Vyrostl v okolí Brna. V devatenácti letech učinil rozhodnutí, že bude žít v USA, a tak roku 2006 začínal úplně od nuly. V prosinci 2011 se přihlásil do Aktivních záloh Amerického letectva a následně nastoupil do specializace logistiky (AFSC – 2S0X1). V roce 2015 díky benefitům letectva začal studovat Associate of Arts s cílem jednou pracovat u policie. Postupně v letectvu získával vyšší hodnosti a zároveň se posouval výše i v civilní kariéře. V USA existuje federální zákon USERRA, který chrání záložníky a příslušníky národní gardy před propuštěním kvůli službě, což mu umožnilo plnit své vojenské povinnosti bez obav o civilní zaměstnání. Díky této federální ochraně měl možnost účastnit se různých cvičení po celém světě – od Asie, přes různé státy USA, až po Evropu. Jedním z nezapomenutelných momentů byla účast na cvičení Cope North na ostrově Guam v roce 2017, kde tři týdny působil v džungli jako součást „opposing force". V roce 2018 byl mobilizován na svou první zahraniční misi – Operation Inherent Resolve – kde strávil šest měsíců na letecké základně v oblasti Blízkého východu. Zažil tam extrémní teploty přes 50 °C, písečné bouře a prostředí, které prověřilo nejen jeho fyzickou, ale i psychickou odolnost. Po návratu z mise se dostával z těžké životní situace – rozvod, osobní změny a hledání nových životních principů. Bylo to náročné období, ale opět se potvrdilo, jak velkou oporou může být vojenská komunita a podpora, kterou letectvo nabízí. V roce 2020, během pandemie COVID-19, sloužil v rámci podpory zdravotnických misí různě po Spojených státech a Evropě. Jeho práce zaujala jeho nadřízeného, který ho povýšil na technického seržanta a doporučil mu přihlásit se na pozici v programu AGR (Active Guard Reserve – aktivní služba u záložáků USAFR, United States Air Force Reserve). Podal si žádost, byl vybrán a nastoupil jako Flight Chief. Zároveň díky letectvu mohl pokračovat ve studiu na univerzitě. V roce 2022 byl povýšen do hodnosti Master Sergeant (OR-7) a na začátku roku 2023 dokončil bakalářské studium v oboru Criminal Justice – v oboru Counter Terrorism. V létě téhož roku byl jmenován Senior Enlisted Leaderem své vojenské logistické jednotky. Tato pozice ho naučila, jak důležité je starat se o lidi, vést je, podporovat jejich profesní i osobní růst a dát svým vojákům to, co letectvo dalo jemu. Jeho životní zkušenosti mu na této pozici hodně pomohly, což mělo následně velký pozitivní vliv na životy několika mladých lidí. Dnes slouží již pátým rokem v aktivní službě. Minulý rok se přihlásil a byl vybrán na novou pozici a momentálně působí v této nové roli na velitelství Amerického letectva v Evropě. Žije zde se svou ženou a psem a i když opustil dobře placené místo v korporátu, cítí, že dělá práci, která má smysl a naplňuje ho. Až jednou po dvaceti letech služby skončí, uvidí, jestli se vrátí zpět do ČR a bude pracovat s lidmi, aby jim mohl pomoci a předat alespoň zlomek z toho, co mu dalo letectvo, nebo se vrátí do USA a splní si dětský sen stát se policistou. Řeč je o Honzovi Cafourkovi, s nímž vám přinášíme velmi zajímavý a za mě i velmi inspirující rozhovor.

Co vás v devatenácti vedlo k rozhodnutí odejít do USA a začít tam nový život úplně od nuly?

Popravdě to nebylo žádné promyšlené rozhodnutí ani dlouhodobý plán. Sice jsem jako mnoho jiných mladých lidí občas snil o životě v USA, hlavně pod vlivem filmů a populární kultury, ale reálně jsem to nikdy nebral vážně. Všechno začalo poměrně nevinně – během učňáku jsem si přes tehdy populární síť MySpace začal psát s Američankou. Po několika měsících se rozhodla přijet do Česka i se svou matkou na návštěvu, a nakonec tu se mnou zůstala. Byla českého původu – narodila se rodičům z Česka v USA – takže mluvila česky. Byli jsme mladí, zamilovaní a ona otěhotněla. Její matka navrhla, že by bylo nejlepší, aby se dítě narodilo ve Spojených státech, a že pokud chci být součástí jeho života, měli bychom se vzít. A tak jsem se ocitl v Americe – bez plánu, bez angličtiny a bez jasných dovedností, které by se tam daly uplatnit. Bylo to zkrátka rozhodnutí ze dne na den, které mi tehdy změnilo celý život. S nadsázkou říkám, že to byla taková „shotgun wedding“ – rychlé rozhodnutí, které mě ale nakonec přivedlo na cestu, které dnes nelituji.

Jaké byly první měsíce v Kalifornii – práce, studium angličtiny, kulturní šok?

