Po roce 2022 prochází naše armáda zásadní proměnou a vrací se k přípravě na konflikt vysoké intenzity i obranu východního křídla NATO. Velitel Velitelství pro operace Armády ČR generálporučík Václav Vlček v rozhovoru pro CZ DEFENCE otevřeně hovoří o multidoménových operacích, nedostatku personálu, budování protivzdušné obrany, logistice i o tom, proč už armáda necvičí „fiktivní scénáře“. Rozhovor se věnuje také zkušenostem z války na Ukrajině, zavádění nových technologií a schopnosti Armády České republiky reagovat na krizové situace v reálném čase. Generál Vlček zároveň popisuje, jak se po roce 2022 změnila role samotného velitelství i jeho spolupráce s aliančními a civilními strukturami.

Video: Rozhovor s velitelem Velitelství pro operace AČR genpor. Václavem Vlčkem / CZ DEFENCE

Pane generále, jak se podle vás proměnila role Velitelství pro operace Armády České republiky po roce 2022 z hlediska reálného velení silám a jejich připravenosti k nasazení?

Velitelství pro operace vzniklo v roce 2020 a od roku 2022 má tento přerod dvě roviny. První rovina je mezinárodní, a to je podstatně větší spolupráce s velitelskou strukturou NATO. Nás v tomto případě jako region Střed zajímá Společné operační velitelství NATO a naše vzájemná spolupráce, tzn. spolupráce při plánování, podávání informací a společném hodnocení situace, případně plánování nějaké reakce. To je rovina číslo jedna. Rovina číslo dvě, která se protíná přes Velitelství pro operace, je ta nová dimenze, která spočívá ve spolupráci s ostatními hráči v rámci státu. Už to nebude pouze armáda, která řeší nějakou dílčí krizovou situaci, ale je to přístup celého státu. Pro nás tedy primárně spolupráce se složkami ministerstva vnitra, Policií České republiky, hasiči a pak samozřejmě i Správou státních hmotných rezerv. To jsou pro nás hráči, kteří budou podstatní při celkovém komplexu obrany území České republiky.

Dá se tato spolupráce cvičit?

Dá se to cvičit. Není to jednoduché. V každém případě v loňském roce proběhlo cvičení Odolné Česko 2025. A to je právě ten formát, který řeší obranu území České republiky, ale ne samostatně, nýbrž v komplexu a v rámci NATO. To znamená, že řešíme souběžně tři možné úkoly, které se nám protínají. První z nich je plnění závazků vůči NATO, tedy článek 5 – kolektivní obrana. Dále máme Host Nation Support, tedy podporu sil NATO na našem území. A poslední, kde je ta spolupráce, je právě obrana území České republiky v rámci celostátního přístupu, tedy spolupráce v rámci Odolného Česka 2025. Měli jsme možnost spolupracovat jak s policií, tak s hasiči, ale snažíme se to přenášet i na ostatní ministerstva v rámci České republiky, protože například otázka podpory jednotek na našem území bude spočívat i v tom, že ostatní ministerstva nám v tom mohou pomáhat. V tomhle konkrétním případě třeba ministerstvo zdravotnictví z hlediska poskytování zdravotní péče. Další věcí je policie. Tady bude velké množství úkolů na našem území z hlediska sabotáží, diverzí a dalších útočných operací, které budou zahajovány a prováděny v rámci hybridních operací. Je to primárně úkol policie, ale my hledáme hranici spolupráce mezi policií a armádou, případně jak tyto věci řešit společně.

Nicméně středobodem je Armáda České republiky. Jak jsme na tom jako armáda se schopností vést boj vyšší intenzity a čelit vyspělému nepříteli?

