Administrativní změna ve Spojených státech přináší bezprecedentní tlak na evropské členy NATO ohledně financování obrany. Požadavek více než zdvojnásobit obranné výdaje na pět procent HDP přichází v době, kdy většina evropských států včetně České republiky teprve dosahuje dvouprocentního minima. Tato situace vyžaduje strategické přehodnocení dosavadního přístupu k financování obrany a otevírá fundamentální otázky o budoucí podobě evropské bezpečnostní architektury.

Druhá administrativní etapa Donalda Trumpa vnáší do transatlantických vztahů bezprecedentní dynamiku. Americký velvyslanec při NATO Matthew Whitaker veřejně pohrozil, že prezident Trump vynechá nadcházející summit Aliance v Haagu, pokud evropští spojenci nenavýší své obranné rozpočty. Požadavek na alokaci pěti procent HDP na obranu, více než dvojnásobek současného aliančního standardu, staví evropské partnery před zásadní geopolitickou volbu – buď výrazně posílit svůj obranný potenciál, nebo riskovat oslabení amerických bezpečnostních garancí.

Transatlantické vztahy v éře kalkulované nejistoty

Trumpova strategická komunikace vůči spojencům systematicky pracuje s prvkem nejistoty jako vyjednávacím nástrojem. Ministr obrany Pete Hegseth nedávno v přímém dialogu s německým protějškem Borisem Pistoriusem formuloval nový americký přístup: "Evropa se musí vojensky postarat sama o sebe, protože Spojené státy mají jiné priority." Tato rétorická figura není pouhým vyjednávacím manévrem – odráží hlubší geopolitický posun americké strategie směrem k indo-pacifickému regionu a snahu přehodnotit distribuci bezpečnostní odpovědnosti.

Zvláštní pozornost je věnována Německu, ekonomickému motoru Evropy, které teprve v roce 2023 poprvé dosáhlo dvouprocentního minima výdajů na obranu. Německá reakce naznačuje, že Trumpova strategie dosahuje svých cílů – dle informací Der Spiegel připravuje ministr Pistorius plán na navýšení obranných výdajů až na tři procenta HDP. Berlín tímto krokem signalizuje Washingtonu svou připravenost převzít větší díl odpovědnosti za evropskou bezpečnostní architekturu.

Od závazku k realitě: Chronický deficit obranných kapacit v Evropě

Závazek všech členských států NATO směřovat k alokaci dvou procent HDP na obranu do roku 2024 byl stanoven již na velšském summitu v roce 2014. Po deseti letech tento cíl splnilo pouze 11 z 31 aliančních zemí. Konkrétní data odhalují markantní rozdíly mezi členy – Polsko (3,90 %), USA (3,49 %) a Řecko (3,01 %) výrazně překračují stanovený práh, zatímco řada zemí včetně České republiky zůstává pod ním.

Při detailnější analýze vyniká korelace mezi geografickou polohou a investicemi do obrany. Státy na východní hranici Aliance, které vnímají bezprostřednější bezpečnostní rizika, investují do obranných schopností výrazně více než jejich západoevropští partneři. Polsko za posledních deset let navýšilo své výdaje ze 1,9 % na 3,9 % HDP a směřuje k překročení čtyřprocentní hranice. Finsko, nejnovější člen Aliance, investuje 2,46 % HDP, což při populaci 5,5 milionu obyvatel odpovídá rozpočtu ve výši přibližně 170 miliard korun, což je výrazně více než Česká republika s dvojnásobným počtem obyvatel.

Tento vzorec podtrhuje zásadní problém evropské bezpečnostní architektury – nerovnoměrné vnímání hrozeb a nerovnoměrnou distribuci nákladů na kolektivní obranu.

Kreativní účetnictví versus strategické investice: Česká cesta k dvouprocentnímu závazku

Česká republika přijala v roce 2023 zákon o financování obrany, který zakotvuje povinnost alokovat minimálně dvě procenta HDP na obranné účely. Analýza implementace tohoto závazku však odhaluje specifický přístup, který vyvolává otázky o efektivitě takto vynaložených prostředků.

