21. září se na půdě Poslanecké sněmovny konal seminář “Odolnost obyvatelstva a připravenost na krizové situace“, který propojil pohledy zástupců bezpečnostních složek, armády, státních institucí a organizací pracujících s dětmi a mládeží. Jednotliví řečníci se shodli, že při budování odolného státu a společnosti schopné zvládat krizové situace je nutné začít již na nejnižší úrovni, tj. u jednotlivce.  

 
Seminář byl organizován pod záštitou poslance Jana Bartoška (KDU-ČSL), který se zhostil role moderátora celé akce. Bartošek se rovněž ujal úvodního slova. Bartošek ve své řeči upozornil, že bezpečnostní prostředí se proměnilo a případná krize může zasáhnout celý stát a společnost, a to napříč různými sektory: od energetiky, dopravy a zásobování přes zdravotnictví až po fungování samospráv a soukromých firem. Klíčová proto není pouze připravenost jednotlivých institucí, ale především jejich schopnost vzájemně spolupracovat a koordinovat postup se soukromým sektorem. „Potřebujeme celovládní a celospolečenský přístup k bezpečnosti,“ upřesnil. Zároveň je dle něj potřeba jasně určit, kdo v krizové situaci rozhoduje, koordinuje jednotlivé kroky a nese odpovědnost.

Jan Bartošek dále zdůraznil, že ačkoliv Česká republika v tomto ohledu disponuje množstvím strategických dokumentů a koncepcí, klíčová je však jejich implementace: „Skutečná připravenost se nepozná podle toho, kolik máme plánů a strategií, ale podle toho, jak jsme tyto plány schopni uskutečnit.“ 

Bartošek také připomněl, že v kontextu připravenosti státu na krizové situace se nyní již stírá hranice mezi vojenským a civilním sektorem. „Je potřeba vnímat vojenskou a civilní připravenost jako jeden spojený systém,“ podotkl a zároveň vyzval k jeho budování v době míru – tedy nyní.

V podobném duchu navázal i první z řečníků plk. Václav Pelikán, vedoucí oddělení krizového řízení z Policejního prezidia ČR, který zahájil panel nesoucí název “Stát, bezpečnost a odolnost společnosti“. Stejně jako Bartošek se zasadil za celospolečenský přístup k zvládání krizí, jelikož krizové situace nelze zvládat pouze prostřednictvím státních orgánů. Upozornil tak i na význam připravenosti jednotlivých domácností a občanů samotných. Pozornost věnoval také potenciálu dobrovolníků, studentů a místních komunit, jejichž schopnosti mohou být v krizích významným zdrojem pomoci.

V praxi toto však naráží na mnohé překážky. Zástupce Policie ČR například zmínil obtíže s koordinací neorganizovaných dobrovolníků. „Pokud budeme chtít dobrovolníky využívat, musíme jim jít naproti,“ naznačil Pelikán. V čem konkrétně by takový přístup měl spočívat, ovšem nezaznělo. 

Co se týče využívání studentů při zvládání krizí, zde Pelikán ilustroval situaci zkušeností z pandemie covid-19, kdy například zapojení studentů středních zdravotnických škol do provozu v přetížených nemocnicích mnohdy bránili samotní rodiče studentů. V této souvislosti připomněl, že krizový zákon však umožňuje nařízení pracovní povinnosti i mladistvým od 15 let. I tato cesta, jakkoliv kontroverzní, dle něj představuje možnost, kterak zapojit studenty do zvládání krizí a mimořádných situací. 

Během prezentace Pelikán kladl důraz na praktickou stránku připravenosti. Podle něj je nezbytné pravidelně cvičit spolupráci státu, samospráv, bezpečnostních složek, škol, neziskových organizací i dobrovolníků, protože samotné krizové plány bez praktického ověření nemusí v reálné situaci fungovat.

Následoval příspěvek zástupce HZS ČR – brig. gen. Daniela Miklóse, náměstka generálního ředitele pro prevenci a civilní nouzovou připravenost. V úvodu své prezentace se zaměřil na připravenost samotného jedince na krizové situace. Jak uvedl, tuzemské obyvatelstvo není na krize adekvátně připravené. To je patrné již v kontextu zcela základních prvků připravenosti. Z průzkumů dle něj vyplývá, že drtivá většina obyvatel nemá připravené například krizové zavazadlo a nedisponuje znalostmi, jak se během krizových situací chovat. Závažné nedostatky tak spatřuje již v materiální a kompetenční vybavenosti jednotlivce.