Poslední dobou je slovo „schopnosti“ citováno skoro všude, bez ohledu na to, co to vlastně reálně znamená. My se musíme podívat na velikost naší armády. Tato armáda má dvě brigádní úkolová uskupení, takže nepovedeme rozsáhlou válku samostatně. My jsme součástí NATO, takže naše brigády zapadají do celků divizí, divize do sborů. A tímto vytváříme nějakou společnou velkou sílu. Když si to představíme v reálu, sbor může mít až 100 tisíc vojáků. Teď už to asi zapadne do nějakého komplexu. Takže my prostě jdeme do toho, že musíme mít připravená dvě brigádní úkolová uskupení, aby byla plnohodnotným partnerem v rámci divize a splnila své poslání. A tady jsme u těch schopností. Je to schopnost brigádního uskupení splnit svůj úkol v sestavě divize. Tento úkol jsme schopni splnit. Procvičuje se to? Ano. Poslední cvičení proběhlo minulý rok. Bylo to cvičení Amber Lionheart, které proběhlo ve spolupráci s polskou stranou, konkrétně s divizí Severovýchod. Cílem tohoto cvičení bylo provést certifikaci velitelství 7. brigádního úkolového uskupení. A to dopadlo dobře. Ano, máme problém z hlediska počtu lidí, tedy doplnění personálu, který potřebujeme. Ano, je tam zastaralá technika. Ale to stále nemůže znehodnotit fakt, že musíme splnit své poslání.

A schopnost reakce? Jak rychle je schopna armáda reagovat – okamžitě, nebo v řádu hodin či dní?

My jsme přijali tzv. NATO Force Model. V roce 2025 jsme tento model uplatňovali v rámci naší armády. To bylo úkolem Velitelství pro operace ve spolupráci s našimi silami – vzdušnými silami, pozemními silami, teritoriem atd. Takže my jsme ten model jako takový rozpracovali do našich podmínek. Zaprvé tedy schopnosti jednotlivých součástí tohoto modelu, za druhé doby pohotovosti, které jsou pevně stanoveny, a dále aktivační mechanismus, jakým způsobem aktivovat síly a přesouvat je tam, kam patří. To se procvičuje pravidelně a my to zkoušíme aktuálně na síle praporu, konkrétně na Slovensku, kde je mnohonárodní brigáda Slovensko pod velením Španělska. Každý rok tam probíhá cvičení Strong Lineage, kde právě zkoušíme mechanismus posílení této brigády jedním praporem, a to v reálném čase. Takže reálná aktivace, reálný čas přesunu, rozmístění a plnění úkolů v místě.

Jak Velitelství pro operace přispívá k plnění aliančních cílů NATO?

Ta role je specifická. Už jsem zmiňoval, že od roku 2022 děláme dvě zásadní změny v rámci tohoto velitelství. Ta první je velmi detailní spolupráce, téměř každodenní, s operačním velitelstvím NATO. To je to nejpodstatnější – že jsme propojeni, navzájem se známe, víme, jaké jsou postupy, a lidé z Velitelství pro operace se účastní plánovacího cyklu řízení operací a cvičení. Teď například probíhá cvičení Steadfast Deterrence, kde příslušníci Velitelství pro operace společně s dalšími schopnostmi cvičí některé scénáře. To je ta první věc. Ta druhá rovina je spolupráce s civilním sektorem pro celostátní, celovládní přístup. To bylo v minulosti pro nás velkou neznámou, protože naším úkolem bylo krizové řízení, tedy spíše operace menšího charakteru mimo naše území, a neřešili jsme otázku konfliktu vysoké intenzity. Takže ten přerod spočívá v tom, že teď nejde pouze o to, co někam posíláme a s kým spolupracujeme, ale hlavně o to, jak se díváme na obranu našeho území a jak ji vnímáme.

To je poměrně složitý proces přeměny. Jak složité je vlastně změnit směřování armády?

