Armáda České republiky prochází rozsáhlým procesem přezbrojování, díky němuž by se měla zejména zbavit nevyhovující techniky ze sovětské éry a zavést moderní výzbroj, jež odpovídá požadavkům soudobého bojiště. Některé akviziční programy vycházejí z dlouhodobých plánů, zatímco jiné reagují na aktuální poznatky z ukrajinského bojiště. Do druhé kategorie patří mimo jiné záměr pořizovat vyšší počty bezpilotních vzdušných prostředků a současně i systémy ochrany proti nim. Soudobá „móda“ dronů ovšem někdy vede až k extrému, kterým bývá podceňování jiných kategorií techniky, které jsou údajně „zastaralé“. Týká se to například tanků či dělostřelectva, přestože zkušenosti z Ukrajiny ve skutečnosti ukazují něco jiného, jelikož tyto druhy techniky si na bojišti i nadále uchovávají velký význam a vliv.

Někdy se hovoří o tom, že „sebevražedné“ drony představují vlastně i náhradu dělostřelectva, protože mohou efektivně plnit stejné či podobné úkoly. Realita ukrajinského bojiště však říká něco jiného. Nepochybně platí, že malé bezpilotní prostředky mohou být vhodným doplňkem dělostřelectva a v některých situacích dokážou plnit stejné zadání, rozhodně ovšem neplatí, že by mohly dělostřelectvo nahradit, a to z několika důvodů. Hned na prvním místě je to efektivní dosah, protože malé „sebevražedné“ drony málokdy nabízejí dolet přes 10 km, zatímco dnešní houfnice běžně střílejí na vzdálenost okolo 40 km a raketomety vesměs nabízejí ještě mnohem delší dosah. Také ničivá síla děl a raketometů je zpravidla mnohem vyšší než v případě dronů, mj. proto, že submunicí plněné kontejnerové granáty a rakety mohou pokrývat větší plochu, a tudíž mohou vyřazovat velký počet „měkkých“ cílů.

Další významný faktor představuje čas, protože sice existují některé bezpilotní prostředky, jež mohou zasáhnout cíl na podobnou vzdálenost jako moderní těžké dělostřelectvo, ovšem let na tuto vzdálenost jim zabere mnohonásobně delší dobu. Pokud houfnice vede palbu na cíl ležící 30 km daleko, granát dopadne za pouhých několik desítek sekund, kdežto dron letící rychlostí 300 km/h tam dorazí za 6 minut. V případě „časově kritických“ cílů to pochopitelně může mít zásadní význam. Fungování bezpilotních prostředků může rovněž hodně omezovat nepříznivé počasí a samozřejmě i protiopatření nepřítele, zejména elektronické rušení, což opět dokazuje válka na Ukrajině, kde probíhá neustálý „boj“ mezi ovládacími systémy dronů na straně jedné a různými prostředky elektronického boje na straně druhé.

Bezpilotní prostředky nepochybně představují velice důležitý faktor, jenž výrazně ovlivňuje a transformuje moderní bojiště, ale nelze podléhat představě, že drony zvládnou úplně všechno. Ostatně právě obrovský rozvoj systémů pro boj s drony dokládá, že na každou zbraň se časem najde protizbraň. V minulosti platilo, že cca 80 % ztrát padalo na konto dělostřelectva, kdežto informace z ukrajinského bojiště tvrdí, že zhruba stejné procento si dnes připisují drony. To se ovšem nedá pokládat za trvalý stav, neboť rozvoj protiopatření se s největší pravděpodobností projeví v relativním poklesu této účinnosti bezpilotních strojů. Navíc platí, že obě strany stále rozsáhle používají těžké dělostřelectvo, o čemž ostatně svědčí i trvalý „hlad“ po dělostřelecké munici. Ten na straně Ruska z velké části kryjí dodávky ze Severní Koreje, zatímco Ukrajinci mohou nesmírně těžit z výsledků české muniční iniciativy.

