Francie si z války na Ukrajině odnáší jasné poselství: kdo ovládne drony, ovládne budoucnost válčení. Zatímco většina evropských států o tom stále debatuje, Paříž už koná. Buduje propojený ekosystém armády, velkých zbrojovek, start-upů i civilního průmyslu, testuje nové technologie přímo v bojových podmínkách a získává náskok, který se může stát klíčovým strategickým trumfem celé Evropy.

Ačkoliv se Francie války na Ukrajině přímo neúčastní, její armáda pečlivě sleduje, jak konflikt proměňuje moderní bojiště a jak z těchto lekcí vytěžit výhodu. Více než tři roky bojů jasně ukázaly, že budoucnost patří levným, rychle inovovaným a masově nasaditelným dronům. Francie na tuto realitu reaguje nejrychleji v Evropě: propojuje ozbrojené síly s velkými zbrojovkami, středními firmami, start-upy i civilním průmyslem a testuje technologie přímo ve válečných podmínkách na Ukrajině.

Ukrajina se pro Francii stala cennou vývojovou laboratoří. Vedle přímého know-how od ukrajinských jednotek posílá Paříž na frontu vlastní prototypy, aby je ověřila v prostředí radioelektronického boje a intenzivního rušení. Zkušenost z fronty zároveň přerámovala tradiční uvažování: zákopy nejsou bezpečné, těžká technika je zranitelná levnými FPV (first-person view) drony a přehltit protivníkovu PVO lze spíše rojem levných platforem než několika „dokonalými“ a drahými kusy.

Evropský program Eurodron měl přinést strategickou autonomii v těžké kategorii MALE, ale naráží na zpoždění i spory o parametry. Mezitím se projevilo, že operační efekt generují především levné, rychle obnovitelné systémy. Francie proto buduje paralelně decentralizovanou dronovou produkci, v níž se velcí hráči typu Airbus a Dassault potkávají s menšími firmami a mikrotýmy napojenými na frontu. V roce 2024 vznikl Dronový pakt (Pacte Drones Aériens de Défense) – vládní rámec, který jasně definuje armádní potřeby u kategorií do 150 kg, standardizuje některé komponenty, zrychluje přístup k financím a vytváří podmínky pro iterace v řádu měsíců místo let. Do paktu se zapojilo 96 společností různých velikostí a celý model stojí na zásadě, že poptávku nastavuje stát, zatímco inovaci a tempo doručuje průmysl.

Klíčovou roli hrají peníze a instituce. V letech 2024–2030 má francouzský obranný rozpočet vyčleněno zhruba 5 miliard eur na drony napříč složkami ozbrojených sil, přičemž veřejná investiční banka Bpifrance vytvořila v roce 2025 specializovaný fond přibližně 450 milionů eur na podporu obranných technologií. Tento kapitál umožňuje rychle škálovat perspektivní řešení včetně antidronových systémů a posouvá dopředu projekty, které by čistě komerční financování obtížně neslo.

Z fronty přicházejí i výrobní inspirace. Ukrajinci prokázali, že je možné vyrábět FPV drony přímo u bojové linie s pomocí 3D tisku a modulárních dílů. Francouzský start-up Per Se Systems proto s armádou testuje mobilní mikro-továrnu s 3D tiskárnami, schopnou vyrábět až desítky dronů za hodinu. Taková autonomní, decentralizovaná kapacita zkracuje cyklus doplňování ztrát a zvyšuje odolnost dodavatelského řetězce. Současně se rozjíždějí partnerství s civilním průmyslem – například automobilkami – a vznikají projekty výroby dronů přímo na Ukrajině. Jde o cennou zkušenost: v případě širšího konfliktu bude Francie potřebovat civilní kapacity pro válečnou produkci a získává náskok v jejich praktickém zapojení.

Konkrétní platformy dokazují, že zpětná vazba z bojiště není frází, ale metodou vývoje. Například dron Parrot ANAFI UKR byl od roku 2024 testován v bojových podmínkách a jeho konstrukce byla upravena pro prostředí silného rušení. Sebevražedný dron MV-25 OSKAR vznikl díky spolufinancování Agentury pro inovace v obraně a ministerstva obrany; na vývoji se podílely jak menší firmy, tak etablovaný výrobce Delair. Oba příklady ukazují, že priority se určují bojištěm – ne powerpointem.

Poučení pro Českou republiku je přímočaré. Nejde o to, že by v Česku chyběli schopní vývojáři či firmy; příklady jako AP-25 Bivoj, SkySpark nebo česko-ukrajinská UAC to vyvracejí. Konkrétní kroky podniká také zbrojní průmysl pod vedením Michala Strnada, který nedávno založil společnost AviaNera Technologies a.s., jejímž cílem má být „stát se významným hráčem v oboru UAS“ (bezpilotní letecké systémy).

Problém ovšem je, že české ministerstvo obrany nevykazuje dostatečnou touhu vybudovat silné a moderní dronové vojsko. Chybí zde soustředěná státní poptávka, finanční páky a procesy umožňující rychlé iterace a včasné nasazení. Česká cesta by měla stát na jasně zveřejněných capability profilech pro klíčové kategorie (FPV, ISR, loitering, cargo) s cílovými cenami a tolerancemi rušení, na otevřených konsorciích „velký + SME + start-up + akademie“, na výkupních garancích pro malé série a na zkrácené akviziční trase pro systémy s krátkou životností. K tomu patří pilotní „mikro-továrny“ u logistických uzlů AČR, standardizace rozhraní pro payloady, napájení a datové linky a pravidelná soutěžní testování v prostředí silného rušení.

Základem je, aby celý tento systém byl podporován poptávkou ze strany České republiky, stejně jako je tomu ve Francii. Je proto důležité, aby samotná AČR viděla v dronech svou budoucnost a dostatečně tlačila na novou vládu na prioritizaci dronových technologií.

Francie ukazuje, že rozhoduje tempo, škálovatelnost a odolnost. Kdo dokáže propojit státní poptávku s flexibilním průmyslem a průběžným testováním „u fronty“, ten bude v aliančním měřítku dodávat schopnosti, nejen sliby. Pokud Česká republika tyto prvky rychle nasadí, může brzy získat portfolio levných, účinných a exportovatelných dronových řešení a posílit svou relevanci v NATO i na evropském trhu obranných technologií.

Mgr. Miroslav Plundrich, Ph.D.  

Miroslav Plundrich vyučuje na Katedře politologie a mezinárodních vztahů na Západočeské univerzitě v Plzni. Ve svém výzkumu se věnuje negativním nestátním aktérům v mezinárodním systému. Zabývá se i euroatlantickými vztahy, zahraniční politikou USA a VB, blízkovýchodní problematikou a migrací. V současné době spolupracuje s AČR při osvětě mezi občany nad obranou ČR. Mimo jiné prováděl speciální analýzy pro MVČR. V neposlední řadě je zakladatelem Bezpečnostní konference v Plzni. 

Bc. Martin Růžička

Martin Růžička je studentem magisterského studia mezinárodních vztahů na Západočeské univerzitě a bezpečnostním analytikem platformy „Bezpečnostní konference v Plzni“. Zaměřuje se na rivalitu mocností, zahraniční politiku a bezpečnostní studia. Podílí se také na výzkumných projektech týkajících se otázek vnitřní bezpečnosti, věnuje se analytické činnosti a přispívá k psaní akademických a žurnalistických článků.