Íránské drony se v ruské válce proti Ukrajině staly symbolem nepříjemné pravdy: technologická převaha se dnes nemusí rodit v nejbohatších ekonomikách a „závislost“ nemusí znamenat křehkost. Rusko na počátku konfliktu výrazně těžilo z íránských systémů typu Shahed, ale postupně se posunulo k domácí výrobě a k širší škále vlastních konstrukcí. Otázka případné změny režimu v Íránu je proto důležitá, avšak její dopady na bojiště nelze přeceňovat ani zjednodušovat. Smysluplná úvaha by měla oddělit ověřitelné skutečnosti od scénářů a zároveň pojmenovat, co tento vývoj znamená pro bezpečnost Evropy, NATO i České republiky.

Válka na Ukrajině znovu připomněla, že průmysl a logistika jsou ve střetu velmocí stejně důležité jako taktika. Bezpilotní prostředky do této rovnice vstoupily jako nástroj, který dokáže levně a opakovaně vyvolávat tlak na protivzdušnou obranu, komplikovat ochranu infrastruktury a vynucovat neustálou pozornost obránce. V tomto rámci se od podzimu 2022 v ruských útocích prokazatelně objevily íránské drony řady Shahed, které Moskva nasazovala v roli vyčkávací munice. Západní analytické instituce dlouhodobě popisují, že Írán tyto systémy Rusku dodával a že následně došlo také k přenosu know-how a ke snaze výrobu lokalizovat.

Zároveň je užitečné připomenout, že íránské drony nepředstavují jedinou linii ruského bezpilotního arzenálu, protože Rusko do dronových platforem investovalo již před rokem 2022 a válka tento vývoj výrazně urychlila. Do úvahy o „změně režimu v Íránu“ proto vstupuje první důležitá korekce. Nejde o to, zda Írán byl pro Rusko důležitý, ale jaký typ důležitosti to byl. V počátcích konfliktu šlo o kombinaci dodávek a know-how; postupně však Rusko směřovalo k tomu, aby se z dovozce stalo výrobcem. Tento posun je doložen veřejně dostupnými investigativními i analytickými zdroji, včetně popisu aktivit a infrastruktury spojené s výrobou dronů v průmyslové zóně Alabuga v Tatarstánu.

Nejcitlivější otázka, kterou si dnes kladou i evropští bezpečnostní analytici, zní: nakolik je ruské vedení stále závislé na íránských dodávkách a nakolik už stojí na vlastní průmyslové kapacitě. Otevřené zdroje umožňují formulovat opatrný, ale poměrně jasný závěr: bez íránského impulsu by ruská schopnost masového nasazení kamikadze dronů pravděpodobně vznikala pomaleji, avšak v roce 2025 a na začátku roku 2026 už nelze přesvědčivě tvrdit, že by ruské útoky byly zásadně vázány na kontinuální fyzický dovoz z Íránu.

Tento závěr stojí na dvou typech ověřitelných informací. První se týká rozsahu nasazení. Specializované analýzy, které pracují s ukrajinskými oficiálními daty o počtech útoků, uvádějí v rámci roku 2025 desítky tisíc vypuštěných „Shahed-typových“ prostředků, přičemž část z nich jsou úderné drony a část mohou být klamné cíle či odvozené varianty. Takové objemy už samy o sobě naznačují, že čistý dovoz by byl logisticky i politicky obtížně udržitelný bez paralelního rozvoje výroby na ruském území.

Druhý typ informací se týká výrobní infrastruktury a lokalizace. Reuters v roce 2024 i 2025 přinesl zjištění o ruských výrobních aktivitách v oblasti dálkových dronů, včetně popisu továren a používání zahraničních komponent, a rovněž se objevují veřejné indicie o organizaci výroby v Alabuze a jejím propojení na válečné úsilí. K tomu se přidávají analytické zprávy, které na základě dokumentů a dalších stop popisují technologický transfer související s výrobou Shahed-136 v ruském prostředí.

Současně však není korektní tvrdit, že Rusko dosáhlo plné technologické suverenity. Lokalizace výroby neznamená, že je celý systém „ruský“ v materiálním smyslu. Vedle konstrukční inspirace přetrvává zásadní otázka komponent. Různé veřejné zdroje opakovaně dokládají, že se v ruských zbraňových systémech, včetně dronů, objevují zahraniční součástky, což ukazuje na přetrvávající roli obcházení sankcí a alternativních dodavatelských cest. Evropský parlament přímo upozorňuje na přítomnost komponent západního původu v ruských zbraních a na potřebu vymáhání a vyšetřování zprostředkovatelských sítí. Podobně investigativní rozbory z počátku roku 2026 popisují nálezy zahraničních mikročipů v novějších ruských dronových variantách.

