Bezpečnostní prostředí v Evropě se zásadně změnilo a varovací doba pro případný konflikt se dramaticky zkrátila. NATO se vrací k základnímu poslání, tedy kolektivní obraně, a Česká republika stojí před zásadní otázkou, zdali je na tento scénář připravena. O tom jsme hovořili se zástupcem náčelníka Generálního štábu – inspektorem AČR generálmajorem Miloslavem Lafkem.

Pane generále, když se podíváme na současnou bezpečnostní situaci – v jakém prostředí se dnes Česká republika nachází?

Česká republika se v současné době nachází ve velmi nepříznivé a nepředvídatelné bezpečnostní situaci. Na území Evropy od ukončení 2. světové války již čtyři roky zuří válka mezi dvěma státy, agresivním Ruskem na jedné straně a na straně druhé napadenou Ukrajinou. Rovněž se zvýšila míra rizika napadení států NATO. Konflikt na Ukrajině jasně ukázal, že použití vojenské síly jako nástroje k prosazení politických cílů je zpět. Zásadní problém je, že se nám dramaticky zkrátila varovací doba. Dříve se počítalo s tím, že máme 10 až 15 let na přípravu na potenciální konflikt. Dnes se bavíme spíše o týdnech nebo měsících. A to zásadně mění způsob, jakým musíme přemýšlet o přípravě a zajištění vlastní obrany v kontextu kolektivní obrany.

NATO se v posledních letech výrazně proměnilo. Co je podle vás hlavní změnou?

Po letech, kdy NATO řešilo převážně krizové situace mimo své území, se Aliance, na základě vývoje bezpečnostní situace zejména v prostoru Evropy, vrátila ke svému základnímu poslání – tedy ke kolektivní obraně. K zajištění vlastní obrany a bezpečnosti byl vytvořen koncept odstrašení a obrany. Cílem není jen být schopen reagovat na vojenský konflikt, ale především tomuto konfliktu předejít, a to tím, že potenciální protivník bude od tohoto úmyslu odrazen. Tedy, aby vůbec nezačal. To znamená mít schopnosti a realizovat řadu opatření, které protivník vnímá jako dostatečně silné a věrohodné. A to se netýká jen armády, ale celého systému Aliance a jednotlivých států.

Když mluvíte o odstrašení – co si pod tím konkrétně představit?

Odstrašení je schopnost a vůle Aliance a jednotlivých států odradit potenciálního protivníka od agrese, a to tím, že protivník vnímá náklady a rizika útoku jako nepřijatelné ve vztahu k očekávaným přínosům. Cílem odstrašení není vést válku, ale zabránit jejímu vzniku. Odstrašení lze také chápat jako kombinaci vojenských, politických a ekonomických opatření.

Jaké scénáře by tedy mohly nastat přímo pro Českou republiku?

Co se týká potenciálního vojenského scénáře ohrožení České republiky, je nutno vycházet ze současného hodnocení NATO, které pracuje se dvěma hlavními hrozbami – Ruskem a terorismem. Na tyto scénáře jsou vypracovány jednotlivé obranné plány, ve kterých je rovněž zahrnuta Česká republika, a to jak z pohledu svého geografického umístění, tak z pohledu požadavků, které jsou na ni a na její ozbrojené síly kladeny.

České území by s největší pravděpodobností nebylo v první fázi přímou bojovou zónou. To ale neznamená, že by se nás konflikt nedotkl. Musíme počítat například se splněním spojeneckých závazků o kolektivní obraně, což představuje vyslání našich jednotek do operací mimo území státu, na vlastním území zajištění masivní podpory spojeneckých vojsk a dále pod národním velením zajištění obrany a bezpečnosti vlastního území. Z pohledu možného ohrožení je nutné počítat s přímými a nepřímými dopady případného vojenského konfliktu, jako jsou například raketové a letecké útoky na klíčovou infrastrukturu, včetně narušení energetických zařízení a klíčové komunikační a dopravní infrastruktury, kybernetické útoky, případné sabotáže, teroristické útoky, dezinformace a další. Našim cílem je vyřešit případný konflikt za naší aktivní účasti tam, kde vznikl, tedy nedopustit, abychom jej museli řešit na našich hranicích nebo území.

To znamená, že by Česká republika hrála spíše roli zázemí?

