Z Polska se v současnosti stává geopolitický šampion středovýchodní Evropy. Na ruskou hrozbu reaguje s rozhodností, které ostatní státy regionu nedosahují. Rychlé kroky ve zbrojení, posílení teritoriální obrany a tlak na zásadní proměnu evropské bezpečnostní architektury vytvářejí prostředí, v němž se musí orientovat i Česká republika. Ve chvíli, kdy se region tříští a Visegrád přestává být funkční platformou, vstupuje Varšava na mezinárodní scénu jako nezávislá sebevědomá mocnost. Tato dynamika zásadně ovlivňuje i Prahu. Tuzemské vnitřní politice totiž chybí polská společenská shoda na vnímání ruské hrozby, tolik potřebná pro definici národních strategických cílů.

Polská bezpečnostní politika prošla po roce 2022 radikální proměnou. Invaze Ruska na Ukrajinu vytvořila v polských institucích pocit, který náčelník polského generálního štábu Wiesław Kukuła popsal jako trvale „rozsvícenou červenou kontrolku“. Přestože ve Varšavě existovaly dlouhodobé koncepty armádní reformy, teprve rozsah ruské agrese přinesl plnou mobilizaci národních zdrojů. Tamní ministerstvo obrany začalo uzavírat kontrakty na výzbroj v rozsahu, který v evropském prostoru neměl obdoby. Dodávky jihokorejských tanků K2, houfnic K9, raketometů Homar K, modernizace houfnic Krab, objednávky stovek bojových vozidel Borsuk a zásadní přetvoření dělostřeleckých kapacit tvoří základ struktury, která má z polské armády učinit nejsilnější konvenční pozemní síly v Evropské unii. K tomu se přidává střednědobý plán vytvořit další divize a navýšit stav ozbrojených sil na hodnoty, jež mnozí analytici zpočátku považovali za nereálné. Přesto se jejich postupná realizace stává faktem.

Stejně výrazně se rozšiřuje modernizace letectva. Varšava nakupuje vrtulníky Apache, investuje do modernizace protivzdušných systémů, rozšiřuje kapacity pilotního výcviku a otevřeně pracuje s vizí, podle níž musí polské letectvo zvládnout operace v prostředí plném dronů a autonomních systémů. Polský koncept „dronizace“ ozbrojených sil vychází z ukrajinských zkušeností, v budoucnu se mu budou muset přizpůsobit i státy s menšími rozpočty. Opírá se též o americkou podporu, dlouhodobé partnerství s Koreou, strategické financování přes státní bankovní instituce a obrovský tok zbrojních obligací, který umožňuje rychlou realizaci programů. Celkové výdaje na obranu dosahují jedné z nejvyšších hodnot v celé Severoatlantické alianci, letos pravděpodobně 5 % HDP. Polská armáda se tak stává štítem východního křídla a zároveň laboratoří, kde se testuje nový evropský model silové politiky.

Význam polského přístupu k obraně vzrostl i z důvodu faktického rozpadu Visegrádské čtyřky. Maďarsko a Slovensko se vyznačují proruskými postoji, což přináší napětí v celém regionu. Budapešť se pokouší vystupovat jako prostředník, přesto její kroky v rámci EU vyvolávají kritiku a narušují důvěru spojenců. Slovenská vláda zase posiluje závislost na ruských energiích, odmítá jednoznačnou podporu Ukrajiny a dokonce hrozí narušením energetických dodávek sousedům. Varšava musela reagovat tvrdě. Kritika maďarského postoje, odmítnutí účasti maďarských představitelů na slavnostních aktech v Polsku a výhrady vůči Bratislavě vytvořily atmosféru, která snižuje možnost společného strategického hlasu. V4 se po českých parlamentních volbách transformuje do volné platformy V3, přesto ani tato verze nemá stabilní zahraničněpolitické základy.

Polská diplomacie však tuto situaci využívá. Místo stagnujícího Visegrádu se orientuje na účinnější regionální formáty. Silný posun směrem na sever přineslo přijetí Finska a Švédska do NATO. Vznikající severobaltický bezpečnostní blok umožnil Polsku stát se pozorovatelem ve skupině Nord-Baltic 8. Vláda Donalda Tuska rovněž rozvíjí bilaterální partnerství se Švédskem a buduje úzké vazby s Litvou, Lotyšskem a Estonskem. Tyto státy sdílejí hluboký společenský konsenzus ohledně ruské hrozby, což posiluje polskou pozici a přináší sdílení zkušeností s hybridními operacemi, kybernetickými útoky a vojenskou přípravou.