Ministerstvo obrany sice v prosinci 2024 oznámilo splnění dvouprocentního závazku, při bližším zkoumání však vychází najevo, že 12,8 miliardy korun pochází z rozpočtů jiných resortů. Ministerstvo zahraničí do obranných výdajů zahrnuje náklady na Stálou delegaci NATO v Bruselu, ministerstvo vnitra započítává výdaje na informační systémy a anti-dronovou ochranu, ministerstvo dopravy pak rekonstrukce dopravní infrastruktury potenciálně využitelné pro přesuny vojenské techniky.

Tato metodologická kreativita, jakkoli může být formálně v souladu s aliančními parametry, neřeší fundamentální problém nedostatečných investic do klíčových obranných schopností. Ministryně obrany Jana Černochová sama připustila, že "některé položky pravděpodobně nebudou Aliancí uznány." Skutečnost, že NATO posuzuje uznatelnost výdajů zpětně, znamená, že definitivní vyhodnocení českého plnění dvouprocentního závazku bude známo až ve druhém čtvrtletí roku 2025.

Historická perspektiva: Současný standard jako historické minimum

V širším historickém kontextu působí současný dvouprocentní standard jako mimořádně nízký. Prvorepublikové Československo investovalo do obrany 12-16 % HDP, socialistické Československo pak stabilně kolem 5 % HDP. Tato komparace ilustruje, jak výrazně se změnilo bezpečnostní paradigma v éře kolektivní obrany – členské státy NATO mohou díky synergickým efektům alianční spolupráce dosahovat adekvátní úrovně obranyschopnosti při nižších relativních nákladech.

Právě v tomto ohledu představuje Trumpův požadavek pěti procent HDP návrat k historickým standardům, nikoli nepřiměřenou zátěž. Rozdíl spočívá v kvalitativní transformaci obranných výdajů – moderní obranné systémy vyžadují nesrovnatelně vyšší míru technologické sofistikovanosti a specializace než obranné koncepty 20. století.

Bezpečnostní dilema pro Českou republiku: Potřeba systémového přístupu

Česká republika stojí před strategickým rozhodnutím – buď pokračovat v cestě účetních optimalizací, nebo přistoupit k zásadní restrukturalizaci svého přístupu k obraně. Trumpův požadavek na pětiprocentní standard by při současné struktuře českého rozpočtu znamenal alokaci přibližně 400 miliard korun ročně na obranné účely, což představuje politicky i ekonomicky obtížně realizovatelný scénář.

Analýza současného stavu české obrany odhaluje tři klíčové slabiny: nedostatečné personální kapacity aktivních složek, technologickou zaostalost klíčových systémů a absenci strategické průmyslové základny schopné zajistit autonomní produkci kritických obranných technologií. Řešení těchto strukturálních problémů vyžaduje dlouhodobý koncepční přístup přesahující jednotlivá volební období.

Česko má unikátní příležitost transformovat svůj obranný sektor prostřednictvím cílených investic do oblastí s vysokou přidanou hodnotou – kybernetická obrana, pokročilé senzorové systémy a bezpilotní technologie. Tyto domény nevyžadují masivní kapitálové investice srovnatelné s konvenčními oblastmi jako letectvo či těžké pozemní síly, zároveň však umožňují vybudovat specifické schopnosti relevantní pro alianční operace.

Strategická autonomie jako evropská odpověď na americký tlak

Trumpův transatlantický přístup, jakkoli může být vnímán jako disruptivní, katalyzuje dlouho odkládanou debatu o evropské strategické autonomii. Požadavek pěti procent HDP na obranu není realistický ve stávajícím modelu 27 paralelních obranných struktur v rámci EU. Jeho přibližné naplnění by však bylo možné při fundamentální restrukturalizaci evropské obranné architektury a eliminaci redundancí.

