Již několik dekád se pokročilá automatizace a robotizace nesoustředí pouze na průmyslovou sféru, kde je běžnou součástí racionalizace výrobních procesů. Její tempo rozvoje neustále zrychluje a dramaticky zasahuje rozšiřující se spektrum oblastí, které nebyly donedávna její doménou a tento fakt se samozřejmě nevyhýbá ani vojenství, kde implementace umělé inteligence a robotizace zažívá nebývalý rozmach. Současně dosažené milníky dokazují, že se naplňují předpovědi již z druhé poloviny minulého století, které hovoří o plném ovládnutí bojiště 21. století technologicky vyspělými roboty. 

Tempo implementace robotiky (a umělé inteligence) do armád NATO bylo do nedávna velmi konzervativní, nicméně zhoršení bezpečnostní situace ve světě si vynutilo jeho výraznou akceleraci. NATO se v teoretické rovině začalo zabývat fenoménem nasazení autonomních vojenských robotů v roce 2013 a o pět let později přijalo zásadní změny v nastavení hlavního úsilí (tzv. „lines of effort") orientovaného na autonomii, robotiku, umělou inteligenci a další oblasti související s tzv. EDTs (Emmerging Disruptive Technologies). Ukazuje se, že dosažení požadované vojenské převahy na bojišti 21. století nebude bez pokročilých autonomních robotů možné, zejména z důvodu extrémně rychlého reakčního intervalu, který nelze kompenzovat ani vysokými počty jejich pomyslných biologických protějšků. V současnosti je více než zřejmé, že masivní rozvoj a nasazení inteligentních robotů představuje revoluci v transformaci naší společnosti na novou kulturně-technologickou úroveň a je to jediná cesta vedoucí k dlouhodobému přežití člověka na Zemi a ve vesmíru.

Pokud se podíváme na vojenské využití robotiky, její hlavní podstata obecně spočívá v převzetí rizikových nebo časově kritických úkolů v celé šíři operačně-taktického spektra činností. Ačkoliv se vývoj pokročilé automatizace ve vojenství donedávna orientoval převážně na průzkumné, servisní/EOD prostředky, logistické systémy, případně reakčně kritické procesy cílového navedení střel nebo zbraňových systémů, tak se tento trend obrací ve prospěch bojových a víceúčelových systémů s vysokou mírou autonomie. Současný vývoj v oblasti umělé inteligence a mechanické konstrukce robotických komponent ukazuje na obrovský potenciál schopností strojů, jenž jako by byl vystřižen ze stránek románů vědecko-fantastické literatury. K dosažení současného stavu významně pomohly (před dvěma dekádami) konflikty na Středním východě, které odstartovaly nebývalý rozmach automatizace a robotizace komplexních operačních procesů, doprovázené masivním nasazením bezpilotních prostředků, kde tyto systémy prokázaly v širokém spektru aplikací svoji jednoznačnou výhodu oproti konvenčnímu letectvu. S tím, že výrazný pokrok v oblasti vojenských technologií umožňuje i malým ale technologicky vyspělým státům prosazovat jejich zájmy na úkor těch velkých ale nepřipravených a velmi efektivně kompenzovat kvantitu kvalitou. Autonomní systémy představují revoluci ve vojenství, která změní povahu a způsob vedení bojové činnosti, včetně prudkého nárůstu jeho dynamiky. Historická revoluce ve vojenství je „přede dveřmi" a ti, kdo s ní nedokáží držet krok, zaplatí vysokou cenu.