Kromě dělostřeleckých granátů získávají armády obou zemí také dělostřelecké rakety, protože používají různé typy raketometů. Tato kategorie techniky ostatně jasně dokázala svůj význam už během bojů na Donbase v letech 2014–2015. Je koneckonců velmi příznačné, že Koncepce výstavby AČR 2025, která v té době vznikla, obsahovala také větu: „Po roce 2020 bude nutno rozhodnout o pořízení raketometů.“ Připomeňme, že Armáda ČR vlastnila raketomety do roku 2010, kdy vyřadila osvědčené komplety RM-70 ráže 122 mm, aniž by za ně pořídila jakoukoli náhradu. Zprávy z Donbasu zjevně vedly k záměru to napravit, který měl však bohužel jenom krátkodobý charakter, protože v dalších dvou Koncepcích výstavby AČR (tedy pro roky 2030 a 2035) již zmínky o raketometech nefigurují, ačkoli některé neoficiální zprávy napovídají, že kuloární diskuse o tomto tématu i nadále pokračují.

O významu raketometů, který potvrzují zkušenosti z Ukrajiny, ostatně svědčí i fakt, že je nyní masivně nakupuje řada členských zemí NATO a EU, a to včetně těch, které tuto techniku dosud vůbec nevlastnily. Raketomety mohou nabídnout působivou ničivou sílu, kterou mohou na cíl „doručit“ velmi rychle a přesně, neboť už se běžně vyskytují i rakety s koncovým naváděním. Mezi hlavní přednosti raketometů patří víceúčelové použití, jelikož existuje široká škála raket s nejrůznějšími efekty. Do tohoto spektra patří i výše zmíněná kontejnerová munice, jež může díky submunici účinně ničit plošné cíle. Dále je třeba zdůraznit, že soudobé raketomety mívají zpravidla modulární charakter, díky němuž jsou schopny odpalovat střely různých kalibrů. Ty nejvýkonnější z nich již prakticky odpovídají taktickým nebo operačně-taktickým balistickým raketám, protože nabízejí maximální dosah přes 100 km.

V situaci budoucí akvizice raketometů pro Armádu ČR bude potřeba zodpovědně rozhodnout, který typ vyhovuje jejím požadavkům nejvíce. Členské země NATO a EU dnes zpravidla volí mezi třemi hlavními typy, z nichž nepochybně největší popularitu si získal americký komplex M142 HIMARS od společnosti Lockheed Martin. Od začátku léta 2022 se tyto zbraně užívají na Ukrajině, což dramaticky zvýšilo povědomí o nich i u laické veřejnosti, byť je nutno dodat, že jejich popularita dosahuje někdy až nekritických výšin. Nepochybně jde o efektivní zbraně, které se osvědčily, ale jako všechny ostatní zkrátka mají své silné i slabé stránky. HIMARS je řešen jako vysoce mobilní systém na šestikolovém podvozku FMTV, na kterém je instalováno modulární vypouštěcí zařízení pro jeden kontejner.

V základní podobě kontejner obsahuje šest střel řady MLRS či GMLRS ráže 227 mm, z nichž nejvýkonnější poskytují dosah přes 90 km. Alternativně lze použít i kontejner, který obsahuje jednu balistickou raketu ATACMS ráže 610 mm s max. dosahem (podle varianty) až 300 km. V současné době se zavádějí rakety nové generace PrSM ráže 430 mm, které by měly nabízet dolet přes 500 km. Raketomety HIMARS provozuje mnoho zemí světa včetně členů NATO a je příznačné, že se pro jejich pořízení rozhodly např. všechny tři pobaltské republiky a Polsko. V případě našich severních sousedů lze dodat, že většina dodaných exemplářů bude postavena na domácím podvozku značky Jelcz. Společnost Lockheed Martin navíc navázala spolupráci i s německou zbrojovkou Rheinmetall a společně nabízejí komplex GMARS, který pojme hned dva kontejnery na osmikolovém podvozku MAN HX.

Dalšího uchazeče představuje systém K239 Chunmoo od jihokorejské firmy Hanwha, který si získal popularitu zvláště díky dodávkám do Polska. Jeho modulární koncepce dovoluje užívat střely několika různých kalibrů, a to 130 mm, 230 mm, 239 mm, 280 mm a 600 mm. Poslední uvedená hodnota se vztahuje k balistickým střelám řady KTSSM, které se dají charakterizovat jako přibližný ekvivalent konstrukce ATACMS a které nabízejí dolet 290 km. Dosah menších typů raket se dle ráže pohybuje mezi 36 a 160 km. Do modulárního odpalovacího zařízení lze umístit dva kontejnery se shodnými či různými typy raket. Vedle jihokorejské armády zavedly tyto komplety dvě arabské země a zmíněné Polsko. To však postupuje podobně jako v případě raketometů HIMARS, protože většina raketometů K239 Chunmoo užívaných v polské armádě bude umístěna na podvozku domácí značky Jelcz.

