Modernizace samohybných děl DANA stále aktuální

 13. 08. 2020      kategorie: Armáda ČR
Přidat na Seznam.cz

Jedním z nejlepších překvapení letošního roku pro AČR se stalo rozhodnutí o nákupu nových samohybných děl - a to francouzského typu Caesar, využívajících podvozek automobilů Tatra. Po dlouhých desetiletích útlumu, kdy dělostřelectvo bylo převážně jen redukováno a po několika odkladech se dělostřelci konečně dočkají nových samohybných děl, které se mají stát náhradou stávajících samohybných děl DANA vz. 77 československé výroby. Je to vynikající krok, který ostatně měl přijít už dávno, protože děla DANA jsou již zastaralá. Přesto se nabízí otázka. Nešlo by houfnice DANA ještě využít? Respektive – nestálo by za to tato samohybná děla ještě modernizovat? Nyní používané DANY bude chtít armáda po přezbrojení ponechat v modernizačních zálohách a chce je nadále využít pro Aktivní zálohu, která s těmito houfnicemi roky cvičí a dokonale je ovládá. V armádních skladech jsou do houfnic DANA navíc ještě stále nemalé zásoby 152mm munice. Vzhledem k jiné ráži v NATO (155mm) ji nebude moci u nových děl použít.

caesar_strelba
Foto: Jedním z nejlepších překvapení letošního roku pro AČR se stalo rozhodnutí o nákupu nových samohybných děl - a to francouzského typu Caesar (na snímku) | Nexter Systems

Samohybná děla vz. 77 DANA

Samohybná děla vz. 77 DANA ráže 152 mm představují známou konstrukci, není třeba je rozsáhleji představovat. Přesto lze připomenout některá základní fakta.

Samohybné dělo DANA představovalo v době svého vzniku velice pokrokovou konstrukci, a bylo vynikajícím dokladem možností československého zbrojního průmyslu. Novátorským prvkem bylo použití kolového podvozku, když většina tehdejších samohybných děl používala podvozky pásové. Ještě důležitějším prvkem bylo použití automatického nabíjení, které významně usnadňovalo práci obsluhy

I vzhledem k těmto vlastnostem se samohybné dělo DANA dočkalo značného rozšíření. Samohybná děla DANA si samozřejmě pořídila tehdejší ČSLA, která obdržela stovky těchto děl. Stejně tak si ale samohybná děla DANA pořídilo i tehdejší socialistické Polsko, ve velkých počtech tato děla byla vyvezena i do Libye. A nutno říci, že samohybná děla DANA se ve službě velice osvědčila a dočkala se i ostrého nasazení v několika konfliktech.

dana
Foto: Samohybná kanónová houfnice vz. 77 DANA | 13. dělostřelecký pluk "Jaselský"

I přes tato pozitiva samohybné dělo DANA začalo postupně zastarávat. Nevyhovující byl především relativně nízký dostřel 20,2 km; který již v osmdesátých letech byl hodnocen jako nepostačující. Proto již za komunistického Československa byl realizován projekt modernizace samohybných houfnic DANA, a výsledkem bylo samohybné dělo ONDAVA s hlavní prodlouženou na 47 ráží. Toto samohybné dělo se ovšem v důsledku pádu komunistického režimu nikdy nedostalo do sériové výroby.

Na projekt ONDAVA navázaly další, obdobné konstrukce, samohybná děla ZUZANA/ ZUZANA 2. Výrazným modernizačním prvkem těchto děl bylo především použití „západní“ ráže 155 mm. Důležité je, že tyto projekty, realizované již po rozpadu společného státu, plně realizoval slovenský zbrojní průmysl, a i proto se do výzbroje české armády nedostaly. AČR se tak dodnes spoléhá na samohybná děla DANA, která navíc nikdy neprošla nějakou větší modernizací. Přesto tato děla dosud slouží, a to až překvapivě dobře. Nestálo by proto za to životnost těchto samohybných děl ještě prodloužit?

Mají být DANY modernizovány?

Předně lze konstatovat, že modernizace samohybných děl představuje standardní krok, nešlo by tedy o nic výjimečného. Svá samohybná děla modernizují i jiné armády, často i armády států bohatších než Česká republika. Modernizovány bývají i samohybná děla výrazně starší než jsou houfnice DANA české armády.

Týká se to ostatně i samotných ShKH DANA. Například Polsko své houfnice DANA před časem modernizovalo. Šlo o modernizaci velice omezenou, de facto jen o rozsáhlejší generální opravu, přesto se tato modernizace ukázala jako úspěšná. Je pozoruhodné, že polská armáda se ShKH DANA i nadále počítá, přestože má k dispozici i modernější samohybná děla vlastní výroby. Neméně zajímavé je i to, že tuto modernizaci provedla česká společnost STV Group.

Samohybná děla DANA hodlá do budoucna provozovat i Gruzie, která nakoupila ShKH DANA z přebytků české armády. Vzhledem k vysokým bezpečnostním rizikům a zároveň omezeným finančním prostředkům této země lze předpokládat, že houfnice DANA zde budou sloužit ještě dlouho, a že gruzínská armáda bude mít zájem i o nějakou jejich modernizaci.

