28. února 2026 zahájily Spojené státy americké a Izrael dlouho očekávanou válku proti režimu v Íránu. Oproti operaci Midnight Hammer z loňského léta se tentokrát neočekává zničení íránského jaderného programu, nýbrž kompletní rozebrání celého islámského režimu. Letecké údery jsou cíleny přímo na nejvyšší představitele státu a jeho silové složky, primárně na Sbor islámských revolučních gard. Jeho velitel Mohammad Pakpúr byl stejně jako nejvyšší vůdce islamistického režimu, ajatolláh Alí Chameneí, zabit americko-izraelskou koalicí v první den úderů.

Konflikt je primárně obhajován neochotou Íránu přistoupit na americké požadavky, jimiž bylo bezpodmínečné ukončení obohacování uranu a celého jaderného programu, omezení arzenálu balistických raket a ukončení podpory proxy aktérů v regionu Blízkého východu, zejména Hizballáhu a jemenských Hútiů.

V důsledku selhání vyjednávání se nad Íránem otevřely brány pekla. Americké a izraelské bojové systémy se znovu ukázaly jako efektivní při bombardování íránských cílů. Protiletecký systém této země pak nebyl schopen na útoky koalice adekvátně reagovat.

Ve snaze způsobit chaos a vytvořit mezinárodní tlak na USA Írán odpaluje balistické rakety na Izrael a americké základny v zemích sunnitských partnerů v Perském zálivu, včetně Bahrajnu, kde standardně kotví americké námořnictvo (které je nyní již na moři), Kataru, Saúdské Arábie, Kuvajtu či Spojených arabských emirátů, kde trosky po úderu údajně zasáhly symbol Dubaje, hotel Burdž al-Arab. V Izraeli se íránské střely snaží přetížit protivzdušnou obranu postavenou na systémech Iron Dome, Davidův prak a Arrow. Některým íránským střelám se podařilo obranou proletět.

Dopad na mezinárodní řád

Ačkoliv je primárním cílem úderů pád nepohodlného islamistického režimu (případně ústupky současného establishmentu) ve všech amerických požadavcích, je třeba zmínit a sledovat, že konflikt s Íránem může mít i vedlejší dopady na podobu mezinárodního řádu, v němž se svět nachází.

Od devadesátých let se svět nachází v područí americké unipolarity, chcete-li hegemonie. V posledních letech, zvláště od ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022, se však mnoho analytiků přiklání k názoru, že se svět postupně posouvá k decentralizovanějšímu rozdělení moci v systému, tedy k multipolaritě.

Americký odborník John Mearsheimer predikoval, že se USA dostávají do bodu, který označil jako imperial overstretch. Jednoduše řečeno, jde o stav, kdy se impérium (USA) dostane do fáze přetížení, v níž řeší příliš mnoho problémů po celém světě a přestane na to mít dostatek zdrojů, financí a vojenské síly.

Multipolarita je jedním z primárních zahraničněpolitických zájmů Číny a Ruska, které jako druhořadé mocnosti dlouhodobě usilují o omezení moci dominantní vojenské i ekonomické velmoci USA. Symbolem této proměny se pro mnohé stal nástup multilaterálních organizací nevázaných na západní instituce, jako je například BRICS.

Smíření s ústupem unipolarity naznačil i americký ministr zahraničí Marco Rubio, když se v rozhovoru z ledna 2025 nechal slyšet: „není normální, aby svět měl unipolární mocnost (…) Bylo to důsledkem konce studené války, ale nakonec se budete vracet zpět do bodu, kdy máme multipolární svět s mnoha velmocemi v různých částech planety.”

Trumpova strategie America First o tomto rovněž vypovídala. Mnozí spekulovali, že se Spojené státy uzavřou na své polokouli prostřednictvím reformované Monroeovy doktríny a maximálně budou soupeřit s Čínou o dominanci nad východní Asií. USA v Íránu ovšem ukazují výjimečnou sílu své armády a tajných služeb, stejně jako schopnost reagovat unilaterálně s vědomím minima spojenců a bez mandátu OSN.

Za vrchol amerického hegemonického a unilaterálního období byly považovány administrativy George Bushe staršího i mladšího, respektive válka v Zálivu s mandátem OSN a invaze do Iráku v roce 2003 bez mezinárodního mandátu, doprovázená pošramocenou pověstí kvůli rétorice o zbraních hromadného ničení.

Tento krok byl ukázkou hegemonní síly USA, na kterou reagoval ruský prezident Vladimir Putin v roce 2007 svým projevem na Mnichovské bezpečnostní konferenci. Svět tehdy podle něj měl odmítnout jedno centrum moci a jedno centrum rozhodování, čímž jasně mířil na Bílý dům.

V dnešní době, kdy se Rusko snaží definitivně zlomit unipolární řád svou válkou na Ukrajině a hybridními snahami rozvrátit alianci NATO, jež nepřímo chrání americkou unipolaritu, a kdy Čína posiluje své ekonomické a vojenské kapacity ve snaze vyrovnat se hegemonovi, se může zdát, že Írán by mohl rozhodnout o budoucnosti světového řádu.