Dodnes si pamatuji přistání v San Franciscu – seděl jsem u okna a pozoroval dálnici 101, kamiony, pick-upy, Priusy… všechno působilo neuvěřitelně odlišně. Skutečný kulturní šok ale přišel až na letišti: lidé z celého světa, zaměstnanci z různých kultur – např. imigrační úředník s turbanem nebo jeho kolega asijského původu v uniformě – to všechno bylo pro kluka z Moravy naprosto neznámé. U rodičů tehdejší manželky, jsem se pár dní aklimatizoval a pak hned nastoupil do práce jako pomocník malíře pokojů. V partě se mluvilo hlavně španělsky, takže jsem se paradoxně začal učit nejdřív základy španělštiny. Abych se zlepšil v angličtině, začal jsem navštěvovat večerní kurzy ESL na De Anza College, kde mě výrazně posunula paní učitelka Katy. Bylo tam plno dalších imigrantů z celého světa, psali jsme úkoly, mluvili spolu, a já se zaposlouchal do různých přízvuků, a díky tomu jsem začal získávat větší jistotu. Pamatuju si, jak jsem jednou v obchodě Safeway zoufale hledal cookie těsto. Nevěděl jsem, jak říct „dough“, a tak jsem oslovil prodavače větou: „Help, I want cookie make.“ On mi jen ukázal na hotové cookies a řekl „There, dude.“ Já opakoval: „No… cookie do... make..,“ a rukama naznačoval hnětení těsta. On už jen otráveně mávnul rukou a odešel. Byla to trapná chvíle, ale i díky ní jsem si řekl, že se musím zlepšit. Pár měsíců na to jsem získal práci v IT ve velké korporátní společnosti, která vyrábí čipy, a to na pozici „helpdesk runner“ – nosil jsem myši, klávesnice a další vybavení zaměstnancům do kanceláří. A právě tady začal můj dlouhodobý profesní směr.

Byla chvíle, kdy jste si řekl: „Tohle nezvládnu,“ a co vám tehdy pomohlo vytrvat?

Ano, a nejednou. Nejtěžší období přišlo hned po příjezdu do USA. Manželství bylo velmi náročné a brzy jsem se ocitl v toxickém a psychicky i fyzicky nebezpečném prostředí. Jako nově příchozí imigrant jsem neznal americké zákony a tehdejší manželka mě opakovaně přesvědčovala, že policie v USA vždy věří ženě – že nesmím udělat vůbec nic, ani se bránit, protože stačí jedna modřina a skončím ve vězení. A protože jsem byl nový, mladý a neměl přehled, věřil jsem tomu. Zásadní zlom přišel v lednu roku 2008, když mě fyzicky napadla. Tehdy jsem se poprvé odhodlal zavolat policii. Díky tomu, že jsem už mluvil anglicky lépe, jsem dokázal situaci popsat a konečně požádat o pomoc. Byl jsem oficiálně uznán jako oběť domácího násilí, což hrálo později klíčovou roli v procesu získání amerického občanství. Po jejím návratu z vazby se situace ještě více vyhrotila, a tehdy jsem definitivně odešel – sám, bez peněz, jen s batohem. Rodiče mi tehdy koupili letenku a já se vrátil do Česka, kde jsem se dva roky dával fyzicky i psychicky dohromady. Právě myšlenka na dítě, které zůstalo v USA, mě držela nad vodou a motivovala k návratu a boji o lepší život.

Proč jste se rozhodl přihlásit do záloh amerického letectva hned po získání občanství?

Vždycky jsem měl touhu sloužit – buď jako voják, nebo policista. Když jsem po příjezdu do USA začínal jako IT helpdesk runner, postupně jsem se vypracoval na technika. Díky tomu jsem poznal spoustu lidí, mimo jiné i kolegu, který byl příslušníkem záloh amerického letectva – konkrétně Master Sergeant u Air Force Reserve. Přes měsíc pracoval v té civilní firmě stejně jako já, ale zároveň jeden víkend v měsíci sloužil v uniformě. Ptal jsem se ho na jeho zkušenosti a on mi jednoduše řekl: „Proč se nepřidáš taky?“ A tím to celé začalo. O vstupu do letectva jsem přemýšlel i ty dva roky, co jsem byl zpět v Česku. Když jsem se po tom období vrátil do USA, kontaktoval jsem náborářku, kterou mi doporučil právě ten kolega – byla totiž součástí jeho jednotky. Řekla mi, že abych mohl nastoupit, musím mít občanství. Dnes vím, že bych býval mohl nastoupit i jako držitel zelené karty, ale tehdy jsem jí věřil – působila profesionálně, pracovala v oboru a já měl pořád naivní představu, že lidé v oboru nebo v systému se v takových věcech nemýlí a ví o čem mluví. Takže jsem čekal. Po pěti letech jsem získal občanství – a už tři dny nato jsem podepsal smlouvu a nastoupil do Aktivních záloh amerického letectva. Byl to zásadní krok, který mi otevřel novou životní kapitolu.

Co pro vás znamenal první výcvik a vstup do armádní komunity?

