Jak dál s akvizicí nových bojových vozidel pěchoty pro AČR

 11. 05. 2020      kategorie: Armáda ČR

Již dnes je zřejmé, že epidemie koronaviru a následný ekonomický pokles se dotkne prakticky všech resortů státní správy - a to včetně resortu obrany, resp. AČR. Škrty nebo omezení se už postihly některé plánované výdaje a akvizice, byť zatím se jedná spíše o menší programy. Čím dál víc je ale pravděpodobné, že se to bude týkat i dlouhodobě připravované akvizice nových bojových vozidel pěchoty (BVP).

Právě akvizice nových BVP je přitom klíčovým modernizačním programem AČR. A to nejen svým ekonomickým rozsahem, ale i faktickým významem, kdy BVP tvoří jeden ze základních prvků bojové síly AČR. V programu akvizice nových BVP navíc už bylo dosaženo určitého pokroku, kdy byly definovány jednotlivé technické prvky, předvýběrem byli vybráni jednotliví účastníci – a letos mělo být rozhodnuto o vítězi. O to je vše horší.

tendr_TIT
Foto: Akvizice nových BVP je klíčovým modernizačním programem AČR. A to nejen svým ekonomickým rozsahem, ale i faktickým významem, kdy BVP tvoří jeden ze základních prvků bojové síly AČR. | archiv CZD

Na druhou stranu lze konstatovat, že něco takového se dalo čekat. Akvizice nových BVP prostě dráždila – a to především svým ekonomickým rozsahem, kdy díky plánovanému výdaji 53 mld. mld představuje nejdražší modernizační program v historii AČR. Bylo jasné, že tak velký kontrakt se stane terčem kritiky jak ze strany některých politiků, ale především různých populistů. Ostatně, podobné případy lze pozorovat i v zahraničí, stačí se podívat na sousední Slovensko a jeho akvizici letounů F-16 propíranou v předvolební kampani. Pokud ale odhlédneme od těchto často demagogických až hysterických výkřiků, které jen málokdy obsahují nějaké věcné argumenty, pak nám zbývá základní otázka. Co dál? Jak tuto situaci řešit? Lze dosáhnout nějakého výrazného snížení ceny?

Jak ukazují zkušenosti České republiky, ale i ze zahraničí, hypotetických řešení moc není. Každé z těchto řešení má přitom svá pozitiva a negativa.

Jednou z možností je zrušení akvizice pásových BVP jako takové. Je to řešení zdánlivě nejjednodušší – ale zároveň de facto nejhorší.

Pásová BVP jsou totiž do jisté míry nenahraditelná. Pásová BVP jsou unikátní právě svým spojením mohutné palebné síly, odolnosti a vysoké průchodnosti terénem. Svými schopnostmi se částečně vyrovnávají i moderním tankům. Ostatně, právě proto si pásová BVP pořizuje čím dál víc států, akvizici nových bojových vozidel pěchoty realizují i jiné státy našeho regionu (Polsko).

Důležité je, že absenci pásových BVP nelze nijak kompenzovat zakoupení jiné, levnější techniky. Pravda, nabízí se např. možnost místo pásových BVP nakoupit pro pěchotu jinou techniku – např. kolové obrněné transportéry. Tato možnost je v případě ČR o to lákavější, že kolové OT může nabídnout i domácí průmysl v podobě OT Pandur, již zavedených ve výzbroji AČR. Je však třeba podotknout, že OT Pandur jsou sice levnější než pásová BVP, přesto stále mají svou cenu. Tímto způsobem by se sice dosáhlo určité úspory, přesto by se jednalo o kontrakt ve výši desítek miliard!

V neprospěch takového řešení navíc hovoří i technická stránka věci. Kolová OT totiž nikdy nemohou plně nahradit pásová vozidla. Nedosahují jejich výkonů, nedosahují jejich odolnosti. Je také zřejmé, že kolová vozidla se hodí jen pro některé druhy bojových operací – a také jen pro některé země, pro určitý terén. Obecně lze navíc konstatovat, že určité „ okouzlení koly“, příznačné pro devadesátá léta, tedy nahrazování pásových vozidel kolovými, je již minulostí a zkušenosti z konfliktů posledních let jasně ukázaly jeho mylnost. Proto cestou náhrady starších pásových BVP kolovými OT či BVP (přestože jsou často vybavena stejnou výzbrojí) nejde téměř žádný stát (s výjimkou např. Francie). Naopak, většina států jde dál cestou kombinace pásových a kolových vozidel, protože tak lze dosáhnout největšího efektu.