Když se obecně podíváme na jednotky, bavíme se v rámci naší armády o brigádních uskupeních. Ano, mají určitý počet lidí, nejsou to velké celky. Ale když se podíváme na NATO, bavíme se o sborech, což jsou opravdu velké celky – 100 tisíc lidí. Primární je vycvičit štáby. Štáb Velitelství pro operace prochází trvale nějakým přerodem a naším úkolem bylo vytvořit strukturu Velitelství pro operace, která bude schopná vést multidoménové operace. To je v podstatě nový směr v rámci NATO. To znamená, že když byly operace krizového řízení, převážná část se odehrávala v pozemní doméně, částečně podporované vzdušnou. Ale to bylo všechno. Teď víme, že konflikt vysoké intenzity bude probíhat ve všech doménách, včetně kybernetické a vesmírné. To znamená, že musím naučit svůj štáb operovat ve všech doménách. Ano, nemáme námořní doménu, ale to neznamená, že nerozumíme tomu, jak funguje. Především musíme vnímat, že budeme součástí větších celků v rámci NATO a efekt v pozemní doméně může vytvořit loď nebo námořní síly, které vyšlou rakety s plochou dráhou letu na konkrétní cíle a tím umožní operaci pozemních sil. Mým úkolem je postupně toto můj štáb naučit. Vždycky říkám, že aby se štáb v tomto vycvičil, trvá to od počátku tři až pět let. Záleží na tom, kolik času dostaneme a kolik prostředků. Ale není to primárně o penězích, je to o lidech. Pokud lidé nepochopí technologii a základní principy multidoménových operací, nebude to fungovat nikdy.

To ale vyžaduje personální stabilitu. Musíte mít stabilní tým.

To se samozřejmě nestane, protože rotační cyklus v rámci armády je tři až čtyři roky. To se stává i u nás. Vždycky se to ale musí udělat tak, aby neodešli všichni současně. Vždycky někdo zůstane, posouvá to dál a udržuje v rámci kolektivu to, čemu já říkám skupinové vědomí a povědomí. A pak to předává těm dalším. To je ten cyklus. Podstatné pro nás je, že lidé, kteří chodí na Velitelství pro operace, se něco naučí a buď přecházejí na velitelské funkce na taktickém stupni, anebo přecházejí na sekce Generálního štábu. Takže je to pro nás win-win situace, kdy jsme schopni naše know-how přenášet tam, kam potřebujeme. Jsou to naši „vyslanci“, kteří říkají: Velitelství pro operace umí tyto věci a bude po vás chtít toto.

Kdyby vám dnes odpoledne někdo zavolal, že potřebuje nasazení naší armády, které schopnosti dnes považujete za skutečně plně operačně použitelné?

To je otázka, která se těžko uchopuje, protože nositeli schopností jsou u nás taktické jednotky. Tím nejvyšším prvkem je brigáda. A jde o to, na co se vlastně ptáme. Brigáda má konkrétní úkol, musí být schopná plánovat operaci, vést útočnou, obrannou nebo zadržovací operaci a podobně. To jsou všechno schopnosti, podle kterých posuzujeme schopnost jednotky fungovat. Pokud se tedy ptáme na schopnost, musíme jít zpátky k NATO Force Modelu, kde říkáme: Tyto jednotky jsou v této době pohotovosti. Připravenost řešíme na základě certifikace jednotek. V naší armádě funguje model NATO jak pro pozemní, tak vzdušné síly, kdy provádíme hodnocení bojové připravenosti jednotek. Takže víme, že máme určitý set jednotek, které v rámci hodnocení své bojové připravenosti prokázaly konkrétní schopnosti a jsou schopné nasazení. Nejde o jednu konkrétní malou schopnost, ale o jednotku jako celek, která je nositelem schopnosti. Máme jednotky v různých druzích pohotovosti. Jsou tam velmi krátké reakční doby, a to už je o připravenosti a schopnosti se někam přesunout. Naší výhodou je, že jsme ve středu Evropy a náš úkol je víceméně východní křídlo. Když se díváme na NATO Force Model a na to, co se plánuje pro východní křídlo, jsou to lokality, kam jsme schopni dojet buď po zemi, po komunikacích, nebo vlakem. V současné době plánujeme cvičení Odolné Česko 2027, kdy už součástí námětu a samotného cvičení bude přesun do lokalit, kde by ty brigády potom reálně působily.

Slyšel jsem, že příští cvičení má být i se zapojením obyvatel. Je to pravda?