Modernizaci svých ShKH DANA plánovala před několika lety i Armáda České republiky – a to domácí firmou Excalibur Army ze Šternberka, patřící do konsorcia CSG. Příslušný kontrakt na modernizaci celkem 33 ks byl prakticky před podepsáním, nakonec jej ovšem tehdejší ministryně obrany K. Šlechtová škrtla.

Na první pohled jsou úvahy o modernizaci samohybných děla DANA zbytečné. Nová samohybná děla Caesar dokáží ShKH DANA plně nahradit, svými výkony je vysoce předčí. Jejich plánovaný počet 52 ks navíc výrazně překračuje počet ShKH DANA v současnosti provozovaných u dělostřeleckého pluku Jincích, jediného dělostřeleckého útvaru AČR.

Přesto úvahy o modernizaci ShKH DANA jsou namístě. Samozřejmě, zásadní otázkou je, zda současná houfnice DANA provozovaná AČR jsou schopná takovéto modernizace, zda to jejich technický stav umožňuje. K jejich posouzení a zodpovězení této otázky autor nemá dostatek informací. Pokud je zde ale dostatečné množství jednotek, která by byla vhodná pro modernizaci, pak by stálo za to tuto možnost využít. Je zde totiž hned několik argumentů, které hovoří pro takovýto krok.

Přechod na nová samohybná děla a především přechod z ráže 152 mm na ráži 155 mm, bude do jisté míry představovat revoluční krok. Je možná ještě významnější než samo pořízení nových samohybných děl. Co se týče zásob munice, bude dělostřelectvo začínat od nuly. Není to tedy jako v případě munice 152 mm, kdy bylo možno čerpat ještě ze starých zásob zděděných po ČSLA, což provoz ShKH DANA výrazně zlevňovalo. Armáda si patrně bude moci pořídit jen relativně nízké množství munice. Je přitom otázkou, zda to bude postačovat jejím potřebám. Stejně tak je otázkou, nakolik se do toho promítne fakt, že ČR se stále nedaří navýšit vojenské výdaje na požadovaná 2% HDP, jak se do vojenských akvizic promítne současná ekonomická krize atd. Hrozí nebezpečí, že armáda si bude moci pořídit méně munice, než by chtěla a než by potřebovala. To za určitých okolností může vést až k omezování výcviku, což je přesný opak toho, čeho by AČR chtěla dosáhnout.

Tento faktor umocňuje cena 155 mm munice. Moderní západní munice 155 mm je sice velice výkonná, mnohem výkonnější než 152 mm munice ShKH DANA. Také její spektrum je pestřejší, lépe vyhovující podmínkám současného bojiště. Na druhou stranu je ale 155 mm munice výrazně dražší – a to i v případě, že její výroba bude realizována domácím zbrojním průmyslem. To problém zásoby munice dál prohlubuje. Nabízí se také otázka, jak budou realizovány mobilizační zásoby, potřebné na přípravu hypotetického rozsáhlejšího konfliktu. A i s takovým nebezpečím je nutno počítat, jak naznačují zvýšená bezpečnostní rizika, se kterými se dnes Evropa a tedy i Česká republika potýkají.

A na druhou stranu zde stále existují významné zásoby munice 152 mm. Její hodnota má převyšovat 2 mld Kč, což je suma rozhodně nezanedbatelná. Pokud by se navíc šlo cestou likvidace této munice (což byl bohužel přístup v devadesátých letech zcela běžný), finanční ztrátu by umocnily náklady na její likvidaci. Zcela zbytečně by tak došlo k vyhození státních prostředků – v době, kdy armádní rozpočet stále ještě nedosahuje potřebné výše a kdy státní rozpočet je značně deficitní.

Nejde navíc jen o tyto zásoby. Je třeba připomenout, že prakticky stejnou munici 152 mm, použitelnou i v ShKH DANA, používala i další děla bývalého východního bloku – např. známé samohybné dělo 2S3 Akacija, příp. tažené dělo D-20 atd. Tato munice je díky přebytkům ještě z dob studené války na současném trhu k dispozici velice levně, její cena je řádově nižší než u moderní munice 155 mm! Nebylo by tedy problém tuto munici nakoupit a doplnit její stavy.

Důležité je i to, že pro ShKH DANA je zde k dispozici kompletně vybudována logistika. Jsou zde rozsáhlé zásoby náhradních dílů, technické zázemí atd. To vše představuje obrovskou hodnotu. Její význam dál umocňuje fakt, že pro nová samohybná děla Caesar bude třeba obdobnou logistiku vybudovat zcela nově.

