Koaliční vláda Petra Fialy se chystá k odchodu. Její vytrvalá pomoc Ukrajině představuje jedno z nejvýraznějších dědictví uplynulého volebního období. V kontextu Evropy, kde se únava z války stává zřetelným politickým i společenským fenoménem, se Česká republika profilovala coby hlavní středoevropský motor podpory Kyjeva. Výsledkem této politické linie zůstává rozsáhlá vojenská a ekonomická pomoc, doprovázená mimořádně silným postavením českého obranného průmyslu. Tato pozice však po nástupu Andreje Babiše do čela nové vlády nabývá jiného rozměru. Měnící se geopolitická atmosféra a sílící euroskepticismus vytvářejí prostředí, v němž se český postoj vůči Ukrajině může stát zkouškou vnitropolitické odvahy i schopnosti zachovat strategickou kontinuitu.

Podle říjnové zprávy Ministerstva obrany ČR (MO) dosáhla česká vojenská pomoc Ukrajině od roku 2022 celkové hodnoty 17,4 miliardy Kč. Tato suma zahrnuje dary techniky, munice, finanční příspěvky a výcvikové programy. Praha současně obdržela z refundací a evropských zdrojů přibližně 25 miliard korun, takže výsledná bilance zůstává pozitivní. Podpora Ukrajiny tudíž nepředstavovala jednostranný finanční výdaj, nýbrž ekonomicky racionální krok, který přispěl k rozvoji domácího obranného sektoru. Ten během tří let vytvořil přes 2600 pracovních míst a do roku 2030 plánuje investice přesahující 15 miliard korun. MO zároveň zdůraznilo, že české firmy zprostředkovaly dodávky vojenského materiálu pro Ukrajinu v hodnotě více než 260 miliard korun, financovaných převážně zahraničními partnery. Tak rozsáhlé zapojení proměnilo český obranný průmysl z regionálního hráče v aktéra evropského významu.

„Ve veřejném prostoru v poslední době koluje řada nepřesných a zavádějících informací o vojenské pomoci České republiky Ukrajině, představitelé formující se koalice používají nesmyslná čísla, aby si odůvodnili svůj záměr zastavit naši pomoc napadené zemi. Konec funkčního období vlády je příležitostí k bilanci, a proto jsme se rozhodli shrnout a vyčíslit vše, co jsme ve vojenské podpoře Ukrajiny učinili,“ uvedla ministryně obrany Jana Černochová. Dodala, že přišel vhodný čas k otevřenému zhodnocení výsledků, dlouho utajovaných z bezpečnostních důvodů. Bilance tak zároveň působí jako politický manifest: obrana Ukrajiny nepředstavuje charitativní akt, nýbrž součást bezpečnostní strategie České republiky.

Ústředním prvkem této strategie se stala česká muniční iniciativa, koordinovaná s aliančními partnery (např. z Dánska, Kanady a Nizozemska). Zajistila pro Ukrajinu přes 3,7 milionu kusů velkorážové dělostřelecké munice. Spojené státy dokonce požádaly, aby Česká republika převzala vedení takzvaného Muničního syndikátu a stala se tak hlavním koordinátorem veškerých západních dodávek dělostřelecké munice pro Ukrajinu. Tato snaha posílila postavení Prahy coby spolehlivého koordinátora a ukázala schopnost české strany převádět politické závazky do konkrétní materiální podpory. Díky českým dodávkám se podle MO podařilo změnit poměr dělostřelecké palby z deseti ku jedné ve prospěch Ruska na dva ku jedné, což mělo přímý dopad na stabilizaci fronty během roku 2024.

Na evropské úrovni se přitom stále zřetelněji projevuje únava z války a tlak na veřejné rozpočty. Německý Kiel Institute zaznamenal prudký pokles vojenské pomoci během léta 2025, navzdory závazkům přijatých na předchozích summitech NATO. Současně se ukazuje, že Evropa, nikoli Spojené státy, se nyní stává hlavním pilířem ukrajinského financování. Tzv. Team Europe poskytl Ukrajině podporu v hodnotě 173,5 miliardy eur, z čehož 63 miliard tvoří vojenské dodávky. Tato čísla dokazují mimořádnou míru solidarity, avšak i limity evropského modelu, který stojí převážně na půjčkách a dočasných rozpočtových přesunech. Česká republika v tomto rámci patří mezi státy, které svou vojenskou pomoc splnily v plném rozsahu a neodkládaly své závazky, což představuje viditelný kontrast vůči některým západoevropským podporovatelům.

Prezident Volodymyr Zelenskyj v nedávném rozhovoru pro francouzský deník Le Monde prohlásil, že Ukrajina bude potřebovat evropskou podporu ještě dva až tři roky. Tento výrok nepůsobí pouze jako odhad délky konfliktu, ale také jako varování. Přerušení finančního a materiálního toku by mohlo znamenat zásadní zlom na frontě i v ukrajinské společnosti. Zelenskyj současně vyzval k použití zmrazených ruských aktiv buď k obnově země, pokud válka brzy skončí, nebo k nákupu zbraní, jestliže bude konflikt pokračovat. Tím vyslal Evropě dvojí vzkaz: časový rámec podpory zůstává konečný, avšak její intenzita rozhodne o tom, zda Ukrajina vydrží až do konce.

