Když Rusko v listopadu 2024 poprvé nasadilo raketu Orešnik, nešlo primárně jen o vojenský efekt, ale i o politicko-strategický vzkaz. Kreml tím demonstroval, že disponuje hypersonickým systémem středního doletu, který je potenciálně schopen nést jak konvenční, tak jaderné hlavice a který může představovat výzvu pro současné protiraketové systémy Západu. Orešnik tedy není ani tak „zbraní, která rozhodne válku“, ale spíše dalším střípkem mozaiky odstrašení, eskalace a technologického soupeření.

Orešnik je ruská hypersonická balistická raketa středního doletu, která dosahuje rychlosti deseti až jedenáctinásobku rychlosti zvuku (tedy Mach 10-11, zhruba 3-3,5 km/s). Bojově byla poprvé nasazena 21. listopadu 2024, kdy zasáhla ukrajinské město Dnipro, respektive jeho vojensko-průmyslový komplex. 8. ledna roku 2026 Rusko předvedlo druhý demonstrativní signál. Tentokrát raketa mířila na západ Ukrajiny, do Lvovské oblasti. Útok nebyl zaměřen na strategicky významný cíl a raketa znovu s největší pravděpodobností nenesla výbušnou nálož. Škody znovu způsobila pouze svou kinetickou energií. Vysláním raket tohoto typu Rusko vyslalo jasný eskalační signál, že disponuje vylepšeným systémem, který mohou mít ukrajinské i západní protiraketové systémy problém zachytit.

Zajímavé na obou útocích bylo, že Orešniky s sebou nenesly žádnou výbušnou nálož. Škody, které byly způsobeny, byly způsobeny pouze kinetickou silou. To samozřejmě výrazně limitovalo rozsah škod, které zásahy vyvolaly. Ruská armáda tak svými útoky pouze vyslala signál, že disponuje novou a účinnou zbraní. A pro upřesnění ke kinetické energii versus jaderné exploze následovně. Rychlost Mach 10 skutečně znamená extrémní energii. Kinetická energie se počítá podle vzorce: E = ½ mv². Při hmotnosti submunice například 200 kg a rychlosti 3 000 m/s vychází energie jednoho projektilu přibližně na 900 milionů joulů, což odpovídá zhruba 200 kg TNT. Pokud by bylo takových projektilů 36, celkový efekt by odpovídal přibližně několika tunám TNT. To je ničivý účinek, zejména proti zpevněným cílům, ale řádově stále daleko od jaderného výbuchu, který začíná na tisících tun TNT (1 kilotuna = 1 000 tun TNT; Hirošima měla cca 12 kilotun). Z čistě fyzikálního hlediska tedy kinetický zásah Orešniku nemůže být „ekvivalentem jaderné zbraně“, pokud nenese jadernou hlavici.

Proto tyto útoky nelze brát na lehkou váhu. Orešnik je totiž koncipován jako duálně použitelná balistická raketa. Je navržen tak, aby dokázal překonat západní obranné systémy a mohl nést jak konvenční výbušné hlavice, tak případně i jaderné. To je dané tím, že raketa využívá systém nezávisle manévrovatelných návratových těles (MIRV). To znamená, že jedna raketa může nést až šest samostatných hlavic, které se ve správný okamžik oddělí a mohou zasáhnout odlišné cíle. Tento mechanismus výrazně ztěžuje její zničení, protože střela letí horními vrstvami atmosféry a k oddělení hlavic dochází při návratu do hustších vrstev atmosféry.

Při útoku na Dnipro bylo zaznamenáno šest dopadů hlavic. Z každé hlavice se navíc uvolňuje dalších šest kusů submunice, takže výsledkem je, že jeden cíl, případně více separátních cílů, může zasáhnout až 36 kusů munice. Ruský prezident Vladimir Putin systém přirovnal k „padajícímu meteoritu”.

Ačkoliv byly škody při útocích nižšího rázu, je třeba si uvědomit, že pokud by byl Orešnik skutečně schopen nést jaderné hlavice, mohly by jím způsobené škody dosahovat značného rozsahu, zvláště když je obtížné jej sestřelit. Ačkoliv například americký systém Patriot na Ukrajině již dokázal sestřelit hypersonickou raketu, zdá se, že na Orešnik nemusí stačit.

