Ve čtvrtek 22. října se v Atriu na Žižkově konala každoroční konference s názvem Czech Security Forum, na které letos akademici a odborníci diskutovali o fragmentaci a polarizaci západních bezpečnostních struktur v čele s NATO. Akce byla organizována dvěma českými instituty, konkrétně Ústavem mezinárodních vztahů a Peace Research Center Prague (PRCP). Ve spolupráci s nimi se do akce zapojil Institut mezinárodních studií FSV Univerzity Karlovy, Friedrich-Ebert-Stiftung a ambasády Norska a Dánska v Praze, což akci dalo významný mezinárodní přesah.

Odborné konference jako takové jsou základ pro prohlubování a sdílení znalostí v akademickém prostředí, které v rámci bezpečnosti čelí výzkumným výzvám spojeným s vývojem po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 a momentálně také s druhým mandátem amerického prezidenta Donalda Trumpa.

Letošní Czech Security Forum se zaměřilo na téma, které je v současném geopolitickém prostředí stále aktuálnější. Západní bezpečnostní struktury, jejichž stabilita byla po desetiletí založena na transatlantické spolupráci a společném vnímání bezpečnostních hrozeb, čelí rostoucím rozporům.

Dříve na první pohled jednotný západní blok nyní čelí velkým sporům v otázkách národních zájmů, smyslu Aliance nebo také výdajů na zbrojení. Zájmy USA v tomto přicházejí do rozporu s mnoha evropskými členy Aliance, což ostatně pocítila i Česká republika, která za pomalé tempo růstu českých výdajů na obranu a plnění závazků v rámci NATO čelí kritice zástupců USA, například z úst amerického velvyslance při NATO Matthewa Whitakera.

V této souvislosti se začíná hovořit o konceptu NATO 3.0, který prosazuje americká administrativa a který počítá s výraznějším přenesením odpovědnosti za konvenční obranu Evropy na evropské členy Severoatlantické aliance. Pro Českou republiku by tento přesun přinesl velkou strategickou výzvu, jelikož by to znamenalo ještě větší nutnost navyšovat vlastní výdaje na obranu. Tvůrci konference však zároveň upozorňují na to, že fragmentace neprobíhá pouze na úrovni mezi USA a NATO. Zdůrazňují horizontální rozdělení (mezi státy) a vertikální rozdělení (uvnitř států).

Naše redakce CZ DEFENCE byla na Czech Security Foru přítomna a ohledně aktuálně debatovaných témat v oblasti bezpečnosti nás nejvíce zaujal první panel s názvem „NATO a budoucnost evropské bezpečnosti”. Panel byl uveden a moderován docentem Michalem Smetanou, ředitelem Peace Research Center Prague. Na panelu vystoupila Brett Ashley Leeds z univerzity Rice v USA, která předtím přednesla příspěvek týkající se role USA a jejich spojenectví ve světě. Zdůraznila přitom, že USA stále velmi benefitují ze systému aliancí, které během studené války vytvořily, ale že priority současné Trumpovy administrativy se proměňují, a je tak méně předvídatelná.

Na panelu dále vystoupili Jim Stokes, bývalý ředitel pro jadernou politiku NATO, Lauren Sukin z Oxfordské univerzity a v neposlední řadě Nicole Deitelhoff, ředitelka Peace Research Institute ve Frankfurtu. Právě Deitelhoff během debaty zdůraznila, že kolektivní Západ již v současnosti netvoří jednotný blok, a to s poukázáním na významné konfliktní linie, které probíhají Severoatlantickou aliancí. Zřejmě nejzávažnější konfliktní linii v tomto ohledu představuje otázka burden-sharingu mezi USA a evropskými spojenci. Tento termín se v mezinárodní politice používá pro spravedlivé rozdělení nákladů a povinností, v tomto případě tedy v zajišťování bezpečnosti evropského kontinentu. 

V rámci NATO je tak podle Dietelhoff dnes patrné „více konfliktu, než jednoty“. Taková situace je ale pro evropské státy nepříznivá. „Čím slabší jsou transatlantické [bezpečnostní – pozn. redakce] vazby, tím slabší je Evropa,“ shrnula ředitelka německého Peace Research Institute Frankfurt.