Pokud by se Trumpovi skutečně podařilo íránský režim rozložit a nahradit jej prozápadní vládou, zhroutila by se protihegemonní osa Moskva–Teherán–Peking. Střední mocnosti, jako Indie či Brazílie, které rovněž vykazují zájem o multipolární svět, by mohly být zastíněny americkým úspěchem. Čína, jejíž strategie „vyrovnání se USA“ je plánována na dekády dopředu, by mohla své soupeření zpomalit a Rusko by mohlo zůstat ve svém boji osamoceno, případně se na čas stáhnout, například ukončením války na Ukrajině.

Symbolickou ranou pro Rusko může být skutečnost, že islámskému režimu vyjadřovalo kvůli rostoucímu americkému tlaku podporu, a dokonce 19. února uspořádalo v Ománském zálivu společné námořní cvičení.

Donald Trump, ať už cíleně či náhodně, může prodloužit období americké hegemonie, což s nástupem politiky America First očekával jen málokdo.

Klíčová proměnná: reakce Ruska a Číny

Zásadní otázkou následujících týdnů bude reakce Moskvy a Pekingu. Existují dva přední základní scénáře.Scénářem prvním je aktivní podpora Íránu. Pokud by se Rusko a Čína rozhodly Írán aktivně podpořit, a to zejména vojensky, mohli bychom být svědky eskalace do regionální války s globálním přesahem.

Rusko by mohlo poskytnout pokročilé protivzdušné systémy, satelitní zpravodajství nebo asymetrickou podporu prostřednictvím jiných front. Čína by mohla ekonomicky stabilizovat zbytky režimu, případně demonstrovat sílu v jiných regionech (například v Tchajwanském průlivu) jako formu strategického tlaku. Takový vývoj by měl dalekosáhlé důsledky:

• Vojenské: NATO by bylo nuceno zvýšit pohotovost. Evropští členové aliance by čelili tlaku na rozšíření operací nebo logistickou podporu USA.
• Ekonomické: Uzavření Hormuzského průlivu či narušení ropných tras by způsobilo prudký růst cen energií.
• Energetické: Evropa, která již prošla energetickým šokem po roce 2022, by čelila další destabilizaci trhu. To již nyní pociťujeme ve formě zvyšujících se marží za barel ropy.
• Společenské: Nárůst migrace z destabilizovaného regionu, polarizace veřejného prostoru a růst hybridních aktivit.

Takový scénář by znamenal faktický přechod od lokální války k širší systémové konfrontaci.

Scénář druhý: Zdrženlivost Moskvy a Pekingu

Pokud by Rusko i Čína zůstaly zdrženlivé a omezily se na diplomatické protesty či symbolickou podporu, znamenalo by to, že na přímou konfrontaci s USA ještě nejsou připraveny. V takovém případě by šlo o významný moment. USA by po operaci ve Venezuele a nyní v Íránu demonstrovaly, že jsou stále schopny precizních, rychlých a účinných vojenských zásahů bez okamžité systémové protiodpovědi. Takový krok by mohl být interpretován jako „zásah za pět minut dvanáct“, neboli pokus Spojených států přibrzdit proces eroze své hegemonní pozice a vyslat jasný signál, že multipolarita má své limity. Čína by v takovém případě pravděpodobně pokračovala ve své dlouhodobé strategii: vyčkávat, budovat kapacity a neeskalovat předčasně. Rusko by se mohlo soustředit na ukrajinskou frontu bez otevření dalšího přímého konfliktu.

Co to znamená pro Evropu a Českou republiku?

Evropa není pozorovatelem. Je strukturálně vázána na americkou bezpečnostní architekturu. V případě eskalace by čelila: zvýšeným obranným závazkům, ekonomickému zpomalení, energetické nestabilitě, tlaku na jednotu v rámci EU a NATO. I při omezeném konfliktu však bude Evropa nucena redefinovat svou strategickou autonomii. Opět se potvrzuje, že bezpečnostní architektura není abstraktním pojmem, ale konkrétním závazkem.

A co Česká republika? Ta se nachází v geopolitickém prostoru, který nemá luxus neutrality. Jak již naznačoval náčelník Generálního štábu Karel Řehka, klíčovou otázkou je připravenost: personální, materiální i mentální. V případě širší eskalace by ČR čelila:

• tlaku na zvýšení vojenské pohotovosti,
• nutnosti logistické podpory aliančních operací,
• ekonomickým dopadům v podobě vyšších cen energií,
• zvýšeným hybridním operacím a dezinformačním kampaním,
• společenské polarizaci.

Česká ekonomika je silně exportně orientovaná a energeticky citlivá. Jakýkoliv otřes v globálních dodavatelských řetězcích by měl přímý dopad na průmysl i sociální stabilitu.