Pražský GLOBSEC 2026 letos nepůsobil jako klasická bezpečnostní konference. Spíše připomínal krizový briefing o stavu světa, který definitivně opustil logiku post-studenoválečné stability. Během tří dnů zaznívala z panelů, bilaterálních jednání i neformálních debat stále stejná myšlenka v různých obměnách: Evropa vstoupila do období dlouhodobé systémové transformace, na kterou není institucionálně, průmyslově ani psychologicky připravena. 

To nejzajímavější přitom nebylo v samotných deklaracích politiků. Zásadní byla proměna tónu. Ještě před několika lety dominoval podobným fórům jazyk krizového managementu, strategické trpělivosti a postupné adaptace. Letos už byla atmosféra výrazně tvrdší. Rusko není vnímáno jako dočasný problém, ale jako dlouhodobý bezpečnostní horizont. Čína není jen ekonomický konkurent, ale systémový technologický rival. A Spojené státy už nejsou automatickou bezpečnostní pojistkou, na kterou se Evropa může bezvýhradně spoléhat, což ostatně velmi otevřeně formuloval i prezident Petr Pavel. Podle něj dnes Evropa stojí před zásadním úkolem vybudovat „politicky i vojensky průmyslově silnější pilíř v rámci NATO“, protože transatlantická rovnováha se mění. Jinými slovy, Evropa musí začít být schopna nést podstatně větší část vlastní obrany sama. 

A právě zde se ukázal možná největší paradox současné evropské bezpečnostní debaty. Politická diagnóza problému je dnes v zásadě správná. Evropští lídři už chápou, nebo začínají chápat, charakter hrozeb, potřebu posílení obrany, význam Ukrajiny i nezbytnost technologické a průmyslové transformace. Problém ale spočívá v rychlosti realizace. Evropské instituce stále fungují tempem mírové administrativy, zatímco bezpečnostní prostředí se řídí logikou válečné dynamiky.

Například panel „Global Systemic Transformation: Making Sense of a World That Has Already Changed“ velmi přesně ukázal hloubku této proměny. Ivan Krastev zde trefně poznamenal, že Evropa byla desítky let projektem založeným na stabilitě, ekonomické integraci a předpokladu postupného rozvoje. Jenže současný svět už funguje opačně, a to v logice fragmentace, regionální konkurence, mocenských bloků a permanentního tlaku. „Před deseti lety byl problém v tom, že Evropa nevěřila, že je v nebezpečí. To už dnes problém není,“ zaznělo během debaty. Skutečný problém podle něj spočívá v tom, že evropské systémy stále reagují rychlostí a kulturou posthistorického období, zatímco okolní svět přešel do éry geopolitické akcelerace. 

Tato disproporce mezi rychlostí hrozeb a rychlostí evropské reakce se stala hlavním motivem prakticky celé konference. Nešlo už jen o otázku obranných rozpočtů nebo počtu brigád. Z debat bylo patrné, že Evropa dnes naráží především na problém strategické agility – tedy schopnosti rychle rozhodovat, vyrábět, inovovat a mobilizovat zdroje v čase, který odpovídá současnému bezpečnostnímu prostředí.

To bylo mimořádně patrné například při debatách o vojenské připravenosti východního křídla NATO. Nový GLOBSEC Annual Battle Readiness Report ukázal poměrně nepříjemnou realitu: mezi politickými deklaracemi a reálnou schopností vést dlouhodobý konflikt stále existuje zásadní mezera. Země východního křídla po roce 2022 výrazně zvýšily obranné rozpočty, rozšířily ozbrojené síly a posílily předsunutou obranu. Jenže samotné navyšování výdajů automaticky neznamená bojovou připravenost. 

Zpráva velmi přesně upozorňuje, že skutečným problémem dneška není pouze počet vojáků nebo techniky, ale schopnost státu mobilizovat síly rychle, koordinovaně a dlouhodobě udržitelně. Kritické nedostatky přetrvávají v logistice, zásobách munice, zdravotnickém zabezpečení, údržbě techniky nebo infrastruktuře vojenské mobility. A právě vojenská mobilita se stala jedním z klíčových témat i během samotného GLOBSECu.