Evropa tak dle ní musí nevyhnutelně převzít větší díl zodpovědnosti za vlastní bezpečnost, což bude znamenat zásadní transformaci evropské bezpečnostní architektury. Výzvu v tomto ohledu představuje nahrazení amerických vojenských kapacit. Američané totiž čím dál tím více zaměřují svou strategickou pozornost směrem k Indo-Pacifiku, stahují svá vojska z Evropy a především plánují další významnou redukci amerického vojenského zapojení.

Jim Stokes v reakci na naznačenou situaci doporučil, aby evropské státy posílily své konvenční kapacity k odstrašení Ruska. Zdůraznil, že v kontextu substituce amerických vojenských kapacit se nelze zaměřovat pouze na bezprostřední zaplňování kritických mezer (např. ve schopnostech ISR – pozn. redakce). Neméně důležité je i to, jak budou evropské státy tento problém řešit v dlouhodobém horizontu.  

S ohledem na probíhající válku na Ukrajině představitel NATO Stokes připomněl význam schopnosti vést vleklý válečný konflikt s vyspělým protivníkem. Základní předpoklad pro vybudování takové schopnosti je dle něj dostatečně rozvinutá průmyslová kapacita, která evropským státům umožní si v případě dlouhého konfliktu obstarat stabilní dodávky obranného materiálu, zejména munice.

Lauren Sukin připomněla, že nelze opomínat ani problém evropské závislosti na amerických technologiích a digitálních službách, což je patrné například v oblasti umělé inteligence. I technologická závislost na spojenci totiž pro evropské státy může představovat zásadní riziko, zvláště pokud jsou mezi oběma stranami Atlantiku patrné rozpory. „Je potřeba budovat odolnost, redundanci a technologickou suverenitu,“ uzavřela Sukin.

Zatímco Evropa hledá cesty, jak substituovat americké vojenské kapacity, její závislost na amerických výrobcích se naopak prohlubuje, potvrdila Dietelhoff. Zvýšený odbyt amerických produktů na evropském trhu ředitelka frankfurtského výzkumného centra přičítá snaze evropských států “zavděčit se” USA, aby se tak Spojené státy i nadále angažovaly v evropských bezpečnostních záležitostech.

Jak dříve podotkla Sukin, USA již nejsou pro Evropu spolehlivým partnerem. Z panelu tak vyplynulo, že tato skutečnost má pro evropské státy široké implikace. V blízké budoucnosti proto Evropa bude muset snížit svou závislost nejen na americké vojenské síle, ale i na amerických technologiích (a to ať už mají pouze civilní nebo i vojenské využití).
Nahrazení amerických vojenských kapacit a snížení technologické závislosti na USA je však podle Dietelhoff proveditelné. Zcela odlišnou výzvu pro “evropeizované NATO” představuje otázka nahrazení amerického leadershipu v rámci Aliance.

Podle Sukin vůdcovství USA nemůže nahradit jediná evropská mocnost. Leadership tak musí být mezi evropskými státy rozdělený dle funkčních oblastí, jelikož jednotliví evropští členové přispívají do Aliance různými schopnostmi, a tedy plní různé role a odlišné funkce.

To potvrdila i Dietelhoff, která vyjádřila určitou rezervovanost vůči očekávání, že by roli lídra mohla zastat některá z “tradičních” evropských mocností jako Německo nebo Francie, přičemž jako zásadní faktor identifikovala domácí politickou situaci. „Co se stane s Německem po roce 2029?“ tázala se ředitelka německého institutu, přičemž očividně narážela na volební preference Alternativy pro Německo (AfD), které v současnosti dosahují téměř 30 %. 

Stejnou otázku si lze klást i v kontextu Francie, kterou příští rok čekají prezidentské volby. Je přitom velkou neznámou, zda dokáže “nástupce” současného prezidenta Emmanuela Macrona ve volbách uspět vůči vyzivatelům dosavadního francouzského establishmentu, jako je Marine Le Pen nebo Jean-Luc Mélenchon.

Zcela odlišný pohled na koncept vůdcovství nabídla Brett Ashley Leeds, která upozornila, že vůdcovství nemusí mít stabilní a “statickou” podobu, jak ho známe s ohledem na tradiční roli Spojených států v rámci NATO. Vůdcovství může dle ní totiž vznikat i organicky a měnit se v čase v závislosti na tom, které země jsou v dané chvíli schopné přijít s potřebnými iniciativami a politickou vůlí. Jak na panelu také zaznělo, vůdcovství může být i kolektivní, přičemž tuto úlohu vykonává ve vzájemné spolupráci několik států.