Ze zkušeností ze současných vojenských konfliktů a z dosahu jednotlivých zbraňových systémů již nelze jednoznačně hovořit o tom, kde je bojová zóna a kde je zázemí. Nicméně předpokládáme, že by Česká republika byla tranzitní a podpůrnou zemí. Museli bychom zabezpečit přesuny vojsk, jejich ubytování, zásobování, zdravotnické zázemí a další s tím spojené požadavky.

Zároveň ale musíme zajistit, aby stát fungoval – aby běžela ekonomika, aby fungovaly služby, aby byla zabezpečena ochrana obyvatelstva, jeho bezpečnost a aby byly zajištěné základní životní potřeby.

Ve své přednášce jste byl poměrně kritický k připravenosti České republiky. V čem konkrétně zaostáváme?

Pokud se na to podívám z vojenského hlediska, armáda se stále potýká se smazáním dlouhodobého dluhu v budování schopností, které jsou po nás požadovány z úrovně Aliance a které také potřebujeme k zajištění našeho území. Přezbrojení armády na moderní zbraňové systémy a techniky je složitý a zdlouhavý proces, který neodpovídá současné bezpečnostní situaci, tedy urgenci na tento vývoj. Armádě stále chybí personál, a to i přesto, že byla přijata řada opatření v oblasti personálu a samotné rekrutace. Máme problém se zálohami. Aktivní záloha je rovněž vytvářena pomalým tempem a pouze částečně je schopna doplnit požadované schopnosti k zajištění obrany. Dalším problémem je tvorba a použití tzv. povinné zálohy. Současná legislativa nám neumožňuje její tvorbu, respektive výcvik a použití v míru. Zde nás čekají rozsáhlé práce na úpravě branné legislativy, která neodpovídá současným požadavkům a byla vytvořena na zcela odlišnou bezpečnostní situaci.

Další problémy vidím ve zdlouhavých akvizičních procesech v oblasti zajištění obrany. Náš stát si zatím příliš nevyhodnotil zkušenosti z konfliktu na Ukrajině, a to nejen z hlediska armády, ale celého státu. Je nutné přehodnotit celkový přístup, tzv. celospolečenský nebo celovládní, k zajištění obrany včetně integrovaného obranného systému. Samotnou kapitolou je tolik diskutovaná výše finančních prostředků vynakládaných na armádu, respektive na obranu. Armáda má vydefinované potřeby k realizaci projektů ve všech oblastech, ale vzhledem k dostupnosti financí je jejich realizace pouze částečná a řada z nich je odsouvána v čase, což samozřejmě vede k jejich prodražování a armáda nedisponuje všemi schopnostmi nezbytnými k operačnímu použití. Řada úkolů je stále před námi.

Zmínil jste také koncept „celospolečenské obrany“. Co to znamená v praxi?

Celospolečenský přístup k obraně je pojetí obrany státu, v němž se na zajištění odstrašení, přípravy k obraně, obrany území a udržení základních funkcí státu systematicky a koordinovaně podílejí všechny složky společnosti, nikoli pouze ozbrojené síly. Tento přístup zahrnuje státní správu, územní samosprávu, ozbrojené síly, ostatní bezpečnostní sbory, integrovaný záchranný systém, hospodářství, soukromý a nevládní sektor i občany.

Jak velkou roli dnes hraje tzv. hybridní působení?

Hybridní působení lze charakterizovat jako koordinované a dlouhodobé uplatňování vojenských i nevojenských nástrojů moci potenciálního protivníka s cílem oslabit naši bezpečnost a obranyschopnost, stabilitu a rozhodovací schopnosti státu, a to bez formálního vyhlášení války a zpravidla pod prahem ozbrojeného konfliktu. V oblasti obrany je hybridní působení zaměřeno zejména na narušení fungování obranného systému státu, jeho schopnosti odstrašení, přípravy k obraně a velení, a na rozklad společenské soudržnosti a odolnosti.

Co by tedy měla Česká republika udělat v nejbližších letech?

Pokud by se na to dalo rychle odpovědět, asi z mého pohledu bych se zaměřil na tyto oblasti:

1. Vyhodnotit konflikt na Ukrajině, a to z širokého pohledu, například: funkčnosti státu, průmyslu, ochrany obyvatelstva, vojenského hlediska a další, a tyto zkušenosti přenést do výstavby bezpečnostního a obranného systému České republiky.
2. Zrychlit modernizaci armády včetně akvizičních procesů
3. Zmodernizovat integrovaný obranný systém na bázi celospolečenského přístupu
4. Začít reálně testovat krizový systém státu na krize velkého rozsahu s dopady na celý stát
5. Zapojit průmysl a společnost do přípravy na vojenskou krizi

A hlavně – přestat si myslet, že máme čas. Nemáme.