S tímto problémem očividně velmi úzce souvisí otázka osvěty a vzdělávání obyvatelstva. Jak podotkl Miklós, před rokem 1989 byla připravenost obyvatelstva výrazně vyšší, což byl mj. důsledek branné výchovy na školách. V tomto ohledu vyslovil přesvědčení, že nejefektivnější je učit zásadám připravenosti na krizové situace již samotné děti. Než ale takový přístup přinese kýžený efekt, tj. “rozpuštění“ potřebných kompetencí do celé populace, potrvá to dle něj alespoň 2 generace.

Dalším tématem, které Miklós otevřel, byla problematika bezpečnostních krytů, které jsou klíčové především (byť ne výlučně) během vojenských krizí. Vzhledem k návratu konvenčního válečného konfliktu do Evropy a závažnosti hrozby, kterou pro státy NATO představuje Rusko, nabývá toto téma opět na aktuálnosti. Se současnými kapacitami je Česká republika však schopná ukrýt pouze 3–5 % obyvatelstva, přičemž rozmístění krytů na českém území je nerovnoměrné. Ještě v 80. letech přitom Československo bylo schopné ukrýt kolem 15 % občanů. 

Ačkoliv se nároky, které bezpečnostní prostředí klade na připravenost státu, od konce studené války proměnily a hrozba útoku jadernými zbraněmi již není ani zdaleka tak závažná, současný stav je nevyhovující. Podle Miklóse je v takové situaci potřeba především efektivně využívat již existující infrastrukturu – tedy i stavební objekty, které neslouží jako bezpečnostní kryty, ale lze je k takovému účelu přizpůsobit. 

Po zástupcích složek IZS připojil pohled očima armády bývalý Náčelník generálního štábu AČR arm. gen. Karel Řehka. Ten zdůraznil, že obrana státu se neodehrává pouze v armádě a že připravenost státu reagovat na krize nelze chápat jen jako schopnost armády reagovat na vojenské ohrožení. Schopnost země čelit krizi totiž stojí na odolnosti celého systému. Taková odolnost se odvíjí především od schopnosti státu a společnosti zvládnout krizi, obnovit základní fungování a “pokračovat dále“. To, jak uvedl Řehka, vyžaduje současné fungování několika vzájemně propojených oblastí – od kontinuity vládnutí a rozhodování přes zajištění základních služeb až po schopnost podporovat působení vlastních i spojeneckých sil. 

Armáda je přitom zásadně závislá na civilních kapacitách: potřebuje funkční dopravu, energetiku, telekomunikace, zásobování, zdravotnictví i další infrastrukturu. Zkušenost z války na Ukrajině dle Řehky ukazuje, že v moderním konfliktu není cílem pouze vyřadit ozbrojené síly státu, ale narušit širší systém, který umožňuje fungování státu a společnosti. Civilní připravenost proto není vedlejší oblastí obrany, ale její nedílnou součástí.

Tato provázanost se podle něj odráží také v otázce připravenosti samotných občanů. Stát sice musí zajistit koordinaci, rozhodování a fungování klíčových institucí, nemůže však v každé krizové situaci převzít všechny úkoly. V této souvislosti připomněl i pravidlo 72 hodin, které říká, že v krizové situaci, kdy například vypadne elektřina nebo přestane téct voda, by měl každý jedinec zvládnout první tři dny bez pomoci záchranných složek, a to jen s tím, co má doma. Upozornil, že koncept není založen na předpokladu, že se stát po tuto dobu o občany nemusí starat. Má naopak vytvořit prostor, aby státní a záchranné kapacity mohly být efektivně soustředěny na nejkritičtější úkoly a na lidi, kteří pomoc skutečně potřebují.

