V posledních týdnech se opět naplno rozhořela debata o budoucnosti nejambicióznějšího evropského zbrojního projektu – Future Combat Air System (FCAS). Tato iniciativa Francie, Německa a Španělska má do poloviny 21. století přivést na evropské nebe komplexní bojový systém šesté generace, který překročí rámec konvenční stíhací techniky. FCAS propojí pilotované stroje, roje dronů, senzory a kybernetické kapacity do jednoho armádního ekosystému. Navzdory slibnému technologickému potenciálu však FCAS balancuje na hraně rozpadu. Spory mezi Francií a Německem o rozdělení prací a řízení projektu ukazují hluboké rozpory v evropské obranné spolupráci. V této situaci je na místě položit si otázku: má tento projekt nějaký význam pro zemi, jako je Česká republika, která se ho přímo neúčastní?

Myšlenka vývoje evropského letounu nové generace vznikla jako reakce na strukturální závislost evropských ozbrojených sil na amerických technologiích. Již v roce 2017 podepsaly Francie a Německo dohodu o vývoji společného systému, který by nahradil francouzské Rafale a německé Eurofightery. Později se k iniciativě přidalo i Španělsko. Cílem nebylo pouze vytvořit nový letoun (označovaný jako New Generation Fighter – NGF), ale komplexní systém systémů, který zahrnuje podpůrné drony, senzory, velitelské středisko a nové standardy propojení v bojovém prostoru. Harmonogram původně počítal s technologickými demonstrátory v druhé polovině 20. let a náběhem sériové výroby po roce 2040. Program byl koncipován jako symbol evropské technologické suverenity a jednoty a zároveň jako protiváha americkému F-35, který si již mezitím objednalo několik evropských států (včetně Německa a České republiky).

Ambiciózní program se však postupně dostal do potíží. Nejnovějším bodem napětí se stal požadavek Francie, aby její podíl na vývoji pilotovaného NGF činil 80 %. Francouzská vláda se podle dostupných informací postavila za firmu Dassault Aviation, která je národním lídrem v rámci projektu a historicky vždy prosazovala národní samostatnost ve vývoji bojových letounů. Dassault s odvoláním na schopnosti, které firma prokázala při vývoji letounů Rafale i bez zahraničních partnerů, požaduje vedení vývoje letounu, stejně jako podstatnou část konstrukčních a designových práv. Tato pozice zcela narušuje původní principy rovnosti mezi partnery a vyvolává obavy o budoucí příspěvek německého a španělského průmyslu. Francouzský tlak zároveň ohrožuje pokračování celého konsorcia: možnost, že by Dassault celý projekt opustil a vyvinul vlastní náhradu Rafale sám, už se dokonce dostala do médií.

Německo zareagovalo opatrně a kriticky. Kancléř Friedrich Merz při setkání s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem sice potvrdil strategický význam FCAS a potřebu dokončit vyjednávání v řádu měsíců, nicméně zároveň jasně odmítl jednostranné změny v podílech prací. Německý obranný průmysl, reprezentovaný Airbus Defence and Space, považuje rovnoprávné postavení v rámci projektu za nedotknutelné. Odborová organizace Airbusu otevřeně označila Dassault za nevhodného partnera a varovala před nevyváženým řešením, které v budoucnu ohrozí německý letecký průmysl. Zaznívají návrhy na alternativní spojenectví, například s britsko-japonsko-italským programem GCAP (Global Combat Air Programme), nebo další investice do modernizace Eurofighteru jako paralelního řešení.

V České republice se projekt FCAS nikdy nestal předmětem veřejného vládního stanoviska. Ani ministerstvo obrany, ani vláda dosud neuvažovaly o možné účasti v programu, ať už formou pozorovatele či průmyslového subdodavatele. V internetových diskuzích se však toto téma sporadicky objevuje. Na fóru Palba.cz již v roce 2017 zazněla hypotéza o českém vstupu do programu a plynulém přechodu z Gripenů na FCAS. V realitě však dominovala jiná logika. V roce 2023 vláda Petra Fialy schválila nákup 24 stíhacích letounů F-35A Lightning II, které budou postupně pronajaté Gripeny nahrazovat. Tento krok de facto uzavřel jakoukoli úvahu o bezprostřední české účasti na evropském vývoji letounu šesté generace.