Prezident Pavel správně upozornil, že NATO dnes velmi dobře ví, které mosty, železnice, přístavy nebo letiště jsou klíčové pro přesuny sil po Evropě. Jenže bez investic Evropské unie do infrastruktury zůstane tato znalost jen na papíře. NATO umí plánovat obranu. EU disponuje regulačními a finančními nástroji. Problém Evropy dlouhodobě spočívá v tom, že tyto dva světy stále nejsou dostatečně propojené. 

A právě propojenost se letos ukázala jako klíčové slovo celé konference. Bezpečnost už dnes není oddělená od ekonomiky, energetiky, technologií nebo průmyslu. Naopak. GLOBSEC letos velmi jasně ukázal, že bezpečnostní politika se postupně mění v politiku průmyslové a technologické odolnosti.

Evropa přitom začíná narážet na vlastní limity. Z panelů opakovaně zaznívalo, že obrana už dnes není primárně problémem peněz, ale výrobních kapacit. Evropské obranné výdaje sice rekordně rostou, jenže výrobní základna stále funguje v logice mírové ekonomiky. Dodací lhůty obranných systémů dosahují v průměru více než pěti let. Výroba některých protitankových systémů má čekací dobu sedm let. Evropa slíbila Ukrajině milion dělostřeleckých granátů a dodala polovinu.

Velmi silně to zaznívalo během debat o obranném průmyslu a protivzdušné obraně. Jeden z panelistů připomněl téměř absurdní kontrast: Evropa dnes není schopna dostatečně rychle vyrábět ani základní munici, přestože disponuje nesrovnatelně většími technologickými i ekonomickými kapacitami než v minulosti. Připomínka britské „shell crisis“ z první světové války nebyla náhodná. Tehdy Spojené království dokázalo během krátké doby zvýšit produkci dělostřeleckých granátů z desítek tisíc na miliony kusů týdně. Dnes, navzdory digitalizaci, globalizaci a technologické revoluci, Evropa často není schopna podobnou mobilizaci zopakovat. Důvod? „Kariérní politika a byrokracie. Procedury se staly důležitější než výsledky.“ 

To je mimochodem jeden z nejzásadnějších poznatků války na Ukrajině. Moderní konflikt není jen technologickou soutěží přesných zbraní a dronů. Je to především soutěž průmyslové vytrvalosti, rychlosti adaptace a schopnosti dlouhodobě nahrazovat ztráty. Ukrajina se za čtyři roky války transformovala z relativně omezeného producenta obranných systémů do země schopné vyrábět miliony dronů ročně. Evropské státy přitom stále řeší pomalé akviziční procesy, regulace a roztříštěnost obranného trhu.

Letos také rezonovalo téma protivzdušné a protiraketové obrany. A oprávněně. Evropa dnes jednoduše nemá dostatečně robustní systémy pro konflikt vysoké intenzity. Tři dekády po konci studené války evropské státy protivzdušnou obranu systematicky oslabovaly, zatímco Rusko investovalo do raketových schopností a modernizace vlastních systémů A2/AD. 

Válka na Ukrajině přitom ukázala zásadní změnu charakteru válčení. Balistické střely, řízené střely, drony typu Shahed nebo levné FPV systémy se staly hlavními nástroji moderního nátlaku. Nejde pouze o ničení vojenských cílů. Jde o dlouhodobé vyčerpávání společnosti, ekonomiky a infrastruktury.

Zde se ukazuje další evropský problém: Evropa stále přemýšlí v kategoriích jednotlivých zbraňových systémů, zatímco současná válka je především o propojených ekosystémech. Nestačí mít pouze interceptory. Klíčový je celý kill chain – od satelitního průzkumu, radarových sítí a senzorů až po velení, komunikaci a schopnost rychle distribuovat informace. A právě interoperabilita zůstává jedním z největších slabých míst evropské obrany.