Byl to úplně nový svět. Armádní komunita mě šokovala – v tom nejlepším slova smyslu. Když jsem odletěl na základní výcvik, přistál jsem v San Antoniu v Texasu, kde jsme čekali, až si nás vyzvednou military training instruktoři (MTI). Už tehdy bylo jasné, že jsme skupina lidí z různých koutů světa – a to nemyslím jen různá města v USA. Pamatuji si například dívku z Norska, která se narodila americkému otci a norské matce a nikdy předtím nebyla v USA. Přistání v Texasu bylo jejím prvním kontaktem se zemí, kde měla občanství, a kde bude sloužit v USAF.  Po příjezdu na základnu Lackland Air Force Base nás přivítali další MTI se svými typickými „smokey bear“ klobouky – a hned začal křik. Všude chaos, ±60 rekrutů, každý zmatený, nikdo neví, co má dělat. Bylo to jako šoková terapie. Postupem času se ale všechno usadilo a musím říct, že ten výcvik pro mě nakonec nebyl tak těžký. Díky tomu, co jsem zažil v minulosti, jsem měl už tehdy silnou psychickou odolnost. Od dětství až do doby, než jsem odjel do USA, jsem se věnoval taekwondu a absolvoval náročnější letní soustředění – a právě to mi přišlo fyzicky náročnější než samotný základní výcvik.

Během druhého týdne výcviku jsem si dovolil v naší společenské místnosti při „huddle“ vystoupit s názorem – řekl jsem, že nechápu, proč si tolik lidí stěžuje. Vždyť jsme se dobrovolně přihlásili do nejlepšího letectva na světě, tak proč ten negativní postoj a ten neustálý pláč? MTI si mě okamžitě všiml – měl jsem silný přízvuk a on se mě zeptal: „Cafourek, what is your problem?“ Představil jsem se a vysvětlil mu, že nechápu, nač si všichni stěžují, že přeci každý z nás věděl, co dělá, když to podepsal, on na to: „Odteď jsi dorm chief.“ Na něj nikdy nezapomenu – SSgt Christopher Florida, první člověk v operational Air Force, který mi dal důvěru a něco ve mně viděl. Funkce „dorm chief“ znamenala, že jsem měl na starost celou jednotku neboli “Training flight” – zodpovídal jsem za disciplínu, kázeň, administrativu, pořádek i morálku. Reportoval jsem přímo SSgt Florida. Říkal mi „Iron Fist“ a během BEAST weeku si mě jiní instruktoři spletli s novým kadetem na instruktora, protože jsem byl na svůj tým tvrdý a hodně jsem řval. SSgt Florida mi s úsměvem říká, “Iron fist, go easy, this is not the old soviet union”. Ale i tak se to vyplatilo – v posledním týdnu jsme získali ocenění Honor Flight, což pro mě tehdy znamenalo obrovské uznání. Tímto pro mě začala moje cesta v americkém letectvu – a do armádní komunity, která mě okamžitě přijala mezi sebe.

Jak se lišila vaše zkušenost záložáka od pozdější aktivní služby?

Jako záložák jsem byl naplno ponořený do své civilní IT kariéry. Začínal jsem jako „helpdesk runner“, ale postupně jsem se vypracoval přes technika a týmového helpdesk vedoucího až na specialistu přes sítě, telekomunikace a videokonference. Díky tomu jsem pracoval přímo s vedením firmy – viceprezidenty, generálními řediteli, board members a dalšími lidmi na nejvyšších pozicích dané firmy na výrobu čipů. Nakonec mě jeden bývalý kolega doporučil v jeho nové firmě. Byl jsem pozván na pohovor, a poté jsem byl přijat jako Sr L3 Senior Executive Technician ve velké a velmi známé herní společnosti v Redwood City. Služba záložáka znamenala v té době jen jednu víkendovou službu měsíčně a dvoutýdenní cvičení každý rok. Tato cvičení však často probíhala v zahraničí – Japonsko, Korea, Anglie, Německo, Itálie. Bylo to úžasné, dalo mi to šanci poznat nové kultury a cestovat po světě. Měl jsem skvělou civilní práci, dařilo se mi, žil jsem si svůj „americký sen“ – a zároveň jsem už v té době měl oficiálně svěřeného syna do své výhradní péče. Ale přesto jsem měl pocit, že mi něco chybí – že moje práce sice dává smysl ekonomicky, ale ne osobně.

Zlom nastal v roce 2018, když jsem byl mobilizován. To byla moje první reálná zkušenost s tím, co to znamená být součástí reálné vojenské mise. Tam jsem konečně cítil, že dělám něco, co má opravdový význam – pro mě i pro ostatní. A právě tehdy jsem si uvědomil, co mi v civilním životě chybělo. Od toho okamžiku byl už jen krok k tomu, abych dal civilní kariéru na chvíli do skříně a přešel do plně aktivní služby v letectvu.

Jak těžké bylo skloubit práci v IT s vojenskou službou a rodinným životem?

Popravdě to pro mě nebylo nijak zvlášť těžké. Práce v IT mě bavila a šla mi přirozeně. Neustále jsem se učil nové věci, pracoval jsem na zajímavých projektech a celkově mě ten obor naplňoval. V rámci služby záložáka jsem jednou měsíčně docházel na základnu Travis Air Force Base, kde jsme během dvou dnů museli stihnout co nejvíc výcviku – v podstatě komprimovaná verze toho, co vojáci na aktivní službě zvládají během celého měsíce. Bylo to intenzivní, zvládnutelné, ale nebylo to pro mě ono, chtěl jsem více, měl jsem ambice. V té době jsem už byl ženatý se svou druhou ženou. Žili jsme jako běžná rodina – cestovali jsme, syn hrál baseball a já se zapojoval jako dobrovolník u syna na baseballu. Když jsem byl doma, snažil jsem se být co nejlepším otcem a manželem. Když jsem byl v práci, dával jsem maximum do IT. A když jsem měl na sobě uniformu, byl jsem plně oddaný své roli v letectvu.
Měl jsem v tom jasný systém a vyhovovalo mi to – všechno mělo své místo a svůj čas.