V tomto kontextu působí česká bilance jako příklad realistické solidarity. Praha na rozdíl od jiných zemí nevkládala do pomoci Ukrajině přehnaná očekávání, nýbrž systematicky rozvíjela kapacity domácího průmyslu a alianční koordinaci. Výsledkem se stal politický kapitál i konkrétní hospodářské efekty, od exportních kontraktů po nová pracovní místa v regionech, kde působí společnosti CSG, STV Group, PBS Group či Colt CZ. Česká role prostředníka mezi západními dárci a ukrajinskými potřebami přinesla republice mezinárodní uznání, nicméně také určitou závislost na pokračování evropské solidarity. Pokud by se finanční jednota Unie narušila, česká strategie by ztratila svou oporu a hrozilo by zhroucení dosavadního modelu podpory.

S tímto rizikem se nová vláda Andreje Babiše setká bezprostředně po nástupu do funkce. Jeho předvolební rétorika, pohybující se mezi důrazem na mírovou diplomacii a kritikou dlouhotrvající války, naznačuje pragmatičtější český přístup a méně ideově vyhraněné směřování. Zůstává otázkou, nakolik bude taková politika slučitelná s evropskými závazky. Zatímco spojenci jako Německo či Dánsko projevují ochotu pokračovat v pomoci, jiné státy svůj postoj přehodnocují. Slovensko pod novým vedením téměř zastavilo své dodávky, Maďarsko odmítá nové finanční mechanismy a Polsko čelí levnému dovozu z Ukrajiny (ocel, cement). Česká republika buď udrží symboliku solidarity, která jí vynesla respekt v NATO i EU, nebo se zařadí po bok těch, kteří podporu Kyjeva relativizují.

Situaci dále komplikuje stav evropského financování, jelikož více než tři čtvrtiny evropské pomoci Ukrajině mají formu půjček. V dlouhodobém horizontu bude Kyjev proto závislý na schopnosti EU udržet mechanismus splácení úroků z výnosů zmrazených ruských aktiv. Tyto prostředky však, jak upozorňuje časopis The Economist, nepokryjí ani polovinu očekávaných potřeb, chybí zhruba 230 miliard eur. Bez společného evropského dluhového nástroje či výraznějších národních příspěvků hrozí v roce 2026 náraz Ukrajiny na finanční strop. Právě v tomto okamžiku se projeví, zda Evropa včetně České republiky chápe válku jako otázku existence, nebo jen jako epizodu zahraniční politiky.

Na washingtonském summitu NATO v roce 2024 se spojenci zavázali letos Ukrajině poskytnout vojenský materiál v hodnotě 40 miliard eur, což pro Česko znamená zhruba 6,4 miliardy korun. Tento závazek byl dle zprávy MO bezezbytku splněn. Česká armáda Kyjevu celkově poskytla 390 kusů nepotřebné techniky, od tanků přes houfnice po vrtulníky, a zprostředkovala dodávky munice z domácích i zahraničních zdrojů. Z hlediska alianční solidarity Praha obstála. Pro novou vládu to však nebude samozřejmé, neboť každý další rok války přináší nové rozpočtové priority, tlak na domácí investice i rostoucí nevoli části veřejnosti.

Ministryně Černochová proto svou závěrečnou zprávu nevnímala pouze jako statistiku, nýbrž i jako varování. Ukončení české angažovanosti by podle ní mělo pro Ukrajinu velmi závažné důsledky. Za tři roky se z české podpory stal systém, který formuje rovnováhu na bojišti i důvěru mezi spojenci. Zastavení tohoto mechanismu by ohrozilo nejen Kyjev, ale rovněž samotnou pozici České republiky v euroatlantickém prostoru. V době, kdy Spojené státy po zvolení Donalda Trumpa prezidentem omezily svou finanční pomoc a Evropa se potýká s rozpory ohledně konfiskace ruských aktiv, získává kontinuita mimořádnou hodnotu.

Zelenského slova o dvou až třech letech proto rezonují i v Praze. Představují reálný časový horizont, který může být rozhodující pro Ukrajinu i pro důvěryhodnost Evropy coby geopolitického aktéra. Pokud česká vláda dokáže přesvědčit veřejnost, že obrana Ukrajiny znamená současně ochranu Evropy a českého bezpečnostního prostoru, může udržet strategickou linii bez ohledu na politickou barvu kabinetu. Převáží-li však vnitropolitický populismus a ekonomický kalkul, hrozí, že česká bilance se z příběhu úspěchu promění v epilog ztracené příležitosti.

Odcházející vláda po sobě zanechává pevný rámec vojenské, ekonomické i diplomatické podpory, jež České republice přinesl prestiž a hmatatelné výsledky. Její strategie propojila morální imperativ s ekonomickou realitou a vytvořila model, jímž se inspirovaly i jiné státy Evropy. To, co začalo jako spontánní reakce na agresi, se proměnilo v promyšlený systém, v němž se bezpečnostní a hospodářské zájmy spojily. Nadcházející roky rozhodnou, zda se tento systém stane základem dlouhodobé politiky, nebo pouze kapitolou v dějinách české zahraniční orientace.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR, The Economist, Evropská komise, Le Monde