Rozhodnutí nizozemského nejvyššího soudu z letošního října, které Amsterdam přinutilo znovu posoudit vývoz součástek pro stíhačky F-35 do Izraele, představuje precedens s hlubším evropským dopadem. Soud konstatoval, že vláda musí vývoz zbraní a jejich komponentů přezkoumat z hlediska souladu s mezinárodním humanitárním právem. Žádná unijní země totiž nesmí podporovat válečné operace spojené s vážným rizikem porušování Ženevských úmluv. Tím se rozhodování o vývozu vojenského materiálu přesunuje z roviny čistě politické do roviny právní. Nezisková organizace Oxfam Novib, která žalobu podala, označila rozsudek za „vítězství práva“. Amsterdam nyní čelí dilematu mezi povinností vůči mezinárodním partnerům v programu F-35 a tlakem domácí veřejnosti na zohledňování etických a morálních hodnot při schvalování vývozních licencí.

Případ Nizozemska není ojedinělý. V Evropě sílí trend, kdy se humanitární právo a lidskoprávní argumentace začínají agresivně prosazovat do citlivé oblasti obranného průmyslu. Šest zemí Evropské unie již zavedlo úplné nebo částečné embargo na vývoz zbraní do Izraele, dalších dvacet čtyři států jejich export alespoň omezilo. Podle časopisu Washington Post je rozsah sankčních opatření vůči Izraeli s výjimkou 70. let minulého století bezprecedentní. Přesto jejich praktický dopad zůstává zatím spíše symbolický, neboť 99 % hlavních zbraňových systémů Izrael stále získává od Spojených států a Německa.

Nejviditelnější posun nastal ve Španělsku. Tamní parlament v říjnu letošního roku přijal zákon, který přeměnil původní vládní dekret na „úplné a trvalé embargo“. Premiér Pedro Sánchez, jenž v Evropě patří mezi nejhlasitější kritiky izraelského postupu v Gaze, židovský stát nařkl z „vyhlazování bezbranného národa“. Španělský zákon zakazuje nejen prodej či nákup zbraní a vojenské technologie, ale i tranzit leteckého paliva s potenciálním vojenským využitím a reklamu produktů pocházejících z izraelských osad. Tím Madrid jednoznačně překročil hranici dosavadní evropské zdrženlivosti. Nejde už jen o pozastavení vývozních licencí, ale o kompletní přerušení všech vojenských vazeb. I když zákon umožňuje výjimky v případech, kdy by zákaz poškodil národní zájmy, jeho symbolický význam je zásadní. Některý členský stát EU poprvé kodifikoval embargo vůči Izraeli jako trvalou součást svého právního řádu.

Podobné, byť méně rozsáhlé kroky učinila také Itálie, která po říjnu 2023 pozastavila dodávky zbraní, přestože zřejmě stále dokončuje starší kontrakty na helikoptéry a námořní děla. Irsko zakázalo vývoz vojenského materiálu i dovoz izraelských zbraní. Belgie zavedla zákaz tranzitu vojenského materiálu přes Antverpy, zatímco Slovinsko uvalilo jistou formu embarga okamžitě po vypuknutí války. Turecko úplně přerušilo obchodní vztahy s Izraelem a uzavřelo svůj vzdušný prostor pro izraelské lety. K omezením se přidaly i Kanada a Británie, které pozastavily platnost desítek licencí na dodávky komponentů do izraelských systémů kvůli obavám z porušování mezinárodního práva.

Západní soudy a vlády tím reagují na tlak části veřejnosti v čele s lidskoprávními organizacemi. Oxfam, Amnesty International, Human Rights Watch a další upozorňují na přehlížení Společného postoje Rady Evropské unie 2008/944/SZBP. Podle tohoto rozhodnutí musí členské státy zamítnout vývoz vojenského materiálu, pokud existuje riziko jeho použití k vnitřní represi nebo porušování mezinárodního humanitárního práva. Rozhodnutí nizozemského soudu na základě unijních předpisů tak může vyvolat dominový efekt. Jestliže Nizozemci stanoví právní povinnost posuzovat rizika válečných zločinů při každém vývozu, bude těžké tuto praxi ignorovat v Paříži, Berlíně či Praze.