Pomohlo vám někdy to, co jste se naučil v armádě, při civilní práci v technologických firmách – a naopak?

Bezesporu. Těch přínosů bylo nespočet. Díky službě v letectvu jsem se naučil pracovat s lidmi z různých kultur, náboženských prostředí a společenských vrstev. Vojenské prostředí je velmi pestré a právě tato zkušenost mi pomohla i v civilních firmách, kde jsem často komunikoval s lidmi z celého světa – ať už jako technik, nebo jako podpora vedení.

Velkým přínosem bylo také vysokoškolské vzdělání a plno leadership kurzů, které mi letectvo umožnilo. Díky němu jsem lépe pochopil psychologii a sociologii člověka, což se mi hodilo při každodenní práci s klienty i kolegy. Klíčové bylo naučit se umění vést – a ještě důležitější bylo pochopit, že než se člověk stane dobrým lídrem, musí umět být dobrým následovníkem. Právě to mě naučili moji nadřízení v armádě svým příkladem. Tyto dovednosti jsem přenesl i do role IT podpory na nejvyšší úrovni. Když pracujete s výkonnými řediteli a něco přestane fungovat, není vždy čas všechno okamžitě opravit – ale musíte být schopní najít řešení, které jim umožní pokračovat. Je nezajímá, co je ten problém, oni chtějí většinou okamžité řešení. Být klidný, efektivní a přitom spolehlivý – to jsem se naučil v letectvu, a právě to ze mě udělalo lepšího IT profesionála i člověka.

Možná maličkost, ale jednou například vedení oddělení jedné sportovní hry prezentovalo nový herní titul přímo generálnímu řediteli. Vše běželo hladce, dokud při přechodu na jiný soubor nespadl celý systém. To se může stát komukoliv. Rozdíl byl v tom, že já jsem byl připravený – tak jako většina IT jsem měl nahrané všechny soubory i na svém zařízení, takže během pár vteřin stačilo přepojit kabel a prezentace mohla pokračovat

Důležitější ale bylo něco jiného: dokázal jsem zůstat klidný pod tlakem a ještě situaci odlehčit. Vzal jsem pozornost na sebe, snažil se žertovat, aby se prezentující necítil trapně, a zároveň jsem na sebe „hodil vinu systému“, protože – jak říkáme v IT – zákazník nikdy nemůže za chybu. Díky tomu se atmosféra uklidnila, vedení mělo pocit, že je situace pod kontrolou, a producent mohl pote v klidu pokračovat. Tohle je podle mě přesně ta kombinace taktického myšlení, klidu a práce s lidmi, kterou mě naučila armáda – a kterou využívám každý den i mimo uniformu. My říkáme: „make yourself comfortable in an uncomfortable situation“.

Využil jste někdy federální zákon USERRA ve vaší kariéře a jak důležitá je taková ochrana pro záložníky?

Ano, zákon USERRA (Uniformed Services Employment and Reemployment Rights Act) je pro záložáky a příslušníky národní gardy naprosto klíčový. Jde o federální zákon, který chrání naše pracovní místa v době, kdy jsme povoláni k aktivní službě. Sám jsem tuto ochranu využil naplno, například v roce 2018, kdy jsem byl mobilizovaný, anebo v roce 2020, kdy jsem byl aktivován během pandemie COVID-19 a sloužil jsem na základě tzv. „Title 10 orders“, a od té doby jsem pod touto federální ochranou a mohu sloužit jako aktivní záložák.

 

Díky USERRA má zaměstnavatel povinnost zachovat mé pracovní místo – ve stejném rozsahu, se stejným platem a dokonce i se stejnými bonusy nebo postupy, pokud by mezitím k nim došlo. Pro srovnání s Českem: zaměstnavatel se ke mně musí chovat podobně jako k ženě na mateřské dovolené – nesmí mě znevýhodnit kvůli tomu, že sloužím. Pokud tedy firma například zvyšuje mzdy kvůli inflaci nebo vyplácí odměny, musí to udělat i v mém případě, i když jsem momentálně ve službě. Takže dostanu ten bonus společně s kolegy, i když zrovna sloužím v uniformě. Některé velké firmy mají i jiné interní benefity pro zaměstnance sloužící v uniformě – třeba že nám platí normální plat i když tam nejsme, nebo doplácí to, co ztrácíme. To samozřejmě není zákon, ale benefit firmy a jde hlavně o prestiž zaměstnavatele na trhu práce, jelikož hodně „military friendly“ firmy dostávají ocenění od federální vlády. V takových případech tomu říkáme „double dipping“ – tedy dvojí příjem, protože někteří dostávají plný civilní plat a k tomu ještě vojenský plat.