Tento detail je pro úvahu o Íránu zásadní, protože mění význam slova „závislost“. Pokud je ruský bezpilotní program závislý na něčem, pak je to vedle know-how i schopnost udržovat otevřené dodavatelské kanály pro elektroniku, motory a další prvky, které nejsou snadno nahraditelné čistě domácí výrobou v krátkém čase. V praxi to znamená, že případná změna režimu v Íránu by mohla omezit přímou vojenskou spolupráci a technologické sdílení, ale jen stěží by sama o sobě „vypnula“ ruské útoky. Ruská schopnost adaptace, ať už ji hodnotíme jakkoli, se v této válce opakovaně projevuje jako schopnost přesouvat slabá místa jinam: z přímých dodávek k licencím, z licencí k domácí montáži, z domácí montáže k širšímu mixu typů a dodavatelů.

Do této rovnice se promítá i samotná povaha íránsko-ruského vztahu. Řada analýz jej popisuje spíše jako transakční partnerství než jako pevný alianční svazek. To je důležité, protože transakční vztahy mají tendenci přežívat změny okolností, ale také se rychle mění v závislosti na tom, kdo zrovna potřebuje co. Pokud Írán v určité fázi získával ekonomický a politický kapitál díky exportu dronů, Rusko získávalo čas a kapacitu, aby si výrobu postupně přeneslo domů. V takovém modelu je „závislost“ často přechodová a nejvíce viditelná právě tehdy, když se teprve rodí domácí alternativa.

Úvaha o změně režimu v Íránu je pro českého čtenáře přitažlivá i proto, že nabízí zdánlivě jednoduché vysvětlení složité reality: pokud se v Teheránu změní moc, oslabí to ruskou schopnost vést válku. Jenže právě tady si nelze dovolit mystifikovat. Politická změna v autoritářském státě je proces, nikoli tlačítko, a její dopady na export vojenských technologií jsou vždy zprostředkované bezpečnostním aparátem, hospodářskými zájmy a setrvačností institucí. Otevřené zdroje z přelomu let 2025 a 2026 popisují v Íránu významnou vlnu nepokojů a tvrdou reakci režimu, přičemž zároveň zdůrazňují obtížnost ověřování rozsahu událostí kvůli omezením přístupu k informacím. Analýzy také pracují s tím, že podobné krize mohou režim oslabit, ale mohou jej i přimět ke konsolidaci a k ještě těsnějšímu sepětí s bezpečnostními složkami.

V této souvislosti platí jednoduché pravidlo: neověřitelné tvrzení je třeba chápat jako scénář. V našem případě lze s oporou ve veřejných zdrojích říci, že Írán v minulých letech Rusku poskytl dronové systémy a podílel se na technologickém přenosu. Lze také říci, že Rusko nyní drony masově nasazuje a rozšiřuje produkci, přičemž existují veřejná vyjádření ukrajinské strany o růstu ruské výroby. Nelze však poctivě tvrdit, že změna režimu v Íránu automaticky sníží počet dronových útoků v určitém měsíci, protože tento vztah je příliš závislý na dalších proměnných: na ruských zásobách, na schopnosti získávat komponenty, na tempu výroby v domácích závodech a na tom, jak Ukrajina a její partneři mění protivzdušnou obranu.

Tato opatrnost ale neznamená, že Írán není relevantní. Naopak. Írán je relevantní jako příklad toho, jak se v prostředí sankcí a technologického tlaku rodí „dost dobré“ vojenské inovace, které se pak mohou šířit mezi státy mimo západní bezpečnostní architekturu. A je relevantní i proto, že případná vnitropolitická krize v Íránu mění jeho zahraničněpolitické kalkuly. Režimy pod tlakem někdy exportují napětí ven, jindy se stahují dovnitř; obě cesty jsou historicky doložené, ale nelze předem určit, která převládne. Právě proto je analyticky cennější sledovat konkrétní indikátory – například, zda se mění objem technické spolupráce, jaké typy komponent se objevují v sestřelených dronech, nebo zda Rusko přechází na alternativní platformy, jako jsou drony s jiným původem či konstrukcí. Reuters například v roce 2024 popsal vznik ruského dálkového dronu s čínskými komponentami, což naznačuje diverzifikaci mimo íránskou stopu.

Pro Českou republiku a NATO není klíčovou otázkou, zda Rusko „ještě potřebuje Írán“, ale jak rychle se moderní válečný systém dokáže učit a přizpůsobovat. Drony ve válce na Ukrajině nejsou jen zbraní, ale i logistickým modelem: jsou dostatečně levné pro masové nasazení a zároveň natolik účinné, aby vynucovaly reakci. Jakmile si stát tento model osvojí, jeho závislost se často přesouvá od jednoho dodavatele k širšímu ekosystému výrobních improvizací, paralelních dodávek a obcházení omezení. Z toho plyne praktická implikace pro českou i alianční bezpečnostní debatu: odstrašení dnes nespočívá jen v počtech těžké techniky, ale i v protidronových schopnostech, kontrole dodavatelských řetězců a důsledném vymáhání sankcí. Úvaha o možné změně režimu v Íránu je proto užitečná především jako test analytické disciplíny – zda dokážeme rozlišovat mezi faktem, trendem a scénářem a soustředit se na skutečné páky bezpečnosti, jimiž jsou průmysl, technologie a dlouhodobá odolnost spojenců.

Zdroj: Reuters, IISS, ISIS, European Parliament, Kyiv Independent, Crisis Group, Commons Library, Washington Institute, Understanding War, Middle East Council on Global Affairs