V souvislosti se spory mezi Spojenými státy americkými a jejich evropskými spojenci ohledně budoucnosti Grónska se v politické, mediální a veřejné diskusi objevily rovněž scénáře týkající se možného zabrání arktického ostrova americkou armádou, a to v případě, že Dánsko nevyhoví požadavkům Washingtonu. Americký prezident a jeho administrativa byli v tomto ohledu dlouhou dobu nejednoznační, což vyvolalo řadu otázek. Až na lednovém Světovém ekonomickém fóru v Davosu prezident Donald Trump explicitně vyloučil možnost vojenského zabrání Grónska. Jakkoliv byla pravděpodobnost amerického vojenského útoku na území kontrolované jedním ze členů NATO nepravděpodobná, nedávná grónská krize může stále posloužit jako užitečné mentální cvičení o širších možnostech evropské obranyschopnosti. Zvlášť nám může připomenout některé „zapomenuté“ nástroje, kterým je právě i článek 42 odst. 7 Smlouvy o Evropské unii.

Tzv. doložka o vzájemné pomoci je nástrojem, kterým od podpisu Lisabonské smlouvy disponuje unijní Společná bezpečnostní a obranná politika. Jedná se o jedno z mála ustanovení v primárním právu EU, které přímo odkazuje ke společné obraně. Tento článek stanovuje, že „pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci“. Na první pohled si tak nelze nevšimnout zjevné podobnosti s článkem 5 Severoatlantické smlouvy.

Navzdory existenci závazku ke kolektivní obraně mezi členskými státy NATO však v současné době opět ožívá diskuse o možnostech použití doložky o vzájemné pomoci, a to právě na pozadí grónské krize. Proč ale Evropa potřebuje vlastní „článek 5“? A co EU brání v rozvinutí plného potenciálu tohoto nástroje?

Začněme srovnáním obou výše zmiňovaných ustanovení, které příslušné členské státy zavazují k poskytnutí pomoci v případě útoku na jiný členský stát. I přes obdobnou funkci lze mezi nimi totiž identifikovat několik odlišností, které umožňují určit, v čem spočívá přidaná hodnota, stejně jako nedostatky článku 42(7).

Zcela očividnou odlišnost představuje fakt, že doložku o vzájemné pomoci lze využít i proti členským státům NATO. Jakkoliv se scénář ozbrojené agrese vůči aliančnímu spojenci může zdát absurdní a obtížně představitelný, tak minulost (a vzhledem k napětí kolem Grónska) i současnost dokládají, že i mezi členy Severoatlantické aliance vznikají konflikty, které skýtají nebezpečný eskalační potenciál. Jako příklad lze uvést napětí mezi Řeckem a Tureckem ve východním středomoří. Spory o exkluzivní ekonomické zóny v roce 2020 vyústily až ve srážku bojových plavidel obou států v Egejském moři. V této souvislosti je vhodné zmínit, že Řecko tehdy využilo článek 42(7) SEU jako diplomatický nástroj k odstrašení Turecka.

Je také vhodné si povšimnout, že znění článku 42(7) umožňuje jeho aktivaci i v některých situacích, které na spuštění článku 5 nestačí. Za prvé, unijní doložka o vzájemné pomoci odkazuje k ozbrojenému napadení (armed aggression), zatímco článek 5 pojednává o ozbrojeném útoku (armed attack). Na rozdíl od článku 5, doložku o vzájemné pomoci by tak bylo možné spustit třeba i v případě blokády přístavu členského státu cizí válečnou lodí.

Článek 42(7) taktéž umožňuje spuštění v případech, kdy se obětí napadení stanou jakákoli zámořská území členských států, která jsou integrální součástí EU. Článek 5 se však v kontextu zámořských území členů NATO omezuje pouze na prostor severního Atlantiku, kam však nespadají některá zámořská území evropských států (například francouzská teritoria v Karibiku a v Jižní Americe).