Třetím a v poslední době světově patrně nejúspěšnějším kandidátem je raketový systém PULS (Precise & Universal Launching System), který pochází od izraelské firmy Elbit Systems. Jde vlastně o modernizovanou variantu raketometu Lynx, který vyvinula zbrojovka IMI a který se dostal do výzbroje několika zahraničních armád. Komplet PULS zavedla pod jménem Lahav i armáda židovského státu a připsal si dlouhou řadu exportních zakázek. Pojme dva kontejnery, díky nimž lze odpalovat střely čtyř různých ráží. První z typů kontejnerů je určen pro osmnáct raket ráže 122 mm s dostřelem až 40 km, zatímco druhý slouží pro třináct 160mm raket, které poskytují dosah 45 km. Rakety obou ráží se dodávají i v provedeních s koncovým naváděním. Třetí typ je určen pro čtyři rakety EXTRA ráže 306 mm s doletem 150 km a konečně poslední pro dvě 370mm střely Predator Hawk s doletem 300 km.

Podobně jako konkurence v sobě tedy i komplet PULS slučuje klasický raketomet a platformu k odpalování taktických či operačně-taktických balistických raket. Kromě toho nedávno získal též schopnost vypouštět „sebevražedné“ drony, resp. vyčkávací munici Elbit SkyStriker, která může zasáhnout cíl na vzdálenost přes 100 km. Vedle izraelské armády si již komplexy PULS objednalo mj. Dánsko, Maroko, Německo, Nizozemsko, Peru, Srbsko či Thajsko a objevují se zprávy o dalších zájemcích. K úspěchům systému PULS nesporně značně přispívá také ochota výrobce instalovat jej na různé podvozky. Systémy Lahav v izraelské armádě jsou montovány na šasi Oshkosh, kdežto ty pro Německo užívají podvozky Iveco Trakker, avšak nejčastější je montáž na šestikolový podvozek Tatra Force. Šasi z Kopřivnice si pro systémy PULS vybraly mj. armády Dánska, Maroka, Srbska nebo Thajska.

Společnost Elbit Systems také ochotně poskytuje technologické transfery, což prokazuje např. Thajsko, jehož armáda zavedla systém zvaný D11A, který vyvinul tamější zbrojní průmysl ve spolupráci s izraelským. Existuje rovněž možnost přenosu sériové výroby raket, což je vysoce zajímavé z pohledu zemí střední Evropy. Slovenská společnost MSM Group se totiž řadí mezi výrobce dělostřeleckých raket ráže 122 mm (včetně těch s dosahem prodlouženým na 40 km), a proto by se zajisté mohla podílet i na produkci raket pro systémy PULS. Obrovskou výhodu izraelského kompletu pak reprezentuje fakt, že je již umístěný na podvozku Tatra Force. Také systémy M142 HIMARS a K239 Chunmoo se dají instalovat na jiné šasi, jak názorně ukazuje současný příklad Polska, ovšem tento proces by zákonitě vyžadoval čas a finance, zatímco typ PULS je z hlediska české armády takříkajíc „hotový“.

Armáda České republiky by každopádně měla přistoupit k nákupu moderních dělostřeleckých raketometů, protože zkušenosti z Ukrajiny ukazují, že se nadále jedná o vysoce účinné zbraně. Díky široké škále typů munice mohou vyřazovat nejrůznější cíle a jejich nejvýkonnější rakety s doletem až 300 km umožňují přesné údery v operační hloubce. Na trhu existuje několik typů raketometů se špičkovými výkony, mezi kterými se jako zřejmě nejlepší možnost pro Armádu ČR jeví izraelský komplet PULS. Kromě škály raket pro něj mluví fakt, že je již instalován na českém podvozku Tatra Force a že dokáže odpalovat také rakety kalibru 122 mm, které vyrábí slovenská společnost MSM Group. Pořízení těchto raketových systémů by tedy představovalo také významné uplatnění pro domácí zbrojní průmysl.