To asi nebude úplně pravda. Celkový záměr byl dostat cvičení na strategickou úroveň, tedy na Generální štáb, ministerstvo obrany, ale potom i na ostatní složky státu. Především se jedná o hlavní místo řízení obrany státu. My chceme, aby tento prvek cvičil tzv. štábní cvičení a zjistil, co to vlastně obnáší. Pokud by se totiž spustil článek 5 a dvě brigádní uskupení plnila své úkoly, tak to vyslání stojí nějaké peníze. Stát na to musí reagovat. Musí s tím pracovat ministerstvo financí, bude zde velký tranzit ostatních jednotek, takže například ministerstvo zdravotnictví musí uvolnit kapacity nemocnic, Policie ČR bude muset uvolnit komunikace, dálnice a podobně, aby byly konvoje schopny tranzitu. A my se snažíme všechny tyto věci přenést na ostatní složky státu, aby s námi spolupracovaly a pochopily svoji roli v tomto procesu. Už to nebude armáda samostatně, která použije vojenskou policii k dopravě dvaceti vozidel. Tady pojede tisíc vozidel, a to už je úplně jiný příběh.

Když se vrátíme zpět k Velitelství pro operace. Kde vidíte největší mezery? Je to velení, logistika, palebná podpora?

Velitelství pro operace používá všechny tyto schopnosti. My víme, jak je na tom armáda, protože provádíme nebo se podílíme na hodnocení bojové připravenosti. Teď jde o to, abychom byli schopni tyto věci použít v náš prospěch a pochopit každou složku. A tady se vracíme k multidoménovým operacím. Já učím svůj štáb, že budeme věci integrovat dohromady a synchronizovat je, jak ve vojenské, tak v civilní části. A to je ta největší výzva. Abychom toho dosáhli, musíme postavit informační systém jak ve vojenské, tak v civilní části, který bude mít schopnost se integrovat a vzájemně spolupracovat. Před měsícem proběhlo cvičení FIE 26, které jednu svoji část zaměřilo právě na spolupráci s civilním sektorem, aby byli schopni se propojit. Vzniká nový informační systém, protože i armáda potřebuje vědět: tady zasahují hasiči, tady je nasazená policie, tady probíhá taková akce, tady bude potřeba armáda, anebo tady budeme potřebovat zdroje z civilu, protože už je nemáme ve vlastních skladech.

V návaznosti na certifikační cvičení v rámci Mnohonárodní divize Severovýchod, kterého se účastnila naše 7. mechanizovaná brigáda, splňuje naše armáda požadované parametry interoperability, rychlého přesunu a nasazení jednotek?

Existují na to konkrétní plány. Nás se týká regionální plán Střed. A jak už jsem říkal, naše výhoda je, že jsme ve středu Evropy, takže východní křídlo je pro nás dosažitelné po komunikacích nebo vlakem. Ty brigády, prapory a další součásti brigádních uskupení jsou hodnoceny a mají své certifikace. Náš největší problém aktuálně není technika, ale počet lidí. To znamená, že hlavní parametr, na který vždy narazíme, je nenaplněnost jednotek. Jednotka například nemá 90 nebo 100 procent personálu, ale třeba jen 73 procent. Cvičení, které jste zmiňoval, certifikační cvičení vytvořené divizí Severovýchod pro 7. brigádní úkolové uskupení, bylo postaveno primárně na interoperabilitě velitelství brigády. Divizi úplně nezajímá, jak fungují naše jednotlivé prapory, pokud splňují určité parametry. Zajímá ji, jakým způsobem velitelství brigády plánuje, předává informace a plní úkoly. Aby tohle mohlo fungovat, musí být propojenost systémů. My máme národní utajovaný systém, Poláci mají svůj systém, a vznikl požadavek na tzv. Mission Network, síť určenou pro konkrétní misi, v tomto případě pro plnění regionálního plánu Střed. My máme operační taktický systém velení a řízení pozemních sil a ten jsme propojili se systémem divize. Byli jsme schopni předávat informace polské divizi, přebírat úkoly, dělat společný targeting, tedy předávání informací o cílech a způsobech působení na ně. To znamená vytvářet společný operační obraz. Velitel divize potřebuje přesně vidět, jak na tom naše brigáda je, v jakém prostředí působí, zda jí docházejí síly a prostředky, jestli nepotřebuje posílení a podobně. A to všechno se nám v rámci cvičení povedlo.