Přesto by bylo chybou považovat FCAS za projekt bez významu pro Českou republiku. I bez přímé účasti Prahy má program strategické dopady, které se promítají do několika oblastí. První z nich je průmyslová dimenze. Český obranný průmysl se může v budoucnu zapojit jako subdodavatel, podobně jako se tak stalo u jiných evropských zbrojních projektů. Společnosti typu OMNIPOL, LOM Praha nebo Aero Vodochody mohou nabídnout kapacity v oblasti výroby subsystémů, výcviku, servisu nebo podpůrné infrastruktury. Zapojení do programů Evropské obranné agentury (EDA – European Defence Agency) a Stálé strukturované spolupráce PESCO (Permanent Structured Cooperation) otevírá dveře k technologiím navázaným na FCAS v oblasti autonomních dronů, elektronického boje nebo AI v bojových systémech.

I když FCAS není přímým konkurentem F-35, nelze tyto projekty zcela oddělovat. Vzhledem k plánovanému nasazení F-35 v českém letectvu bude důležité analyzovat provoz amerických stíhaček v evropském vzdušném prostoru hned vedle FCAS. Pokud by se Evropa v budoucnu rozhodla vybudovat samostatné síťové prostředí nezávislé na amerických standardech, na stůl přijde otázka interoperability. Česká republika se v takovém případě může stát technicky i doktrinálně „rozkročenou“ mezi dvěma světy (F-35 a FCAS), což ovlivní plánování, výcvik, údržbu i společné operace. Účast v evropském obranném dialogu okolo FCAS, byť jen jako přidružený aktér, pomůže Praze se na takovou situaci po všech stránkách připravit.

Zvláštní pozornost bude rovněž nutné věnovat technologickým trendům, které FCAS nastavuje. Projekt se zásadně opírá o koncepci systémového boje, kde pilotovaný letoun nebude ústřední platformou, ale součástí většího ekosystému autonomních a poloautonomních systémů. Drony, nazývané často „loyal wingmen“ nebo „collaborative combat aircraft“, budou rozšiřovat schopnosti hlavního letounu, přebírat rizikové mise a tvořit adaptabilní síť v elektromagnetickém spektru a kyberprostoru. To otevírá prostor pro české výzkumné a technologické instituce ve vývoji softwaru pro autonomní řízení, algoritmů pro sdílení dat nebo zajištění kybernetické bezpečnosti. Mnohé z těchto oblastí jsou již nyní předmětem grantových výzev v rámci Evropského obranného fondu (EDF – European Defence Fund), na které české firmy a instituce mohou odpovídat.

V neposlední řadě představuje FCAS test evropské schopnosti skutečně kolektivního vývoje obranných systémů. Vývoj ukazuje, že bez ochoty ke kompromisu a důvěře mezi partnery selhávají i nejlepší technologické záměry. V tomto ohledu může česká zkušenost s multilateralismem, pragmatismem v obranných akvizicích a schopností sladit euroatlantické i evropské zájmy představovat do budoucna žádaný přístup. FCAS tak není pouze otázkou letadel či senzorů, je to lakmusový papírek evropské obranné integrace. Pokud Evropa nedokáže zkoordinovat tři partnery, jakou šanci má integrovat obranu 27 členských států EU? Česká republika sice není v klubu zemí, jež debatují o konstrukci FCAS, avšak rozhodnutí, která učiní, se jí budou nevyhnutelně týkat. Proto je v jejím zájmu udržovat informovanost, připravenost k zapojení a otevřenost k případné spolupráci, která přesáhne rámec samotného bojového systému.

Zdroj: Reuters, Defensemagazine.com, Hartpunkt, Infodefensa, National Security Journal