Jedna z panelistek v úvodu diskuse zmínila, že současný stav transatlantických vztahů bude vyžadovat zásadní transformaci evropské bezpečnostní architektury. Její proměna ale již probíhá – což je patrné například v rostoucí četnosti a relevanci různých neformálních skupin států a (často minilaterálních) iniciativ v zajišťování evropské obranyschopnosti, které umožňují jednotlivým zemím navázat užší a méně institucionalizovanou spolupráci v určité funkčně vymezené oblasti.

Příklady z nedávné doby zahrnují např. českou muniční iniciativu. Konkrétním a nadmíru aktuálním projevem této praxe je i tzv. Bergenská skupina, zahrnující USA a vybrané evropské státy. Tento příklad je vhodné zmínit i z toho důvodu, že na půdorysu této skupiny se řeší zejména to, jaké evropské státy převezmou které konkrétní schopnosti a úkoly při stažení amerických vojenských sil z evropského kontinentu.

Panelisté ovšem varovali před mnohými riziky takové formy spolupráce, které jsou spojené zejména s fragmentací evropské bezpečnostní architektury. Dietelhoff upozornila v souvislosti s proliferací takových neformálních uskupení před problémy s koherencí a koordinací evropských obranných politik, a to zvláště v situaci bez dominantního vedení ze strany Spojených států. Dle dalšího z panelistů mají tyto iniciativy určitý význam, zejména co se týče rychlé reakce na krize, avšak nepředstavují alternativu k Severoatlantické alianci.

Leeds doplnila, že roztříštění evropské bezpečnostní architektury na dílčí neformální skupiny a koalice dává USA do rukou větší vyjednávací sílu, než když čelí kompaktnímu bloku evropských států. Fragmentovaná Evropa je tak dle představitelky americké Rice University podstatně zranitelnější vůči tlaku vnějších mocností. V kontextu již zmiňované Bergenské skupiny lze připomenout, že někteří nezapojení evropští členové NATO se vymezili proti ustanovení skupiny, přičemž argumentovali, že představuje riziko narušení jednoty NATO v okamžiku, kdy Rusko zintenzivňuje své hybridní operace.

Svůj pohled na tuto problematiku po skončení diskuse připojil exkluzivně pro CZ DEFENCE i moderátor panelu Michal Smetana z Peace Research Center Prague.

Podle něho jsou menší neformální skupiny odpověď na probíhající erozi [NATO – pozn. redakce], spíše než její příčina. 
Smetana  také zdůraznil, že o této praxi nemůžeme přemýšlet jako o nějaké alternativě, protože jednotlivé struktury by se neměly v principu duplikovat. Pokud by ale budoucnost Aliance byla „mínus 1” [bez USA – pozn. redakce], tak musí dojít k širší evropské spolupráci a je možnost, že se NATO rozpadne do mikročástí. 

Podle Smetany „existuje spousta potenciálních bezpečnostních výzev, které nejsou čistě v logice kolektivní obrany celého kontinentu, ale kde tyto formáty dávají velký smysl.” V této souvislosti zmínil například koalici ochotných, tedy iniciativu skupiny evropských států intenzivněji podporovat Ukrajinu v době upadající podpory USA a do budoucna zde rozmístit své vojáky pro zajištění míru. 

Na dotaz týkající se role České republiky ve zhoršujícím se bezpečnostním prostředí Smetana odpověděl, že nevidí jinou kartu než intenzivní spolupráci s evropskými partnery, a dodal: „Samozřejmě to neznamená, že přerušíme vztahy se Spojenými státy, ale musíme realisticky počítat s tím, že vztahy se Spojenými státy nejsou minimálně teďka už na té úrovni. Spolehlivost a důvěra tam prostě není.” 

Česká republika by pak podle Smetany neměla být zadním vozem, který se pouze veze a kouká. Podle něho je třeba být aktivnější. To neznamená během jednoho měsíce zdvojnásobit rozpočet na obranu, ale měli bychom být mnohem aktivnější. „My chceme být v tomhle v hlavním proudu právě proto, že jako malý stát se neobejdeme bez té spolupráce. Pro nás existence, ve které budeme ve vakuu, prostě není dobrá,” uzavřel Michal Smetana.