Z českého pohledu je tento vývoj mimořádně významný. Česká republika dlouhodobě patří k největším obráncům práva Izraele na sebeobranu a její zbrojní politika vychází spíše z ekonomických než etických úvah. Roční hodnota vývozu vojenského materiálu se blíží ke 100 miliardám Kč ročně, přičemž značná část směřuje do zemí mimo EU a NATO. Na seznamu odběratelů se nicméně objevily i státy jako Egypt, Saúdská Arábie, Azerbájdžán či Turecko — země, které lidskoprávní organizace označují za režimy s autoritářskými praktikami.

České neziskové organizace typu NESEHNUTÍ nebo Amnesty International ČR na to dlouhodobě upozorňují. Už před deseti lety Praha povolila vývoz zbraní do Bahrajnu a Etiopie, přestože v obou zemích docházelo k masivnímu porušování lidských práv. Později se řešily exporty do Ázerbájdžánu a Turecka, které podle aktivistů odporují závazkům OBSE a Společnému postoji EU. V otevřeném dopise ministrovi zahraničí Tomáši Petříčkovi z roku 2020 například Amnesty International a NESEHNUTÍ požadovaly zastavení vývozu zbraní do Turecka, protože se mohly dostat do konfliktu v Náhorním Karabachu. Ekonomické zájmy „zbrojařských holdingů“ dle jejich názoru nesmějí mít přednost před „ochranou lidských práv.“

Pro Českou republiku z toho plynou tři rizika. Prvním je právní — pokud se v Evropě prosadí model nizozemského soudního přezkumu, mohou i české soudy čelit žalobám na nepřiměřený nebo protiprávní vývoz. Druhým je ekonomické — firmy závislé na exportu budou muset počítat s delší dobou pro získání vývozní licence či s jejím častějším odmítnutím. Třetím je reputační — v době, kdy Evropa přehodnocuje své vztahy k autoritářským režimům, může být Česko vnímáno jako stát, který zůstává „morálně slepý“.

Tento posun má i širší evropský rozměr. Zbrojní průmysl se stal novým polem, kde se měří reálné odhodlání EU uplatňovat vlastní hodnoty. Dosavadní praxe, kdy země deklarují podporu lidským právům, ale současně vyzbrojují autoritářské režimy, se stává neudržitelnou. Případy Egypta, Izraele nebo Turecka ukazují menší toleranci takového chování ze strany veřejnosti i soudů. Každá vývozní licence se teď může stát předmětem veřejného sporu a politického tlaku.

Česká vláda nadále zastává postoj, že exportní politika musí zůstat v kompetenci národních orgánů. To však může být stále obtížnější, pokud Brusel nebo Evropský parlament přijmou rozhodnutí inspirované nizozemským precedentem. V takovém případě by se český přístup, založený na ekonomické diplomacii a toleranci k vývozu do některých problematických zemí, mohl ocitnout v rozporu s evropským standardem.

Evropská kontrola vývozu zbraní se bude v příštích letech pravděpodobně dále zpřísňovat a přesouvat z politické do právní roviny. Větší roli získají soudy, veřejnost i lidskoprávní standardy EU. Státy budou muset důsledněji prokazovat, že jejich exportní licence nejsou v rozporu s mezinárodním humanitárním právem, což ovlivní i praxi v České republice. Pro Prahu to znamená nutnost hledat rovnováhu mezi ekonomickými zájmy a etickou odpovědností, posílit transparentnost licenčního řízení a přizpůsobit se novým evropským pravidlům. Jen tak si udrží důvěryhodnost v rámci unijní politiky bezpečnosti a obrany.

Zdroj:  WorldECR, Amnesty International ČR, Washington Post, Evropská unie