Pokud jde o systém velení a řízení a změny, které v posledních letech probíhají, jak se to projevuje ve výcviku a na cvičeních?

Tohle bude velká výzva do budoucna. Už dnes máme nové technologie, ale jak se říká, i u mobilního telefonu lidé využívají tak pět, maximálně deset procent možností, pokud to nejsou opravdu specialisté. A v armádě jsme na tom úplně stejně. Máme nová spojovací vozidla, nové spojovací prostředky, nové počítače a nové systémy velení a řízení. Ale musíme lidi naučit tyto systémy za prvé udržovat v provozu a za druhé využívat maximum jejich schopností. A to nebude otázka jednoho dne. Všichni si vždycky mysleli, že zavedením těchto systémů budeme moci snížit počty lidí. Jenže bude to přesně naopak. Údržba těch systémů bude vyžadovat další a další experty.

Říká se, že logistika je základem úspěšné vojenské operace. Náš úkol v rámci Aliance se jmenuje Host Nation Support. Jak reálně jsme logisticky připraveni na střet vyšší intenzity?

Host Nation Support se nás bude týkat především z hlediska tranzitů a případně pobytu jednotek na našem území. Tohle máme vyzkoušené v podstatě každý rok. Probíhá minimálně jeden až dva velké přejezdy, především amerických jednotek. Někdy až v síle brigády, což je přesně to, co je naším úkolem. V jeden okamžik zabezpečit přesun jedné brigády. Takže jsme schopni toto udělat. Máme k tomu vytvořené síly a prostředky a zatím se nám nestalo, že by s tím byl problém. Probíhá velmi detailní plánování, kudy pojedou, kde budou zastávky, jaká bude reakce v případě nehody nebo poruchy techniky a podobně. Jiná otázka ale je, jak jsme na tom z hlediska logistiky pro udržení jednotek v operaci v zahraničí, konkrétně třeba na východním křídle. V minulosti jsme logistiku hodně ořezávali, protože jsme předpokládali operace menší intenzity a menšího rozsahu, kde bude vždy národní podpůrný prvek, který bez větších problémů nastaví řetězec zásobování potravinami, vodou, municí a podobně. Navíc v těchto operacích nebyla taková spotřeba bojové techniky ani munice. To všechno bylo výrazně zmenšeno a teď to musíme pro potřeby brigád znovu navýšit. Konkrétně národní podpůrné prvky a třetí úroveň logistiky. Tu v současnosti prostě nemáme a budeme ji muset dobudovat.

Chápu správně, že skončila éra misí v Asii a Africe a že se teď plně orientujeme na východní křídlo NATO?

Tahle éra je evidentně pryč. Já jsem to říkal už před několika lety našim vojákům – připravte se na to, že budoucnost bude o nasazení na východním křídle a že valná většina armády bude v různých druzích pohotovosti. Když se podíváme dnes, máme tady malé operace Evropské unie – Bosna a Hercegovina, námořní operace Irini a Aspides ve Středozemním moři, máme MFO na Sinaji – ale to jsou opravdu malé operace. Absolutní těžiště je dnes na východním křídle. Litva, Lotyšsko, Slovensko, Polsko.

Čili když vojáci cvičí, tak už tímto směrem?

Přesně tak. Změna v rámci NATO spočívá v tom, že už nebudeme řešit fiktivní scénáře. Doba, kdy se vymýšlel nějaký fiktivní nepřítel a na to se navazovaly různé incidenty a situace, je pryč. Současné velení NATO chce po jednotlivých státech i po Alianci, aby se cvičilo podle reálných scénářů. Říká jasně: máte regionální plán Střed, tak cvičte to, co je v plánu. Pokud je tam problém, plán upravte nebo změňte strukturu sil. Takže už to nebude hraní si na vojáčky, ale plnění konkrétního úkolu. A stejně je to i u nás. Jsme provázáni s regionálním plánem Střed a na něj navazuje náš český plán obrany, kde řešíme naše území a naše závazky. Ne fikce, ale realita.