Chápu, že pro někoho to může znít nespravedlivě, ale je důležité si uvědomit, že jako záložníci můžeme být kdykoli povoláni do služby. Ať už dobrovolně, nebo na základě mobilizace – a to nejen během krizí, jako byla pandemie, ale třeba i v případě ozbrojeného konfliktu. Tím, že odcházíme do služby pro svou zemi, nemáme jistotu, kdy se vrátíme, kdy uvidíme rodinu, a čelíme rizikům, která běžný zaměstnanec nemusí nikdy poznat. Navíc – přiznejme si to – plat v armádě není tak vysoký jako v civilních firmách, zejména v IT. Tím pádem je USERRA vlastně forma férového zajištění rovnováhy. Firmy tím nepřichází o mnoho, ale nám to dává jistotu, že až se vrátíme, budeme mít kam. Je to prostě něco, co funguje a co chrání ty, kteří se rozhodli sloužit. Je ale důležité dodat, že tento zákon chrání pouze zaměstnance v přímém pracovním poměru. Pokud někdo pracuje jako kontraktor, zaměstnavatel není povinen mu místo držet.

Co pro vás bylo nejnáročnější během vaší první zahraniční mise Operation Inherent Resolve na Blízkém východě?

Nejnáročnější byl ten psychický přechod – z civilního světa do prostředí skutečné vojenské operace. Týden před odletem jsem ještě seděl v kanceláři v Redwood City, v košili a džínách, a řešil technické potíže s MS Outlooku, pil White Mocha s kolegy ve firemním Starbucks, a řešil, jestli si v naší jídelně dáme sushi a nebo raději mexické jídlo. A o pár dní později jsem byl v poušti, ve vojenské uniformě, ve 49 °C, v polních podmínkách a s hlukem F-16 ani ne 100 metrů od mého pracoviště. Pouštní bouře nám zničila pár stanů a vy se třepete na palandě a doufáte, že vás to i se stanem neodnese a kus dál – to se mimochodem stalo naší polní vojenské kuchyni. V ten moment vám to začne docházet, zvlášť když zjistíte, co přesně tyto mise znamenají.

Během jednoho z brífinků nám na videu z dronu ukázali konkrétní dopady naší práce. Nechci zacházet do detailů, ale naše logistická podpora umožnila mechanikům udržovat letadla ve 100% technickém stavu a tím pádem stíhačkám vzlétnout, plnit úkoly a podpořit tak naše jednotky na zemi. V jednom případě to znamenalo, že stíhačka mohla eliminovat pozici ISIS bojovníků, kteří ohrožovali naše mariňáky. V ten moment vám dojde, že i vaše „podpůrná“ práce může doslova zachránit životy a eliminovat nepřítele.

A pak přijde návrat domů. Z prostředí, kde každá akce má přímý dopad na život a smrt, se najednou ocitnete zpět mezi lidmi, kteří si stěžují na dopravní zácpy nebo pomalé Wi-Fi. Není to snadné – hlavně psychicky. Uvědomíte si, že zatímco tam šlo o mise s reálným dopadem, tady řešíme problémy, které ve srovnání ztrácejí váhu. A přesto je potřeba se znovu přizpůsobit. Když jsem seděl v kanceláři v práci a řešil jeden z dalších problémů na serveru, z ničeho nic to na mě přišlo, nevím proč, rozbrečel jsem se, a chtěl jsem být zpět na misi, s kolegy, a dělat něco, co pro mě mělo smysl. Musel jsem zavolat svému prvnímu seržantovi a dostat to ze sebe. Ten přechod byl velice těžký a trvalo mi dlouho, než jsem se dostal zpět do civilního „mindsetu“, avšak od té doby to už nikdy nebylo stejné.

Ten kontrast – mezi realitou válečné zóny a běžným životem doma – byl asi tím nejtěžším, co jsem zažil. Ale zároveň mě to naučilo, jak důležité je to, co děláme, i když to zvenku nemusí být vidět. Ať si každý říká, co chce, všechno je to o lidech – a my jsme tam byli pro své kolegy. Žili jsme tam spolu, dělali všechno společně. Pro mě to bylo hlavně o mých airmen. 

Máte nějaký konkrétní moment z mise, který vám navždy utkvěl v paměti – ať už náročný nebo inspirativní?

O některých věcech bohužel mluvit nemohu – jsou považovány za citlivé nebo klasifikované. Ale mohu říct, že některé momenty se vám prostě vryjí do paměti a už vás nikdy neopustí. Někdy je těžké vidět, co se stalo – a vědět, že i vaše práce k tomu nějakým způsobem přispěla. Já nejsem přímo v akci, ale obrázky a videa se k nám dostanou, a vy vidíte, jaký má vaše práce vliv na misi. Někdy to není to lehké přijmout, ale je to součást služby. A právě takové momenty vás změní. Mě osobně to hodně naučilo o tom, co v životě skutečně má a nemá smysl řešit. Před nasazením jsem se zabýval spoustou zbytečností – například tím, co si o mně kdo myslí, nebo malichernými neshodami. Dnes? Dívám se na svět jinak. Často mi třeba manželka říká: „Proč se nenaštveš? Proč mi neřekneš, že tě něco štve?“ A moje odpověď je jednoduchá: „Protože to nestojí za to.“ Pokud nejde o život, nejde o nic. A právě tohle je jeden z největších životních vhledů, které mi mise dala.

Jaké zážitky máte ze cvičení Cope North na Guamu, kde jste působil i v roli „opposing force“?