Vývoj v NATO a v EU

NATO, jak již bylo zmíněno, si uvědomuje důležitost všech nastupujících a přelomových technologií, tzv. - Emmerging Distruptive Technologies (EDTs), kde se robotika a umělá inteligence řadí na první příčky a hlavní důraz klade na spolupráci mezi soukromými subjekty, státem a akademickými institucemi. Klíčovým aspektem je zejména spolupráce mezi členskými státy ve sdílení zkušeností a dosažení standardizace a interoperability. Zástupci členských států se na posledním summitu dohodli na dvou klíčových opatřeních, které jim umožní podpořit rozvoj nových a stávajících inovačních kapacit a zajistit integraci EDTs do aliančních schopností za úzké spolupráce se soukromým sektorem a univerzitními pracovišti. Jedná se o iniciativu Defence Innovation Accelerator for North Atlantic (DIANA) a Inovační fond. Pro EU je oblast klíčových technologií budoucnosti v zásadě shodná s NATO. Nicméně bezpečnostní hledisko má podobu spíše důrazu na dosažení strategické autonomie a technologické soběstačnosti v klíčových oblastech. Vzhledem k tomu, že si EU uvědomila důležitost robotiky a umělé inteligence o něco později nežli například USA a Čína, objevují se obavy, že by Evropa nemusela do budoucna stav ve zmíněných zemích dohnat, zejména pokud tento segment nebude systematičtěji státem stimulován. Neboť investice soukromých subjektů do těchto přelomových technologií jsou tradičně více konzervativní (oproti USA a Číně), a Evropa se vyznačuje tříštěním úsilí jednotlivých států s odlišnými přístupy a mnoha diskusemi nad etickými a legislativními aspekty umělé inteligence, které k navýšení dynamiky rozvoje ve vojenství příliš nepřispívají.

Nicméně o tom, že EU bere autonomní robotické systémy vážně, svědčí mnoho projektových výzev EDA/EDF dotýkajících se autonomní robotiky, kde z těch významnějších můžeme například jmenovat projekty věnované středním a těžkým bezosádkovým pozemním prostředkům (tzv. UGV, které donedávna nebyly v EU příliš rozvíjeny) a jedná se primárně o IMUGS (Integrated Modular Unmanned Ground Sytems) a CUGS (Combat Unmanned Ground Systems), které s rozpočtem dohromady více než 60 milionů euro představují zásadní kroky EU v této „dimenzi". V ČR je v dané oblasti aktivní Vojenský opravárenský podnik Nový Jičín (VOP CZ), který vyvíjí již čtvrtou generaci pozemního robotického prostředku s názvem TAROS (TAktické RObotické Systémy). Ten byl vyvinut pro náročné vojenské aplikace a VOP CZ na tomto projektu spolupracuje s českou firmou LPP a Univerzitou obrany v Brně (UNOB).

Etické aspekty

Pokud hovoříme o etických aspektech vojenské robotiky, tak moderní robotické systémy, jak je dnes chápeme, jsou stroje schopny vyhodnotit senzorické vjemy a připravit plány určitého jednání. Tyto robotické systémy mohou být vybaveny zbraňovými nástavbami, případně dalšími doplňky, které využívají k plnění stanovených cílů. V procesu plnění cílů se předpokládá jistý podíl autonomního chování (tj. na provedení jednotlivých operací nečeká na souhlas nebo zadání operátora), s tím, že rozsah, kvalita a typ automatizace vybraných procesů mají vliv na charakteristiku robota dle pětiúrovňové stupnice SAE (Society of Automotive Engineers). Vojenskými roboty mohou být jak bojoví roboti, tak i roboti servisní, kteří jsou určení na přenášení nákladu nebo konstrukční činnosti (např. výstavbu obranných pozic), roboti, kteří zneškodňují nebo kladou miny, přebírají zbraně od vojáků, kteří se vzdali, apod. Již velká část používané moderní techniky disponuje určitou mírou automatizace (rutinních procesů), např. zaměřování za jízdy, detekce a vyhýbání se překážkám a podobně. Obdobné schopnosti mají již běžně dostupné komerční systémy, jak to známe například u malých dronů, které se automaticky stabilizují, drží pozici v prostoru, případně se automaticky přesouvají na zvolenou pozici, nebo sledují vybraný objekt. Přínosy takovéto částečné automatizace jsou nesporné a nevznikají zde větší etické otázky, zejména pokud automatizace není spojená s letální funkcionalitou. Jinak tomu je u plně autonomních robotů (ať již těch pozemních nebo pohybujících se ve vzduchu, ve vodě nebo ve vesmíru), kde se těmto aspektům již ze samotné podstaty systému nelze vyhnout. Z „makroetické" perspektivy společnost obvykle zajímá, zda nasazení takovýchto robotů bude mít ve výsledku pozitivní nebo negativní dopad. To může znamenat například vyšší přesnost zásahů, nižší dopad na nekombatanty oproti konvenčně užívaným technologiím, nižší poškození staveb, vojenského materiálu, nebo naopak zasažení pouze vojenského materiálu bez ztrát na životech včetně kombatantů, nižší nákladovost takto provedené operace, pouze zranění nebo odzbrojení kombatantů, nižší pravděpodobnost vzniku environmentálních škod a podobně. Na druhé straně pomyslného spektra stojí obava o ztrátu kontroly nad takovýmito stroji, jež by ve finále nemusely respektovat mezinárodní humanitární právo a obecně moderními západními armádami přijatá pravidla nasazení (ROE - rules of engagement). Z etického hlediska nás zajímají primárně konečné důsledky použití těchto autonomních robotů a pokud dojde k realizaci zamýšleného cíle a zároveň ho bylo dosaženo efektivněji (než za použití konvenčních prostředků) a za dodržení všech stanovených pravidel, můžeme považovat použití autonomních robotů za etické (z pohledu konsekvencionalismu). Je předpokladem, že roboti budou schopni mnohem lépe než lidé rozlišovat mezi legitimním a nelegitimním cílem, nebudou ovlivnění emocemi, nebudou páchat záměrně válečné zločiny. Pro společnost může být benefitem i to, že odpadne nákladná a často neefektivní péče o válečné veterány, odpadnou rodinná traumata, kdy se často i více než jeden člen rodiny z války nevrátí, a tím je narušeno fungování rodiny, potažmo společnosti a podobně. Pokud tedy dojde k naplnění jednoho (většinou zřejmě více) z těchto bodů a byl-li tento bod zamýšlen jako cíl a zároveň ho bylo dosaženo efektivněji, eventuálně pokud zmíněná pozitiva převáží možné nově vzniklé negativní dopady, můžeme považovat použití autonomních robotů za etické. Možných etických přístupů (postojů) je samozřejmě více a jednotlivé aspekty budou popsány postupně v budoucích článcích.