Připravenost občanů tak nepředstavuje přesun odpovědnosti ze státu na jednotlivce, ale rozdělení odpovědnosti mezi domácnosti, instituce, firmy a stát. Důležitou součástí tohoto systému je přitom komunikace realizovaná ještě před vypuknutím krize. Lidé by měli předem vědět, co může nastat, co mají sami dělat a jakou pomoc mohou od státu očekávat. 

Na Řehkův výstup navázal Lukáš Kintr, ředitel NÚKIB, který opět poukázal na význam jednotlivce samotného. Během jeho prezentace zaznělo, že odolnost společnosti vůči krizím nelze stavět pouze na technických bezpečnostních opatřeních. Útočníci podle něj stále častěji využívají jednotlivce jakožto nejslabší článek v řetězci kybernetické bezpečnosti. Útočí tak například prostřednictvím podvodných SMS či manipulací s emocemi. „Působí na naše emoce a zpravidla na nejnižší lidské pudy,“ dodal. Nové možnosti v tomto směru přináší také AI, která může díky množství veřejně dostupných informací vytvářet přesvědčivě personalizované podvodné scénáře.

Vedle jednotlivců je přitom nutné věnovat pozornost také dodavatelským řetězcům. Pokud je přímý útok na jednotlivce neúspěšný, útočníci se zaměřují na slabá místa v dodavatelských řetězcích – od prvního dodavatele až po konečný produkt. Je proto klíčové závislosti na dodavatelích prověřovat a věnovat pozornost možným rizikům.

Kintr připomněl také zkušenosti s kybernetickými útoky na infrastrukturu, konkrétně na nemocnice. Ty dle něj poukázaly na nedostatečnou praktickou připravenost a nefunkčnost (nebo dokonce i absenci) krizových plánů. Zdůraznil tak potřebu komplexního plánování, stejně jako fakt, že samotná existence bezpečnostních či krizových plánů bez praktické připravenosti nestačí.

Závěrem svého vystoupení Kintr připomněl důležitost prevence a komunikace, respektive šíření osvěty mezi veřejností a její varování před konkrétními technologiemi nebo hrozbami. Dle něj je klíčové, aby se tato témata dostala do povědomí nejen širší veřejnosti, ale i důležitých “decision-makerů“, jinak je ohrožena odolnost, stabilita a fungování státu.

Lukáš Kintr pro CZ DEFENCE krátce promluvil o tom, jakým způsobem s občany v tomto ohledu komunikuje samotný NÚKIB: „Snažíme se s veřejností maximálně komunikovat. Musíme ale myslet na to, že máme omezené kapacity. Naše komunikace by jinak mohla být četnější, uživatelsky zajímavější a cílenější. Kdybychom měli více kapacit, mohli bychom s veřejností komunikovat intenzivněji, a navázat tak nějaký dlouhodobější komunikační kanál. Stejně tak bychom mohli dělat úplně jiné formáty. Nyní se totiž omezujeme na komunikační kanály, které jsou nasnadě, jako jsou sociální sítě. Z mého pohledu bychom však mohli více využívat například veřejnoprávní média, a doručit tak více videoobsahu v divácky zajímavé časy. Tam však jsou nyní rezervy,“ uzavřel Kintr. 

Panel uzavřel svým vystoupením Marek Tomaštík, odborný asistent z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, který se zaměřil na odolnost obyvatelstva z perspektivy sociální zranitelnosti. Sociální zranitelnost je stav, který zesiluje dopad mimořádných událostí na jednotlivce a komunity. Stejná mimořádná událost však může mít na různé skupiny obyvatel velmi odlišné dopady. Roli hrají například věk, vzdělání, zdravotní stav, příjem, ekonomická situace či charakter domácnosti, přičemž tyto faktory se vzájemně kombinují a jejich význam se může lišit podle konkrétního území a typu události. Samotné vymezení toho, co je to sociální zranitelnost, je tak obtížné.

Na konkrétních příkladech a výzkumu zaměřeném na prostorové rozložení sociální zranitelnosti Tomaštík ukázal, že její identifikace může být důležitým podkladem pro krizové plánování – například při rozhodování o evakuaci, humanitární pomoci, komunikaci s obyvatelstvem nebo směřování dostupných zdrojů. Česká republika přitom má, například díky činnosti ČSÚ a Akademie věd ČR, dobré výchozí podmínky pro monitorování, což umožňuje vytvářet indexy socioekonomické zranitelnosti na velmi detailní úrovni.