Současně se obnovuje i Weimarský trojúhelník, Varšava vstupuje jako rovnocenný partner (hlas postkomunistických států?) do francouzsko-německého mocenského dua. Obě evropské mocnosti procházejí vnitropolitickými otřesy a nedokážou vytvářet silné impulzivní vedení. Poláci v této situaci nezahálí a staví se do pozice regionálního lídra, který dokáže spojit středovýchodní požadavky s evropským jádrem. Společné schůzky s Paříží a Berlínem se zaměřují především na podporu Ukrajiny a na potřebu zvýšit evropské výdaje na obranu, což Donald Tusk v tomto formátu prosazuje nejhlasitěji.

Součástí polského strategického okruhu se stávají i projekty Trojmoří, Bukurešťské devítky a Lublinského trojúhelníku. Tyto struktury posilují spojení mezi státy, které sdílejí zkušenost s ruským tlakem. Polsko posiluje své postavení v EU i NATO díky tomu, že dokáže kombinovat pragmatickou diplomacii s razantní vojenskou modernizací. Ostatní státy regionu musí reagovat, protože pokud tak neučiní, ztratí kontakt s bezpečnostní a diplomatickou realitou.

Vývoj v České republice ukazuje, jak hluboký kontrast panuje mezi oběma zeměmi. Změna vlády otevřela dveře silně národoveckému diskurzu. SPD získává prostor pro prosazování agendy, která se vyhýbá jasnému pojmenování ruské hrozby a nezdůrazňuje potřebu vojenské podpory Ukrajiny. Společenský konsenzus ve vztahu k Rusku chybí. Z části politického spektra zaznívá relativizace ruské agrese a šíří se narativy, které mohou oslabit odolnost státu. Z toho vyplývá riziko, jež se postupně zvyšuje, protože bezpečnostní politika bez jasného společenského zakotvení ztrácí s každou změnou vlády kontinuitu a předvídatelnost. Polské prostředí, kde strategie státu souzní s veřejností, naopak vytváří podmínky pro dlouhodobé investice do obrany a civilní odolnosti.

Tlak z Polska, ať už přímý nebo nepřímý, bude Českou republiku v následujících letech doprovázet. Polská armáda se rychle mění v moderní sílu. Varšava staví vše na přesvědčení, podle něhož musí mít stát dostatečnou moc k odstrašení Ruska i bez zahraniční pomoci. Česká armáda se také modernizuje, přesto tempo tohoto procesu působí ve srovnání s Polskem omezeně. Polsko začíná sloužit jako vzor transformace obrany státu, podle kterého se řídí další státy středovýchodní Evropy. Pokud se česká politika ponoří do sporů o domácí témata a přenechá svou obranu jiným, zvýší se závislost Prahy na vůli spojenců. I když polská rozhodnost v boji proti ruské expanzi nastavuje laťku vysoko, severní státy tuto výzvu přijímají okamžitě, Rumunsko a pobaltská část Evropy též. O to více působí úzkostně situace uprostřed Evropy, kde se politické zájmy tříští a prokremelské vlivy dál narušují soudržnost.

Polsko se stává silou, která určuje tón bezpečnostnímu prostoru mezi Estonskem a Rumunskem. Česká republika musí tento tón vyhodnotit a následně upravit (či ponechat) vlastní obrannou strategii. Bez ohledu na domácí politické turbulence se české instituce nevyhnou skutečnosti, že se bezpečnostní vývoj v regionu dramaticky zrychluje. Stabilita vzniká pouze tam, kde stát investuje do obrany, podporuje spojence, brání evropský prostor a vytváří pevný společenský konsenzus. Pokud tento směr nebude následován, hrozí Praze výrazné zahraničněpolitické oslabení. Varšava se naopak profiluje jako lídr středoevropského prostoru na úkor všech liknavých aktérů.

Zdroj: Areion24 News, Jamestown, DW, Military Analyst