Právní válčení neboli „lawfare“ představuje v současném multipolárním a vysoce propojeném bezpečnostním prostředí jeden z významných nástrojů asymetrického a hybridního válčení. Jedná se o systematické zneužívání a účelovou interpretaci vnitrostátního a mezinárodního práva k dosažení svých cílů bez použití fyzické síly. Zatímco demokratické státy s ukotvenými principy právního státu vnímají mezinárodní právo jako normativní rámec, který omezuje využití násilí a slouží k ochraně civilního obyvatelstva, revizionistické mocnosti, autoritářské režimy a různí nestátní aktéři jej překroutili do zbraně proti ostatním státům. Tento rozdíl v přístupu k právu vytváří hlubokou strategickou zranitelnost. 

Využití práva jako zbraně není v historii zcela nové. Jako příklad lze uvést samotného Huga Grotia, který je brán jako otec mezinárodního práva. Ten využil právní argumentaci k posílení nizozemské námořní a vojenské moci proti Portugalsku ve službách Nizozemské východoindické společnosti. V moderní éře, kde dochází k neustálému propojení pomocí informačních technologií a díky velké míře globalizace, nabral tento fenomén zcela nový rozměr. Současné války jsou vedeny v prostředí bohatém na právní normy, což mění způsob samotného válčení. 

K popularizaci termínu „lawfare“ došlo v roce 2001. Slovo je spojením anglických slov law – právo a warfare – válčení. Poprvé ho použil ve své eseji Charles J. Dunlap, který tento pojem jasně a prostě definoval: „Lawfare je využití práva jako zbraně války.“ Později však došlo ještě k následnému upřesnění termínu na „využívání nebo zneužívání práva jako náhrady za tradiční vojenské prostředky k dosažení operačního cíle.“ V tomto ohledu je ale nutné poznamenat, že Dunlap termín definoval zcela ideologicky neutrálně. Právo jako jakákoli jiná zbraň může sloužit k různým účelům. Jako pozitivní příklad využití práva lze uvést situace, kdy namísto kinetického vojenského úderu k destrukci infrastruktury protivníka je využita chytrá obchodní smlouva, sankce nebo legální odkup strategických surovin, čímž může být dosaženo stejného efektu bez prolití krve. Z hlediska současných bezpečnostních hrozeb vnímají západní země pojem ‚lawfare‘ spíše v negativním duchu. Pojem se transformoval v označení pro zlomyslné zneužití respektu k právu za účelem dosažení vojenské, diplomatické či politické výhody. 

Klíčový aspekt, který činí „lawfare“ v rukou autoritářských států nebo teroristických skupin tak vysoce efektivním, je základní rozdílnost v přístupu k principům právního státu. Demokratické státy, a tedy i jejich ozbrojené síly, fungují na principu striktního dodržování humanitárního práva, lidských práv a dalších podobných právních norem. Politické i vojenské vedení demokratických zemí podléhá kontrole veřejnosti, investigativních novinářů a dohledu nezávislé justice. Toto striktní dodržování principů je protivníky vnímáno jako velká strategická slabina, která se dá lehce zneužívat. Protivník, který sám neuznává mezinárodní právo ani základní lidská práva, vědomě využívá skutečnosti, že demokratické státy je budou dodržovat, jinak ztratí podporu vlastního obyvatelstva a mezinárodního společenství. Z této rozdílnosti v přístupech pramení strategie, které nutí demokratické armády k určitému sebeomezování, vytvářejí u velitelů defenzivní myšlení extrémně citlivé na jakékoli riziko a v případě neúmyslného selhání vyvolávají mediální i diplomatické pobouření. 

V praktické rovině je možné „lawfare“ vidět napříč řadou konfliktů a prolíná se od fyzického bojiště až po síně mezinárodních soudů a tribunálů. Na taktické úrovni nestátní aktéři v podobě teroristických organizací (Hamás, ISIS) systematicky zneužívají mezinárodní humanitární právo tím, že svá velitelská stanoviště úmyslně umisťují do civilních objektů (nemocnice, školy atd.) a využívají je jako lidské štíty. Tím cíleně manipulují pravidly nasazení demokratických států, které jsou následně nuceny zrušit úder z obav o civilní životy anebo pak tyto ztráty protivník mediálně využije k obvinění z válečných zločinů a k získání sympatií. Na vyšší strategicko-geopolitické úrovni pak zejména státní aktéři využívají „lawfare“ k mocenské expanzi pod prahem otevřeného konfliktu. Čína má například doktrínu „tří válek“ (kombinace psychologické, mediální a právní války) a účelově dezinterpretuje mořské právo k budování umělých ostrovů v Jihočínském moři, zatímco Ruská federace maskuje svoji vojenskou agresi pseudoprávními argumenty.

Proměna práva ve zbraň přinesla ozbrojeným silám NATO, a tedy i AČR, akutní nutnost adaptovat se na zcela novém, neviditelném, avšak pro přežití důležitém bojišti. Nejvážnějším a zároveň nejpřímějším dopadem nepřátelského „lawfare“ je rozhodovací paralýza. Veškeré operace a údery vojenských sil podléhají náročnému procesu volby a schvalování cílů. V době využívání „lawfare“ do tohoto procesu promlouvají i pochopitelné obavy velitelů z osobní odpovědnosti. Obava z natočení úderu, jeho zmanipulování a následného mediálního zájmu může vést až k averzi vůči jakémukoli riziku.  V důsledku toho se schvalovací procesy mohou dostávat do vyšších úrovní velení, čímž se rozhodování zpomaluje a armáda tak může přijít o moment překvapení. 

Právě všechny tyto právní aspekty války pozvedají roli vojenských právníků. Tradičně bývá role vojenského právníka spojována zejména s disciplinárními prohřešky vojáků, akvizičními procesy, obchodními smlouvami a podobně. V dnešní době by však měl být vojenský právník plně k dispozici všem velitelům při rozhodování a měl by sloužit jako jakýsi „navigátor“ velitele v právním prostředí. Podle samotných doktrín NATO se vojenští právníci musí účastnit plánování operací v reálném čase. Je samozřejmé, že i samotná AČR vnímá důležitost vojenských právníků. Ti se v minulosti pochopitelně účastnili misí (např. v Afghánistánu nebo na Balkáně) jako nedílná součást celého českého zapojení a do budoucna tomu bude taktéž.

Systémová obrana proti nepřátelskému „lawfare“ nespočívá ve vlastním ohýbání práva a porušování lidských práv, ale ve schopnosti pružně reagovat na zneužívání právního řádu jinými. Právě proto je nutné se zaměřit na legislativní adaptabilitu, která postupně bude eliminovat „šedé zóny“ ve vnitrostátním i mezinárodním právu, jež by mohly být využity k maskované agresi. V rámci armády je důležitý výcvik vojáků a velitelů pod psychologickým i právním tlakem, díky němuž se naučí v reálném čase reagovat na různé manipulace i zneužívání civilistů na bojišti. 

Armáda ČR, resp. NATO nesmí pod tlakem protivníků rezignovat na dodržování mezinárodního humanitárního práva. Právní stát s důrazem na lidská práva tvoří základ demokratických států a jeho opuštění by znamenalo ztrátu morální legitimity a strategické vítězství protivníků. Proto je tedy nutná co největší součinnost vojenských právníků s veliteli, aby bylo možné učinit v co nejrychlejším čase právně odpovědné rozhodnutí. Do budoucna možná totiž odolnost a asertivnost samotného právního systému mohou mít rozhodující vliv na rozložení sil ve světě.