Zmínil jste, že jsme součástí uskupení o síle zhruba 100 tisíc vojáků. Které schopnosti bychom měli rychle dobudovat nebo rozšířit, abychom byli schopni bránit své území v konfliktu vysoké intenzity?

Rychlé nebude asi nic. To je potřeba si říct otevřeně. Armádě dnes chybí zhruba sedm tisíc vojáků a dalších pět tisíc příslušníků aktivní zálohy. To jsou obrovská čísla. Čekáme, že po zlepšení podmínek služby a zvýšení platů se nám podaří zvýšit reputaci armády, což už dnes začíná fungovat. Plus samozřejmě snaha armády být vidět v médiích a informovat veřejnost o možnostech služby. Takže první a zásadní věcí je personál, vojáci a aktivní záloha. Bez toho se dál nepohneme. Další otázka je, co budovat prioritně. Když se podíváme na konflikt Rusko–Ukrajina, máme určité vodítko, ale nemyslím si, že by konflikt mezi NATO a Ruskem probíhal stejně. To by bylo něco úplně jiného. Musíme se připravit na boj s protivníkem na vysoké technologické úrovni, který navíc získal obrovské zkušenosti ze současného konfliktu. Za mě je kritická protivzdušná obrana. Když se podíváte, jakým způsobem Rusko ničí kritickou infrastrukturu hluboko v týlu Ukrajiny, je to pro nás velké varování. My sami PVO nepostavíme. Nakupujeme systémy SPYDER, což jsou výborné systémy, ale všechno má své limity. Musíme se dostat do širší alianční spolupráce, aby nad Evropou existoval určitý ochranný deštník. Největším rizikem jsou dnes rakety a balistické střely. Ukrajina ukazuje schopnost Ruska tyto prostředky používat, včetně hypersonických raket. A proti nim dnes Ukrajina prakticky nemá obranu. Upřímně řečeno, Evropa je na tom podobně. Pokud tedy něco představuje zásadní prioritu, je to právě protivzdušná obrana a ochrana kritické infrastruktury.

Druhou prioritou je boj proti bezpilotním a bezosádkovým systémům, UAV a obecně autonomním prostředkům. Dnes může i tank fungovat autonomně. Nemusí to být ani tank, může to být malé vozidlo s několika protitankovými střelami, které na bojišti udělá obrovské škody.

A třetí věc je systém C4ISTAR, dnes už se často mluví dokonce o C6 kvůli kybernetické dimenzi. Moderní prostředky budou generovat obrovské množství dat. Ta data musíme umět sesbírat, vyčistit, vyhodnotit a dát veliteli jasnou informaci o situaci na bojišti. Ano, všichni dnes mluví o umělé inteligenci. Za mě to není samospásné řešení, ale dramaticky to zrychluje rozhodovací proces. Člověk ale musí zůstat součástí procesu. Musí tam být „man in the loop“, člověk, který ví, co má být výsledkem. Ale už dnes máme vyzkoušeno, že rychlost dodání podkladů veliteli je obrovská a bude se dál zvyšovat. Práce s daty, jejich filtrování, integrace a distribuce do jednotlivých stupňů velení – to bude obrovská výzva budoucnosti.

Musím říct, že jako bumerang se po letech vrací fantazírování na téma, že všechno bude elektronické, bezpilotní a o dronech, a že nepotřebujeme tanky ani bojová vozidla pěchoty. Jak bude vypadat skladba armády v nejbližším období?