Cope North na Guamu byla naprosto výjimečná zkušenost. Původně jsme byli vybráni jako logistici – tři z nás – s tím, že budeme podporovat jednotky vojenské policie (security forces). Hned po příletu nám ale bylo řečeno, že logistiku nepotřebují, a tak jsme byli okamžitě začleněni přímo do výcviku se security forces. Bylo to poprvé od základního výcviku, kdy jsem nosil pušku M4 neustále u sebe a aktivně se účastnil výcvikových bojových misí. Celé tři týdny jsme žili v opuštěné vojenské základně přímo v džungli.

Objekt byl ve špatném stavu – museli jsme si mačetami prosekat cestu, přespávali jsme mezi pavouky, hady a jinými „spolubydlícími“ a permanentně jsme byli obklopeni výcvikem: vrtulníky a stíhačky létaly nad námi, operátoři speciálních jednotek se pohybovali kolem nás a využívali naši přítomnost pro vlastní trénink. Ve městě jsme byli snad jen jednou nebo dvakrát – jinak jsme žili výhradně v polních podmínkách.

Role „opposing force“ byla velice zajímavá – každý den jiný scénář, jiná role. Někdy jsme byli demonstranti, jindy členové teroristické buňky, pašeráci nebo obyčejní vesničané. Bylo nutné se rychle přizpůsobit a sehrát naši část co nejrealističtěji. Měli jsme i různé druhy oblečení pro různé role. Měli jsme i falešnou vesnici, falešný market apod. Vše nám bylo poskytnuto tak, abychom naše role sehráli co nejlépe.

A pak přišel i kulturní šok – například když jeden z příslušníků Air National Guard z Guamu, rodilý Chamorro, jen tak sundal ze stromu banánového pavouka, podíval se na nás a řekl: „Proč se těch pavouků tolik bojíte? Vždyť nic nedělají.“ A pak se bez váhání do toho pavouka zakousl a snědl to. Pro nás neuvěřitelné, pro něj to vypadalo jako běžná věc. Tohle byl úplně jiný svět – a zároveň zážitek, na který se nezapomíná.

Jaké vlastnosti podle vás dělají dobrého velitele, který dokáže inspirovat a vést?

Dobrý velitel – ať už důstojník, poddůstojník nebo civilní vedoucí – musí nejprve umět být dobrým následovníkem. Teprve když umíte poslouchat, učit se a respektovat vedení jiných, dokážete vést ostatní. Každý člověk je jiný, a proto je důležité poznat své lidi – pochopit jejich osobnosti, motivace i kulturní pozadí.

V armádě pracujeme s lidmi z různých komunit a prostředí. Vím, že s někým, kdo vyrostl v prostředí jako je East San Jose, musím komunikovat jinak než s někým, kdo pochází ze San Francisca. Jeden může být zvyklý být neustále ve střehu, protože vyrůstal v prostředí gangů, druhý může být optimističtější, citlivější. Každý člověk potřebuje jiný přístup. Dobrý velitel by se měl umět přizpůsobit – nečekat, že se druzí přizpůsobí jemu.

Zároveň je pro mě naprosto zásadní vést příkladem. Nestačí lidem rozkazovat – musíte být s nimi, jít první, mluvit z vlastní zkušenosti. Já například vedl mladé lidi ve věku 17–22 let. Někteří z nich jsou fyzicky velmi schopní a rychlí – ale i tak se snažím být lepší, držet se v kondici, být pro ně vzorem. Když jim řeknu, že něco mají udělat, musí vědět, že já to zvládnu taky – a možná ještě líp. Jen tak si získám jejich respekt.

Pokud někdo není schopen vyjít po schodech bez zadýchání, těžko bude přesvědčivý, když má vést ostatní do akce. Vedení není o slovech – je to o přístupu, příkladu a důvěře.

Měl jsem to štěstí, že jsem potkal dva výjimečné vůdce – podplukovníka Charlese M. a Chiefa Michaela M. Jejich vedení a mentorství pro mě bylo zásadní. Bez nich bych nebyl tam, kde jsem dnes. Vzal jsem si z jejich přístupu to nejlepší a snažím se teď vést tak, jak vedli oni – vždy s respektem, osobním nasazením a autenticitou.

Co jste se naučil o práci s lidmi, když jste se stal Senior Enlisted Leaderem?

Naučil jsem se, že každý člověk je jedinečný a univerzální přístup prostě nefunguje. Dva lidé mohou mít stejný problém – třeba finanční – ale důvod, proč se do té situace dostali, může být zcela odlišný. Jako vedoucí musíte lidi skutečně poznat, porozumět jim a být pro ně dostupný.

Já osobně mám tzv. „open door policy“. Když říkám, že mám otevřené dveře, tak to myslím vážně. Chápu, že existuje struktura velení a že by se airman neměl jen tak objevit v mé kanceláři, ale pokud se obrátí na svého seržanta a oznámí mu, že by se mnou rád mluvil, nemám problém přijmout ani airman first class (vojína). Ať už jde o finanční potíže – několika z nich jsem osobně pomohl i finančně – nebo o touhu přejít k jinému druhu vojska, vždy jsem se snažil poslouchat a pochopit.

Klíčová věc, kterou jsem si uvědomil, je, že někdy nejde o řešení, ale o to, aby měl člověk někoho, kdo ho vyslechne. Empatie je často důležitější než zkušenost. Naučil jsem se, že nesmím předstírat, že rozumím všemu – ale mohu naslouchat, nabídnout podporu, nasměrovat na zdroje a být tam, když mě někdo potřebuje.

