Francouzská cesta boje s terorismem? Nic pro nás

 23. 11. 2020      kategorie: Události

Francie, kolébka západní civilizace a kdysi centrum západního křesťanství, má vážné potíže. Země umění, vína, šansonu a radosti ze života je nemilosrdně konfrontována s agresivitou stoupenců radikálního islámu, narůstající přímo úměrně počtu legálních i nelegálních přistěhovalců z Afriky a zemí Středního východu. Její politická reprezentace jen neochotně přiznává islamizaci celých čtvrtí Paříže, Marseille i dalších měst a faktickou ztrátu kontroly francouzského státu nad územím těchto enkláv. Hoří světoznámé francouzské katedrály, prázdné kostely jsou vykupovány a přestavovány na mešity, roste závažná kriminalita spojená s aktivitami radikalizujících se muslimů a terorismus se pomalu stává realitou každodenního života obyčejných Francouzů.

shutterstock_340657367Foto: Francie, kolébka západní civilizace a kdysi centrum západního křesťanství, má vážné potíže. Země umění, vína, šansonu a radosti ze života je nemilosrdně konfrontována s agresivitou stoupenců radikálního islámu, narůstající přímo úměrně počtu legálních i nelegálních přistěhovalců z Afriky a zemí Středního východu. | Shutterstock

Co se to vlastně ve Francii stalo? Proč jsou na prvních místech zpráv z této země čím dál častější drastické záběry obětí teroristických útoků, než informace o krásách života? Odpověď na tyto otázky není ani zdaleka jednoduchá a kořeny současné neutěšené situace, s níž si současná francouzská vláda ani státní orgány neví rady, leží hluboko ve francouzské minulosti.

Francie, rozlohou největší stát Evropy se 67 miliony obyvatel, už od dob původní Francké říše, výrazně ovlivňovala vývoj a směřování Evropy a spoluvytvářela základy evropské civilizace. Karel Martel, její zakladatel, zlikvidoval historicky první pokus o invazi muslimů do Evropy, když roku 732 v bitvě u Tours se svým podstatně slabším vojskem porazil a prakticky zničil osmdesátitisícovou armádu pod vedením emíra Abd ar-Rahmána. Jeho nástupce, pozdější císař Karel Veliký, šířil ve střední a východní Evropě křesťanskou víru. Proč se současná Francie vydala cestou zcela opačnou?

Změna přicházela postupně už od 17. století. Vše začalo akcelerovat po druhé světové válce s přílivem velkého množství imigrantů z afrických a blízkovýchodních zemí v souvislosti s rozpadem francouzské koloniální soustavy. Neschopnost a také neochota „nových Francouzů“ přijímat evropský způsob života a integrovat se do francouzské společnosti spolu s okázalým ignorováním rostoucího sociálního napětí v komunitách imigrantů z různých částí světa ze strany politických představitelů země vedly k až k dnešnímu výraznému ohrožení sociální stability a národní identity země.

Dlouhodobé ignorování nepříznivého vývoje situace ze strany představitelů francouzského státu vedlo k radikalizaci islámu a nekontrolovatelnému šíření práva šaría na stále rozsáhlejším území Francie. Pro návštěvníky Francie se tato situace projevuje například až překvapivým počtem od hlavy k patě zahalených žen v ulicích i menších francouzských měst a množstvím islámských staveb. Původní francouzská kultura a křesťanské tradice jsou rozmělňovány a pozvolna se vytrácejí. Míra islamizace země již téměř přesáhla únosné hranice a projevuje se rovněž stále častějšími teroristickými útoky proti civilnímu obyvatelstvu a zejména jinověrcům.

Francouzská vláda se tak ocitá pod dvojím tlakem. Na jedné straně si původní obyvatelé Francie začínají uvědomovat, že situace je skutečně kritická a začínají po vládnoucí garnituře stále důrazněji požadovat radikální změny. Na druhé straně je pod stále tvrdším tlakem domácích i zahraničních promuslimských lobbistických skupin.