Další rozdíl ukázaly doposud jediné invokace obou ustanovení. V případě článku 5 šlo o reakci na teroristické útoky z 11. září 2001. V kontextu článku 42(7) se jednalo o teroristické útoky v Paříži z roku 2015. Invokace doložky o vzájemné pomoci tehdy vytvořila precedent, na základě kterého může ke spuštění dojít i v případech domácího terorismu. Článek 5 je ale na základě rozhodnutí Severoatlantické rady z roku 2001 interpretován odlišně. K jeho spuštění totiž musí vést útok vedený ze zahraničí.

Důležitým tématem spojeným s oběma ustanoveními je otázka jejich využití v kontextu hybridních hrozeb, jako jsou kybernetické útoky, což reflektuje nárůst významu nekonvenčních hrozeb v uplynulých letech. Oba články byly totiž původně koncipovány jako nástroje k čelení konvenčním kinetickým úderům. Co se týče článku 5 Severoatlantické smlouvy, na summitech NATO se členské státy v uplynulých letech shodly, že hybridní a kybernetické útoky (stejně jako útoky vedené z vesmíru) mohou vést za určitých podmínek k jeho spuštění.

V souvislosti s článkem 42(7) sice mezi členskými státy EU panuje široký konsenzus o využitelnosti doložky v kontextu hybridních hrozeb, stále však v této souvislosti přetrvávají nejasnosti. Určitá nejasnost (respektive strategická nejednoznačnost) sice je, podobně jako v případě NATO, záměrná a pro účely odstrašení žádoucí, zároveň je však nutné sjednotit očekávání členských států ohledně využitelnosti článku 42(7) v kontextu hybridních forem agrese. To pomůže zajistit, aby členské státy případně nezpochybňovaly legitimitu aktivace doložky, což by mohlo vést k odmítnutí poskytnout oběti hybridního útoku substantivní pomoc.

Přetrvávajícím problémem je také nevyjasněná role unijních institucí a agentur v poskytování pomoci na základě tohoto ustanovení. S ohledem na výše uvedené je nutné zdůraznit, že EU disponuje širokým inventářem nástrojů pro čelení hybridním hrozbám, který převyšuje i kapacity NATO. Zůstává však otázkou, kdo by v případě spuštění článku 42(7) koordinoval poskytování pomoci, a to především mezi příslušnými unijními institucemi a agenturami. K zajištění včasné a efektivní reakce je taková koordinace ovšem klíčová.

Není tak překvapivé, že v posledních letech zaznívá volání po operacionalizaci článku 42(7) prostřednictvím simulací, společných cvičení nebo vytváření scénářů možného spuštění, a to zejména ze strany západních a severních členských států EU, stejně jako unijních institucí. Proti však stojí tradiční atlantisté, tedy pobaltské státy a Polsko. Obávají se totiž, že takový krok by mohl oslabit autoritu článku 5. Zdrženlivý postoj zastávají i neutrální členské státy.

Česká republika v této debatě zastává dlouhodobě nejednoznačnou pozici. Je však v jejím zájmu, aby došlo k náležité operacionalizaci doložky o vzájemné pomoci. Ve stále nebezpečnějším a čím dál méně předvídatelném mezinárodním systému by se měla zasazovat za to, aby EU vystupovala jako relevantní a kredibilní bezpečnostní aktér, čemuž může přispět i náležitá reforma již existujících unijních nástrojů. Takový krok nepodkopává roli NATO jako hlavního pilíře evropské obrany, ale posiluje schopnosti EU jednat samostatně, když je to potřeba.

Článek 42(7) skýtá značný nevyužitý potenciál k tomu, aby fungoval především jako nástroj k odstrašení. Na rozdíl od článku 5 mu ovšem schází právě potřebná kredibilita, která je jednou z komponentů efektivního odstrašení. K rozvinutí plného potenciálu tohoto ustanovení je vedle posilování vojenských kapacit evropských států nutná jeho operacionalizace.