Bude to asi o tom, že bezpilotní a bezosádkové systémy nebudou samospásné, ale musíme s nimi do budoucna počítat. Když jsem byl na jednom průmyslovém dni, vzpomněl jsem si na zprávu z doby, kdy Rusové působili v Sýrii. Tehdy se jim údajně podařilo integrovat bezpilotní a pozemní bezosádkové systémy k provedení útoku na určitou kótu. To mě tehdy zaujalo jako první vlaštovka. Dnes se něco podobného odehrává na ukrajinském území, opět i z ruské strany. Ale Ukrajinci tyto prostředky také používají. Nebude to samospásné, ale do budoucna si umím představit mechanizovaný prapor, který má tři standardní roty, ať už na CV90, nebo pandurech, a u sebe jednu rotu bezosádkových systémů, tzv. UGV. Nemusí jít o nic velkého. Mohou to být podpůrné prostředky, které velitel praporu pošle jako čidla, jako průzkum. Tím šetří vlastní síly, získá informace a částečně může nepřítele ničit, protože ty prostředky mohou nést UAV, rakety, kulomety nebo jiné zbraně. Pokrok je dnes velký a tato budoucnost není vzdálená. Myslím si, že už současné klasické mechanizované prapory budou mít jednu až dvě roty právě na bezosádkových systémech, aby šetřily vlastní živou sílu.

Zmínil jste, že konflikt na Ukrajině by v případě konfliktu Ruska se zbytkem Evropy neprobíhal stejně. Je tedy konflikt na Ukrajině stále zdrojem informací a poučení pro změny ve výcviku a postupech armády?

Nemyslím si, že úplně ve výcviku. Existuje hodně článků, které říkají, že zase musíme obnovit znalosti boje v zákopech a podobně. Já ale říkám, že charakter války, minimálně v jejím počátku, pokud by nějaká vznikla, určitě nebude v zákopech. Byl by to manévrovací boj tak, jak má být. Velké mechanizované celky by působily proti sobě. To v současné době na východním křídle NATO ani v konfliktu Ruska proti Ukrajině nevidíme. Tam jde často o malé prvky, rota, četa, družstvo, které se postupně snaží dostat přes frontovou linii a obsadit malé území. Takhle by to podle mě určitě nefungovalo. Pokud se něco z Ukrajiny učíme, je to především přežití. To znamená, aby ani jednotky, které postupují dopředu, nebyly zlikvidovány dříve, než dosáhnou svého prostoru nebo bojiště. Kromě protivzdušné obrany je důležitá koordinace mezi doménami a synchronizace efektů. To znamená, že mohu použít vzdušné, pozemní, námořní nebo jiné prostředky pro konkrétní akci. Takže hlavní poučení vidím ve dvou liniích: ochrana sil, tedy force protection, a nové informační systémy – targeting a systémy velení a řízení. To jsou podle mě dvě hlavní oblasti, které musíme sledovat z hlediska dalšího rozvoje armády.

Z pohledu Velitelství pro operace a spolupráce se zbytkem Aliance, kde bychom jako armáda měli technologicky nebo vojensky přitlačit? Co bychom měli dohnat?

Myslím si, že dnes dohání celá Evropa. Všichni se orientovali na krizové řízení, malé operace a výrazně redukovali své schopnosti ve všech ohledech. Byly tady úzce specializované jednotky, které se nasadily, kdykoli bylo potřeba, a všechno bylo v pořádku.

Podle mě bude pro naši armádu, stejně jako pro celý Západ, nejpodstatnější způsob, jakým nakupujeme vojenskou techniku a služby. Současný model je podle mě zastaralý a absolutně nevyhovující. Když se podíváte na rychlost změn a modernizací techniky na Ukrajině, konkrétně třeba UAV, jejich softwaru, způsobu použití a odhalování nových možností, tak to nemůže trvat tři roky. Náš standardní proces, kdy napíšeme specifikaci, dáme ji vysoutěžit, za tři roky něco dostaneme, pak děláme vojskové zkoušky a za pět let je to u armády, nemůže obstát. Pokud chceme pokračovat v tomto cyklu, nikam se nedostaneme. Musí vzniknout inovační hub. Ten musí zahrnovat vysoké školy, odborníky, firmy s adekvátním know-how a naši armádu. Tyto subjekty musí spolupracovat. To, co vyvinou, se musí otestovat ve vojenských výcvikových prostorech, upravit podle požadovaných parametrů a hned zavést do armády. Jestli tohle nebudeme aplikovat, budeme pořád pozadu.