Nejefektivnější obranou proti takovým střelám je technologie exoatmosférického protiraketového zachycení, tedy systémy schopné ničit rakety ještě mimo hranice zemské atmosféry. Většina současných systémů byla navržena k sestřelování balistických raket, avšak s vývojem vojenských technologií se přizpůsobují i existenci těch hypersonických. Hovoří se například o amerických systémech RIM-174 (SM-6) a THAAD či o izraelském systému Arrow. Ačkoliv jsou jejich schopnosti v ničení hypersonických zbraní zatím omezené, na jejich dalším vývoji a zdokonalování se intenzivně pracuje.

A co z toho vyplývá? Rusko ve svých rukou v podobě Orešniku určitě nemá žádnou wunderwaffe, která by sama o sobě dokázala zvrátit případný konflikt NATO v ruský prospěch. Orešnik je však třeba vnímat jako relativně úspěšný ruský krok ve vývoji hypersonických raket. Mezi Západem a Ruskem se v tomto ohledu rozbíhá kolo zbrojního soupeření. Vyšší technologickou úroveň pak představuje systém Avangard, který je rovněž schopen nést jaderné hlavice. Jedná se o hypersonický kluzák, který je nejprve vynesen do vesmíru nosnou raketou a následně vstupuje zpět do atmosféry, kde dokáže i při rychlosti přesahující dvacetinásobek rychlosti zvuku manévrovat a vyhýbat se nepřátelské obraně. Vladimir Putin jej představil v roce 2018 a od té doby je systém dále vyvíjen a modernizován. Jeho přesný dolet není veřejně znám, avšak uvádí se, že přesahuje 6 000 km, což z něj činí mezikontinentální nosič a významný nástroj strategického odstrašení.

NATO často zvažuje, jakými kroky odstrašit Rusko od případné agrese vůči pobaltským státům. Je samozřejmě nutné o těchto scénářích uvažovat, zároveň je však třeba kalkulovat s tím, že i Rusko disponuje vlastní strategií odstrašení. Orešnik i Avangard představují konkrétní nástroje této strategie, která má jak konvenční, tak i jaderný základ.

Nasazení Orešniku na Ukrajině nemělo prakticky žádný bezprostřední bojový dopad a nijak nepřiblížilo Rusko k vítězství ve válce. Vyslalo však jasný signál vůči Západu, že Kreml disponuje zbraní, která by v případě širšího konfliktu mohla zasáhnout jeho území a překonat část jeho obranných systémů.

Na konci prosince 2025 bylo prostřednictvím agentury TASS oznámeno, že systém Orešnik byl rozmístěn v Bělorusku, čímž se výrazně přiblížil evropským metropolím. Při své rychlosti by byl schopen zasáhnout Prahu přibližně do deseti minut. Podle běloruského ministerstva obrany má dolet až 5 000 km. Podle údajů americké armády je pak Orešnik vyroben na základě systému RS-26 Rubež, což potvrzuje dolet v rozmezí 500 až 5 500 km.

Co to znamená pro Českou republiku?

Z českého pohledu jsou důležité tři věci: 1) Čas varování se dramaticky zkracuje – řádově několik minut. 2) Evropská protivzdušná a protiraketová obrana bude muset akcelerovat modernizaci. 3) Roste význam vrstvené obrany (integrovaná PVO + exoatmosférické prvky).

Česká republika sama o sobě hypersonickou hrozbu řešit nedokáže. Je plně závislá na alianční architektuře; zejména na amerických systémech a budoucí evropské vrstvené obraně.

Orešnik tedy není přímou vojenskou hrozbou v tom smyslu, že by změnil průběh války na Ukrajině. Je však nástrojem strategického tlaku vůči NATO a připomínkou, že hypersonický závod už není teoretickou diskusí, ale realitou a hrozbou. Několik minut, jedna střela, naše město.

A právě to je jeho skutečný význam.