Možná ještě větším argumentem pro zachování děl DANA a jejich případnou modernizaci je faktor personální. Velkou výhodou samohybných děl DANA je paradoxně jejich dlouhá služba, která začala již v dobách ČSLA, a která pokračovala v AČR od jejího začátku až dodnes. Armáda tato samohybná děla dokonale zná. Jejich obsluhy jsou velice dobře vycvičené, zkušené. A nejde jen o přímou obsluhu, ale i o nesčetné techniky, kteří tvoří zázemí těchto děl. Službou okolo děl DANA prošly tisíce vojáků. Mnozí z těchto vojáků, ať již aktivních či bývalých, jsou 
„srdcaři“. Mají k těmto samohybným dělům silný vztah, daný třeba už tím, že jde o produkt někdejšího českého, resp. československého zbrojního průmyslu. Právě tito vojáci představují obrovskou hodnotu, patrně ještě větší než ony zásoby munice. Představují určité know-how, které je sice v něčem zastaralé, ale které má svůj význam. Vycvičit dobrého dělostřelce je totiž mnohem náročnější (a dražší) než vycvičit dobrého pěšáka.

Z těchto argumentů vyplývá, že ShKH DANA by měla být i nadále provozována, byť jen v menším počtu. Pokud ale mají být smysluplně provozována, měla by projít adekvátní modernizací. Samohybná děla DANA ve své modernizované verzi by byla vhodná především pro Aktivní zálohy, tvořené ze značné míry právě bývalými vojáky. Aktivní zálohy v současné době postrádají nějaký prostředek dělostřelecké podpory. ShKH DANA by tuto roli záložního dělostřeleckého systému mohla zcela naplnit.

Stejně tak by ale modernizovaná ShKH DANA mohla nadále sloužit i u běžných armádních jednotek. Zde by mohla sloužit jednak pro překonání doby, než se povede nakoupit nové houfnice Caesar, a než se podaří pro ně vycvičit osádky. A i později mohou sloužit pro doplnění stavů, jako mobilizační záloha atd. A to i přes fakt, že ShKH DANA svým dostřelem cca 25 km (který již nelze dál zvyšovat) zaostávají za dnešním požadavkem na dostřel 40 km. Ostatně, jak trefně poznamenal M. Vašíček ve svém nedávném článku „Nová děla pro armádu České republiky“, používat moderní samohybná děla o dostřelu 40 km na všechny účely je jako kdyby se nákladní automobil pro dálkovou dopravu používal i pro městský provoz. Je to neefektivní, neekonomické. Modernizovaná ShKH DANA by mohla plnit úkoly levného doplňkového dělostřeleckého systému, sloužícímu pro boj proti méně významným cílům, pro palbu na nižší vzdálenost atd.

Důležité je navíc i to, že modernizace ShKH DANA by mohla být realizována domácím zbrojním průmyslem. Modernizaci stávajících ShKH DANA nabízí např. společnost Excalibur Army, která již představila samohybná děla DANA M1 a DANA M2. Obě tyto modernizace jsou relativně nenáročné, byly zaměřené především na zlepšení komfortu posádky a na prodloužení životnosti. Tyto modernizace navíc lze vnímat jako technologické vzorky. Bylo by možné použít jen některé prvky, které při těchto modernizacích byly realizovány.

Obdobnou modernizaci nabízí i již zmíněná společnost STV Group. AČR by tak mohla svá ShKH DANA modernizovat po vzoru polské armády. Obě tyto modernizace mohou spolu s potřebnou GO životnost ShKH DANA výrazně prodloužit. Modernizace ShKH DANA domácím zbrojním průmyslem by navíc umocnila jeho schopnosti, což také není zanedbatelná výhoda.

Je ovšem otázkou, jak by ShKH DANA měla být modernizována. Občas se v médiích objevují úvahy, že ideálním krokem by bylo přezbrojit houfnice DANA novým dělem, resp. novou hlavní 155 mm, aby tak bylo dosaženo kompatibility s novými samohybnými děly. Takový krok by ale byl nesmírně obtížný, a pravděpodobně ani není možný. Je sice faktem, že některá zahraniční samohybná děla 152 mm se podařilo přezbrojit novými děly 155 mm (např. zmíněná ruská 2S3 Akacija). V případě ShKH DANA, vybavených automatickým nabíjením, by bylo třeba přepracovat i automat, což je technicky téměř vyloučené.

Stejně tak by vzhledem k nízkému počtu modernizovaných jednotek bylo zbytečné snažit se tyto houfnice vybavit nějakou delší hlavní 152 mm. Nabízí se sice možnost vrátit se k projektu ONDAVA a využít tehdejší zkušenosti, takový krok by byl ale vzhledem k nižšímu počtu modernizovaných jednotek neekonomický.

Mnohem důležitějším krokem by bylo zlepšení komfortu posádky. To ale nabízí jak modernizované houfnice DANA M1/M2 firmy Excalibur Army, tak i modernizace společnosti STV. Otázkou je, zda by mělo dojít k aplikaci nějakého moderního systému řízení palby. Vzhledem k relativně nižšímu dostřelu je ale i stávající systém řízení palby postačující.

Celou modernizaci by tak bylo možno rozdělit do několika fází. Armáda České republiky by si mohla nadiktovat modernizaci zcela podle svých představ. Vzhledem ke zkušenostem se ShKH DANA by nebylo třeba vymýšlet něco zcela nového. I to hovoří ve prospěch modernizace. Modernizace ShKH DANA tak představuje jednoduchou, nenáročnou cestu, která by mohla možnosti AČR a jejího dělostřelectva výrazně posílit. 

 Autor: David Khol