Otázka jaderných zbraní se na přelomu let 2025 a 2026 vrací do centra evropské bezpečnostní debaty s intenzitou, jaká nemá od konce studené války obdoby. Vypršení platnosti smlouvy New START 5. února 2026 přináší symbolický i praktický zlom v systému strategické stability, který po desetiletí charakterizoval vztahy mezi Spojenými státy a Ruskem a nepřímo vytvářel bezpečnostní pravidla i pro Evropu. Její konec se navíc odehrává v prostředí zásadně proměněném válkou na Ukrajině, dlouhodobou erozí amerických obranných garancí, návratem otevřené velmocenské soutěže a rychlým technologickým vývojem, jenž zpochybňuje dosavadní předpoklady jaderného odstrašení. Evropa se rázem ocitá v situaci, kdy mizí starý bilaterální řád, aniž by byl připraven nový, stabilní a politicky sdílený bezpečnostní systém.

Smlouva New START, podepsaná roku 2010 v Praze, představovala poslední pilíř bilaterální architektury kontroly strategických zbraní mezi Washingtonem a Moskvou. Omezovala počty strategických hlavic a nosičů a zaváděla robustní mechanismy transparentnosti, výměny dat a inspekcí. Po předchozím rozpadu smluv ABM (Anti-Ballistic Missile Treaty) a INF (Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty) zůstala poslední formální pojistkou proti nekontrolovanému návratu jaderné soutěže. Její prodloužení v roce 2021 bylo spíše pokusem udržet otevřený dialog než důkazem obnovené důvěry. Pandemie, následná ruská invaze na Ukrajinu a postupné zmrazení inspekcí však kontrolu zbrojení proměnily z technického nástroje řízení rizik v politickou rukojmí širšího konfliktu. Ještě před formální expirací tak smlouva New START ztratila velkou část své praktické hodnoty.

Z ruského pohledu nese odpovědnost za konec smlouvy Washington. Moskva opakovaně tvrdí, že Spojené státy nebyly ochotny vést dialog o strategické stabilitě v širším kontextu bezpečnostních vztahů. Náměstek ministra zahraničí Sergej Rjabkov v tomto duchu deklaroval připravenost Ruska fungovat v „novém světě“ bez velkých bilaterálních smluv. Současně znovu otevřel dlouhodobý požadavek zahrnout Francii a Spojené království do budoucích multilaterálních dohod, čímž by se jejich relativně malé jaderné arsenály staly součástí širšího „západního balíku“ po boku Spojených států. Paříž tuto logiku setrvale odmítá od 80. let minulého století, neboť by zpochybnila princip národní kontroly nad jaderným odstrašením. Výsledkem je patová situace, která posiluje ruskou volbu jiné strategie: další diverzifikace jaderného arzenálu namísto kvantitativních redukcí.

Tato strategie se projevuje jak v počtech, tak především ve struktuře ruských sil. Moskva se dlouhodobě soustředí na systémy stojící mimo tradiční rámec kontroly zbrojení, včetně hypersonických kluzáků Avangard, řízených střel Burevestnik s plochou dráhou letu a s jaderným pohonem či torpéd Poseidon s jaderným pohonem. Tyto programy mají nejen vojenský, ale i silný politicko-psychologický rozměr: zvyšují nejistotu protivníka, komplikují plánování obrany a zpochybňují účinnost americké protiraketové obrany. V prostředí bez závazných limitů se tyto technologické inovace stávají náhradou za smluvní stabilitu.

Právě zde se evropská perspektiva zásadně liší od americko-ruské. Smlouva New START se týkala především strategických sil, zatímco hlavní jadernou hrozbu pro Evropu představují ruské nestrategické jaderné zbraně, které nikdy nebyly smluvně omezeny. V této oblasti si Rusko udržuje výraznou kvantitativní i kvalitativní převahu, a to nejen v počtech hlavic, ale i v rozmanitosti nosičů a scénářů použití. Spojené království ani Francie těmito kapacitami nedisponují a evropské odstrašení omezeného jaderného úderu tak dlouhodobě stojí především na důvěryhodnosti amerického rozšířeného odstrašení.