Další možností, ideově navazující na možnost předchozí, je odložení akvizice nových BVP, odsunutí jejich nákupu na ekonomicky příznivější dobu.

V prospěch takového přístupu hovoří zdánlivě i to, že akvizice nových BVP byla již několikrát odsouvána. U části české veřejnosti, ale i u části politické reprezentace tak bohužel vznikl dojem, že stávající provizorium může trvat i nadále. Takovýto názor je ale mylný, vozidla BVP-2 stejně jako jakýkoliv jiný druh techniky samozřejmě nelze provozovat do nekonečna.

Nejde přitom jen o to, že stávající BVP-2 jsou již stará (ve světě slouží i ještě starší obrněná technika, např. americké M-113), že jsou i koncepčně nevyhovující (nízká úroveň pancéřové ochrany, nedostatečný prostor pro výsadek atd.). Mnohem horší je to, že jen malá část ze stávajících českých BVP-2 je skutečně bojeschopná. Oněch oficiálně udávaných cca 180  BVP-2 představuje do jisté míry jen papírovou hodnotu. Je to do značné míry důsledek toho, že AČR  - na rozdíl od některých jiných armád - do svých BVP-2  nijak neinvestovala; nebyly na nich provedeny žádné modernizační úpravy, ale ani drahé generální opravy. A místo toho se AČR poměrně racionálně orientovala právě na blízký nákup zcela nových BVP. Pokud by nyní došlo k nějakému dalšímu výraznému odsunu akvizice nových BVP, pak by se AČR ocitla takřka v neřešitelné situaci.

bvp2_02
Foto: Mnohem horší je to, že jen malá část ze stávajících českých BVP-2 (na snímku) je skutečně bojeschopná. Oněch oficiálně udávaných cca 180  BVP-2 představuje do jisté míry jen papírovou hodnotu. | army.cz

Bylo by přitom chybné nyní uvažovat o nějaké komplexní modernizaci či revitalizaci vozidel BVP-2, na takový krok je již pozdě. Taková modernizace by vzhledem k technickému stavu BVP-2 – i v případě volby nějaké omezené modernizace - byla drahá a u velké části jednotek by nebyla ani možná. Uvažovat lze maximálně o modernizaci nějakého menšího množství vozidel BVP-2 – a i ta by následně byla vhodná spíše pro Aktivní zálohy atd. Nebyla by tedy schopna nahradit stávající BVP-2 v jejich plném počtu, nebyla by schopna vykompenzovat zrušení či omezení nákupu nových BVP.

Hypoteticky samozřejmě lze uvažovat o odsunutí akvizice nových BVP. Takové odsunutí by ale nemohlo být nijak přílišné – mohlo by se jednat pouze o několik let. Bylo by třeba takové odsunutí velice pečlivě promyslet, mít jasně a definitivně stanovaný harmonogram, kdy by kontrakt měl být realizován, kdy by měly být uskutečněny jednotlivé kroky. Toho se zatím nikdy nepodařilo dosáhnout! Vzhledem k cykličnosti české politiky by bylo třeba, aby jednotlivé kroky byly prodiskutovány i s politickou opozicí, aby na nich byla skutečná politická shoda. Takové odsunutí je tedy mnohem náročnější, než se zdá. Přesto i o něm lze uvažovat – v případě, že jiná možnost už ani nebude.

Cestou k úspoře nemůže být nějaká modifikace výběrového řízení vyšším důrazem na co nejnižší cenu. I takto se v některých zemích postupovalo, ovšem s výsledky velice rozpačitými. Je pravděpodobné, že tak by tomu bylo i v případě AČR.