Evropská komise odhaduje, že nekoordinované obranné akvizice a duplicitní kapacity generují ročně ztráty ve výši 25-100 miliard eur. Konsolidace evropského obranného průmyslu, standardizace výzbroje a integrovaný přístup k výzkumu a vývoji by umožnily dosáhnout výrazně vyšší obranné schopnosti při srovnatelných výdajích.

Pro Českou republiku představuje evropský integrační proces v obranné oblasti příležitost překonat omezení daná velikostí tuzemského trhu. Zaměření na vybrané špičkové technologické segmenty s vysokou přidanou hodnotou a aktivní účast v evropských obranných projektech, jako je PESCO (Stálá strukturovaná spolupráce), mohou přinést synergické efekty daleko přesahující možnosti samostatného národního postupu.

Nová bezpečnostní paradigmata: Od reaktivní obrany k proaktivní odolnosti

Trumpův požadavek zvýšení obranných výdajů je třeba vnímat v širším kontextu transformace bezpečnostního prostředí. Tradiční koncepty obrany založené na teritoriální integritě a konvenčních vojenských kapacitách nepostihují komplexitu hybridních hrozeb 21. století. Kybernetické útoky, dezinformační operace a ekonomické nástroje projekce moci představují výzvy, které vyžadují fundamentálně odlišný přístup k bezpečnosti.

Moderní pojetí obranyschopnosti překračuje hranice ministerstva obrany a zahrnuje širší spektrum státních i nestátních aktérů. V tomto ohledu je česká metodika započítávání různorodých výdajů do obranného rozpočtu koncepčně správná, problematická je spíše její ad hoc implementace a absence strategického rámce.

Skutečná výzva spočívá v transformaci bezpečnostního myšlení od reaktivní obrany k proaktivní odolnosti – schopnosti společnosti jako celku odolávat širokému spektru bezpečnostních hrozeb. Tento posun vyžaduje systematické investice do vzdělávání, kritické infrastruktury a strategické komunikace, oblasti, které přesahují tradiční pojetí obranných výdajů.

Závěr: Transatlantické vztahy v bodě zlomu

Trumpův ultimativní přístup k financování Aliance představuje předělový moment pro evropskou bezpečnostní architekturu. Požadavek alokace pěti procent HDP na obranu nelze vnímat jako realistický cíl, ale spíše jako strategický signál zdůrazňující neudržitelnost současného stavu nerovnoměrné distribuce bezpečnostní odpovědnosti.

Pro Českou republiku i další evropské státy nadchází období fundamentálního přehodnocení svého přístupu k obraně. Klíčovou otázkou není, zda formálně dosáhnout dvou nebo pěti procent HDP na obranné výdaje, ale jak zajistit, aby tyto prostředky generovaly skutečné obranné schopnosti relevantní pro bezpečnostní výzvy 21. století.

Paradoxně může Trumpova nekonvenční diplomacie vytvořit podmínky pro strategickou renesanci evropské i české bezpečnostní politiky. Urychluje dlouho odkládané debaty o evropské strategické autonomii, efektivitě obranných výdajů a potřebě uceleného přístupu k bezpečnosti, který překračuje zavedené institucionální a myšlenkové bariéry mezi jednotlivými resorty a bezpečnostními složkami.

Transformace vztahu mezi USA a evropskými spojenci v rámci NATO je nevyhnutelná bez ohledu na výsledky nadcházejícího summitu v Haagu. Skutečná otázka spočívá v tom, zda tento proces proběhne jako koordinovaná evoluce nebo jako vynucená adaptace na geopolitické zlomy. Pro Česko se jedná o příležitost překročit stín bezpečnostní politiky založené na reakci a zaujmout více proaktivní postoj odpovídající dynamickým výzvám současného bezpečnostního prostředí.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR, Euronews.com, European Parliament, Spiegel