Kolaps New STARTu proto Evropu neohrožuje změnou počtů strategických hlavic, jako spíše erozí důvěry v americkou schopnost kontrolovat eskalaci a nést riziko ve prospěch spojenců. Jakmile se tyto schopnosti začnou z evropské perspektivy jevit méně přesvědčivé, automaticky se otevírá prostor pro pochybnosti o dlouhodobé udržitelnosti transatlantického bezpečnostního uspořádání. Právě tato nejistota se promítá do rostoucích debat o evropské strategické autonomii a v některých případech i o jaderných možnostech, které však často představují spíše politický signál než realistickou strategickou volbu.

Současně se zvyšuje riziko chybné interpretace záměrů. Americké snahy reagovat na kombinovanou výzvu Ruska a Číny může Moskva číst jako pokus o dosažení jaderné převahy. V takovém prostředí nabývají i zdánlivě okrajové schopnosti nepřiměřeného významu, protože nemohou být posuzovány izolovaně, nýbrž jen v rámci širší kumulativní rovnováhy sil. Podrážděná reakce ruského vedení na rozhodnutí Japonska pořídit střely Tomahawk pro pozemní údery ilustruje, jak snadno mohou i omezené konvenční kapacity získat strategickou váhu. Pro Evropu z toho plyne poučení: i relativně malé investice do konvenčních úderných schopností mohou z ruské perspektivy zvyšovat pocit zranitelnosti a přispívat k eskalační dynamice.

Debata o evropských jaderných programech navíc naráží na tvrdou realitu alianční dělby práce. V rámci NATO disponují jadernými zbraněmi pouze Spojené státy, Francie a Spojené království. Ostatní se věnují jiným činnostem, ve kterých vynikají, nebo které vyplývají z jejich geografické pozice. Z hlediska kolektivní bezpečnosti proto nedává smysl, aby se Německo, Polsko či další státy pouštěly do budování vlastních národních arzenálů. Současný vývoj tuto logiku potvrzuje: místo skutečné jaderné proliferace sledujeme masivní reinvestice do německého konvenčního zbrojního průmyslu a do posilování polské role v předsunuté obraně východního křídla. Jaderná rétorika zůstává převážně politická, zatímco reálná bezpečnost se opírá o konvenční sílu a alianční integraci.

Pro Českou republiku má tento vývoj jednoznačné důsledky. Jako nejaderný stát bez ambicí v této oblasti není ohrožena absencí vlastního jaderného odstrašení, ale oslabením kolektivních mechanismů, na nichž je její bezpečnost založena. Český strategický zájem proto neleží v debatách o hypotetických jaderných programech, ale v posilování evropské a alianční soudržnosti, rozvoji konvenčních schopností a udržení pevného transatlantického ukotvení. V prostředí rostoucí nejistoty je právě předvídatelnost spojeneckých vazeb tím nejdůležitějším bezpečnostním aktivem malých a středních států.

Vyhlídky na obnovu ambiciózní kontroly zbrojení zůstávají bohužel omezené. Rychle rostoucí čínský arzenál, ruská strategie diverzifikace a evropská závislost na americkém odstrašení vytvářejí prostředí, v němž není návrat k minulým schématům realistický. Evropa stojí před nutností opustit představu stability jako výchozího stavu a nahradit ji strategií řízení trvalého rizika, založenou na kombinaci vojenské připravenosti, politické soudržnosti a krizové komunikace. Konec New STARTu proto neznamená pouze konec jedné smlouvy. Symbolizuje definitivní uzavření období, v němž byla evropská bezpečnost nepřímo stabilizována bilaterálními dohodami velmocí. Evropa a s ní i Česká republika vstupují do éry, v níž neexistují pevné záruky, pouze míra připravenosti čelit nejistotě. Otázkou již není, jak obnovit ztracenou stabilitu, ale zda bude Evropa schopna udržet relativní bezpečnost a politickou soudržnost v systému, jehož podstatou je nestabilita.

Zdroj: RUSI, ifri, William Spaniel - YouTube