Prezident Macron se v poslední době snaží zklidnit situaci a posílit svou pozici doma i v zahraničí. Zahájil mediální kampaň proti islamizaci země, proti omezování svobod a práv původních Francouzů. Ve snaze zdůraznit změnu svého přístupu vyjádřil veřejně podporu svobodě projevu včetně práva zveřejňovat karikatury zesměšňující nejen tureckého prezidenta Erdogana, ale i proroka Mohameda. V oficiálním projevu zdůraznil, že občanská práva a svobody jsou hodnoty neodmyslitelně spjaté se základy Francouzské republiky.

Ve snaze uchovat si alespoň zdání mezinárodního vlivu se Francie pod jeho vedením stále více angažuje v bývalých afrických koloniích a rovněž na Středním východě. Má pro to ale i další důležité důvody. Prvním je snaha o omezení masivní migrace, podrývající bezpečnost a národní identitu Francie, druhým je radikalizace protifrancouzských sil v těchto zemích, ohrožujících francouzské ekonomické zájmy pod taktovkou nejen Turecka, Iránu a Kataru, ale nově i Číny.

Macronovým snahám se dostává široké publicity, ale jejich skutečné přínosy ke změně situace jsou mizivé. Totéž lze ostatně napsat i o francouzských snahách omezit vliv Turecka v Libyi, nebo o pokusech zapojit se do řešení vyostřené situace mezi Tureckem a Řeckem, dvěma spojeneckými zeměmi v NATO.

Macron se rovněž snaží mobilizovat co nejvíce evropských zemí pro společný boj proti radikálnímu islámu. Jeho kroky ale přišly pozdě, postrádají ideu, vizi a strategickou koncepci, chybí jim koordinace a plánovitost. Rok a půl před prezidentskými volbami, za situace, kdy země čelí existenčním hrozbám a její občané si to jasně uvědomují, se ukazuje, že Francie nemá v čele státu skutečného státníka s jasnou a srozumitelnou politickou a bezpečnostní vizí.

Můžeme si vzít z vývoje ve Francii nějaké poučení a uplatnit ho v českých podmínkách? Určitě ano. Pro zamezení „francouzské cesty“ je klíčové, aby bezpečnostní služby získaly kontrolu nad muslimskou komunitou v zemi a spolu s ostatními bezpečnostními složkami zabránily masové imigraci běženců z Afriky a zemí Středního východu na naše území. A je jedno, zda ilegální, legální, nebo vynucené. Stávající muslimská komunita na území ČR nesmí být rizikovým faktorem. Dá se toho dosáhnout vhodným formováním názorového prostředí, zdůrazňováním národní identity, vyzdvihováním tradičního způsobu života, tradičních hodnot a principů existence české společnosti. 

Je bezpodmínečně nutné zabránit všemi prostředky pokusům o radikalizaci části českých muslimů působením ze zahraničí, infiltraci českého muslimského prostředí bojovníky islámského státu a radikálními imámy. Důležitá je rovněž identifikace zdrojů financování aktivit muslimských komunit v ČR, jako je výstavba mešit a podobně. Všechna dosavadní opatření, jdoucí proti těmto zásadám, je nezbytné neprodleně přezkoumat a z úrovně státních orgánů zastavit.

K dosažení žádoucího stavu není třeba provádět zásadní zásahy do platné legislativy. I ta stávající dává českému státu nástroje k tomu, aby mohl čelit nežádoucí imigraci, tvrdě postihovat pokusy o radikalizaci české muslimské menšiny a bez větších nákladů zajistil integraci do našeho kulturního prostředí integraci těch migrantů, kteří mají skutečně šanci být pro nás přínosem. 

ČR má unikátní příležitost stát se první evropskou zemí, prosazující účinná opatření proti pronikání radikální islámské ideologie na své území a chránit stát a občanskou společnost před negativními dopady jejího šíření.

O autorovi

David Bohbot (* 14. dubna 1968 Haifa, Izrael) je bezpečnostní expert s českým občanstvím s hlubokými znalostmi bezpečnostní situace na Středním východě a boje proti terorismu. Je aktivním trenérem ozbrojeného i neozbrojeného boje zblízka, střelby a Krav Maga. Více než 16 let se věnuje profesionálně pojaté bezpečnostní osvětě na českých školách.

 Autor: David Bohbot