Cílem podle něj nemá být pouze určení, kde se nachází zranitelné obyvatelstvo, ale pochopení toho, jak se sociální a ekonomické charakteristiky promítají do schopnosti jednotlivců a komunit reagovat na mimořádné události a zotavit se z jejich následků.

V rámci druhého panelu, který nesl název “Výchova k odolnosti a připravená mladá generace“, vystoupila pětice řečníků z ministerstev a z organizací pracujících s dětmi a mládeží. Jmenovitě se jednalo o Kristinu Horákovou, generální sekretářku sportovní organizace Orel, Martina Chlumského, starostu České obce sokolské, Michala Černého, ředitele odboru předškolního a základního vzdělávání na MŠMT, stejně jako jeho kolegu ze stejného resortu Oldřicha Komárka. V neposlední řadě se panelu zúčastnila také Jana Havrdová z kabinetu ministra pro sport, prevenci a zdraví. 

Panelisté se zaměřili na otázku, jak u mladé generace dlouhodobě budovat odolnost a připravenost, přičemž řečníci zdůrazňovali, že tyto schopnosti nevznikají až v reakci na krizovou situaci, ale postupně prostřednictvím každodenních zkušeností, pohybu, překonávání překážek, spolupráce a přebírání odpovědnosti. 

Významnou roli v tomto procesu podle diskutujících hrají sportovní a občanské spolky, které vedle fyzické kondice rozvíjejí také psychickou a sociální odolnost, komunitní vazby, solidaritu, disciplínu a ochotu pomáhat druhým. Byl patrný také důraz na praktickou připravenost mladých lidí, například prostřednictvím první pomoci, pobytu v přírodě, dobrovolnictví či seznamování se s fungováním státu a krizových složek, čímž panelisté přímo navázali na to, co již zaznělo v rámci prvního panelu.

Vystupující zároveň upozornili na potřebu posílit pohybovou aktivitu dětí v běžném životě a propojit v tomto směru rodiny, školy, sportovní organizace, zdravotnictví i veřejnou správu. MŠMT v této souvislosti představilo opatření zaměřená na podporu pohybu během školního dne, otevřená sportoviště, vzdělávání učitelů a větší dostupnost školního sportu, s důrazem na zapojení co nejširšího počtu dětí, a to namísto orientace pouze na výkonnostní sport. Společným závěrem panelu tak byla potřeba chápat odolnost jako dlouhodobě budovanou schopnost jednotlivce i celé společnosti, jejímž základem jsou aktivní, samostatní a vzájemně propojení jednotlivci.

V průběhu semináře měla redakce CZ DEFENCE také možnost oslovit generála Karla Řehku. V odpovědi na otázku, jak vzdělávat a vést společnost k tomu, aby byla připravená čelit vojenským krizím a bránit stát, Řehka zdůraznil přímočarou a férovou komunikaci politické sféry s veřejností. „Hlavně potřebujeme politické lídry, kteří se nebudou bát říkat věci tak, jak jsou. Kteří je budou říkat srozumitelně, aby tomu lidé rozuměli. Tohle totiž veřejnosti chybí. V politice jí chybí lídři, kteří jí řeknou věci tak, jak jsou, i když je to třeba nepříjemné a krátkodobě jim to nepřinese politické body. Hlavně je však nutné, aby jim takové věci říkali srozumitelně! Já si myslím, že úplný základ a zároveň největší výzva je mít dobře informovaného občana – mít ve společnosti dost jedinců, kteří chápou, co se děje, a vědí, co může nastat. V tomto ohledu musíme ovšem začít u samotných politických lídrů, kteří řídí zemi a v konečném důsledku zodpovídají za obranu. Populismus, vytáčení se a neustálé lhaní tomu však nepomáhá.“

Generálovi Karlu Řehkovi jsme následně položili další otázky:

Jak by měla v tomto ohledu s občany komunikovat armáda?