Také jsem si uvědomil, že i problém, který mně může připadat jako drobnost, může pro druhého znamenat obrovskou zátěž. A pokud ten člověk nebude v psychické pohodě, bude to mít dopad na celý tým – a tím pádem i na misi. Pokud máme tři airmeny v letce, kteří řeší osobní potíže, nebudou se soustředit na misi. A pokud se někdo nesoustředí, může dojít k incidentu – a ten může mít fatální následky. Pro mě proto platí jednoduchá rovnice: nejdřív lidé, pak mise. Bez lidí žádná mise neproběhne. A když se o své lidi dobře postaráme, postaráme se tím i o úspěch celé jednotky.

Zmínil jste, že jste ovlivnil životy mladých vojáků – máte konkrétní příklad, na který jste nejvíce hrdý?

Ano – a ten příběh mi zůstane v paměti navždy. Jeden mladý airman, Amn Kyle Y., nastoupil do letectva kvůli svému otci, který chtěl, aby se stal – stejně jako on – boom operátorem, tedy členem letecké posádky, který tankuje letadla za letu. Kyle sám ale od začátku toužil po jiném směru – chtěl být mariňákem nebo vojákem v pěchotě. Zkoušel se dostat k Air Crew, ale neuspěl. Výsledky testů mu nabídly jiné možnosti a on nakonec nastoupil do logistiky – což je důležitá a velmi potřebná oblast, ale nebyla to jeho vysněná cesta. A právě tam se dostal k nám na jednotku.

Byl to skvělý pracant. Co mu chybělo v akademické části, to doháněl nasazením. Když mu člověk něco zadal, pracoval klidně osm, deset, i šestnáct hodin bez zastavení. Ale bylo vidět, že to není to, co by ho naplňovalo. Po několika neúspěšných akademických testech jsem si jeho a jeho seržanta pozval do kanceláře a při rozhovoru mi přiznal, že do letectva šel jen kvůli otci a že jeho skutečný sen byl stát se mariňákem. Normálně by musel dokončit celou smluvenou dobu služby, ale v tomto případě jsem cítil, že musím jednat. Byl to dobrý voják, který chtěl sloužit, nešlo o útěk ze zodpovědnosti. Šel jsem za svým velícím důstojníkem, vysvětlil situaci – a dostal jsem zelenou. Spojil jsem se s náborářem od námořní pěchoty, vše jsme domluvili a prošli jsme celým schvalovacím procesem až na úroveň Air Force Reserve Command.

Po roce ve službě v letectvu jsme Kylovi umožnili odejít – a během tří dnů od podepsání separační dokumentace (separation paperwork) podepsal smlouvu a nastoupil k mariňákům. Dnes je z něj střelec, velitel týmu, instruktor a plně aktivní příslušník pěchoty. Pozval mě – a mého tehdejšího velitele – na svou USMC promoční ceremonii. Jeho otec tam nebyl, ale on si přál, abych tam byl já. Poslal mi také dopis, který mám dodnes vyvěšený ve své kanceláři.

Kdyby zůstal v Air Force, je pravděpodobné, že by byl časem propuštěn – a kdo ví, kam by ho život zavedl. Dnes je z něj hrdý příslušník Marines, který má před sebou kariéru a možnosti, o kterých snil. A já vím, že jsem mu v tom pomohl. Je to jeden z okamžiků, kdy si člověk uvědomí, že jeho práce má skutečný smysl.

V čem se liší vaše současná služba na velitelství Amerického letectva v Evropě od předchozích pozic?

Moje současná práce na velitelství Amerického letectva v Evropě je zcela odlišná od čehokoli, co jsem kdy dělal. Jsem součástí štábu a řešíme reálné operace s reálným dopadem – v mnohem širším měřítku, než jaké jsem kdy předtím zažil. Nemohu zacházet do detailů, ale to, co dělám teď, má přímý vliv na velké množství lidí a skutečné mise. Zatímco na úrovni základny se moje práce dotýkala hlavně perimetru jedné letky, skupiny nebo maximálně křídla, teď je to úplně jiná liga. Jsem na tuto práci hrdý. Hrdý na to, že mohu dělat něco, co má skutečný dopad. A zároveň jsem hrdý na to, že sloužím prakticky na „domácí půdě“ – v Evropě, kde jsem vyrostl. Je to pro mě čest i uznání za všechnu dřinu a rozhodnutí, která mě na tuto cestu přivedla.

Jak vaše žena vnímá, že jste v aktivní službě a často v zahraničí?

Moje žena je v tomto životním stylu relativně nová – druhé manželství s Češkou, což je jiná kultura a mentalita, se mi rozpadlo také díky letectvu, jelikož jsem byl hodně vázaný misí, což bylo pro moji druhou ženu obtížné. S mou současnou ženou jsme se vzali teprve minulý rok. Je Američanka a má sice bratra u americké námořní pěchoty, který  několik let sloužil v Asii, takže věděla, do čeho částečně jde, ale realita je přece jen jiná, když se to začne týkat přímo vás.