Bojová vozidla pěchoty, účastnící se českého tendru, si jsou totiž technicky velice blízká. Jsou si blízká hmotností okolo 40 tun, svou výzbrojí představovanou věží s kanonem 30-35 mm. Jsou si ale blízká i svým technickým zpracováním, která je u všech tří typů na velmi vysoké úrovni. (je nutno podotknout, že tato technická blízkost se netýká jen účastníků českého tendru, velice podobná jsou i další BVP, např. BVP turecká či jihokorejská). Lze proto očekávat, že velmi podobná bude i jejich cena. Ta se patrně bude lišit jen v jednotkách procent. Tímto způsobem lze tedy dosáhnout jen velmi omezené úspory.

P1850949
Foto: Bojová vozidla pěchoty, účastnící se českého tendru, si jsou technicky velice blízká (na snímku pásové obrněné vozidlo ASCOD 2). Jsou si blízká hmotností okolo 40 tun, svou výzbrojí představovanou věží s kanonem 30-35 mm. Jsou si ale blízká i svým technickým zpracováním, která je u všech tří typů na velmi vysoké úrovni. | archiv CZD

V případě takového přístupu je navíc nutné počítat s tím, že i s cenou se dá „ čarovat“. Může být např. nabídnuta nižší jednotková cena – s tím, že daný výrobce si ji vynahradí vyšší cenou doplňkového zařízení, cenou technických prvků, které budou dodány až později, případně cenou munice. I takové kroky jsou ve zbrojním průmyslu běžné. Zdánlivě nejlepší, nejlevnější řešení tak může být v skutečnosti tím nejdražším.

Určitou možností je redukce programu akvizice nových BVP, resp. snížení počtu objednaných kusů. Tato možnost je asi nejlákavější, ve skutečnosti ale má svá negativa.

Právě počet objednaných jednotek (210 ks) již od počátku vyvolával určité polemiky. Lze připomenout, že primárním úkolem nových BVP je především nahrazení stávajících vozidel BVP-2. Těch přitom slouží cca 180 ks. Nabízí se tedy možnost navázat na dnešní strukturu jednotek vybavených BVP a snížit stávající kontrakt na stejný počet. Bylo by možno uvažovat i o další redukci vzhledem k tomu, že nová BVP budou mít výrazně vyšší schopnosti než stávající BVP-2 – a i v zahraničí je běžné, že nová BVP nenahrazují starší v poměru 1:1, ale v poměru nižším.

Nutno ale podotknout, že onen zdánlivě vyšší počet nových objednaných BVP má svou logiku. Armáda totiž potřebuje nahradit nejen provozovaná BVP-2, ale také vozidla BVP-1, která se nacházejí v záloze. Vyšším počtem BVP navíc AČR reagovala na celkové zhoršení bezpečnostní situace ve světě a tedy i potřebu posílit své schopnosti, což se dnes jeví jako zcela oprávněné.

Především je ale otázkou, zda by nějaká redukce počtu objednaných BVP byla skutečně efektivní, zda by přinesla reálnou úsporu. 

Je třeba si uvědomit, že tzv. jednotková cena – tedy cena za jedno kompletně vybavené BVP- tvoří jen část celkové ceny, resp. výše kontraktu. Minimálně stejně finančně náročné je  vybudování  zcela nové logistiky, technického zázemí atd. Často tyto zdánlivě vedlejší náklady cenu samotných BVP výrazně převyšují! A tyto vedlejší náklady zůstávají i v případě snížení počtu jednotek téměř stejné. Nedá se proto říci, že např. snížíme počet objednaných BVP o jednu čtvrtinu, a automaticky dosáhneme snížení celkové ceny o čtvrtinu. Dosažená úspora by byla podstatně nižší, protože dál by zůstávala téměř stejná cena technického zázemí a logistiky. A naopak, pokud by došlo k snížení počtu objednaných kusů, pak by automaticky došlo k navýšení jednotkové ceny. To by tuto úsporu dál snižovalo.