Mimořádně důležitou roli letos hrála i témata technologií a umělé inteligence. Panel „Europe’s Tech Power Gap: Can the Continent Finally Scale?“ ukázal, že budoucí moc už nebude definována pouze počtem tanků nebo velikostí armád, ale především schopností kontrolovat datovou infrastrukturu, AI modely, cloudové služby, polovodiče a výpočetní výkon. Evropa přitom v tomto závodě dramaticky zaostává. 

Henna Virkkunen z Evropské komise otevřeně přiznala, že Evropa má kvalitní výzkum, talent i silnou vědeckou základnu, ale zásadní problém nastává ve chvíli, kdy evropské startupy mají růst do globálního měřítka. Chybí kapitálové trhy, výpočetní kapacity i schopnost rychlé integrace inovací do průmyslu. To je přitom v době AI kritické. Technologie už dnes nejsou jen ekonomickou otázkou. Jsou otázkou strategické moci. 

Velmi zajímavé bylo, jak výrazně se letos prolínala obrana s technologiemi. Generál John Allen i Micael Johansson ze Saab opakovaně zdůrazňovali, že budoucí válčení bude postaveno na rychlosti zpracování dat, propojení senzorů, AI asistovaném rozhodování a schopnosti okamžité adaptace. Ukrajina zde sloužila jako živá laboratoř moderní války. Zaznívalo, že ukrajinský model schopnosti rychle vyvinout technologii, okamžitě ji nasadit na bojišti, získat zpětnou vazbu a během několika dní upravit produkt představuje něco, co evropské obranné systémy zatím neumí. A právě zde Evropa dramaticky ztrácí tempo.

Micael Johansson velmi přesně popsal problém evropského obranného průmyslu: technologie se dnes vyvíjejí rychleji než tradiční akviziční a vojenské procesy. Zatímco bojiště se mění téměř v reálném čase, evropské armády a instituce stále často fungují v cyklech plánování trvajících roky. To vytváří strukturální nevýhodu, která může být v budoucích konfliktech fatální. 

Mimořádně zajímavé byly i debaty o energetice a ekonomice. GLOBSEC zde velmi otevřeně reflektoval něco, co ještě před několika lety bylo téměř tabu: Evropa ztrácí konkurenceschopnost. Vysoké ceny energií, regulační zátěž, pomalé povolovací procesy nebo závislost na čínských dodavatelských řetězcích začínají představovat bezpečnostní problém, nikoliv pouze ekonomický.

Karel Havlíček v tomto směru formuloval jednu z nejostřejších kritik evropského přístupu. Podle něj Evropa ztrácí energetickou, průmyslovou i surovinovou soběstačnost „ve jménu zelených hodnot“ a přestává být globálně konkurenceschopná. Ačkoliv lze s některými jeho formulacemi polemizovat, nelze ignorovat samotnou podstatu problému: bezpečnostní autonomie bez průmyslové a energetické autonomie jednoduše neexistuje. 

To ostatně potvrzovala i samotná data prezentovaná na konferenci. Evropské ceny energií zůstávají několikanásobně vyšší než ve Spojených státech. Čína kontroluje dominantní část zpracování kritických surovin. A Evropa zároveň čelí rozsáhlému odlivu kapitálu i technologických firem do USA.

Jedním z nejsilnějších momentů letošního GLOBSECu ale paradoxně nebyla debata o vojenské síle. Byla to debata o odolnosti společnosti. Náčelník Generálního štábu AČR Karel Řehka velmi přesně upozornil, že největší problém dnes nemusí být pouze vojenská připravenost, ale absence širšího společenského konsenzu o povaze hrozeb. Pokud společnost nechápe bezpečnostní realitu, žádné moderní zbraňové systémy samy o sobě nezajistí odstrašení. 

To je mimochodem možná nejzásadnější poznatek celého letošního GLOBSECu. Evropa dnes netrpí nedostatkem analytických kapacit ani informací. Netýká se to pouze bezpečnosti, ale i technologií, energetiky a průmyslu. Problém spočívá v institucionální rychlosti, politické odvaze a schopnosti dlouhodobé strategické koordinace. Jinými slovy: Evropa už asi ví, co musí dělat. Jenže zatím není jisté, zda to dokáže udělat dostatečně rychle.