Když jsme spolu začínali, absolvoval jsem několik TDY (temporary duty assignment), takže si částečně zvykala už tehdy. V USA to bylo pro ni jednodušší – měla zázemí, znala prostředí, mluvila jazykem. Teď, v Evropě, je to těžší. Neovládá místní jazyk, kultura je pro ni nová a musí si budovat novou síť přátel. Ale snaží se – chodí ven s naším psem, potkává se s lidmi, a například právě teď, zatímco odpovídám na tuto otázku, je s kamarádkami ve Francii na dámské jízdě.

Samozřejmě to není vždy lehké. Jsou místa, kam mě nemůže doprovodit, a věci, o kterých jí nemohu říct. Ale pomáhá jí fakt, že její nejlepší kamarádka – která nás mimochodem dala dohromady – sama dříve sloužila v armádě, takže jí může, kdykoliv potřebuje, zavolat a popovídat si o věcech, které s civilem neprobere. Je to silná žena. Věřím, že se s tímto životním stylem postupně srovná. A vím, že cokoliv přijde, zvládneme společně.

Až jednou ukončíte kariéru v letectvu, láká vás více návrat do ČR, nebo si splníte svůj dětský sen a stanete se policistou v USA?

Abych byl upřímný, původně jsem se k letectvu přidal právě proto, abych zvýšil své šance dostat se k policii. Nikdy jsem neplánoval, že v armádě zůstanu déle než čtyři, maximálně šest let. A teď? Sloužím už čtrnáctým rokem a do důchodu mi zbývá ještě šest let.

Po této evropské misi uvažuji o tom, že bych poslední tři roky strávil v zálohách (US Air Force Reserve) v Kalifornii a současně se ucházel o místo u policie – například v San Diegu, San Franciscu nebo Palo Altu. Touha stát se policistou je ve mně zakořeněná od mládí a nemůžu se jí jen tak vzdát. Všechny cíle, které jsem si v životě stanovil, jsem si zatím tvrdou prací splnil, a tenhle sen prostě musím zkusit. Je to ve mně a já nejsem typ člověka, který by to vzdal.

Chtěl bych sloužit alespoň pět let jako policista. Zvažoval jsem i možnost u Policie České republiky – v rámci předběžné komunikace jsem však narazil na spíše formální výklad požadavků a bylo mi sděleno, že s mým výučním listem bych mohl nastoupit jen na základní pozici. Přitom se nezohlednilo, že mám bakalářský titul z USA a dlouholeté zkušenosti z amerického letectva. Beru to jako odraz reality aktuálního nastavení systému, ne jako osobní překážku.

Právě proto si tento cíl pravděpodobně splním ve Spojených státech – prostředí, kde se mé zkušenosti a vzdělání dokážou uplatnit naplno. Ale kdo ví – možná jednou, až se vrátím zpět do Česka, se otevře i možnost předávat zkušenosti z armády a bezpečnostního prostředí právě doma. To by pro mě bylo nejen profesní, ale i osobní naplnění.

Až mi bude kolem padesátky, možná si pak sbalím věci a přesunu se zpět do České republiky – užít si důchod, cestovat, investovat, nebo třeba ještě nějakým způsobem pomáhat lidem. Určitě nechci jen tak sedět doma a nic nedělat. Potřebuji v životě něco, co má smysl – a služba lidem mi ten smysl vždy dávala.

A ano, v korporátu jsem vydělával dobré peníze – mám skvěle placenou práci v IT a mohl bych v tom bez problémů pokračovat. Ale i přes to všechno jsem cítil, že mi něco chybí. Peníze nejsou všechno. Raději se vzdám části komfortu a financí a budu dělat něco, co mi dává skutečný smysl. Práce, ve které mám možnost pomáhat lidem, být součástí komunity a třeba i někomu změnit život k lepšímu – to je pro mě cennější než výplata na účtu.

Jaké technologie či postupy, které dnes vidíte v USAF, by podle vás mohly být inspirativní i pro Armádu ČR?

Upřímně, necítím se oprávněn k tomu, abych srovnával USAF a Armádu České republiky. Nemám dostatek informací o vnitřním fungování AČR, a nerad bych vycházel jen z dojmů nebo neověřených informací typu „jedna paní povídala“. Myslím si, že každá armáda má svá specifika, priority a výzvy, a bez důkladné znalosti bych nerad dělal unáhlené závěry nebo komentáře.

Problém s rekrutací nových vojáků je v podstatě celosvětový. Týká se to i americké armády, resp. letectva?

Rád bych hned na začátku zdůraznil, že to, co řeknu, je můj osobní názor a v žádném případě to nereprezentuje stanovisko Ministerstva obrany USA (Department of Defense). Dnešní mladá generace má jiné priority, více možností v civilním sektoru a často také jiné vnímání armády než generace předchozí. To přináší složitosti při náboru. Co je ale zajímavé – podle mé osobní zkušenosti a zpětné vazby, kterou dostávám online – více dotazů „jak se přidat k americké armádě“ mi chodí od Evropanů než od Američanů. Nejvíc od Čechů, Slováků, Němců nebo Britů. Americká mládež mi takové dotazy posílá mnohem méně. Samozřejmě je to jen můj osobní pohled, založený na zkušenostech z komunikace s lidmi, a není to žádný oficiální průzkum ani oficiální stanovisko amerického ministerstva obrany. Je to ale zajímavý fenomén, který podle mě ukazuje rozdílné vnímání armády mezi jednotlivými společnostmi.