S tímto přístupem má navíc i samotná AČR velmi negativní zkušenosti. Obdobně se postupovalo např. při modernizaci tanků T-72, kdy tento program byl z původně plánované velikosti 300 - 400 ks postupně seškrtán na pouhých 30 ks. Tím sice bylo dosaženo určité úspory, přesto úspora nebyla až tak velká, protože bylo nutno pořídit nové technické prvky a nové technologie (systém řízení palby, motor), ale i nové náhradní díly atd. V důsledku toho byl program modernizace tanků T-72 i nadále velmi drahý. Zásadně vzrostla jednotková cena tanků, cena jednoho modernizovaného tanku se téměř vyrovnala ceně nového tanku. A i dnešní problémy s tanky T-72 naznačují nevhodnost této cesty.

Obdobnou zkušenost AČR zaznamenala i v případě nákupu již zmíněných OT Pandur, kdy původní plánovaný počet 234 ks byl seškrtán na 107 ks, přičemž úspora této redukci neodpovídala. Brzy se také ukázalo, že byly škrtnuty ty verze, které přitom armáda potřebuje – a které nyní doobjednává, ale za výrazně vyšší cenu. Něco podobného by se mohlo stát i v případě pásových BVP.

Redukce počtu objednaných kusů by navíc byl úkol mnohem složitější, než se zdá. Rozhodně nelze jen mechanicky škrtnout z 210 ks na x ks. Stávající složení plánované akvizice (125 ks základní verze, 26 vozidel velitelských, dále verze průzkumná, ženijní atd.) je totiž poměrně vydařené, vytváří velice efektivní strukturu. Pokud by došlo k nějaké redukci počtu objednaných ks, bylo by třeba vymyslet strukturu zcela novou. Ta by přitom měla mít také svou racionalitu, měla by odpovídat potřebám AČR, ale i jejím úkolům. Je dost dobře možné, že nějaký nový výpočet by vedl k potřebě ještě vyššího počtu nových BVP!

Další možností, ve světě běžnou a oblíbenou, je rozložení akvizice BVP do delšího časového období, kdy adekvátně tomu jsou rozloženy i jednotlivé platby.

Ve prospěch takového řešení hovoří i to, že výběrové řízení na nová BVP jako takové dosud neproběhlo, nebyl tedy sjednán ani harmonogram dodávek. Bylo by proto možné dojednat nějaký harmonogram, který by dodávky rozprostřel do delšího časového období, což by umožňovalo jednotlivé splátky rozložit do více státních, resp. armádních rozpočtů. Je pravděpodobné, že by s tím souhlasili i samotní výrobci BVP. I toto řešení ale má svá negativa. Je totiž pravděpodobné, že toto rozložení by si výrobci kompenzovali zdražením některých dodávek, některých dílčích akvizicí, což je také zcela běžná praxe. 

Mnohem horší je ale to, že do hry vstupuje inflace, která každý rok představuje určité, byť třeba jen mírné zvýšení ceny. S tím, že inflaci lze jen těžko predikovat, stejně tak nelze moc předvídat i nějaké další negativní ekonomické jevy. To všechno může dál akvizici zdražit, a to i poměrně výrazně.

V neprospěch tohoto řešení hraje i to, že vzhledem k technickému stavu stávajících BVP-2 armáda potřebuje nová BVP co nejdříve. Dopředu lze navíc počítat s různými, zatím těžko předvídatelnými komplikacemi, které mohou celý program pozdržet.

Rozložení akvizice do delšího časového období by tedy zlevňovalo začátek akvizice, v celkovém souhrnu by ale mohlo akvizici jako takovou i poměrně výrazně podražit. Tuto situaci by musely řešit spíše následující vlády - a proto by bylo nutné dosáhnout dohody současné vlády s politickou opozicí.

Jak vidno, určité možnosti úspory tu jsou. Stejně tak je ale patrné, že jejich negativa spíše převažují, vždy jde spíš o nalezení toho řešení, které bolí nejméně. Žádné řešení není ideální, i proto se jako vhodné jeví jednotlivé způsoby kombinovat a také vhodně načasovat. Lze tedy doufat, že dnešnímu vedení MO ČR se podaří najít ten správný mix jednotlivých kroků a řešení – a že vojáci se nových BVP konečně dočkají.

 Autor: David Khol