Pane generále, často se dnes mluví o tom, že Rusko testuje hranice NATO. Vidíte to stejně?

Nejde jen o vojenské aktivity, ale o celou škálu působení – od hybridních operací přes kybernetické útoky až po testování reakcí jednotlivých států, jak to vidíme v podstatě denně. Rusko systematicky zkoumá, kam až může zajít, aniž by vyvolalo jednotnou reakci Aliance. A každá slabá nebo opožděná reakce tu hranici posouvá. Testování NATO ze strany Ruska je systematické, převážně nekinetické a nízko‑prahové působení, jehož cílem je ověřit reakční schopnosti, soudržnost, rozhodovací procesy a věrohodnost odstrašení NATO, aniž by došlo k formálnímu překročení prahu ozbrojeného útoku dle čl. 5 Washingtonské smlouvy.

Z vašeho pohledu – hrozí reálně konflikt NATO s Ruskem?

Ano, konflikt NATO – Rusko je považován za možný, ale ani NATO ani Rusko jej v současnosti neusilují vyvolat úmyslně, nicméně nelze jej vyloučit. Reálná hrozba, tedy napadení některé členské země Ruskem, zde existuje. Problém je, že konflikt nemusí začít klasickým způsobem. Může jít o postupnou eskalaci – hybridní operace, incidenty na hranicích, sabotáže. A najednou se ocitneme v situaci, kdy už bude velmi těžké říct, kde je ta hranice mezi mírem a válkou.

Jak vnímáte jednotu NATO? Narážel jste na to, že není samozřejmá.

Jednota je základ. Bez ní odstrašení a kolektivní obrana nefungují. Pokud protivník vidí, že se státy Aliance liší v přístupu, v politice nebo v ochotě investovat do obrany, tak to vnímá jako slabinu. A slabiny se v geopolitice vždy testují. Bohužel dnes vidíme, že ta jednota není tak pevná, jak by měla být.

Jak velký problém je podle vás podfinancování obrany v Evropě?

Je to zásadní problém. Obrana není něco, co se dá dohnat ze dne na den. Budování schopností trvá roky – někdy i dekády. A pokud investice odkládáme, vytváříme si dluh, který pak velmi těžko doháníme. Navíc obrana není jen o technice, ale i o lidech, logistice, zásobách. A právě v těchto oblastech máme velké rezervy.

Zmínil jste také problém personálu. Je to dnes jedna z největších slabin?

Ano. Technologie je důležitá, ale bez lidí je k ničemu. Česká armáda je dnes podstavová. A to není jen náš problém – podobnou situaci musí řešit většina evropských armád. Pokud chceme být schopni plnit závazky vůči NATO a zabezpečit naši vlastní bezpečnost a obranu, musíme řešit nejen nábor, ale i motivaci a udržení lidí. Jedná se nejen o jejich vstup do profesionální armády, aktivní zálohy, případně do přípravy povinné zálohy, ale i o zapojení občana státu do obrany, například formou dobrovolného vojenského výcviku a přípravy na krizové situace.

Co by podle vás znamenal konflikt pro běžného občana České republiky?

Konflikt by se neprojevil jen v bojové zóně, ale měl by pravděpodobně dopad i na území České republiky. Jedná se o možné působení, respektive podporu spojeneckých vojsk na území ČR, ale i možné vedení vojenských operací, sabotáží a teroristických útoků protivníka na naše území s cílenými útoky na vojenskou infrastrukturu, objekty důležité pro obranu státu, kritickou infrastrukturu státu, průmysl, dopravní infrastrukturu, vedení dezinformačních kampaní apod. Dopady by byly pravděpodobně každodenní: výpadky energií, omezení dopravy, nedostatek některých komodit, omezení základních potřeb obyvatelstva, zvýšená bezpečnostní opatření včetně omezení pohybu. A právě na to musí být společnost připravená – nejen psychicky, ale i prakticky.

Když to shrneme – kde je dnes největší slabina České republiky?

Největší slabina je v tom, že si stále plně nepřipouštíme realitu. Máme pocit, že jsme daleko od konfliktu. Ale geograficky i strategicky jsme jeho součástí. Pokud nezměníme myšlení a nezačneme jednat rychleji, může nás realita dohnat nepřipravené.