Armáda se samozřejmě snaží komunikovat s občany, ale to není to primární. Minimálně by měla vysvětlovat, co dělá, proč to dělá, v čem je to důležité a pokud vidí nějaké hrozby, tak by je měla otevřeně a férově pojmenovávat. Ostatně, armáda je zde pro lidi. To oni ji platí. Proto je důležité, aby jí rozuměli – minimálně v tom, co dělá. To je jedna z věcí, o kterou jsem se já 4 roky snažil v pozici Náčelníka generálního štábu. Armáda se o to tedy snaží a bude se snažit i dále.

Takový způsob komunikace se očividně promítá i do většího zájmu o službu v armádě, který je patrný v poslední době…

Jasně, promítá se to právě i do těch čísel. Samotná komunikace tu ovšem není primárně od toho, abychom sehnali lidi do armády. Je důležitá především proto, aby i občané, kteří třeba nechtějí do armády, minimálně věděli, proč armádu potřebují a proč do ní investují. V konečném důsledku se jedná o veřejné peníze, tedy peníze našich občanů, tak by lidé měli rozumět tomu, proč je potřeba do armády investovat.

Problematika vzdělávání občanů ohledně obrany státu je rozpracována i v aktuálních strategických dokumentech, jako je Koncepce přípravy občanů k obraně státu (POKOS) 2025–2030. Má armáda nástroje a kapacity potřebné k tomu, aby v tomto ohledu byla schopná naplňovat ambice vytyčené v rámci POKOS?

Příprava občana k obraně státu podle mě nemá být jen věcí armády. Obrana totiž začíná již v propojení jednotlivců, rodin, komunit, institucí, infrastruktury i samotného státu. Stát musí jednak zabezpečit fungování institucí a politické rozhodování, zároveň ale musí být schopen zajistit občanům základní služby, stejně jako podporovat ozbrojené síly – a to vše současně během jakékoliv krize. Tady se proto ukazuje, že obrana není jenom o armádě. Stejně tak není příprava občanů k obraně státu pouze o aktivitách armády ve školách. 

Klíčové je, aby lidé chápali, v čem je obrana státu důležitá, co může hrozit, a aby v tomto ohledu měli zkrátka širší povědomí. Armáda je totiž zcela závislá na civilních službách a odebírá je ve stejnou dobu, kdy je potřebují civilisté. Jde tak o to, aby lidé rozuměli tomu, co může nastat. A když to nastane, aby věděli, co bude stát vlastně dělat. Jde o to chápat, jaká je v takové situaci role každého jednotlivce, komunity, samosprávy apod. Občan zkrátka potřebuje vědět, kde v době krize sežene potřebné informace a na koho se má obrátit. Již v tomto by podle mě měla spočívat samotná příprava občanů k obraně státu a mělo by to být součástí Rámcových vzdělávacích programů.

Je přitom potřeba začít již na úrovni základního školství. Nemyslím si, že se jedná o nějaké strašení dětí. Jde o to vědět základní věci: jak funguje stát, co ve státě kdo řeší apod. Jsou tu ale i praktické a užitečné věci. Například na Plzeňsku probíhá program #MocPomoc, v rámci kterého se děti učí poskytování první pomoci, a to s využitím virtuální reality, přičemž město Plzeň a Plzeňský kraj do tohoto programu zapojují školy a studenty. Už to je dobré, jelikož tím posilují odolnost obyvatelstva. Příprava občanů k obraně státu je, myslím si, obecně právě o takovýchto věcech a není nezbytně nutné ji zužovat pouze na vojenské záležitosti.

Samozřejmě, lidé by měli být informovaní o tom, jaké mají možnosti zapojit se do obrany státu. Dnes máme již institut dobrovolných vojenských cvičení, který se netýká pouze středoškoláků – může se do něj zapojit každý. Máme možnost být v aktivní záloze nebo existuje možnost dobrovolného předurčení. Bude jenom dobře, když o tom lidé budou vědět. Jak jsem již ale řekl, přípravu k obraně státu nelze omezovat jen na vojenské záležitosti a zapojení se do armády. Je totiž založena na obecném povědomí, jaké situace mohou nastat a jak by se jednotlivec, komunita a stát měly zachovat. Odolnost obyvatelstva totiž skutečně začíná u jednotlivce, rodiny, komunity a obce.