Závěr

Jak již bylo naznačeno, je od pradávna velkým snem člověka vytvoření inteligentního stroje, který by nahradil lidské schopnosti v celé šíři jejich spektra, což se sice jeví stále jako obtížně dosažitelné, nicméně prudce narůstá počet domén, kde již robotizace převzala většinu rutinních případně i klíčových procesů, které se v rámci životního nebo realizačního cyklu objevují.

V historii válek se ukazuje, že klíčová je zejména „míra“ technologického náskoku, kterou již pak nelze jinak kompenzovat (například početní převahou). A právě tato skutečnost se přímo dotýká fundamentální podstaty autonomních strojů, vůči kterým (díky velmi rychlé reakci) již nebude schopen člověk efektivně působit. Nyní jsme v chápání tohoto fenoménu prozatím na začátku, nicméně současné technologické demonstrátory a simulace poukazují na vývoj budoucího bojiště, do kterého již nebude mít smysl nasazovat lidského vojáka (neboť boj člověka s autonomními roboty se bude rovnat jisté sebevraždě). Z tohoto důvodu bude robotizace bojové činnosti naprosto klíčová pro efektivní působení na bojišti 21. století a technologická vyspělost autonomních systémů sehraje rozhodující roli. Z globálního pohledu je svět v oblasti robotizace a implementace umělé inteligence v pokročilém stádiu a mnoho iniciačních demonstrátorů ukazuje značný potenciál již v krátkodobém nebo střednědobém horizontu. Mnoho komponent je v podstatě již k dispozici a zbývá je jen integrovat nebo přizpůsobit konkrétnímu použití. Je také nutné si uvědomit, že vysoká míra konzervatizmu implementace pokročilých technologií vede k významnému zpomalení adaptace obranných resortů na nově vznikající výzvy operačního prostředí, což může mít fatální důsledky.

Na závěr lze snad vyslovit jen přání, aby se ČR v oblasti technologického vývoje přiblížila ke světové špičce, neboť je to strategicky naprosto klíčový segment a potřebný potenciál, založený na kvalitních odbornících, které naše země jistě má. Je však jisté, že bude nutné akceleraci rozvoje vojenské robotiky v ČR významně finančně a systémově (infrastrukturálně) podpořit.