantul), mezi nimi Kuzněck, R-257, Zarečnyj, Dimitrograd, Moršansk a Čuvašsko. Významný podíl představuje také šest korvet projektu 133.1, určených k protiponorkovému boji – Urengoj, Kazanec, Zelenodolsk, Aleksin, Kalmykia a Kabardino-Balkaria. Podpůrná část flotily je tvořena množstvím minolovek a dalších menších jednotek.

Možný budoucí vývoj

Vzhledem k nové realitě v Baltském moři stojí Rusko před strategickou volbou, jak přistoupit k budoucnosti své Baltské flotily a celkové vojenské přítomnosti v regionu. První možný scénář představuje omezení projekce síly a přechod ke strategii defenzivního zajištění pobřeží. To by znamenalo postupné převelení větších a cennějších hladinových jednotek do jiných flotil – především do Severní flotily či k posílení oslabené flotily Černomořské, která od roku 2022 trpí citelnými ztrátami. Roli Baltské flotily by v tomto scénáři pravděpodobně převzaly mobilní pobřežní protilodní systémy, pobřežní dělostřelectvo, minová pole, hladinové a podmořské drony atd. Tento přístup by snížil riziko ztráty cenných plavidel a soustředil se na obranu, nikoli dominanci.

Druhou možností je eskalační strategie s cílem obnovit rovnováhu sil v regionu. Ta by předpokládala investice do nových námořních kapacit, posílení protivzdušné obrany, masivní militarizace Kaliningradu, a možná i rozšíření vojenské přítomnosti v Bělorusku. Tento scénář je však nákladný a geopoliticky rizikový, neboť by mohl vyvolat další posilování NATO v regionu a přispět k destabilizaci širšího prostoru mezi Baltem a Černým mořem.

Třetí možností je strategická deeskalace a sázka na geopolitický klid. Rusko by se mohlo rozhodnout nepodnikat žádné zásadní vojenské kroky, a naopak prezentovat postoj zdrženlivosti, stability a „zdravého rozumu“. Vzhledem k vojenské nerovnováze v regionu by tento přístup měl psychologický rozměr: Moskva by usilovala o to, aby nevysílala signál slabosti, ale sebevědomé kontroly. Cílem by bylo zamezit další militarizaci regionu a posílit hlas v diplomatickém prostoru.

Z hlediska aliančního plánování však nelze vyloučit další krizové scénáře, mezi které patří například incidenty s letadly či námořními jednotkami, cílené dezinformační operace proti Finsku či Švédsku, dokonce pokus o vojenský nátlak na zranitelná místa, jako je například Suvalský koridor. V takovém případě by Baltské moře bylo jedním z prvních bojišť – nejen kvůli svému strategickému významu, ale i kvůli tomu, že je relativně uzavřeným prostorem, kde je obtížné skrýt přípravy větších operací. Pro NATO to znamená nutnost trvalé přítomnosti, zajištění logistických cest a výstavby schopnosti rychlé reakce na potenciální severovýchodní přímořské frontě.

Zdroj: NATO.int, Naval News, Defense Magazine, Ministerstvo obany Polska, Försvarsmakten